ŽELEZNIČNÍ HAIKU - DROBNÁ ESEJ

/Ludvík Toman/

Ve zdánlivě lehkovážném tónu vstupuji zřejmě do oblasti, kterou filozof Wittgenstein kdysi nazval řečové hry.

K účelu rozvíjející ilustrace této myšlenky jsem zvolil seznam názvů v současnosti činných železničních stanic v Čechách, Moravě i Slezsku, jak je komukoli volně přístupný na Internetu.

Z tohoto ohledu eliminuji případnou námitku, že sledované téma je okolní skutečnosti odtažité, nebo dokonce nerealisticky nepraktické: ačkoli je to k nevíře, a dálniční lobby k vzteku, vlaky provozované Českými drahami přece stále ještě pořád houkávají při odjezdech z těchto zastávek a nádraží.

Krásná studánka.

Krásný les. Bažantnice.

Skály krásný. Jez!

Pominu, že zápisu hned prvního haiku složeného z názvů místních nádraží je možno rozumět třemi způsoby: od situace toho, jenž se kochá kýčem krajiny, až po dílčí historku nešťastníka vždy ovládaného zlostně dominantní manželkou.

Podstatnější pro výklad je onen proces preparace slov z jazyka do jazyka, dokonce ze standardního do slovníku jazyka vznikajícího zcela nového.

Zde jazyka složeného pouze z názvů železničních stanic dosud ještě v provozu.

Z jejich toliko technicistního seznamu jsem pro můj pokus vybíral pouze slova, která jsou jednak obsažena jako zcela všedně srozumitelně užívána v běžně denní komunikační praxi, též i vedena ve slovníku spisovného jazyka.

Počet takto vybraných slov činil pouhých pár desítek, dokonce daleko méně 200, o nichž se soudívá, že v jakémkoli jazyce naprosto stačí k běžné všednodenní komunikaci, někam dojít, najíst se, napít, a podobně – tedy slovní zásobu zdánlivě v objemu velice primitivní k vyjádření jakýchkoli složitějších významů.

Kaple. Blatnice.

Pod svatým Antonínkem

květná strážnice.

Trnová zlatá

koruna. Holubice

čistá. Světice.

Účelovou selekcí tak vznikl výsledný thesaurus svého druhu, při sledování jehož položek pozorný pozorovatel zpozorní i jinak.

Neboť se zde setkává se slovní zásobou řeči složenou zejména ze substantiv a víceméně oproštěnou od sloves, a tím s nástrojem málo činným. A tedy, podle pravidel žánrů, sotva vhodným například k básnění.

Neboť například příběh, epika, je dění.

Činnost od místa k místu.

Přesto, v minulé ukázce přesně čteno, je v něm následně možné popisovat lidské okolí ve stavech dějící se svátostnosti připomínající extatické stavy barokově mariánské.

Mnich svatý Štěpán,

světec, boří les budov.

Srby, Poláky.

Pohled úžice.

Moravský písek. Písek.

Výheň písečná.

V souvislosti s původními názvy jako instrumenty vzpomenu jistou archetypálnost, pro niž i následné autorské výtvory v řeči z ní vyvozené nejčastěji sdělují cosi jako barbarismus, primitivnost, pohanskost, rurální kořennost. Nelze zastřít ani jakoukoli následnou umělou pseudořečí, že jména míst vznikala hodně dávno před naší historií…

Stříbrné hory.

Kamenec. Svor. Oloví.

Slaný křemenec.

Jazykem, byť by byl nejorwelliádnější (vyvozeno za slova orwelliáda), nic prapůvodního nezapřeš.

Kteréžto povzdechnutí myslícího přivádí ke dvojímu souvisejícímu úsudku. K vzpomínce na jazyky abordžinců a nebo ještě lépe těch, co s konstituováním všech dodnes používaných jazyků a řečí v dávnosti 40 000 let před našimi časy začali. I jejich slovní zásoba se zřejmě vyvozovala z předmětnosti (jako věcné jevovosti obklopujícího světa), na co bylo lze ukázat, neboť k popisu či sdělení činností bylo domorodcům nutno dojít k intelektovým dovednostem vyšším, asociativně, například, jinším – obdobně jako čtenáři v tomto dnešním případě.

Haiku, v nichž k ukázce popisuji mi okolní svět, jsou dlouhá staletí ustanoveným kánonem, syntaxí svého druhu. Jimiž se i přes nejpřísněji závaznou povinnost tříverší v nepřestupitelném počtu slabik 17 (5-7-5) zcela snadno a s lehkostí vyjadřovat lze.

Červená voda.

Ostrá. Česká. Višňová.

Řež. Šlapanice.

Navíc, abych si autorskou situaci ještě ztížil, stanovil jsem si ještě jedno katovské omezení: názvu, jako slova v tomto jazyku již jednou tebou použitého, je ti zapovězeno užít znovu, byť by jen i pouze podruhé.

Heřmanova huť.

Karlovy vary. Sudkův

důl. Havlíčkův brod.

Česká ves. Bazén.

Černovír. Křeč dívčice.

Bahno. Hnátnice.

Kdo mému tvrzení neuvěřil prve, myšlenkově snad dospěl po předešlé ukázce. V pravidly středověkými Japonci pevně kodifikovaném systému je možné jazykem původně názvů železničních stanic vyjádřit cokoli: od banality jako popisu důvodů a průběhu běžné české hospodské pračky štamgastů posílených červenou vodou, tedy vínem, až po tristní bilanci shrnující reálné lidské výsledky procesu onoho třesku velké privatizace.

Včetně jakže(!) čtenářsky oblíbeného syžetu bulvárního článku.

Ve stejně názorném tónu podáno, nikoho snad poté nepřekvapí, že takovýto způsob básnění by mohl nabýt v běžné všední praxi i funkci čehosi jako průvodce nebo bedekru.

Vzpomenuté již České dráhy nabízejí víkendové slevy nebo zlevněné supinové jízdné, stačí se informovat v pokladnách.

Horní háj. Černý

kříž. Heřmánky. Široká

niva Záhoří.

Představte si, jak by utužilo zdejší rodinné životy, kdy by po celý týden jejich jednotlivci básnili, jak zde byli navedeni. A o víkendu se potom podle podobného itineráře v žánru vydali, nádraží po nádraží z řádků jejich básně, na trať.

Do krajin širokoúhlých pohledů, dávno zapomenutých vzpomínek a táhlých stesků paměti.

A pro ty, co třeba radši jezdí na kolech, mohu zprostředkovat jinou svoji zkušenost – haiku tvořená v jazyku názvů ulic jednoho jediného města.

Sám jsem to zkusil ve dvou jazycích takových dvou měst, samozřejmě, i takový úmysl podvakrát velmi činně, a představivosti velmi účinně, fungoval.

Proto se redaktor tohoto čísla jmenuje FB identitou Li Po Fung.