POZNÁMKY K VIDĚNÍ ASPEKTŮ

/Ondřej Beran/

Fenomén „jako“ má podstatný význam i u pozdního Wittgensteina – v jeho úvahách o vidění aspektů.

(Na to, že tu jde o dvě stránky ilustrace téhož systematického fenoménu („původního“ ukazování-se něčeho (jako něco) v řeči), upozorňuje Rentsch, T., Heidegger und Wittgenstein, c. d., s. 391 nn.)

Také Wittgenstein polemizuje s představou, že by se ve vidění něčeho jako něčeho děla jakási následná interpretace. Změní-li se aspekt – když najednou něco uvidíme jako něco jiného než předtím, jako bychom viděli různé předměty. Vidím-li v mlze cosi, co považuji za člověka a co se při bližším pohledu ukáže být stromem, není tomu tak, že bych podvakráte – pokaždé jinak – interpretoval nějaké neurčené něco. Děje se tu v podstatě totéž, jako kdybych po řadě pozoroval dva různé předměty – nejprve člověka, poté strom.

(Filozofická zkoumání 2. díl, XI, s. 258 č. překladu:

Podstatná otázka je, co se mění při změně aspektu: „Změna aspektu. ‚Řekl bys přece, že se nyní obraz zcela změnil!‘

Ale co je jinak: můj vjem? Můj postoj? – Dokážu to říci? Popisuji tu změnu jako určitý vjem; docela jako by se před mýma očima proměnil ten předmět. […]

‚Vidění jako… ‘ nepatří k vnímání. A proto jakoby je viděním, a zároveň jakoby viděním není.“ Filozofická zkoumání/Zkoumání 2. díl, XI, s. 248, 250 č. překladu.

Ale srov. také Traktát 5.423.)

> Datum: 07.05.2015 15:08

> Předmět: Re: Dnes ještě jednou, tentokrát s pozdravem Dobrý večer!, pane doktore Berane:

>

Zdravím,

proti Chronu nemám námitek; dotyčný citát z TLP není paragraf 5.423 (máte pravdu, takový neexistuje), nýbrž 5.5423 (můj omyl).

To místo zní takto: „Vnímat nějaký komplex znamená vnímat, že jeho součásti se k sobě mají tak a tak.

A tím je také vysvětleno to, že obrazec

[[zde má Wittgenstein má schéma krychle, jejíž všechny hrany jsou nakresleny jednoduchou linkou, tj. není poznat, kde má „přední“ a kde „zadní“ stranu – to si tam budete muset nějak sám dokreslit]]

lze jako krychli vidět dvojím způsobem; i všechny podobné jevy. Ve skutečnosti zde totiž prostě vidíme dva různé fakty.“

(mnou mírně upravený překlad J. Fialy, tj. vydání z r. 1993).

Mějte se,

OB

(© Překlad Petr Glombíček, 2007 – poznámka redakce.)

Vidění je „původní fakt“ v tom smyslu, že se nepokouším nejprve něco nějak vidět a „až poté“ se mi to zdaří – prostě to tak vidím/rozumím tomu/jednám v souladu s tím.

(Zkoumání 2. díl, XI, s. 195 [s. 247 č. překladu]: „To, co na stole rozeznáváme jako vidličku, také za vidličku ‚nepovažujeme‘; a stejně tak málo se při jídle pokoušíme nebo snažíme pohybovat ústy.“)

Jak ale poznáme, co právě kdo vidí (popř., chceme-li, jako co něco vidí)?

Jak říká sám Wittgenstein, „‚vnitřní děj‘ potřebuje vnější kritéria“ – jak někdo něco vidí, můžeme poznat např. podle toho, jakými slovy to popíše nebo jak to nakreslí (jde-li o nějaký sporný objekt, jako např. proslulá hlava „kachnozajíce“, můžeme pomocí těchto kritérií s aspoň nějakou dávnou pravděpodobnosti určit, co spíše dotyčnému připomíná).

(Zkoumání 2. díl, XI, s. 251 n. č. překladu.)

Co ale může ovlivnit vidění k tomu, aby vidělo věc spíše tak než onak? Wittgenstein sám nepodává určitou odpověď (patrně si sám ani nebyl jist) – ale zdá se, že se kloní k tomu, že tu opět hraje důležitou roli kontext: situace, prostředí, okolí vnímané věci – uvidíme-li hlavu „kachnozajíce“ obklopenu samými kachnami, nejspíše uvidíme i „kachnozajíce“ jako další kachnu (a vice versa v případě společenství zajíců).

(Zkoumání 2. díl, XI, s. 248 č. překladu.)

Kontext tu ale musíme chápat dostatečně široce – vidění něčeho jako zajíce/kachny je svého druhu prakticko-hermeneutickým rozuměním. Kontext, z něhož vychází naše vidění (můžeme říci: interpretace), zahrnuje také rozličné zvyky, vše, co jsme se naučili a osvojili v dětství (a mnohé z těchto podprahových vlivů bychom ani nebyli s to explicitně vyjádřit/pojmenovat) – včetně kanonických/běžných způsobů znázornění.

(Jistou odrůdou schopnosti vidět aspekty je také smysl pro humor (jehož specifické podoby jsou velmi silně ovlivněny konkrétními kulturními kontexty) – Rozličné poznámky, s. 118.

Na tuto souvislost aspektového vidění a světonázorů upozorňuje Monk, Wittgenstein, s. 528 nn.

„Dokázal bych říci, jaký musí nějaký obraz být, aby takto působil? Ne. Existují např. způsoby malby, které mi tímto bezprostředním způsobem nic nesdělují, ale jiným lidem ano. Jsem přesvědčen, že do toho mají co mluvit i zvyk a výchova.“

Zkoumání 2. díl, XI, s. 256 č. překladu.)

Tak by mne nenapadlo např. vidět v obrazu „kachnozajíce“ kachnu, kdybych se nikdy životě (ani na obrázku) s kachnou nesetkal, nebo i kdyby pro mne byla kachna o mnoho neobvyklejším/méně známým živočichem než zajíc (to by nemuselo nutně „kachní interpretaci“ vylučovat, ale jistě by to přinejmenším výrazně snížilo její šance).

Nějaký „výklad“ či nějaké vidění jsou tedy vždy již na místě a vycházejí z kontextu – v širokém i v úzkém smyslu slova – a jsou vázány na určité praktické projevy (které jsou také jejich kritériem).

Ale jak je tomu se spornými případy, jako je právě hlava „kachnozajíce“?

Není tomu snad tak, že tu opravdu máme co do činění s „neutrálním“ fenoménem, který můžeme následně interpretovat buď tak, nebo onak?

Vždyť obraz sám (který Wittgenstein přejal z kteréhosi dobového pojednání o psychologii) nebyl na počátku již kachnou nebo zajícem, nýbrž právě: „kachnozajícem“, který může být tím i oním.

Na tento problém lze odpovědět (přinejmenším) dvojím způsobem: za prvé, že „kachnozajíci“ a jim podobní jsou jakési deviantní fenomény, které přece jen nemusí do důsledku splňovat to, co platí pro většinu věcí, s nimiž se setkáváme ve světě, jemuž rozumíme (koneckonců, prvním dojmem při setkání s „kachnozajícem“ nebo něčím podobným může být pocit ne-smyslnosti).

A za druhé, i ne-rozumění je jistý typ rozumění.

Kdybych byl astronaut a setkal se na cizí planetě s projevem tamní civilizace, dozajista bych nerozuměl téměř ničemu, co bych viděl (nevěděl bych, co to „znamená“), ale i tak bych mohl alespoň nějak popsat – „vidím takové a takové tvary, barvy, děje“.

Ale mezi porozuměním tohoto typu a porozuměním „významu“ není ostrá hranice, nýbrž do sebe neznatelně přecházejí (srv. problém orientace v jiné „pozemské“ kultuře).

Podobně lze snad přistupovat i k problému hlavy „kachnozajíce“ – tak jako v určitém kontextu je zajícem, a v jiném naopak kachnou, je ještě v jiném konkrétním kontextu „kachnozajícem“: totiž v kontextu psychologického nebo filosofického zkoumání zabývajícího se Gestaltteorií nebo problémy vidění aspektu – učitel filosofie nakreslí na tabuli hlavu kachnozajíce (ne zajíce nebo kachny) a jako o takové o ní mluví a demonstruje na ní (třeba) Wittgensteinovy úvahy a jeho studenti mu také v tomto smyslu rozumějí.

A tuto specifickou jazykovou hru můžeme považovat za kritérium vidění dotyčné věci jako „kachnozajíce“. Takže i on má nakonec svůj praktický kontext a svá kritéria – byť nelze popřít, že jde o kontext bytostně marginální a v něčem defektní.

(Celá naznačená interpretace problému „aspektového vidění“ je velmi zkratkovitá a snad až povrchní. Jde o jedno z nejsložitějších wittgensteinovských témat (které sám Wittgenstein nechal velmi otevřené) a není to hlavním námětem této práce.)

Podobně lze chápat i triviální poučku, že věta má smysl jen v rámci nějakého určitého jazyka. Napíši-li větu „čaj je horký“, bude v češtině znamenat, že „čaj je horký“, zatímco ve slovenštině, že „čaj je hořký“.

A lze říci, že na filosofickém semináři, kde se tato otázka bude probírat, nevidíme rozlišení této věty samotné o sobě a jejích možných překladů či čtení, nýbrž tu bude znamenat ještě jinou, třetí věc – tj. bude používána ještě jiným, třetím způsobem (třeba jako příklad „víceznačného řetězce znaků“ – i taková věta má své specifické použití, kontext atd.).

Jazyk filosofický tu představuje jinou rámcovou jazykovou hru, odlišnou od jazykových her (obecné) češtiny a (obecné) slovenštiny, pojednávajících o otázkách čaje v běžném gastronomickém kontextu.

(Tarski svoji strategii toho, co platí pro jazyk L1 (L 2, L 3, …), uplatňuje hlavně ve své sémantické koncepci pravdivosti (viz např. „The Semantic Conception of Truth and the Foundations of Semantics“) – jde ovšem prvořadě o jazyky formální, pro něž jedině lze „pravdu“ takto definovat.)