POVÍDKA O VĚČNÉM POUTNÍKOVI

/Paola Poetta Panizza/

Expresivní básnířka, napravená hříšnice a nynější bojovnice světla, herečka a extatická tanečnice, jež vystupuje v artistickém duu PaoTer se svojí milenkou Hadí ženou. Věnuje se ztvárnění své umělecké inspirace v mnoha formách, ať už v básni, písni či tanci. Vždy tvoří s otevřenou myslí, srdcem i duší.

Momentálně nám z jižních cest napsala:

Psalo se 12.12. 2015, den otevření dalšího intergalaktického portálu, kdy se překrývají reality. Dva psanci, opuštění světem, jež si však sami vybrali cestu zpustlých opuštených poutníků, byli obklopeni jen horami, řekami a vlastní temnotou. Prahnoucí po doteku, dychtící po objetí, jeden z nich se na vlastní popud vydal v pozdním odpoledni na výpravu do hor, aby našel sám sebe. A spojil se znovu se svou niternou Božskou podstatou, která pod nánosem společenského odpadu přestala zářit a vedla osamělého poutníka k zoufalství a beznaději, z jejichž sevření ho nemohly vymanit ani vydělané chechtáky, ani získaný respekt a pracne vybudovaná prestiž, ani naleštěná fasáda a na první čuch voňavý opar slávy. A ptal se sám sebe, k čemu všechny ty nastřádané materiální statky, které jsou při konečném zúčtování stejně jen přítěží a do hrobu si človek stejně nevezme ani cent. K čemu všechno to snažení? Vzdyť je to všechno jenom hra, znělo mu ozvěnou ve vlastní hlavě. Iluze. Podporovaná systémovou mašinérií, jež nás má odstřihnout od vnímání vlastní podstaty. Poutník ucítil zmar. Beznaděj. Cítil, že je teprve na začátku. Vlastní cesty. A tak se sebral a šel. Šel rovně za nosem a s každým krokem ze sebe smýval nános všech těch vymyšlených bludů pompézně vypiplaných a hrdě nazvaných společenské normy, všech přeludů, jež tvoří zákony, odkrýval a odhazoval všechny masky, jež převzal od společnosti v rámci přežití v betonové džungli. Šel a šel míjející svíjející se krajinu a najednou mu cestu zkřížila obrovská skoro do nebe se tyčící závora. Kdyby se s každým krokem nebyl očistil od obecně chápaných norem, závora by mu nedovolila pokračovat v jeho vlastní cestě a oddělila by ho od jeho údělu. On však přelezl. A neohroženě pokračoval. Šel a jemně našlapoval, jako by tušil, že tak pročesává vlasy země. Dech se mu prohloubil. Vědomě a hluboce se nadechl a bylo to, jako by se nadechl poprvé. Jako by do té doby ani nedýchal. Do očí se mu nahrnuly slzy. Očistné slzy, které smývaly všechen klam a faleš, jež nalhával sám sobě. Slzy, jež smývaly všechny přebytečné myšlenky. V srdci se mu počala rozpínat vlna svobody. Vlna svobody, jež zalila každou buňku. Obklopen horami, až doteď se cítil osamocen a nemilován, pocítil, že ač si zvolil cestu osamělého poutníka, nikdy není sám. Do ouška mu něžně ševelilo listí stromů, v němž se ozývalo Nekonečno. Nekonečno obtisklé v každém kamínku. Paprsek slunce, jež ozáří i ten nejodlehlejší kout. Ptáci zpívali o věčně se opakujících cyklech. Hory hřměly tichem, v němž se zrcadlila jejich moudrost. A poutník koněčně pochopil. Příroda tvoří most. Most do vlastního nitra. Most k sobě samému. Most k Božství. A je tu pro nás vždy. Bezpodminečně milující. Bezpodmínečně přijímající. V tichu s Duchem svatým rezonující. Poutníkovo srdce naplnila něha. A její proud byl tak nesmírný, že pohár jeho srdce přetékal. A přetékal. Valila se z něj lavina po lavině plné emocí, emocí, které ho spojovaly s jediným vpravdě jsoucím Tady a Teď. Cítil toho tolik najednou, že to slovy ani nejde vyjádřit. Byl v Jednotě. Sám se sebou. S oblohou. S matkou zemí. S přírodou. Dostal chuť v objeti sevřít celá pohoří, přitisknout je k sobě a vyznat jim lásku. Jako poblázněný běžet a halekat árie, ty srdcervoucí symfonie, při jejíchž poslechu i kámen blaženosti ožije. Odevzdal se Matce. Jako dítě zas skotačil v jejím lůně a honil se s mouchami. Pokecal s osamělým komárem, jenž se houpal na stéblu trávy. Bzučel, vyl a byl šťastný. Vystoupal až na vrchol skal, prodíral se křovisky, a jak se jimi prodíral, tak je stejnou měrou za jejich odpor miloval. Miloval je za to, jak bodají a miloval je za to, jak střeží vstup do hor potají. Miloval je za dobrodružství, jež mu skýtají. S každým krokem ze sebe shazoval vrstvy vlastní osobnosti, jednu po druhé jako když se loupe cibule. Začal oblečením, pokračoval přes své manýry, svá gesta, své Ego. Na vrcholku spočinul nahý. I boty zahodil, aby Matku zem lépe cítil. A také cítil, jak mu chlupy na rukou i na nohou čechrá vánek. Náhle ho přepadla nečekaná touha prdnout si proti větru. Udělal to a zhluboka se smál zvuku, ktery se linul krajinou. Byl šťastný. Štastný ve své neskrývané přirozenosti. Spočinul na vrcholku na vrcholu svých sil. Bez masek. Bez nánosu. Čistá duše. Leč usměvavá od ucha k uchu a smáčená krůpějí slz jako by stála v dešti. Poutník cítil vděčnost za to, co je. A za to, že je. Za to, ze slunce každým dnem vychází. Za to, ze vítr cuchá jeho vlasy. Uvědomil si, že nikdy není sám. Je obklopen Nekonečnem. Nekonečnem, jež si nosí v sobě a jež se odráží vně.