POEZIE K. B.

/Karel Braun/

staré duše jsou temné duše
dostaň mě má milá z krásy rauše
pes mě kouše
pes mě kouše
sen je kaluž, louže
sen je barakuda, divná duše
jsem kluk, co leze na moruše
a usíná v náruči hmoty
padám do temnoty, do mísy
znovuzapomenutých identit
do kanalizace otevřených skříní
nesmím zapomenout na bohyni
co má ňadra atomových pum
a hýždě betonových panelů
kurníků našich věčných spolužaček
štěbetaj řekou do pramene
celistvého do sebe zakouslého pásovce

nemám slov
chytám ryby ve křoví
v březích tvé mízy
břízy s chapadly
jsou to oblaka
had s televizorem
jsou to kabelky
co schovávám ve tvé skříni
zkouším si je jako nové obličeje
brýle beze skel, jen s obroučky slunce
to napětí, než se stanem plodnicemi
po sobě budem vrhat
sněhové koule
v podzemí natahuji sítě pro tebe
abys trefila do práce
abys trefila zas do této rachejtle s koňmi
sedíme tam kde padaj špačky
a kameny dopadaj do moře
střílím ti do snů
tím, že spím
je to mantra ve stoupačkách
to pro tebe jsem tam nikdy nebyl

byli jsme dva výsekové stroje
mučili se hladítky
vápnem se hasili
dva krásní muži
pstruzi
cosi zde nehraje na harmonium
vlastně jsi byla dívka s vývrtkou ve vlasech
byli jsme tu vůbec sami?
nasadili jsme vlnolamy nad jímkou
vesmíru a nechali se šikanovat od boha
bohatá paleta úžasnejch bytostí

si hraničář tajemství
dítě s velkou hlavou
co rozbíjí hračky
kochám se tvou prací na poli
nejraději bych tě ohnul a souložil
mezi řádky nakupčených brambor
ale srp mi k ruce přirostl
a je kosa