POEZIE M. K.

krásná kovová planina
jdeme hájem neonových květů
a pátráme po koutu kam
zalezem a sebe sladce poblijem
pěkně se v tom pomilujem
jako dva pstruzi v kartónovém moři
jako dva mloci u nebeského pramene
pružiny na tvém nástupišti
struny na tvé kytaře pouště
hladce broušená ozubená kola
veselá atacama, zábavná kalahari
a zase se zlíbáme do krve
rajské krabicové víno krajiny
papírové lodě s klobouky
tak upovídané a buřičské
na prérii bez peřiny
tvé zvířecí tlamy s pihou škorpión
roztrhanej lampión samomluvy v nás

potkávám dva mladé, je jim náct
jejich postavy se proplétají, jak když pleteš košík
jsou to zvířata neplakej
natahuju ruku hvězdnou branou monitoru držím tě za krk
a vesnici obchází rudá armáda
zalez do stodoly, velice rychle, ty uhlí já hosty budeme bavit
jdu kolem šosácké kavárny, nějakej krásnej chlap tam čte
naše milostné dopisy, je to pan štochl
věnuji ti cihlu přes skleněnou výplň
tma, vakuum, ticho a smích
samota v kruhu rodinném
nohama stírám sperma na kolejích
za drezínou směr zakázené město, tam, kam‘s chodil na třešně
a na židovskej hřbitov a do kaple hrát dračí doupě
a projít se na pár hodin jeskyní a háčkovat pavučiny a oblékat krápníky
a pak se svejma dětma máčet karton vodou úplně jen tak
protože velkej svět není, jsou jen maličké věci a jejich obýváky
a smysl je v tom jí to co nejlíp udělat
ten den jsem šel do koupelny v noci se napít
a ořechy padaj, nejdřív tě to nabíjí a pak vysává
kam přátelé jdete, kam míří vaše osudy
někdo jistě dosáhne nirvány někdo prdele
tma, vakuum, ticho a smích
a já nevyčistil kočičí záchod
největší hrůzu mám z tvých slov
že obživnou a budou za mnou chodit po ulici
největší hrůzu mám z umění našeho
že obživne a bude nás kontaktovat přes mobilní telefon
vypadá jako masna, která stála naproti

to kafe je jak díra do země
dívá se a trošku na mě mrká
a pak přišel ten kluk
objevil se přesně v ten den kdy ses propadla
je ti podobnej v obličeji, ale nemrká,
ani nemluví, vlastně jsem ho vídal jen na dálku
připadal mi přejetej, ale později mi vysvětlil, že vylezl z tebe
chodíval jsem k té díře z níž se stala studna
obával jsem se případných zvědavců a proto jsem tě ohradil
větvemi se suchými plody a s ostny
nakonec jsem se s tím chlapcem musel seznámit, nedalo mi to
stali se z nás tiší přátelé, sedávali jsme s udicemi
u studny, ale nechytli jsme nikdy nic jiného, než ryby
a ty tvoje smaragdové oči, tam dole na dně, pořád plakaly
někdy z tebe vyskočí půlmetrová žába
a jen výjimečně se kolmo vznese had
má černou barvu tvejch vlasů a na temeni mu roste havraní peří
nakonec se stalo to, co se jednou stát mělo, spadli jsme do tebe
nejdřív on a pak i já, bylo to, jako když vás někdo zavře do truhly

ta káva chutnala výborně
byly v ní prášky na spaní

Kdo to je? Spí u tebe v obýváku.
„Pane, vstávejte,“ on vyskočil.
Beze slova odchází skrz kuchyni chodbou ven.
Bloudí před domem, zatímco ho pozoruješ.
Vypadá jak případ, nebo lyžař po havárii.
Teď vlezl do křoví, co tam nebylo.
Ze střech padá tající sníh.
A jedna malá lavina dopadla i do onoho keře.
Větve zachrastí a on vybíhá za roh.
Měsíc ani hlásku nevydal a ty ho pronásleduješ.

Jdeš širokou cestou, po asfaltovém chodníku.
Jsi zabrán do mučivých vzpomínek.
Uslyšel jsi zařvání, krátké ale rázné, instinktivně se otáčíš.
K tobě se rozeběhl neznámý muž, má nenávistí pomalovaný obličej
a v ruce nůž.
Křičí: „Zabiju tě!“ a je za tebou sotva pět palců.

Je noc. Ležíš v posteli, jež je v pokoji, co sousedí s ulicí.
Přijíždí automobil a z něj vysedá tvá přítelkyně na kterou‘s dlouho čekal.
Jde ke kufru, vysedá i nějaký chlap, díváš se bez záclon.
Společně vykládají zavazadla, batohy určené nejspíš na sportovní vybavení.
Vyskládali je před vchod, přímo tobě pod nos.
Díváš se na ně ze tmy a ťukáním na skleněnou výplň
se je snažíš upozornit na svoji přítomnost.
Ale už zašli dovnitř, tvá milá rozsvítila v předsíni.
Schován v temnotě vedlejší místnosti jí jdeš naproti a srážíte se ve futrech
a ty jí procházíš.