ÚPRK

/Martin Zikán/

Les pohltily plameny. Velké i malé nohy prchají z lesa. Cupitání, dupání, šustění křídel. Panika. Rodiče nechávají ve zmatku mláďata na pospas smrti. Vlk hoduje na kolouškovi, aby byl za chvíli sám stráven ohněm. Brouci jsou zadupáváni do země a pak pochroumaní vylézají k dalšímu úprku, aby byli znovu zašlápnuti. Ryby se mačkají na dně tůně, jejíž hladina stále klesá a pomalu se vaří.

Hýkal hledá azyl u vodníka, ale ten ho posílá pryč. Poslední dobou nějak zapomněl na jejich dohodu a nenaháněl mu houbaře k rybníku. A tak hýkal prchá dál a kleje do tmy:
“Zkurvysyn! Mrdka zmoklá!”
A víly ho následují. Jak nadávají, bude lepší nezmiňovat. Mlynář to vidí a už z dálky je slyšet jak huláká:
“Aby vás ani nenapadlo se přiblížit k mlýnu, vy obludy!”
Ve vsi je oblíbený pro svou dobrosrdečnost.
“Zkurvysyn! Mrdka zmoklá!”
Myslivec bez varování střílí.
“Zkurvy-.” Prásk! “No to je zmrd!”

A lidi z vesnice hasí okraj lesa. Noha vedle nohy. Kýbl jde z ruky do ruky. Ponoří se do rybníka a je přenesen až k plamenům. Šplouch a zpátky. Plameny neustupují – lidé ano. Požár rychle postupuje k rybníku, mlýnu a vesnici. Vesničané rezignovali a s nejpotřebnějším následují obyvatele lesa.

Je noc. Průvod prchá, i když už není před čím ani kam. Sklopené hlavy. Černé tváře. Monotónní kroky. Vzlykání i nadávky chvílemi narušují tichý průvod. Později už není slyšet nic než tiché šumění větru a nohy ztěžka dopadající na zem. Ticho. Zoufalství.

Je ráno. Dlouhá řada uprchlíků se přiblížila k městu, které se probouzí. Ruch města rozbíjí ticho. Cinkání, hlahol, pachy města. Probuzení z letargie. Mnozí začínájí přemýšlet, co budou dělat. Dlouhý průvod vchází do města. Nervózní obyvatelé sledují, co se bude dít. Tolik otázek se honí hlavami všech přítomných. Puls města ustává. Starosta se střetává s Hýkalem.

“Tady nemůžete zůstat.”
“Jsme unavení.”
“Není tu pro vás místo.”
“Nemáme kam jít, ty zmrde.”
“Co si to dovoluješ. Jsem vážený občan.”
“Zvážit by ses měl, ty vypasený prase.”
Starosta zrudnul.
“A dost! Vypadněte. Táhněte odkud jste přišli!”

Jeden z vlků už to nevydrží a zakusuje se starostovi do hrdla. Propuká vřava. Měšťané útočí na průvod. Vesničané se brání vším, co mají po ruce. Městská garda pálí z mušket. Krveprolití. Masakr. Víly bezvládně padají k zemi. Zvířata zděšeně prchají. Vesničané se marně pokoušejí zvrátit bitvu ve svůj prospěch. Hýkal kleje. Mlynář je zmáčen cizí krví, aby následně padl k zemi jako celá jeho rodina. Počty uprchlíků se rychle zmenšují. Smyčka se stahuje. Městská lůza dobíjí raněné a okrádá padlé. Náměstí je zmáčené krví. Všude je slyšet nářek. A pak už nic.

Spáleniště je tiché. Brouci z okolí prozkoumávají černou zem. Semínka opatrně klíčí. Vítr brouzdá mezi ohořelými stromy. Spálené duby tu budou stát jako němé pomníky. Vrba leží ve vysušeném rybníku. Přichází léto.

Na jaře vyrůstají první nové stromy. Drobná zvířata přicházejí do lesa a za nimi větší. Za býložravci následují dravci. Rostliny a stromy pomalu rostou. Vesnici obnovují první osadníci. Za několik let už nejsou stopy požáru téměř poznat. Jen lesní bytosti se nikdy nevrátí. Rybník už bude navždy bez vodníka.

A na náměstí ve městě vztyčili sochu bývalého starosty. Osamocen se na ní brání přívalům pekelných bytostí s rohy a drápy.