POVÍDKA Z POZNÁMEK  NA WITTGENSTEINOVO TÉMA

/Ludvík Toman/

1. KAPITOLA

I. Víš, kdo to byl Wittgenstein? Vidíš, a já nevěděla a tak dosud nemám zkoušku z filozofie…


Volám vás na nohy, všechny vy cvičenky z hodin kondičních aerobiků, jakož i vás, bývalé mažoretky, baletky a diskotékové tanečnice, jak na parketech, tak od tyčí i celostěnových zrcadel, zaplňte svými těly plochy dávných spartakiádních stadionů a zacvičte rozkomíhanými bílými kužely, či předveďte jen pouze holými vypnutými pažemi nebo i s praporky drženými prsty na koncích paží vašich horních končetin, stejně jako olámanými větvemi listnatých stromů nebo za temnot rozžehnutými dvěmi pochodněmi či párem baterek na každou jednu z případných dam!

Každá jediná, anebo i ve skupinách, namísto bezesmyslných diet hubněte poesii radostného psaní písmen několika druhů praporkových abeced, vynuťte jimi ze sebe alespoň pár pohybových názvů dávných C. K. nádraží!

V bezprostředních místech staničních perónů a nástupišť na trase od Břeclavi, stejně jako na pláži, v jakékoli tělocvičně nebo jiné kterékoli císařsky dávné železniční stanici!

Neboť pro jiné, taktéž bez nich, nemá můj příští příběh žádného významu.

Každý čtenář novin nebo časopisů se snad v nich již někdy setkal se článkem pojednávajícím o uzlovém písmu, jiní si už dávno, ještě jako malí skautíci, zapískali nějakou zprávu morseovkou.

Napíši-li jakékoli slovo, dejme tomu zde, ono samo nic neznamená, nedoplním-li je nějakým rozvíjejícím slovním poznáním.

Je na onom bezvýznamném zde ještě možný skřek, citoslovce, výkřik, nějaké náhlé jednání, například když na kohosi zrovna najíždí čelem metro, anebo vlak.

Praporek.

Námořníci z jedné lodi na druhou si předávají od nepamětna jejich vzkazy světly, praporky.

Ve všech těchto třech jazycích, na něž jsem zde prostřednictvím slov ukázal, jako i v mnohých ještě bizarněji jiných, lze předávat mezi znajícími dotyčnou řeč celé věty, odstavce.

Nějakou chvíli to sice trvá, nežli se takové zprávy k jejich adresátům dostanou, vnějšími okolnostmi často zkomolené. Přesto jsou cílenému příjemci srozumitelné, následně jemu použitelné k poznání i sebepoznání, obdobně jako k interpretacím, výzvám anebo výkladům.

Ovšem pouze pro jedince, kteří takový jazyk, případně řeč, znají, a svedou předávanému rozumět.

Proto i tato povídka není učena všem, kteří se uvolí ji číst. Naopak, míněna je pouze k těm z nich, kteří jí budou rozumět jako jazyku s účelem svého druhu.

A co v souvislosti znamená ono vyřčené rozumět?

Že oni sami, tedy čtenáři a čtenářky, kteří jí opravdu rozuměli, budou v činnostech, předmětech, příbězích i dějích povídkou popisovaných sami posléze pokračovat, přečtené dále v jakýchkoli navazujících souvislostech rozvíjet.

A svoje dosavadní zkušenostmi vlastními jejich souvisejícími aktivitami dokonce i v příštích časech doplňovat a bohatit.

Kdo následně neučiní, neporozuměl.

Jinak je tato povídka již nyní mrtva – a oni, jak doposud, s ní.    

Jsou ovšem i jiné jazyky, například ještě jinak nepísmenné, jimiž lze poslat zprávu, dokonce velmi úpěnlivou, viz například příklad modlitebního růžence, tedy praxi dnes zapomenutou i těmi nejstaršími ze zdejších babiček.

Jindy je se možné setkat i s jazykem vznikajícím z vůle náhodných sestav vykládacích karet či jiných obdobných komunikačních prostředků bohyně Štěstěny, kterou jako Fortunu znali již staří Římané.

U této skupiny jazyků plynoucích ze setkávání se s božstvy nebo magií bych rád setrval v příštím vyprávění děje jedné loňské letmé prázdninové příhody připomínající rozvíjení teorie řečových her Ludwiga Wittgensteina, když v její souvislosti mi před mysl jako příklad neodbytně vyvstávají podoby těch různých domorodě cizokrajných náhrdelníků sestavených z peří, zubů, korálků a jiných podobných sortimentů navlečených na stéblech trav či zvířecích žíních v přesném a od časů pradávných předků nezměnitelném pořadí, a jež jsou i dnes, byla-li v jejich vzhledu i účelu věkovitá závazná pravidla dodržena, stále velmi účinnými i osvědčenými nástroji při komunikaci s démony a jinými zásvětními bytostmi.

Z těchto důvodů bych příštím dějem rád setrval v okolí takovýchto řečových praktik, při nichž i sebemenší záměna pořadí kousku dřívka se zcela jindy běžnou bobulí nebo věkovitě vyschlou mušličkou může mít za následek ihned závažnou závadu na dosavadním hladkém běhu světa, popřípadě třeba přímo čísi újmu, neštěstí, až po hraniční smrt.

Proto poznovu připomínám, že jen pouze pro nemnohé může příští příběh nabýt významu.

Inu, s jakous takous jel jsem onehdy z Rakous rychlíkem v dlouhém vagónu v oddělení pro čtyři osoby osamoceně sám, zrovna někde před hranicemi jsem doklepal předešlé odstavce na klávesnici noutbuku položeného na kolenou, nohy pod ním překřížené, aby se mi stroj při nějakém náhlém záškubu ze stabilizované polohy neusmekl a nepadl na celokovovou podlahu z pancéřové ocele.

Potaženou sice navenek nějakým tím hnědožlutým gumolitem, ale náraz o pevnost kovu i jen z níže kolen by citlivý elektronický vnitřek určitě nepřežil.

Dělávám to takhle vždycky, když začínám scénář, jehož téma se mi prozatím jen tak klube, spoléhaje, že mezi slovy vysypávanými prozatím jen maně či naprázdno se naráz náhle objeví nějaká ta perla osudové nápovědi, kterou se všechno příští v celé délce navazujícího děje naprosto samozřejmě rozhodne.

„Je zde místo?“

Ozvalo se náhle mi napravo za zády a podél mého pravého ramene proletěl zpoza mne v oblouku polovysoké hladiny směrem k protějším dvěma sedadlům mého prázdného oddílu turistický batoh.

Taková letmá skvrna v barvě zhruba v půli stupnice vzorkovnice odstínů všech šedí světa řezaná rozmazaně vínově červenými souvislými plochami. Všechno vyvedeno v umělé hmotě, uvědomoval jsem si současně zhruba ve stejnou chvíli, když tato část dívčího cestovního kostýmu koupená někde v obchodě s potřebami pro sportovce dopadla na plochu pravého ze sedáků oněch dosud dvou prázdných sedadel naproti mě.

Ovšem sama dívka přináležející k batohu mne s noutbukem na kolenou ohleduplně obešla, cestou v letmém předklonu poodsunula levou rukou ležící baťoh ještě blíže k vnějšímu okraji sedadla a usedla vedle něho pravým bokem k oknu, tváří ve směru jízdy, co musím zdůraznit hned na úvod jako pro příští děje obzvláště významné.

Bez dalších slov jakoby cosi vyhlížela z okna vagónu soupravy, která jako rychlík směrem na Ostravu prozatím pořád stála u jednoho z perónů břeclavského nádraží.

První, co mě na nové spolucestující upoutalo, byly její rty.

Měla je takové divné, řečeno stručně, neboť tvarově byly příliš složité k pouhému obhlížení, natož k popisu.

Jevily se mi jako houba, vyvstávaly mi v pocitu jako nějaký amébovitý mořský živočich. Nebyly nijak přesně vykrajované, nemanifestovaly navenek žádný ostrý rtí tvar, abych tak řekl, tedy napsal, když rozlohou mi připomínaly cosi jako plochu nějaké vláčné přísavky.

Moje prvotní podezření letmého pozorovatele jsem shrnul do pocitu, že původně byla postižena nějakým poporodním rozštěpem rtů, jenomže jsem nikde na jejich obrysu neviděl sebekratší jizvu.

Vlastně to jsou docela zajímavé rty, kdoví, jak by asi vypadaly před kamerou, a možná, že právě tou rozsáhle přiléhavou houbovitě vláčnou plochou mohou být jako rozprostřený jemně vlhký samet naopak velmi příjemně líbací.

Moje nová spolucestující se mi proto stala sympatickou, vlak jeho všeželezným tělem nadvakrát škubnul, a my se vydali od jihu směrem na sever.

A právě v té chvíli došlo k našemu druhému společnému kroku, jenž způsobil zcela samozřejmý pohyb jejích dvou prstů směrem k horní modré pravé kuličce jejího náhrdelníku docela pyšně svěšeného na dvou docela hezkých ňadérkách velikosti zhruba dvě, pokud však cestovala bez ňadráře, tak zřejmě tři.

Poněvadž kuličky samy měly každá v průměru tak na palec a při odhadu, že jich bylo navlečeno za sebou dobrých třicet, ne-li víc, už pouhá celková váha nepředurčovala tuhle ozdobu pro účel běžně všedního nošení. 

Dívka dvěma prsty kuličku zvedla a s pohledem z okna nazpátek ji zcela nesoustředěně táhla po žluté vnitřní šňůrce až k rameni, překonala mírné pohoří svaloviny nad pravou klíční kostí, kde ji za osvaleným vrcholem nechala docela volně padnout do neviděna za zády.

Pohyb to byl účelem velmi zajímavý, průběhem překvapivý a jeho trajektorie docela nečekaná, smysl zcela nesrozumitelný, důvod mi naprosto záhadný.

„Co studujete?“ zeptal jsem se dívky naproti zcela mimoděčně.

Ovšem otázkou, která nemůže nikoho urazit.

– Medicínu.

– Po prázdninách půjdu do čtvrtého. Ale teď jsem měla na půl roku přerušeno. Nevyšel mi kredit.

– Co potom? 

– To myslíte jako obor?

– Hm.

– To ještě nevím. Asi psychiatrii. Anebo zkusím oftalmologii.

Poslouchal jsem odpovědi jenom tak napůl, zcela fascinován pohyby jejích rtů.

Mluvila-li, tak s každým jejím vyslovovaným slovem jakoby z doposud čisté linie přímky, řízeny nějakým viditelným kmitočtem, rty v jednom růžku se začaly ze stavu jsoucí čáry postupně zakrucovat jakoby do tvaru lastury anebo kornoutu.

Ten proces průběžného vizuálního dění se každého jejího slova prozatím nejsem schopen přesněji nebo názorněji popsat, ale doufám, že se mi v průběhu příštího vyprávění zdaří kterési ještě přesnější přirovnání, vždyť přece popisujících řádků je před námi nejméně do Hodonína ještě dost.

Kdesi, možná v kterési dávné perské básnické knize, se uvádí slovní obraz dívky s ústy tvarovanými jako květ růže, všimněte si i v tomto případě fascinace oním několikerým vnitřně dostředivým organickým zkroucením.

Jen tak mimochodem mě s příležitostí napadají zpomalené filmové záběry zdánlivých vln ploutví podmořskou vodou skoro nehnutě klouzajícího rejnoka.

Anebo, jak se ale ten živočich vlastně jmenuje?, zřejmě asi medúza, tak tedy zážitek souběžného vidění zcela průhledného rosolovitého těla v pulsujících pohybech uvnitř se přelévajícího a současně navenek zpomaleně stoupajícího jako živočišná celost nazelenalou slanou vodou vzhůru.

Jakousi pocitem podobnou nezemsky beztělnou věc nadnášenou obklopenou tekutinou uvnitř válcovité skleněné dózy mívával stát na levém vnějším rohu pracovního stolu básník Miroslav Holub.

Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli se úmyslně potměšilým úskokem tohoto mikrobiologa nejednalo o zcela samozřejmě zveřejněnou shloučenou mazlavě rosolovitou kolonii možná nepozemských hlenek.

Expres mezinárodního rychlíku uháněl s mírným svistem uvnitř vagónu vysluněnou odpolední krajinou, jednou zastávkou jsme mezitím projeli, přibývající domky podél tratě věštily ves příští.

Dívka naproti si opět sáhla dvěma prsty k horní kuličce náhrdelníku.

Á, sakra!

Krapet jsem se předtím přehlídnul, zřejmě kvůli těm jejím rtům!

Jakoby je vezla s sebou schválně, aby mátla přihlížejícím pozornost!

Přece to bylo úplně jinak, fázoval jsem si její předešlé akce jako filmový animátor od té chvíle, co přede mne s takovou samozřejmou rázností pohodila ten její šedě vínový dívčí batůžek.

Krok první: sedla si k oknu, předtím pravou rukou odsunula tuhle bagáž na vedlejší sedadlo, odfrknula si kolmo podél nosu vzhůru do levé ofiny.

Ahá, tak to je ten moment, co mě měl zmást, ona pohybující se jiná zvláštní vlhká našpulenost veškeré masitosti jejích rtů, jež mě měla v mém případném pozorování odlákat!

Tak to teda, paninko, ne…

Krok druhý proto rekonstruuji s mnohem větší pečlivostí, zdánlivou velikost jejích případných ňader tentokrát naprosto pomíjím.

Vždyť ona si k tomu krku pro modrou kuličku přece sáhla, ještě když jsme stáli na břeclavském nádraží! 

Jestli moje rekonstrukce má nějaký věcný význam, rozhodni se proto vzápětí při průjezdu ihned příští stanicí!

Protože názvy zdejších zastávek znám, Moravská Nová Ves, čtu zakrátko pro jiného jen letmý řádek písmen na mihnoucí se bílomodré ceduli drážního návěští.

Souběžně sleduji dívku přede mnou, jak si sahá ke krku a dvěma prsty posunuje vzhůru po žluté niti levé strany náhrdelníku tentokrát bílou, bílou!, kuličku, aby ta vzápětí zmizela za krkem v neviděnu…

Moment! Moment! Vraťte mi ten film!

Vždyť kulička přece nemizí v čímsi zastíněném viduprázdnu jako v kouzlu nějakého pouťového čaroděje, nýbrž se vzápětí objevuje na druhé straně krku a klouže po žluti provlečené niti dolů, když se náhodou nechtě zachytí o lem výstřihu žlutého trička, nebo zadrhne za krkem, červeným nehtíčkem se jí dolů trošku jemně dopomůže, jakpak to tady napravo teď máme?

Úplně nahoře zrovna spadlá bílá, pod ní červená z břeclavského nádraží, když jsme se rozjížděli, pod ní koule kulička modrá, pod ní jiná stejně modrá, tedy dvě modré v současnosti nad sebou, takže plyne, že když modrá byla na začátku dnešní jízdy, modrá se taky nutně objeví na samém konci.

Jedna koule kulička, a jak dívčina svedla zmásti chlapíčka!

Had požírá svého vlastního hada přece!

Uroboros!

Zvláštní živé nákrční hodiny zpodobující nekonečný kolotoč dílčích zastavení času naší pouti z lůna jedné věčnosti do dělohy druhé opět věčnosti.

Její rty přece nejsou, nežli zevní vagína!

Když už mým popisem všechno potřebné známe, vážení rozhlasoví posluchači, holedbám se, počkejme si při chvilce tiché rytmické hudby pražců a železa do příští železniční stanice, co za poznatek nám napoví losování další kuličky, tentokrát je na řadě k cestě vzhůru zleva a pak dolů po tobogánu zpoza jejího krku kulička opět bílá, tak toho ses určitě nenadála, ty přede mnou rovněž s netrpělivostí vyhlížející taky tam ven z okna pádícího krajinou, jak je na tebe políčeno, maličká!

Proto zde, na konci těch všech předešlých zpřesňujících oprav tohoto mého o měsíce pozdějšího  klávesopisu načatého pár dnů před Vánoci, mohu shrnout ke čtenářčinu případnému poučení: psaní, milá paní, tak to je toliko samé lhaní, a ještě se to ze všech stran nalétávajícími motivy do výsledných tajuplných smyslů rýmuje.

Poněvadž tímtéž oba zaujati, já i dívka již společně míjíme železniční zastávku s názvem Lužice, podle počtu chaloupek to místo nijak veliké nevypadá, ale přesto může přinést rozuzlení, Betlém přece také nebyl tím největším městem v dávné Judeji, cítím se být soustředěn a napjat, jak pozoruji svoji soupeřku, jaký trik zase na mne nachystá, anebo ne?

Možná už si je švitorka vědoma, že ji sleduji, a proto nedokážu rozhodnout, nakolik bezprostředně teď táhne následující kuličku dvěma prsty pomalu nahoru, s možná předstíranou nesoustředěností po boku obliny ňadérka, přes výstřih trička, moment, vždyť to její tričko přece není vůbec žluté, nýbrž zcela samozřejmě vínově fialové, po nové barvě zpřesňující vyprávění přes tentýž podélný hrbol klíční kosti mezi dvěma doruda nalakovanými nehty až ke krku… 

– Proč tentokrát bílou?

Podívala se na mne překvapeně a opatrně nejistě, proto svůj údiv zjevně nehrála, jak především svědčil její dolní ret, který si zevnitř skousla jako každá jiná obnažená dívka přistižena v náhlých rozpacích.

– Prosím?

– Proč teď byla na řadě zrovna bílá kulička? – naléhal jsem.

– Vás to zajímá? – odpověděla mi poveseleně s nehranou upřímností ona.

– Pozoruji vás kvůli tomu už od Břeclavi.

– Fakt? – udivila se naprosto bezelstně: – A co byste teda chtěl vědět?

– Jak to teda s těmi kuličkami je.

– Odkud mám teda začít?

– Proč v Lužici bílá kulička?

– Říká se v Lužicích. Zastávka.

– Proč Břeclav červená?

– Důležitá železniční křižovatka. Každá mapa ví.

– Jasně, rozumím. A co ta modrá?

– Začátek celé trasy na našem území. Kdysi tam za bolševika stávaly v borovicovém lese strážní věže. Rychlíky musely zastavit a začala poslední prohlídka se psy.

– Byla jste se tam podívat?

Kývla na souhlas hlavou s mimickým výrazem ukázněné kreslené seriálové myši.

– Je to tak pět kilometrů dolů pod Břeclaví. Pěšky. A jde se přitom okolo minového pole.

– Cože?

– Dvakrát. Tam a nazpátek. Taky mi cvakalo.

– Na to, že nemáte ani metr pětašedesát, jste docela slušná turistka.

– Jít to ještě podruhý, tak bych si už určitě vzala někoho s sebou. A taky ti tlustí Rakušáci na kolech jsou tam na cestách mezi stromy docela dotěrní. Ještě štěstí, že německy neumím, – usmála se přes ty svoje divné rty ve tvaru korálově zbarvené podmořské sasanky.

– Tak proto jste přistoupila v Břeclavi.

– Hm. Ještě mám trochu zabahněný boty, i když jsem si je tam v lese i na nádraží otřela.

– Není to vidět.

– Ale přesto ten smrad tamtoho bahna cítím i tady.

– Ti, co tenkrát utíkali, museli být hrozně rádi, když jim obdobně zasmrdělo teprve potom tam až za čárou v Rakousku.

– Neumím si tamtu dobu vůbec představit, – odpověděla mi bezradně a zahleděla se z okna.

– Podle vaší příští červené kuličky soudím, že se blížíme k Hodonínu, – řekl jsem k jejím ramenům.

Otočila se, rty se jí ve sdílném úsměvu zase přelily, do hmoty o barevnosti vína.

– Jasně. Přestupy na tři strany. Z hlavní trati do Brna i do Uher. Místo, kde bylo možné napojit vojenské koně.

Oči měla leskle šedohnědé, teď to vím.

– Jak napojit? To jako vagóny s nimi na konec vlaku?

– Ale ne. I když vlastně taky. Ale já myslela vodou, přece. Jak sem s nimi jezdívaly vojenské transporty nahoru tenkrát do Haliče na frontu.

– Za které války?

– Přece za té první. Máme od ní letos zrovna sto let.

Zahanbovat mě více nemusela, sám jsem se cítil ve své nepředvídavosti dostatečně přistižen a zadeptán takovou samozřejmě sebevědomou cácorkou mladší o dvě dvacetileté generace.

Proto jsem přivítal příchod nažehleného průvodčího.

Podal jsem mu svoji dvoulistovou mezinárodní jízdenku, nechal si platnost vložky její vnitrostátní jízdenky odpísknout úředním strojkem v koženém pouzdře.

„Děkuji, šťastnou cestu.“

Ona mu odnaproti podala jízdenku svoji, ještě průkazku.

„Hezké prázdniny,“ popřál, když i jí vracel po pípnutí ověřené cestovní doklady nazpátek.

Mohl bych být naprosto přirozeně jejím dědečkem.

Když pod vlakem v předzvěsti neštěstí nekřupají koleje, v kupé se povětšinou nic neděje.

Stačí z nudy zatáhnout nosem, dlouze a pozorně pomalu, žádnou výraznou vůni neucítíš kromě takového namoklého umělohmotného smrádku vinoucího se z čalounění za zády.

– Tak jak to teda tenkrát bylo s tou vojenskou vodou?

– Ona nebyla vojenská, byla nádražní. Tedy stejně erární, jak ti vojáci. Oni měli s sebou kýble a na každém prvním perónu bylo ve zdi umyvadlo s tekoucí vodou. Na malých stanicích nejméně pumpa.

– To jim přece muselo trvat hodně dlouho.

– No právě. A proto se koňům brala voda na nádražích, kde měli granek.

– Cože?

– Granek se tomu, aspoň myslím, říkalo. Takový ten otáčecí chobot z plechu na vysoké pumpě mezi kolejemi, kterým se jindy lila voda do tendrů lokomotiv. Které přece byly na páru.

– Tak to si tedy s těmi kýbly moc nepomohli. Při chytání vody z té výšky se jim jí přece muselo hodně vycákat.

– Jenomže oni to měli vykoumané, poněvadž vojenské transporty po sobě jezdily co dvacet minut. Na nádraží byl takový chlap, který měl na vozíku veliký sud. S tím zajel pod chobot, tyčí ho posunul nad nádobu, napustil seshora vodou. Chvíli počkal, ten veliký trychtýř zase odsunul, aby vodu mohly brát i lokomotivy, s vrchovatým sudem se vrátil na nástupiště a potom už jenom čekal, jak přesně strojvedoucí k němu vagon s naloženými deseti koňmi dobrzdí.

– Takže na perónu museli být na tu vodu dva. Jeden pro vlaky tam, a druhý pro ty nazpátek.

– Stačil jenom jeden. Koně se z války nevracejí.

– Vás zajímá historie?

– To ani ne. Ale mám ráda tu dávnou romantiku.

– Takže vlastně na těch vašich korálech nic zajímavého není, pouze něco jako statistický diagram. Žádná magie.

– To byste se divil, někteří se mě vyptávají, hlavně tady na Slovácku takové ty starší babky, co je to za divný růženec.

– Vy s tou ozdobou sem jezdíváte denně?

– Teď o prázdninách jsem se rozhodla každý den. Ale jenom dva týdny. Jak dlouho platí ta prázdninová slevová jízdenka za tisícovku.

– Sama?

– To ani ne. Poněvadž byste fakt zíral, co já mívám nápadníků. Chlapi, kromě snahy se s každou hned vyspat, jsou totiž strašně zvědaví.

– Něco jako já?

– Vy jste se mi ještě nenabídnul.

– Ale související znalosti taky žádná sláva.

– Podstatný je aspoň upřímný zájem o hod diskem, jak říkával tamten Kubertééén.

Všechny ty náhrdelníky nošené pod krkem, ve vlasech nebo jako znamínko na čele měly původně jiný účel, nežli jim přisuzujeme dnes.

Obdobně jako barevné peří ptáků, snažily se být především svého druhu návnadou, aby si nositele v jeho samotě někdo všimnul.

Na samém začátku, v ještě mnohem nekonečnější osamocenosti jedinců v širosti světa, ony proto splňovaly i úkol pasti, popřípadě šidítka. Nosívaly se v účelu nástrahy, zdobily, malovaly i tetovaly nositele nejenom k veřejnému utvrzování svého vlastního smyslu osoby. Ve stejné míře však sloužily i pro odlákání pozornosti případných démonů od sebe sama tím, že způsobovaly onu chviličku, vnucené oddálení, kdy při nečekaném setkání oním prvním okamžikovým zaujetím přístrachu barvou, leskem, tvarem nebo třpytem ozdoby umožňovaly ohroženému alespoň chvilku na jakousi přípravu k vzápětí příští nutné obraně.

Talismany i amulety s funkcí ochrannou nebo zaříkávací vycházely z této původní tradice a vždy s nimi souvisel nějaký závazný nebo až nepřekročitelně respektovaný a samozřejmě dodržovaný postup nebo rituál. V nichž magické předcházelo věcné, a tedy s nimi i předměty i věci jiné, v naší současné všednodennosti však již pouze zcela běžně prakticky užitkově pojímané.

Dokonce už jen pouze zdobné.

Stačila jediná červená slzička proti uhranutí navázána do náhrdelníku nebo vetknuta do vlasů, ale, pozor, vždy jen jediný takový cíl, a démonův zrak v první chvíli setkání uvízl na nabídnuté barvě takovéto lstivé skvrny, a minul, minul, původní soustředěný smrtonosný směr do oka ohrožené osoby.

Nikdy nepij s démonem z jedné misky nabádají ode věků moudří Japonci, neboť skrze společnou vodu nám démoni vypíjejí duše.

Aby se démon v její hladině ani neshlédl, proto uchovávají vodu v nádobách s víky, nikoli kvůli mouchám, kouskům prachu padajícím za letu.

Snaž se vědět o každém svém jídle, kdo ti ho uvařil.

Proto různorodá doporučení i osvěty dnešních módních magazínů k případnému nalákání či odlákání obdobné pozornosti jsou pověrami téhož druhu.

Přesto v účincích jsou málo platné, viz například celosvětovou oblíbenost oněch naprosto všedních pizz, anebo brambůrků, k dostání zcela běžně v každém pouličním bufetu.

Vždyť v dnešních časech už používáme věci pouze jako jejich bezesmyslnou zjevnost, když onu stále s nimi existující magičnost, aniž si to uvědomujeme, nám nahrazují například magazínové obrázky plážových svlečen, kdy jejich pečlivě vymýšlená vizualita je čehosi náhradou.

Komponovaného mýtu za mýtus tak řečeno přírodní.

Potřebujeme démony.

Druhotnější obrázky nám nahrazují prvotní slova.

V jejich jakoby stanovené samozřejmosti vsouzené prvotnosti významů.

Lákají nás náhrady již v jejich druhotnosti, obdobně jako třeba ony internetově organizované esoterické aktivity, jejichž účastníci při nich onen stav magického zpřítomnění či jen souznění nezažívají autenticky a syrově.

Lety aviony, cestování podzemními metry, pozemské jízdy automobily, a z nich především taxíky, nikomu magické nepřipadají, rovněž jako ono všechno to k líbivosti realisticky zpodobivé, co si podlézavě nechává říkat umění.

– Takže ta vaše věcička žádný magický účel nesplňuje.

– Aspoň se domnívám, že původně ne. Poněvadž nic takového jsem neměla na mysli.

– Ale ona přece nevznikla jenom tak, když vám slouží něco jako postupný seznam železničních stanic.

– To jste řekl fakt přesně.

– Takže bychom těm vašim korálům mohli říkat vrubovnice.

– Vrubovnice? – udivila se upřímně: – Co to je? Ono fakt něco takového existuje?

– Existovalo.

– Opravdu?

– Slyšela jste někdy větu, že někdo někomu dal nebo něco zapsal někomu na vrub? Dokonce, že má u něj vroubek.

– To jasně. Ale nikdy jsem o tom nepřemýšlela, jak je to samozřejmé.

– Co je tu samozřejmé?

– No to naložit někomu něco na hrb. Jako velbloudovi. Úplně to vidím, jak se tomu zvířeti při tom z té těžké váhy beden podlomila přední kolena.

– Tak to ne, slečno, tak to vůbec nebylo. Mimochodem, jak se jmenujete?

– Adéla.

– Takže, slečno Adélo, vrubovnice bývalo prkno anebo dřevěný kuláč. Takový kus dočista osekané větve.

– A k čemu něco takového někomu bylo?

– Užitečné to k něčemu bylo, ale výklad původu tohoto účelu je takový trochu zmatený. Jako třebas zrovna tohle hodonínské nádraží. Původně to byla určitě budova postavená v tom císařském jednotném stylu z červených cihel. Ohozená však z lenivosti k údržbě čehosi věkovitého tím komunistickým břízolitem, jak náš pracující lid říkal omítce brizolitu, na mne působí dnešní výsledek jako slovácký krojovaný folklór v hodně vědomostmi pocuchaném lidovém stylu.

– Kdybych tohle vysvětlení neslyšela teď tady od vás a třebas od někoho v televizi, došlo by mi, že zase plkají nějaké ty jejich blbosti.

– Ale nezapomenout i přes rozhořčení na kuličku, na hodonínském gymnáziu v tamtěch ajzboňácky stavebně lepších časech studoval Masaryk.

– Vy jste učitel?

– Nikdy!

– Tak něco jako s národopisem? Etnolog?

– Trochu sečtělejší důchodce. Posledních pětadvacet let bez jakékoli praxe.

– To znamená co?

– Estébé mě vede jako Nepřátelskou osobu, a já se až škodolibě pilně snažím tohle označení co nejdůsledněji naplnit. Proto nezaměstnatelný.

– To neznám, my jsme nikoho takového v rodině neměli. Tedy nemáme.

– Tohle k vám přijde, nebo se spíš vplouží, ani nevíte jak. Jak se jmenuje příští stanice?

– Rohatec.

– Rohatec? I když na poslech něco od čerta, přesto sázím na kuličku bílou. Andělskou.

– Jo.

– Takže jsem zřejmě začal chápat systém císařsko královských céká železničních tratí a drah.

– Ale to jenom proto, že se mi sem koukáte.

– Jenomže já svedu předpovídat i po paměti. Bílá, bílá, červená.

– Jo? A co kdybyste si ty korále dal opačně, od samého konce?

– Na mě by to dneska bylo pěšky už dost daleko, ale jednou se sem stavím kouknout. Očíhnout, co to tady mají za nepřirozeně hodně výstavný hřbitov, a proč takový kus až tady za městem. Už hned ta špičatá brána mi přijde trochu divná na takový venkov.

– Maloměsta z našich měst nadělal až bolševik. Tohle je pompézní novogotika v rakouském duchu. Přesný rok výstavby neodhadnu, ale řekl bych, že do roku osmnáct set osmdesát.

„Tohle je pompézní novogotika v rakouském duchu.“

Řekl jsem včera kromě jiného své náhodné spolucestující z vídeňského expresu, zítra potom vhlédl večer do internetu, tak už to bývá, odhaduje-li kdo něco na dálku a vidí dotyčné jen pouze z rychlíku, správný údaj začátku výstavby hodonínského městského hřbitova nutno posunout výše o dvacet let.

1900.

Následující první vlevo po zlaté niti upadlá bílá byl tedy Rohatec, potom se dlouho táhly borovicové lesy, nežli si dívka odnaproti začala chystat další bílou kuličku.

– Kdybych nejela s vámi, asi bych se strašně nudila, – svěřila se, otáčejíc hlavu od okna plného rychlostí se rozplývající jehličnaté zeleně.

– Našla byste si jiné povyražení.

– Možná. Ale stejně si s sebou pro jistotu vezu zábavu, – ukázala rukou na batoh.

– Co v něm máte? Nějakou knížku?

Zavrtěla hlavou.

– Nějaké zvíře?

– To byste fakt neuhád.

– Tak teda co?

– Vyšívání.

– Vyšívání, mladá paní? Vy snad dbáte na tradice?

– To ani ne. Ale dělám jinak něco, co souvisí s těmihle kuličkami.

– To mě tedy zajímá. Ukažte!

– Jenom si ještě odbimbnu tehleten příští Bzenec-přívoz. Který se za císařepána jmenoval Liderzowitz, psáno takhle německy. Ale je to s tím označením nějaké divné, poněvadž na náměstí v Bzenci odsud odšlapete tak sedm kilometrů, a ty dnešní Lideřovice se nacházejí asi tak jenom pět kilometrů támhle vzadu až za těmi lesy a štěrkovými jezery.

– Vy jste to obojí šla pěšky?

– Jo. Nejlepší jsou diagnostické důkazy získané nohama.

– Místní ovšem znají zkratky.

– Jistě. I v životě lze dosáhnout některých diagnostických poznatků dřív.

Zadíval jsem se na její rty. Teď v klidu a sevřené je měla protáhlé málem až po myšlené kolmice spuštěné od obou vnějších koutků očí.

Navíc v klidu, bez vzrušení, jejich barva vždy vybledla k některému tónu růžové.

– Šla jsem sice onehdy obě ty trasy, ale každou jenom jednou. Z Bzence totiž sem nazpátek na hlavní trať jede vlak. Na příští stanici ho mineme. A z těch Lideřovic tam za lesy směrem na Hodonín taky. Jenom se musí dojít o vesnici dál, poněvadž v Lideřovicích s kolejemi nemají dneska nádraží. Ale v těch Vnorovech, co se nastupuje, se zase narodil Jan Skácel. Znáte ho?

Z potěšení nad oběma jsem kývnul hlavou.

– Snad vám to do toho příštího Moravského Písku stihnu vysvětlit, – ujišťovala se, když zevnitř batohu vyjímala ten záhadný látkový balíček pečlivě zabalený v podvojném igelitovém sáčku.

Pak vstala v těch svých kraťasech vysoko nad kolena uřízlých z onošených džín a skloněna začala rozkládat sbalenou látku přes obě sedadla.

– Že mi to podržíte? – hledala mě poslepu rukou s batohem.

– Říkala jste, že jste dneska šlapala neprostupnými lesy a přitom nemáte ani škrábnutí.

– Vy se mi teda radši díváte na nohy, jo?

– Nikoliv. Pouze na dílčí diagnostické důkazy.

– Tak proč jsem potom s tím vyšíváním kvůli vám vůbec začala?

– Ale ne. Jen mi to tak blesklo hlavou.

– Jasně. Semhle uvnitř, – aniž se otočila, zamačkala pro důkaz na dno batohu: – vleču na své cesty tepláky a nákoleníky z inlajnů. Ale mám je ještě docela dobrý, ne? – vytrčila blíž ke mně pravé lýtko a zaměřila na ně svou letmou pozornost.

Jako nějaká modelka, pochválil bych, být o půlku života mladší.

– To snad ani ne, nemám patřičnou výšku. Ale na druhé straně ještě pořád docela ujdou, – projížděla pohledem tvarování své natáhlé končetiny, obhlídkou velmi spokojena, dá se říct.

– Chováte se velmi sympaticky, – nesvedl jsem zamlčet svou náklonnost.

– No tak, tak to je tedy něco!

Pronesl jsem uznale hned, co poodstoupila, při prvním pohledu na ono zatím ani ne z půlky tmavomodře vyšité na kanavě. Pár číslic, nějaká písmena, značky. Reprodukce nějakého dokumentu, stručně z prvního dojmu shrnuto.

– Znáte Vendulu Chalánkovou?

– Já vlastně tušila, že se takhle nějak zeptáte.

– Nic ve zlém. Naopak.

– Osobně ne. Ale došly mi jednou na fejsbuku ty její vyšívané esemesky.

– Tak to jste měla moc dobrý nápad. A jestli jste se styděla, nebo dokonce obávala své hlouposti anebo dokonce něčeho takového jako třeba vykrádání, buďte bez obav.

– Myslíte?

Z tónu její otázky mířící dovnitř bylo zřejmé, že nepochybuje o mně, nýbrž že úsudkem samé sebe si je nejistá.

– Pokud jste si to předtím nohama a olověným zadkem promyslela, jedná se z vaší strany určitě o pastiš. Což je žánr intelektuálně velmi úctyhodný, a proto mezi zdejšími domorodci naprosto neznámý.

Přesto jsem si příští chvíli přes obě sedadla rozprostřenou kanavu důkladněji prohlížel, neboť jsem mezi jedněmi načatými a jinými ještě ne dokončenými znaky nemohl dohlédnout sjednocujícího smyslu. Dosavadní plocha ještě doposud nebyla onou shrnující celostí naráz vyjevující jediným pohledem manifestovaný význam.

– Co tu bylo předlohou, – zeptal jsem se bez vytáček.

– Jízdní řád trati, po které zrovna teď jedeme, starý letos zrovna sto let.

– Jízdní řád je stejně skvěle zdánlivě nevýtvarný prototext jako paní Chalánkové původní esemesky. Jenomže tu nikde nevidím ty sloupce čísel časů odjezdů a příjezdů odshora až dolů pod sebou. Jak bývají, tedy bývaly, na stránkách tištěných jízdních řádů.

– Trochu jsem to prostě okradla. Vzala jsem z něj jenom sloupec stanic, jak šly tenkrát pod sebou od Lundenburgu, což byla Břeclav, až po Otrokovice. A ještě takových pár značek, co tam byly po krajích vytištěny, aby to vcelku bylo trochu pestřejší na pohled.

– Takže Moravský Písek, k němuž zrovna jedeme, je asi tak zhruba v půlce toho vašeho seznamu.

– Jo. Asi tak. A přestupuje se v něm na vlak do toho Bzence, jak jsem už říkala. 

– A kdybyste byla z Bzence jela na opačnou stranu než sem do Písku, tak potom tam v Kyjově býval takový jeden fotograf, který se jmenoval Tichý. Miroslav Tichý.

– Nikdy jsem neslyšela.

– Dneska je považován za našeho nejúspěšnějšího fotografa. Nebo tak nějak.

– A to proč?

– Tak zrovna tohle vám nikdo v této zemi neřekne, poněvadž navenek jsou ty jeho fotky neostré s odbytou kompozicí a navíc prožrané od myší. Z redakce každého magazínu by vás s nimi vyhnali.

– A co je teda na nich tak důležité?

– Co pro ty jiné, nevím. Ale já sám mám pocit, že vrátil fotografii jako důvod zobrazování světa na sám její začátek. Když ještě nezobrazovala věci, ale pouze ve světle zachycovala a dokonce jen nezřetelně potvrzovala jejich jen sotva zřetelnou existenci. Ale to se zrovna špatně vysvětluje bez ukázek a ještě k tomu za jízdy.

– To máte jako s těmi vyšívanými esemeskami. Vždyť to vlastně žádný význam nemá. Ještě třeba je vyfotografovat pro soudní dokumentaci. To bych pochopila. Ale proč takhle pracně zachovávat něco tak prchavého, když se ty původní stejně hned vymažou.

– Jenomže fotografie jako zpodobovací magie vznikla snad i kvůli tomu, aby utvrzovala i tu prchavost. A my jsme ji začali používat k čemusi nemagicky jinému. Tu magii jsme z ní vytřásli jako z peřiny peří. Přikrývá sice pořád; ale nehřeje.

Obtočila červenou kuličku poza krkem a nechala padat po šňůrce.

Přestupní stanice kdysi s grankem, sálek nádražní restaurací se dvojí číšnickou obsluhou, tato vzpomínka zůstala dneska zachována na mezistátní hlavní trati jen nadstřešenými peróny jak na obyčejné zastávce. Každý pátek před polednem touto venkovanskou bezvýznamností prosviští od severu expres Moskva-Nice, vlak snad s nejdelší jízdní trasou z těch všech, které projedou územím republiky, zastavuje v Bohumíně, a potom až v Břeclavi. Pouze aby se vyměnily vlakové čety.

Dovnitř nikdo jiný nastoupit nesmí, rovněž mezi těmito dvěma stanicemi na trase delší než dvě stě kilometrů tento kolos žádné domácí cestující do svých útrob nevbere.

Jakoby zdejší kraje podél kolejí pro dálky světa neexistovaly, vygumovány, myticky erasovány jako ona de Kooningova kresba před šedesáti lety, pouze za jejich prázdnou mezerou dlouhou dvě stě carských verst se v Břeclavi opět vymění strojvedoucí, po zastávce ve Vídni se prořítí stále tatáž souprava i po pár desítkách kilometrů kolejí trasy dávného Orient Expresu a dálkami spřažený celek si vydýchne až po třech dnech od moskevského Běloruského nádraží v údajně mondénním lázeňském městě Nice uprostřed oblouku středomořského Azurového pobřeží.

À propos de Nice.

– A ono potom uplyne třeba sto let, a tamta dávno vyprázdněná peřina jakoby se vlastními vzpomínkami zase sama nadije. Vidíte, tak to mě vůbec nenapadlo, že zrovna z takového důvodu já tamto dávno vyšívám nazpátek.

– Pouhou jehlou zastavujete a utvrzujete tamtu kterousi nevýznamně dávnou letmou chvilku, a teprve takovouto vyšívanou fotografií se tato až do hloubi duše stává věkovitě významná. Přičemž sama paní Chalánková považuje tohle její pracné vyšívání za meditaci.

– Auvajs, to už je teda co říct.

– Jenomže z toho, jak prozatím ta kanava vypadá, se zatím o jejím účelu nedá přečíst nic.

– Nedokončenost nebo dokonce jen rozepsanost, třebaže jako celek není ještě napohled srozumitelná, může však ale být za jistou vývojovou mezí rozepsaného textu podkladem jeho rekonstrukce. Nebo dokonce dokončení.

– Tenhleten váš předpoklad v medicíně snad ale neplatí. Transplantace orgánu příjemci snad není totéž. Pokud rekonstrukce, tak ty provádí plastická chirurgie. Ale jedná se pořád jen o jakési náhrady.

– Takže řešením jsou až kyborgové? Ti kentauři spojení z přírodních lidských těl a mašin?

– Tady opravdu nevím. Přiznám se, že na přednáškách jsem ještě neslyšela a v souvislosti s vyšíváním mě to nenapadlo. I když, a teď si to uvědomuji, vyšívací jehla nějak s tou chirurgickou určitě souvisí.

– V textuologii je takováto rekonstrukční domněnka naprosto samozřejmá. Na základě jedné Wittgensteinovy… Víte, kdo to je, tedy kdo to byl, Ludwig Wittgenstein?

Pokývala na souhlas hlavou, ty její zvláštně pružné rty se v úsměvu podélně roztáhly do výrazu uznale sebevědomě spokojené kreslené filmové myši.

Opakovaně animované rty ve tvarech mimických diet kohosi jako nevlastní schovanky Walta Disneye?

– Četla jsem jeho životopis.

– Kdo vám ho doporučil?

– Asi nikdo. Jednou jsem byla u nás v knihovně a ona ta kniha ležela na pultu.

– Jakoby na vás čekala?

– To snad ani ne. To se mi spíš on líbil na fotografii jako chlap.

– Kdybychom si ten náš rozhovor zapisovali, tak by ta vaše poslední věta měla mít spíš podobu, že on se vám líbil na fotografii jako chlap.

– Nevím, jak ta věta zněla předtím, ale teď od vás přesně vyjadřuje můj tehdejší pocit.

– Já sice taky nemohu porovnat, jak znělo její prvotní znění, neboť jsem ho za tu pouhou chvilku zapomněl. Ale důležité je, co jsem chtěl naznačit, že totiž do jistého stupně zpřeházení jejích slov je jistá věta ještě stále srozumitelná.

– To je stejné jako v té dvojici vět jednou bez čárky a jednou s ní.

Pojďme jíst děti!

Pojďme jíst, děti!

Udělit milost, nelze popravit!

Udělit milost nelze, popravit!

– Třebaže ta pouhá jediná čárka z nich ve vyřčených důsledcích dělá naprosto zcela jiné významy, i bez čárek interpunkce všem těmto větám zdánlivě rozumíme. Ovšem ne v té do nich vkleté jejich osudovosti.

– Obdobně jako zdánlivě rozumíme větě v jejím celku, chápeme i jednotlivá slova v ní. Pokud čteme, čteme jen celá slova, jako výsledky nejenom naší školní drezúry. Uchopujeme je jako celé znaky. Něco jako piktogramy. Pokud tedy zůstane zachován obrys tvaru, první a poslední písmeno slova na jejich místech, můžeme pořadí původních písmen uvnitř jakkoli vzájemně měnit a přehazovat, a my budeme pořád dotyčnému slovu rozumět.

– Ale ono to vaše rozumět přece vyžaduje, abychom znali dotyčný jazyk i se způsobem konstruování jeho vět, i významy jednotlivých slov, které jsou v dotyčném jazyce používány.

– Slovu, jehož význam nezná, třebaže ho přečte, nemůže domorodec rozumět ani v jeho vlastním jazyce.

– Ale to se netýká případu tady toho zatím nevyšitého prázdna. Možná že právě přes tu výšivku se stane ještě o něco zřetelnější skutečný emoční vzkaz té původní esemesky. Mně osobně připadá hnusná.

– Takže aby nenapsanému sdělení kdosi porozuměl, musí použít zcela jiný znakový systém. Nebo číst ho v nějaké jiné významové situaci.

– Třeba o pár dnů později.

– Nebo naopak jen o pár minut dřív. Proto vám například mohu sdělit, že příští zastávkou budou Nedakonice, barva bílá, průjezdná. Napravo od budovy nádraží pumpa. Zarostlá vysokou trávou. Výhybky. U pumpy dva stromy malých žlutých švestek, které jedni nazývají durancie, a jiní špendlíky.

– Jak to víte?

– Proto i pro taková individua, která se zcela současně pohybují v několika znakových systémech, máme, slečno Adélo, výraz. Kouzelník.

– Proboha, odkud víte, jak se jmenuji? Já to tu snad mám někde napsáno?

– Letmo jste se zmínila asi před půlhodinou. Kromě jazyka a slov, používáme v komunikaci i paměť a zkušenosti. Já tady tento kousek kraje náhodou znám.

Támhle vlevo do kopečka vzhůru se natahují Polešovice. S barokním kostelem na kopci, jak chvástavě říkají místní Polešovjáci, největším na celém okresi. Co by znamenalo, že je prostorově větší i než velehradská papežská bazilika vzdálená odsud jen za dvěma vršky. A dole pod kostelem, pod přesně osmaosmdesáti schody, dvěma osmičkami jako dvěma nekonečny k němu i nazpátek, se nachází městečko, tedy náves, na které stojí budova obecního úřadu, v níž sídlí bolševické svině, které mě připravily po devadesátém roce o pozemek.

Tedy ne, že by mi ho nějak znárodnili nebo mě o něj okradli.

Na katastrálním úřadu je stále zapsán několika slovy jako moje vlastnictví.

Platím za něj na berňáku každé jaro daně.

Jenomže oni, bolševické svině bez řádného gramatického rodu, na zasedáních jejich zastupitelstev postupně nějak bez mých přítomností zaonačili, že ke svému pozemku nemám žádné dispoziční právo.

Kromě prodeje.

Víceméně jim.

Neboť místo moje bylo jimi úředně označeno za veřejnou zeleň.

Bolševická prasata tedy poznáte podle toho, že nejsou schopni, popřípadě schopna, též schopny, lidského jazyka.

– Z přednášek vím, že prasata jsou geneticky blízká člověku natolik, aby plastičtí chirurgové používali štěpy prasečí kůže při některých rekonstrukcích lidských popálenin.

– Dokonce jsem někde na internetu četl, že pokud žijí prasata ve skupině na svobodě, jsou schopna zřetelných náznaků pohřebních obřadů.

– Já červené maso jím jen omezeně, ale teď mi jako důvod logicky vychází, že jatka masokombinátů jsou pro ně z takového ohledu něco jako holocaust.

Z polešovické návsi směrem východním k nádraží v sousedních Nedakonicích jsou to pěšky nejméně čtyři kilometry.

Nádraží, kdyby na nejjižnějším území samých Polešovicích stálo od počátků C. K. Severní dráhy Ferdinandovy, bylo by vzdáleno dolů z kopce z téže návsi ke kolejím vedeným na násypu nad loukami za obilnými poli asi kilometry tři.

Trať zde ovšem vede rovinou málem jako přímka rovně už od Moravského Písku, každý případně zřízený oblouk nebo dílčí zatáčka na sever k obci by musely mít obzvláště závažné důvody. Lány nalevo od železnice, jedeme-li cílovým směrem krakovským, jsou zde v dolním jižním polešovickém cípu obzvláště rodné, obilné, finanční náhrady za výkup pozemků by bývaly byly i pro císaře vysoké.

Domky poblízku na kilometry žádné, kostel stojící jako pastýř až támhle vzadu na kopci, k úhledně rovným řádkům vinohradů vyhřívajících se na kopečcích okolo chrámové báně je odsud od luže, kterou vede trať vytýčena na vysoko nasypaném náspu, na dvě císařské míle daleko.

Zajížďka lokomotiv obloukem k obci by se nevyplatila, obecní rada polešovická nechtěla slevit z jejích oprávněných nároků zohledňujících odevždy vysoké ceny místních pozemků.

Přesto nějak prostřednictvím úplatků a vína vyšmudlala, že alespoň to nejbližší příští nádraží ponese úřední název Poleschowitz.

Nedakonice, k nimž sice místně náleželo, byly tenkrát obec malá, dokonce bez kostela, bez fary.

Jak na výsměch a pro ponížení šikanou zlomyslně předváděné poddanosti se každičkou neděli muselo z Nedakonic jít na mše do chrámu polešovického polňačkou mezi loukami, mezemi a poli níže souvislých řádků královsky plodorodných vinohradů, posléze do kopce.

Pro ony nedůstojně poníženě nečlověčí nedělní cesty za Božím slovem pláněmi polí jako zvěř pojmenovali polešovičtí sousední nedakonické hanlivou přezdívkou Srnci.

Tradice úplatků je dodnes v Polešovicích živá, já, jenž nikomu na tamní obci špendír nedal, se proto ocitl z jejich kola ven.

Za čtvereční metr nárok padesát halířů, nebo tak.

Hřbitov tam mají za vsí, položený o hodný kus od kostela ne náhodou na nedakonickou stranu, aby se odjinud okolo něho nuceně prošlo, vždyť i tahle maličkost jako privilegium nebo monopol pochování ve vlastní vsi bývala znakem majetku.

Nedakoničtí se museli nechávat zahrabat do hlíny na cizím.

První republika v tomto kraji alespoň jednu křivotu narovnala a udělila nádraží jméno po obci Nedakonice, k níž jednopatrová budova taktéž navždy zohavena brizolitem málem dvě stě roků místně náleží a přísluší.

Ovšem mimo mne vládnoucí republika současná, již třetí nebo pátá, někdo možná počítá i se šestou, každopádně ta, se kterou je mi úředně přisouzeno nechtě obcovati, na moje nároky nedbá a já jsem proto bez zákona zbaven role, pole, případné zahrady, neboť pozemku.

Nazvali původně mou věc jinak, ale já nepřišel o slovo, nýbrž o věc samu.

– Stojíme tady oba vlastně nad prázdnem a přitom s ním máme související hodně rozvinuté myšlenky.

– Asi si nejste vědoma, ale tímto shrnutím jste se zřejmě ocitla v oblasti jedné LeWittovy věty.

– To zní jako levitace. Vznášení se těla nad zemí. 

– Tahle analogie snad nenapadla ani jeho samého.

– Co pro mě znamená ocitnout se v kohosi větě?

– Přesně si to znění nevybavím, těch jeho vět je přece jenom přes třicet

– Aspoň tak nějak zhruba, abych si ho mohla doma případně naladit. 

– Že v případě uměleckého díla nemusejí být všechny související myšlenky vykonány fyzicky.

– Fyzicky? To jako že i třeba hmotně?

– Zhruba tak.

– Tak to je pro nás lenochy a odkládače jako dělané. Jakže se ten chlápek s tím prokrastinačním syndromem jmenuje? Ať si ho čapnu do mobilu.

Otočila se k batohu, který jsem mezitím celou dobu držel v ruce, aby z jeho doposud pečlivě zazipované přední kapsy vyňala pojmenovaný předmět.

Na vrcholku její předkloněné hlavy jsem vnímal pocit náhlého vjemu kosmického přiblížení k planetě mraveniště vlasů, onoho s Wittgensteinem spojeného Augustinova Města, rozděleného pro přehlednost na podkladu pokožky do cestiček vytýčených mezerami zubů hřebene.

Možná, že je to až nepozemská láska, co vede k systemizaci.

Nebo její opak, pekelná nenávist.

Vůně, která však s touto ohromující krajinou souvisela, mi připadala taková jemně prazákladně kořenná.

Ono se dá rozumět něčemu nenapsanému?

Dokonce nepřeložitelnému.

Naše Anče támhle z ranče voní jako pomeranče.

Zkuste si to říci stejně rozverně se všemi třemi týmiž rýmy třeba ve francouzštině.

– Musíte ovládat neviditelný jazyk.

– A když neumím?

– Vzpomeňte si na feromony anebo neviditelné inkousty.

– Někdy něco vyslovíte, a hned vzápětí vás udiví, co jste to vlastně řekla. Jako kdybyste právě vyvolala neznámou fotografii.

– Když to říkáte takhle, tak ten pocit znám. Párkrát se mi to už v životě stalo. A s takovým si okamžitě uvědomovaným pocitem jakoby tam ani žádná původní fotografie vůbec nebyla. Jakoby se tím mým takovým slovem jenom na vteřinku zhmotnilo prázdno. Prázdno jenom slovem a naprosto bez obrázku.

– Jejdane, já mám teda zase nepřečtených zpráv! Budu je muset vyřídit. Ale nejdřív si písnu to vaše. Tak mi to nadiktujte.

– Sol LeWitt.

– Jak? Kdybyste mohl ještě jednou pomalejc.

– Sol jako latinsky slunce s el na konci, sol, le, witt, dvojité v, i, dvě té.

– Tak teda: es, o, el, mezera, el, e, dvojité w, i, té, té. Mám to dobře?

Ano, jsou to svině, zopakuji ještě jednou.

Neboť nedbají mých práv.

Mohl bych v předchozím ději rovněž tak ústrojně použít výrazů podobných, jako jsou třeba prasata, hovada, dobytci, anebo dokonce mrdat, jak nějaký bukovský, ten s velkým B a i, abych naznačil, že i já ve svém vyprávění o cestě železniční zemí nezapomínám na ony všechny dílčí tradice, jež okolo tamtěch kolejí bývávaly v mytickém prožitku již lidsky lepší, nežli jim odpovídající poměřitelné adekvátní skutečnosti dosahované v dnešních časech reality takovýchto sebou vyvolených postbolševických výmrdů.

Patří-li slova sprostá nebo hrubá na stránky knih literatury krásné, určované vkusem především učitelek obecných škol nebo nákupčích fondů veřejných knihoven, nechávám zcela na dojmu oněch rozličných zdejších krasohledů, případně krasoduchů, kteří povětšinou vzcházejí z rodů nebo ustrašených vrstev opakovaně kolaborantských, podbízejících se každému z těch je živících vládnutí pantátů na hradech.

Otec dnešního polešovického starosty bývával na konci doby vyrudlého bolševika ve vedlejší kanceláři téhož národního výboru stejné obce tajemník.

Od půlky června roku devadesátého jsem si nekoupil jediný jejich časopis nebo noviny.

Rádio neposlouchám přesně od toho dne, co oni přestali rušit Svobodku.

Všechny kanály českých televizí mám spolehlivě vypnuty již roky.

Přesto jsem neustále obtěžován jejich výzvami k placení povinných koncesí.

Volebního práva aktivního i pasivního jsem se zbavil doporučeným dopisem ještě prezidentu Husákovi.

Na vysokoškolskou promoci vyjít na podium pro červený diplom jsem se jim ve třiadevadesátém neobtěžoval.

Nekouřím již dobrých deset let, nevypil již od července osmadevadesátého, kdy jsem se veřejně zmínil, že tento převrat chci zažít střízlivý.

Posléze na takovýto vyhlížený úkaz čekám již čtvrtstoletí.

Znormalizováván ovšem, jak tenkrát za 25 let po Únoru. 

Přestal jsem, jakož i dopříště již nemíním, rozumět slovům jejich řečí, jejich úředně užívaným jazykům, neboť jejich slova změní významy ihned s prvním jejich usednutím do čalounění jejich úředních nebo čímsi oficiálnějších židlí, v nichž jejich nově nabytý jazyk, novým jejich sebe vědomím, zcela přetvoří dosavadní způsob jejich jednání.

Jakými slovy myslíme, takovými slovy mluvíme, posléze jednáme, meze jejich jazyka jsou vnějškově zřetelnými hradbami jejich světa, před nimiž jim je dovoleno, a za nimi mi, totéž, ne, naučily mě neblahé s nimi zkušenosti moje, dlouhé hodně větší půlku mého života.

– Mám to, – oznámila mi moje spolucestující odnaproti, vkládající plochý přístroj nazpátek do kapsy na břichu batohu.

Mírně předkloněna však svůj pohyb zadržela, aby se mne zeptala: – Nebudete se zlobit, když vás poprosím o číslo vašeho mobilu? Až nebudu něco vědět, abych vám třeba zavolala. O takovou pomoc přítele na telefonu, jak to bývá v těch televizních soutěžích. 

– Bohužel, nemám. Mobil nevlastním. A proto jsem prozatím i vyloučen i ze všech televizních soutěží.

– Vy nemáte mobila? – udivila se upřímně: – Takový ten úplně obyčejný přece už dneska seženete za pár kaček. A cvakat na něj to nejpotřebnější se přece taky každý za pár dnů naučí.

– Koupit bych si ho mohl. Ale k čemu? Roky pozorování uživatelů pouličních automatů i pevných linek mě naučily, že ti na druhém konci drátu vám většinou lžou. Stát zrovna před vámi, nikdy by vám neřekli to, co zrovna za větry z kmínů v tom samém momentu dují do sluchátka. A esemesky, co sem dorazily s mobily, tak ty zase naprosto odnaučily zdejší obyvatelstvo umění psaní dopisů.

– Ale esemeska má přece jiné užitečné funkce. Je rychlá, je rázná, vždycky poruce a odešlete ji hned.

– Jistě. A dokonce, obdobně jako dopis, může být i estetickým faktem. Jenomže přes všechny přednosti má jednu základní chybu.   

– Jakou?

– Odnaučuje lidi jazyku.

– Jak odnaučuje?

– Podívejte se někdy pozorně na některý z takových vzkazů. Bez diakritiky. Bez čárek oddělujících vložené věty. A pravidla té nejelementárnější gramatiky se v nich nerespektují naprosto. Užívání takového měkkého i anebo ypsilon. Velká a malá písmena.

– Velká a malá! O co vám jde? Přece naprosto stejné hrubky by ten, kdo česky neumí, udělal i v dopisech.

– Určitě. Ale podívejte se na jazykovou úroveň těch příspěvků pod články na internetu. Dokonce i na gramatickou úroveň pisatelů těch článků samotných. Esemeska je prchavá, dopis trvalý. Vyžaduje zaujetí.

– Každý z nás ochotně podlehne zjednodušování.

– Jistě. Před tím nejsme imunní. Ale ne každý si uvědomuje, že se takovou hrubkou sám a ochotně vymísťuje z obklopující ho civilizace. Zpřetrhaný jazyk znamená zpřetrhané myšlení.

– No to snad ne! – rozhodla se k obraně.

– Ale ano, pro kulturu jakožto civilizaci je charakteristické používání jazyka.

– Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa?

– Přesně tak. Wittgenstein. Jenom si ty vaše dvojí hranice nahraďte dvojím slovem meze.

– Příště, – sdělila mi poněkud odtažitě a otočila se k oknu.

– Úplně jsem se v té řeči s vámi zapomněla. Musím odpočíst dvě bílé za Huštěnovice a Napajedla! Vždyť se už blížíme ke Zlínu!

– Teda k Otrokovicím. Abych byla wittgensteinovsky přesná, – procedila syčivě ke sklu okna se zřetelnou zlomyslností štěrbinou pro účel záměrně nastavené uzounké podélné hadí mezírky mezi masitě od ní nahoru i dolů do oblouků modelovanými obojími rty.

Čímž doložila, že co se týče geneze výsměšných grimas, žena jako tvor vznikla spíše z onoho úskočně jízlivého hada nežli z poklidně nevinně bezhlesého Adamova žebra.

– Nebo snad mám říct: až paranoidně úzkostná? Jak by, posuzováno na vašem místě, takový exkrement určitě ze sebe vypudil takový ten nějaký investigativní pisálek referující o našem setkání do kteréhosi toho jejich časáku?

Co je to ovšem za psaní, popřípadě čtení, když se v jeho průběhu nic sebeméně dramatického neděje?

Bláboly jakýchsi dvou slovních marionet opatřených ze zvůle pisatele jízdenkami proto plynou v naprostém významovém vzduchoprázdnu, dokonce ani ten čas od času uličkou mezi sedadly okolojdoucí průvodčí se s kterousi naskytlou příležitostí nakomponovanou autorem nevmísí do jejich rozhovoru jízlivou buranskou jedovatostí na dílčí téma zbytečnosti takového způsobu vyšívání.

„Pokud smím, slečinko, k čemu je to tak asi dobré, když to podle mého k ničemu praktickému ani neslouží.“

Nikdo dvojici znenadání neokrade o jejich bágly a s lupem nevyskočí za jízdy do polí, kde na něj již čekají jeho kumpáni v roztúrované fábii.

Naparujícího se staříka docela už sedmdesátníka kvůli jeho napohled zřetelně mladší partnerce kdokoli z ostatních cestujících neurazí, ba dokonce se mu ji ani sebeméně nepokouší odloudit.

Vlak se s žádným z těch blížících se v protisměru nesrazí, nevykolejí, náhle nezabrzdí, nespadne na něj znenadání z kamionu most.

Jediný tunel se na této trati nenachází, do zatemnění večera náhlou nocí je ještě pár hodin daleko.

Klimatizace uvnitř vagónu tiše šumí, žádný šikmooký terorista, že do ní nasype bílý sarin, nehrozí.

Sebevražda kohosi nešťastného z důvodu neopětované lásky skokem pod kola expresu je dalece vzdálena zrovna těmto z tváře světa vymazaným místům – neboť dějící se naprosto přirozeně v knize jakéhosi jiného, a tedy například i emočně vypjatějšího, příběhu.

Dokonce se nikdo v celém dlouhém vagónu naprosto náhle nezeptá: Hele, copak to tam letí takhle vysoko za oknem?

– S tou jednokolejkou, která odtud z dnešních Otrokovic vede na dneska bývalý Zlín, a potom pár zastávek dál ke slovenské hranici, jsem ještě za bolševika udělal docela zajímavou zkušenost. Jestli vás ovšem něco takového vůbec zajímá…

– On ten Zlín se už zase nejmenuje Zlín? Opravdu? – protáhla v otázce ironicky: – Tak to mi zase asi něco uniklo…

– Poněvadž on se dnes jenom tak jmenuje. Přejali jméno, změnili za jiné, název, ale ne jeho tradici. Pro ně samé původní vědomou tradici.

– Tak tedy jo, jak to bylo? – uráčila se po nějaké chvíli odvrátit od okna nazpátek.

– Vzal jsem tenkrát jízdní řád té trati a vypsal z něj názvy všech zastávek, poněvadž mezi nimi byl i Gottwaldov. A potom, a to už si nevzpomínám jak, jsem z těch slov vyrobil pár haiku. … Nebo vlastně jen jediné?

– Se záměrem jakkoli významově více zviditelnit ono znění Gottwaldov.

– Byl by ten váš postup zopakovatelný příště každým jiným s naprosto stejnými výsledky? – nevzdala se chuti být jízlivá.

– Byl.

– I v tomto dnešním novém režimu?

– Víte, co to je haiku?

Zjevně dotčena, zavrtěla hlavou.

– Středověká japonská básnická forma. Třířádkové tříverší o celkem pouhých sedmnácti slabikách.

V prvním a posledním řádku slabik pět, v prostřední přesně sedm. Kánon. Cosi závazného a nepřekročitelného. Dobrovolná klec, uvnitř níž si můžete dělat, co chcete.

To už moje holedbání nevydržela a jako kdyby kobylka, náhle naběhlými rty se zafrnknutím naráz odvrhla hrazdičku udidla stereotypu povinné úcty ke starším. 

– A to si fakt myslíte, že ty moje korále snad nesouvisejí s Wittgensteinem taky?

– To jsem přece nemohl předpokládat, – bránil jsem se.

– Ale taky jste si celou dobu neřekl o vysvětlení! A přitom jsem sám kdysi cosi smolil na úplně stejném jeho principu.

– Jak na stejném principu? Já jsem přece dával dohromady haiku. Tedy text.

– Ale byla to snad i z vaší strany řečová hra!

– No byla. Přiznávám.

– A já dělala těmihle cetkami snad co? – v prstech odtažených od těla mi nastavovala k pohledu ten její nákrční růženec.

– Stejně vybrané názvy stanic jako slovník jazyka svého druhu. Naprosto stejné nahrazení jejich významu namísto písmen jinými znaky, předmětně věcnými, jak se s tím obdobně setkáváme třeba u hotentotů. Barvy určené podle významu nádraží. Podle velikosti. Žádné. Malé. Větší, – s hlavou skloněnou na ně, v soustředění mi mezi prsty poslepu nastavovala pro příklad některé z těch modrých, bílých a červených kuliček.

– Ovšem tady na niti mám jenom ty, co existovaly tenkrát. Za císaře pána.

– Které vznikly později, tak ty přece s Wittgensteinovým příběhem nesouvisejí, ne?

Odfrkla si ze všech sil svých živočišných rtů před rozhodujícím bojem puberťácky dotčeně vzhůru podél nosu.

– Ty tři barvy tvoří dokonce dohromady trikoloru zřizovatelské země Českých drah, chápete?

– Dlouho jsem rozmýšlela, jestli nemám použít barev císařského praporu monarchie. Tedy červené, černé a žluté. Jak platilo za války Wittgensteinových časů. Ale ve výsledku by tvořily trikoloru jiným zdejším dneska naprosto neznámou.

– Víte vůbec, že on přesně osmého srpna čtrnáctého roku jel po tadyhle zrovna té trati na frontu nahoru do Haliče?

– A víte, co si o té cestě zapsal do zápisníku?

– Že bylo celý den hrozné vedro, jídlo špatné a že ho obtěžoval celou cestu hmyz. Zřejmě ovádi, komáři a blechy!

– Tak proto asi byly důležité všechny ty granky s pitnou vodou pro koně!

– A asi důležitější než všechna ta naše snídaňová granka chutná tak akorát k poblití!

– Ale já se přece s vámi vůbec nehádám. Dokonce jsem rád, že se o něco takového zajímáte, – pustil jsem se do ní stejně zostra nazpátek.

– A co je vám tak asi po tom, že se něčím zajímám? – uštědřila mi ihned uštěpačně repete.

– Já pouze uznale hodnotím, že jste mezi svými vrstevníky raritou.

– Na rarity máme muzea. Případně panoptika, nebo nedonošená embrya naložená v lihu, – odhrkla mi nazpátek.

– Já jsem tady pro vás jenom pouhá cestující.

Pochválil jsem Adélu, a zkonstituoval Mařenu, neboť jsem si neuvědomil, že chvála může v obdobných situacích manželských hádek napáchat jen a pouze další atomově výbušné zlo.

– A víte, co? – odvětila mi proto nasupeně: – Já přece nejsem nějaký břichomluvec anebo klavíry žonglující hrbáč z repertoáru nějakého toho vašeho Cirkusu Wittgenstein.

– Tak mě nechte být!

– Heleďte se, pane: vy máte svoji jízdenku, já mám svou. Vy jste tady už seděl, já si sem dovolila. Před chvíli byl bílý Tlumačov, po Záhlinicích přijde přestupový Hulín. Pak ještě pár stanic a já pak v Přerově vystoupím. Kvůli příští nucené půlhodině ještě tady s vámi se přece nebudu nikam stěhovat.

Aby svým slovům dodala náležité osudovosti, vyklonila se trucovitě obloukem nad batohem z našeho oddílu hlavou do uličky, jestli snad se poblízku nenabízí nějaké vakantní dívčí separé.

Poněvadž na letmé obhlídce neuspěla, cestou tělem na původní místo u okna ulila z porce své nedůtklivosti záměrně zvýrazněným jízlivým pološeptem také na mne.

– A taky byste neměl tolik řvát. Všichni se sem na mě dívají.

Vzápětí jako kardinální důkaz naší vzájemné odluky od spolujízdy i tématu vytáhla poznovu z čelní kapsy batohu mobil a pustila se s odpovídajícím zaujetím prsty s nenalakovanými nehty do vyřizování své kvůli mně zanedbané korespondence.

Měla je celou dobu nenalakované.

Platí poslední znění.

Snad každý z nás má takovou tu neodnaučitelnou zkratku, zlomyslnou záměnu slov nebo názvů, kterou se stává obětí jakéhosi svého bezděčného stereotypu – jednou z takových mých slovních obsedancí je velmi častá záměna pomístních jmen Napajedla a Tlumačov, jejichž nádražím nalevo u kolejí jsme zrovna projeli.

Ještě jsem slyšel, jak naproti cvakla bílou kuličkou, a pak jsem se zasnil.

Ona častá nechtěná záměna dotyčných dvou slov je způsobena v mém případě především proto, že v obou těchto místech existují zhruba dvacet kilometrů od sebe dva dávné tradice C. K. hřebčíny. 

V onom napajedelském byla před pár roky ředitelkou naprosto mi neznámá dáma s krajově hokejistickým příjmením, které jsem si prostřednictvím e-mailu dovolil nabídnout, zdali by nenazvala kteréhosi budoucího hřebečka po porodu, ještě sotva stojícího na pozohýbaných nožičkách, jménem dávného filozofa. Nikoliv však Ludwigem, nýbrž přímo Wittgensteinem.

Ačkoliv v plemenných knihách napajedelského hřebčína již jedno takové individuum zapsáno mají, dotyčný čtvernožec ovšem první světlo zde nespatřil. Narozen totiž v roce 1971 v zámořských USA na teritoriu státu Florida, byl sem dovezen, zřejmě aby plemenně pomohl slušovickému chovu.

Dostihový kůň jménem Wittgenstein!!!

Umíte si něco takového představit?

Aby i tohoto druhu jazykové hry pouze jediným názvem nebylo málo, už jsem potěšeně snoval představu, že jednou potom za nějakých pár roků by před tribunami po travnatém okruhu dostihového závodiště třeba ve Velké Chuchli proháněl Wittgenstein například Platóna, pospolu předbíhající Camuse, jenž by o délku před nimi již již doháněl například valacha Kanta z hřebčína ve Velkých Karlovicích, a proto tedy Valacha, třebaže v případě i chovných koňů takový zápis do plemenné knihy není možný, ale snaží se teda, to se musí nechat, ten Beskydami vychrtlý hnědáček Kant o pořadí s klisnou…

No, dejme tomu…

Zrovna mě nenapadá žádné filozofovo příjmení ženské podoby, popřípadě siluety nebo dokonce tvaru…

Dokonce tvarů, no.

Vždyť kromě té všem filozofům společné patronky Sofie se mi osoba žádné ženské filozofky jediným dílem nevybavuje, paní doktorko Barabášová, promiňte.

A vy, vzácná paní Hannah Arendtová se svou nešťastnou láskou, případně taky.

Přesto, přes obdobné drobné verbální nedostatky a manka, už jen pouhá představa každého takového nedělního odpoledne po čas celé mnohaměsíční dostihové sezóny – na jednom jediném místě na pouhých několika okruzích na trávníku soustředěny celé klusající dějiny světové filozofie jezdící pouze na oves, seno, podkovy a vodu!

Jaký by to byl pro děti v doprovodu rodičů jedinečně výživný intelektuální koncentrát!

Co by pro jejich budoucí vývoj hned od raného dětství znamenal takovýto instantní nápoj zážitků a dojmů obsahující opravdu světově úžasně jedinečně výchovnou tresť vydestilovanou ze všech historicky možných intelektuálních formulí!

F1. F jako filozofie.

Kterýsi z žokejů ze všech sil švihá bičíkem po prdeli vousatého hřebečka Marxe, maje i tentokrát zač, loudala…

Závody kentaurů!

(Poslední představa, jež sice byla vznikem náhodná, mi vytanula jako náhlý obraz až v průběhu prvního korekturování, přesně v pondělí dopoledne 18. ledna, a spojila mi v aristotelovském oblouku až osudově těsně přes parkur skoků a pádů vypsaných již dějů a příčin předešlou kdesi mou letmou zmínku o kentaurech v tomto textu dávnější.)

„To se smějete mi?“ ozvala se do mých představ zlostná otázka z protisměru, čímž jsem měl rázem po zábavě a povyražení a musel odpovědí navázat.

– To se smějete mi?

– Ale ne. Jenom se mi vybavilo, jak jsem před pár roky požádal v napajedelském hřebčíně, aby dali nějakému čerstvě narozenému hříběti jméno Wittgenstein.

– Opravdu? To je dobrý. A jak to dopadlo?

– Ředitelce se to jméno líbilo, jasně, zejména proto, že je neměli vedeno ještě nikde v plemenných knihách jako jejich vlastní produkt, jak psala. Takže mě pořádala o další podrobnosti, – dokončil jsem zcela ledabyle se zdánlivým nezájmem o téma.

– No a co vy? Snad jste takovou báječnou příležitost nepustil?

– Víceméně ne. Takže jsem jí poslal nazpátek pár vět o filozofovi a jeho řečových hrách, jaký by mohly mít vztah ke koňovi z hřebčína. Též i o jeho jmenovci, Hitlerově významném stíhacím letci, taky o kněžně Wittgensteinové z jiné genealogické větve tohoto příjmení, která shodou shod jezdila parkury na olympiádě, což jsem předtím sám nevěděl.

– Tak tomu, fakt, říkám osudová náhoda. On ten starej Kubertééén je snad za vším. Naprostá hyposynchronicita podle Junga.

– Wittgenstein filozof. A Wittgenstein letecký stíhač. A kůň z nich obou vespolek zrozený pak taková koňská stříkačka!

– Vlastně jsem se tím Jungem nějak sama spletla a neřekla stíhačka.

– Mimochodem, víte, že žid Wittgenstein a antižid Hitler byli spolužáci z linecké reálky?

– To jo. Vyskočilo to na mě taky odkudsi na internetu. Ale hned to tam bylo víceméně anulováno. Ale mě teď víc zajímají ta vaše Napajedla. Docela vám závidím, jaké umíte žít báječné historky.

– Ale ono už víc vlastně nebylo. Ředitelka mi poděkovala, já se přestal zajímat. Zdejším domorodcům nápadů netřeba.

– Takže ani nevíte, zdali se malý Wittgenstein ještě jednou narodil.

– Jaképak podruhé, vždyť ono by to bylo vlastně nejméně potřetí. Poněvadž od onoho roku sedmdesátého se jenom v Německu narodili v oficiálních hřebčínech takového jména koňové ještě nejmíň dva, co vím!

– Jestli mě nelakujete, tak ono to teď s celým tím Wittgensteinem vypadá jako u nějakých buddhistů. Docela hustá reinkarnace. Vám to tak nepřijde?

– Ale ano. Napadlo mě to taky. Ale na křest mě nepozvali. Tak jsem pozapomněl.

– To je teda fakt škoda. Naněkolikrát dělená posmrtná duše.

– Ve kterém roce zemřel?

– Kdo?

– Wittgenstein přece.

– V dubnu jedenapadesátého.

– Jak dlouho žije kůň?

– Nevím. Asi tak dvanáct roků?

– Opravdu?

Zamyslela se. Jak svědčily její sevřené rty.

– Tak to už by to tady musela být nejmíň jeho šestá reinkarnovaná generace. Jenomže kvůli jménu se to všechno tak blbě zvrtlo.

– A kdyby k tomu ten váš malý běhal za matkou kobylou po trávníku, tak to by se mi teda fakt ohromně líbilo.

– No vidíte, kdybysme se nezhádali jako koni, ani by tahle veselost nevyplavala přes slzy ven.

Přes slzy? Opravdu? Tak to teď asi s tím Čechovem opravdu situačně přeháním.

– Promiňte, – sdělila mi s upřímnou naléhavostí z rohu u okna dvousedadla naproti.

Následnou půlhodinu jsme každý na svém dvojsedadlovém bidlu vyhlíželi jako ze sebe unaveni dlouholetí manželé zralí už tak akorát na návštěvu jakési odborné poradny. Ona, sedící čelem ve směru jízdy, se dívala nastávajícím událostem vstříc, zatímco ke mně, usazenému týmž skutečnostem v protisměru, dojížděly ony tytéž stejné už jen jako jakési jejich vzpomínky procezené její původnější touhou a odplouvající teď již vespolek do nikam.

Namísto touhami různých chutí, okolní skutečnost mě tedy zpoza mých zad prostupovala míjející nás jednotvárně plochou krajinou.

Přitom ona čára nebo průhled, v němž se letmá přítomnost okamžikovitě lámala do ihned zanikající minulosti, se rovinatým okolím pohybovala zhruba stokilometrovou rychlostí stále blíže vstříc ohlášenému Přerovu. 

Na kopci Hostýna nad dodaleka nataženými lány polí nalevo se postupně stával více zřetelnějším jiný poutní chrám, aby po čase i jeho nabytý povýšený barokní majestát se postupně zase umenšoval v opět vzrůstající pohledové vzdáleností až do stavu těžce šedomodře namlžené dálky vzdáleně splývajícího obzoru.

Celý kraj se jevil takovým divně prázdným stavem hlenkovitého skupenství tekoucího vzduchu, v němž by se za vlastní touhou případně prostrkující ruka nesetkala s odpovědí žádného zhmotnělého cíle.

Stav bytí v mobilním rosolu bez paměti i bez počitků.

Marně jsem tedy natahoval nos, abych si zapamatoval vůni, kterou dívka dozajista stále voněla.

Věděl jsem totiž, že to bude již zanedlouho, a navždycky.

Chvíli jsem se sice umlouval, že jí v posledních zbývajících minutách ještě narychlo povyprávím poučení plynoucí z jiné zase sady mých haiku, jež jsem skládal pouze ze slov názvů železničních stanic v celé zemi, no ano, už se mi vybavuje ten rozdíl, ale jak jej co nejpřesněji rychle říct…

Tehdejší gottwaldovská vznikala jakousi násilnickou intervencí, při níž jsem v přesném řádu mnou určených pravidel postupně odstraňoval v opakovaných kruzích proti směru hodinových ručiček jednotlivá písmena nebo jejich shluky ze seznamu názvů nádraží na jedné krátké okresní trati.

Víceméně jako bych škubal na rožni se otáčejícího vykrmeného ptáka až do stavu výsledku několika do tvaru sestavených kostí tvořících nosnou konstituující kostru jeho původního nejjedinečného vnitřního významového smyslu.

Který tedy ve výsledném textově literárním vzhledu obdržel na konci zcela jinou informační podstatnost, nežli byl tvarový účel původní písmenné podoby.

Jako bych z tamté všeobecně běžně známé krajiny jednoho slova tenkrát naprosto netečně vypreparoval to ono v ní zakouzlené od nejdávnější chvíle jeho berešit, zviditelnil onu obsaženou v ní odpradávna uvnitř tu jedinou její možnou nejzákladnější vnitřní významovou konstituci.

Gottwalda jako Gottwaldova.

Souběžnost jeho, jeho, i jejich osudů, i stanovování vlivu prapůvodního vnitřního vnuknutí dešifrovací mřížkou pětisetletého kánonu jakým je haiku – jak jinak nežli předvedením řady postupných dílčích preparátů postupných momentů poznání lze takovýto postup vedoucí až na nejelementárnější dřeň slovního významu zpodobit?

Pouze jakoby postupnými momentkami.

Jako u tomografických řezů.

Samozřejmě, že výsledek lze předvést ve srozumitelné názornosti, dokonce interaktivní způsobem. Jenomže na konstrukci takového průhledového horizontálního tubusu sestaveného z řady natěsno za sebou nastavěných dřevěných rámků ve formátu kancelářského listu jako důchodce nemám vhodné peníze, zatímco tenkrát na mne estébácky dohlížející řídicí důstojník by z jeho penze v dostatečné sumě měl.

Takže haiku jako svého druhu krasohled prolínající do celku dílčí vnitřní struktury, třebaže většina zdejších čtenářů se domnívá, že prvořadou užitečností haiku jsou cosi jako vnější stručné slovní básnické obrazy málem až vizuální podoby.

V dobách zadrátovaných hranic i bez nepřístupného mi japonského postřehu Rolanda Barthese jsem si tehdy vlastní zkouškou ověřil, že haiku stanovují pouze vnitřní znaky jakýchsi vnějších básnických obrazů, pouze znaky, drátěné kostry příštích vzkazů, přátelé…

Dokonce přisouzenou řízenou náhodou jen pouhé nevýznamné hry, nalezl jsem tedy jinou, avšak osudově pouze jedinečně jedinou možnou základní vnitřní podobu dotyčného slova, jakési jeho vrostlé peckovité jádro.

Přes původní neviděnost obsaženou však již potenciálně uvnitř něho, pod jeho prvotně významovými tkáněmi. Když se jevilo být pouhou úvaze nezajímavou součástí repertoáru oněch daných původních běžně mluvených a železniční zastávky jen označujících slov.

Dokonce jen vstupní částí jednoho řádku na jedné straně zcela ničím zajímavého tištěného jízdního řádu.

(Obdobně jako v tomto vyprávěném příběhu letmého letního vlakového setkání, stejně jako pod dějem povídky onu příhodu následující, je vkryt, nebo dokonce určen, od samého začátku psaní jakýsi pro mne prazákladně základní vzkaz.)

Za zcela jiných okolností, bez mého zájmu, ono zdánlivě už konečné pohledové maso v jeho vstupní podobě názvu nádraží se zdálo již ve všem výsledné a nijak v ničem neměnné.

Ostatním se tak nasmrádle opoceně hlenkovitě jevilo.

Vybavuje se vám ten dávný provlhlý pach, jimž vstupujícího vítávaly čalouněná kupé 1. rychlíkových tříd?

Ve schopnostech i účelu nic jiného závazného již nevypovídající.

Mými zásahy způsobem jakoby jiného luštitelského nástroje či kódu však tato původní názvová hmota, ve smyslu biologickém stále sémanticky tatáž a na pohled obdobná jako ty zmíněné básníkovy hlenky, doznala ještě jiné existence, jakési reinkarnace, regrese až ke své praexistenci, a to pouhým doplněním či použitím závazností plynoucích z povinností kánonických pravidel pro sestavování jistého druhu sedmnáctislabikových tříverší.

Za druhé, příští války, působil Wittgenstein nějaký čas v profesi šifranta.

Jakýmkoli jiným postupem, jinými pravidly hry, nebylo možné z daného vsouzeného potenciálu závazného individuálního slovního materiálu vydestilovat už žádné jiné kánonické haiku, žádnou jinou skrytě obsaženou jakoukoli další vnitřní zprávu.

Dokonce ani z téhož původního materiálu sestavit jakési to třeba spotřebitelsky běžné aforistické rýmované dvouverší.

Žádná jiná rozsáhlejší věta v dotyčném zcela náhodném slově již obsažena nebyla.

Hrál jsem si tedy prostřednictvím řízené náhodnosti na osud.

Možná, a vůbec by mě to v mých zkušenostech nepřekvapilo, že kdosi jiný by ve stejné textové nabídce v jiné však situaci jeho bytí toutéž metodou dospěl k jakési jiné obdobně jedinečné vnitřní možnosti.

Obdobná tradice bohyně Fortuny je přece týmiž výsledky náramná.

Jistě, k naprosto snadnému vysvětlení mohl bych zde přiložit obrázky příslušných ukázek úvodu, průběhu i výsledku, ale jsem líný hrabat v krabicích se starými rukopisy, dávno pro veřejnou neužitečnost odloženými.

Ovšem na takové případné přání tamté dívky Adély z mezinárodního prázdninového provinčního rychlovlaku bych zajisté namísto nějakého vítacího pugétu nejméně do pozítří učinil.

Vždyť jeden obrázek fáze takového hlubinného haiku přece dokonce vyšel před asi sedmi lety v kterémsi časopisu.

Proto jej ze známého důvodu v žádné mé naštosované banánové krabici nevlastním.

BŘECLAV STÁTNÍ HRANICE    BŘECLAV    MORAVSKÁ NOVÁ VES    LUŽICE

HODONÍN    ROHATEC    BZENEC PŘÍVOZ    MORAVSKÝ PÍSEK   

NEDAKONICE    STARÉ MĚSTO U UHERSKÉHO HRADIŠTĚ    HUŠTĚNOVICE    NAPAJEDLA

OTROKOVICE    TLUMAČOV    ZÁHLINICE    HULÍN        

BŘEST    ŘÍKOVICE    HORNÍ MOŠTĚNICE    PŘEROV

– O čem zrovna přemýšlíte? Tváříte se velmi zasněně.

– Že bych vám měl ukázku tamtoho gottwaldovského haiku přibalit příště do vlaku. A ta moje zasněnost zřejmě souvisela s tím, že neodhadnu, kterou banánovou krabicí bych se měl kvůli němu začít prohrabovat.

– Snad taky do té doby popostoupím v tom svém vyšívání…

– Přihřebíčkujete je hotové na rám?

– Abych si ho jako vyvěsila na zeď v děcáku?

– Anebo třeba kdesi do kuchyně, jak kdysi visívávaly ty modře vyšívané dečky.

– To už spíš si ho nechám zlotřile všít jako zadní díl do nějakých příštích letních šatů. Možná bych tím mohla vzbudit zájem okolí, – shrnula rozverně s dívčí radostně nadýchnutou pýchou.

– Proč by ne, když k takovému promenádnímu kostýmu přidáte i ty vaše korále.

Naráz jsem si přál, aby třeba řekla nějak jako: Já tam cvrknu tu bílou za Moštěnice a vy mi tam shrňte tu červenou za Přerov.

– Kam až jedete?

– Do Těšína.

– Do Těšína? – udivila se: – Jak znám z televize, tak prý je to tam dost hustý.

– To jo. Svině všude. Od špiček hromosvodů národního výboru až po ten nejposlednější konec poslední slepé uličky.

– To si nevyberete. V Přerově to není lepší o nic víc.

Když potom vstala a nahodila si vínově červený batoh na záda, než vykročila ke dveřím uličkou mezi dvěma řadami sedadel, tak mi vlila ještě poslední naději.

– Jízdenka mi skončí až za čtyři dny, snad se do víkendu tady někde na trati potkáme. Budu tu jistě na kolejích směrem více severním. Tedy pro vás od Těšína blíž. Odkud odjíždějí všechny vlaky.

– Bývávalo. To jsme se s Járou ještě zdravívali.

– Vy asi nemáte Nohavicu moc rád.

– Ne.

– Ne, v dnešních mých časech ne.

– Tak se mějte.

Volám vás na nohy, všechny vy cvičenky z hodin kondičních aerobiků, jakož i vás, bývalé mažoretky, baletky a diskotékové tanečnice, jak na parketech, tak od tyčí i celostěnových zrcadel, zaplňte svými těly plochy dávných spartakiádních stadionů a zacvičte rozkomíhanými bílými kužely, či předveďte jen pouze holými vypnutými pažemi nebo i s praporky drženými prsty na koncích paží vašich horních končetin, stejně jako olámanými větvemi listnatých stromů nebo za temnot rozžehnutými dvěmi pochodněmi či párem baterek na každou jednu z případných dam!

Každá jediná, anebo i ve skupinách, namísto bezesmyslných diet hubněte poesii radostného psaní písmen několika druhů praporkových abeced, vynuťte jimi ze sebe alespoň pár pohybových názvů dávných C. K. nádraží!

V bezprostředních místech staničních perónů a nástupišť na trase od Břeclavi, stejně jako na pláži, v jakékoli tělocvičně nebo jiné kterékoli císařsky dávné železniční stanici!

Hned nazítří jsem na trať vyrazit nemohl.

Celé dopoledne jsem strávil dalším jedním bezútěšným jednáním se sviněmi, které se mě proti všem mým oprávněným nájemnickým právům snaží vystrnadit z doposud mnou obývaného nájemního bytu.

V případě prasat přírodních, a z nich zejména jatečních, by se již jednalo o několikerou jejich postupnou generaci. Ovšem zdejší městští prasečí jedinci pořád titíž mě ve prospěch nebo s ochranou snad jakéhosi jejich ještě významnějšího sviňáka obtěžují jen v pouhé této jediné dílčí jednotlivosti dobrých šestnáct roků, popis podrobností obdobných dějů z repertoáru společenské prasečnosti v souvislosti s okolnostmi mého procesu si lze přečíst ve velmi odpovídajícím líčení na stránkách jistého antiprasečího protokolu spisovatele George Orwella.

Budiž, absolvoval jsem tedy hodinu dopoledního mobilizačního cvičení některých jednotlivých z pěti mých smyslů v prostředí epidemie zhuštěných ukázek toxické živočišně mentální trapnosti, v jehož výsledku, přes chrochtavou zvůli roky stále

2. KAPITOLA

Volám vás na nohy, všechny vy cvičenky z hodin kondičních aerobiků, jakož i vás, bývalé mažoretky, baletky a diskotékové tanečnice, jak na parketech, tak od tyčí i celostěnových zrcadel, zaplňte svými těly plochy dávných spartakiádních stadionů a zacvičte rozkomíhanými bílými kužely, či předveďte jen pouze holými vypnutými pažemi nebo i s praporky drženými prsty na koncích paží vašich horních končetin, stejně jako olámanými větvemi listnatých stromů nebo za temnot rozžehnutými dvěmi pochodněmi či párem baterek na každou jednu z případných dam!

Každá jediná, anebo i ve skupinách, namísto bezesmyslných diet hubněte poesii radostného psaní písmen několika druhů praporkových abeced, vynuťte jimi ze sebe alespoň pár pohybových názvů dávných C. K. nádraží!

V bezprostředních místech staničních perónů a nástupišť na trase od Břeclavi, stejně jako na pláži, v jakékoli tělocvičně nebo jiné kterékoli císařsky dávné železniční stanici!

Hned nazítří jsem na trať vyrazit nemohl.

Celé dopoledne jsem strávil dalším jedním bezútěšným jednáním se sviněmi, které se mě proti všem mým oprávněným nájemnickým právům snaží vystrnadit z doposud mnou obývaného nájemního bytu.

V případě prasat přírodních, a z nich zejména jatečních, by se již jednalo o několikerou jejich postupnou generaci. Ovšem zdejší městští prasečí jedinci pořád titíž mě ve prospěch nebo s ochranou snad jakéhosi jejich ještě významnějšího sviňáka obtěžují jen v pouhé této jediné dílčí jednotlivosti dobrých šestnáct roků, popis podrobností obdobných dějů z repertoáru společenské prasečnosti v souvislosti s okolnostmi mého procesu si lze přečíst ve velmi odpovídajícím líčení na stránkách jistého antiprasečího protokolu spisovatele George Orwella.

Budiž, absolvoval jsem tedy hodinu dopoledního mobilizačního cvičení některých jednotlivých z pěti mých smyslů v prostředí epidemie zhuštěných ukázek toxické živočišně mentální trapnosti, v jehož výsledku, přes chrochtavou zvůli roky stále týchž orwellovských prasat, však pozůstal i nadále na nevyřčenou lhůtu několika příštích týdnů nechtěným nájemníkem doposud obývaného bytu.

Leč tímto vítězstvím jsem se ovšem v mé osobě život biologicky dosluhujícího sedmašedesátníka zbavil možnosti celého jednoho dne úžasu ze setkání se včerejší železniční vílou slečnou Adélou.

Přes jistý dopolední zdar jsem odpoledne neprolenošil povalováním se v pěnových oblacích vítězoslavné zahálky, naopak, do černého vikslajvantového baťohu koupeného před roky u vietnamského trhovce si pro příští cestovatelské účely nachystal několik kusů velmi zásadního inventáře, z něhož bych se zde mohl rozvitěji rozepsat například o předmětech jako videokamera tak akorát šikovně do ruky či fotoaparát značky Nikon. Jakož i poskytnout vůbec první obsáhlejší zmínky o notovém stojanu seskládaném v černém pouzdru na sdrhnutí šňůrkou nahoře a půjčeném od sousedů bydlících v třípatrovém činžáku na protější straně ulice mé zatím dosavadní poštovské adresy.

Sice bez poštovní schránky, neboť tu mi prasata v rozporu dokonce s jejich ústavou uloupla taky.

Zmíněný dnešní českotěšínský vietnamsky rozesmátý kramář, vyhlížející v bejsbolce každý všední den před krámem pronajatým v místnostech bývalého řeznictví na Hlavní ulici, válčil v mých studentských časech na severovietnamsky jižních územích Jižního Vietnamu proti stejně obejsbolovaným Američanům uvnitř sovětského tanku jako severovietnamský tankistický poručík.

Avšak bez výložek přiznané vojenské hodnosti, neboť oficiálně byl vydáván za jihovietnamského partyzána, tedy vyjádřeno tehdejší dobovou češtinou štamgastů hospůdek a bufetů, konzumentů ponejvíce na stojáka, za vietkonga.

Bývali štastni z používání právě tohoto výrazu, neboť jim zněním připomínal opici.

Třebaže ohromného, je ve všech směrech, vlastnostech i rozměrech přerůstajícího filmového vládce džungle King Konga.

Nato bych se případně mohl ještě bohatěji rozepsat o obdobně černém pouzdru a třínohém stativu do něj, jehož lze použít jednak jako těžítko transportní náplně do zmíněného futrálu se zapínáním na suché zipy, v žádoucím plenéru pak našroubovat a vztyčit pod kamerou nebo fotoaparátem, zde již podle volby nebo účelu případně míněného záběru.

Ještě kvůli podrobnější charakterizaci mého cestovatelského milieu nemohu zapomenout zmínit dvoulitrovou petláhev s vodou míchané limonády nesené s sebou, byť se původně jedná o nějaké to jejich supermarketové černé svinstvo, přece jenom: ne všude na mých pěších cestách totiž bývávají krkům vstřícně připraveny nálevny.

Poslední věc, kterou jsem si dovnitř černého baťohu v příslušném obalu na osudovou pouť příštím dnem nachystal, budu popisovat s jistým zdráhavým tajnůstkářstvím, jako by dosud byla vykryta nějakou černou divadelní zástěnou. Nebo obdobně jako kdybych z jakéhosi původního prototextu vystříhával šifrantskými nůžkami všechny samohlásky, a, e, i, o, u, y, ě, í, é, ý, ů, ú, ó, á, též dvojhlásky ea, ae, ee, ye, ay, oo, dokonce i s tou vlastenecky naší ryze českou žalostivě bolestínskou ouvej ou.

Rovněž moje pocity jsou v této předmětné jednotlivosti rozporné a tedy vhodné k utajení již zejména proto, poněvadž jsem, nepracující inteligent, už před roky tuto relikvii v zůstatkové hodnotě několika korun nebo dokonce jen haléřů zlovolně zcizil kterémusi s ní pracujícímu jednomu lidu. Jenž si tenkrát dotyčný dvojpředmět vůči mně naprosto neopatrně a na jen sotva pouhých pár letmých chvilek odložil opodál kolejiště zdejšího českotěšínského rozposunovávacího kopečka.

Popřípadě tento proti mně nyní zatvrzele svědčící corpus delicti kterýsi jiný z obdobných pracantů jako zcela již původnímu účelu mu nevyhovující pracovní nástroj, či jen pomůcku, jediným tehdejším jeho jedno či dvouhodem zcela výmluvně a stručně k dalšímu používání odmítl.

Či dokonce tamtu tajnou věc jako již zcela k další práci nevhodnou a proto leda rozvztekávající zde poblíž svého pracoviště jen tak zcela domorodě běžně zahodil do té nejblíže mu blízké věčnosti.

Načež odkráčel cestou přes bufet před nádražím za svým nadřízeným mistrem, u něhož si následně vyfasoval novoučce nových předmětů předchozího účelu dva obdobné nové kusy.

Ze stavu umístění, popřípadě z jejich místní vzhledovosti, v nichž jsem tenkrát ony dva ležící předměty nalezl, se nedal určit, nebo alespoň odhadnout, způsob vzniku této situace jako stavu zahájení jejich nové významové existence.

Pokud se tamten dávný odvrhač či zavrhač, popřípadě odložil, odkládal, odhodil či hodec, týchž dnešních sviní dožil, pro stejný pracovní účel sdělování stejně stručných zpráv, jako tehdy oněch dvou zatím bezejmenných věcí, dneska už ovšem používá vysílačku.

Zatímco já hýřím a mrhám nic neříkajícími slovy, někdo jiný by zcela prostě bez všech předešlých nadbytečností napsal, že jsem tu dvojí věc tenkrát zcela prostě ukrad – jenomže ani tak to nebylo.

Protože i krádež prostá, řečeno termínem císařského i prvorepublikového zákoníku, je způsobem vykonání cosi jiného, nežli se v souvislostech přihodilo mně.

Kdybych totiž dotyčný předmět pojmenoval, v tomto zde zde například slovem praporek, popřípadě pouze jen slovním popisem naznačil jeho původní bezprostřední užitek například pro obranu státu, mohl bych být posléze kterýmsi zdejším svinským úřadem ještě dodatečně stíhán za krádež bez přívlastků, popřípadě vlastizradu, poté v důsledcích zcela samozřejmě běžně exekuován, případně odsouzen i k vězeňskému trestu nepodmíněnému, jak se již obdobně přihodilo komusi jinému, vzpomeňte si pro výstrahu na obdobně názvový případ olomouckého tykadláře Smetany.

K jehož okolnostem mohu za okrajem času této záležitosti doplnit, že na procesu s ním souvisejícím žádný ze zdejších analytických filozofů, tedy zdánlivých nositelů či zachovávatelů Wittgensteinových filozofických tradic, sebeméně účasten nebyl, zatímco já se v souvislosti podvakrát alespoň dostavil na dvojí veřejné protesty, pokaždé s individuálně čerstvými vlastnoručně zhotovenými transparenty na téma stavu verbální zřetelnosti běžné současné zdejší pojmenovávací soudní praxe.

Poněvadž pan Roman Smetana tehdy svůj proces neprohrál zcela, zahozen případně jako mrcha v kterémsi lomu před Olomoucí, ale též v něm neuspěl, zbyl mi ještě jeden protestní transparent, celohlavový kvádrovitý papndeklový kryt bez očních otvorů. Proto kvůli naplnění původního účelu jeho sama vyhlížívám, k čemu obdobně oponujícímu bych ho mohl ještě dodatečně použít.

V noci před první cestou z těch příštích čtrnácti se mi zdálo, že jsem v předešlém bytě více nežli třicet let mnou obývaném honil po předsíni jakési kočky, nikdy v životě žádné domácí zvíře nemaje.

V průběhu krátké zaujaté honičky jsem vběhl do koupelny, kde jsem byl z rohu vpravo ode dveří čímsi nahlas osloven.

Píši schválně ono čímsi, neboť zvuk se nesl z nevysoké hromady zatím nenazvatelných starých hnědých povětšinou plátěných hader nahloučených v rohu za automatickou pračkou, kde za ní bývávalo místa k takovému živoření vždycky dost.

Mluvící hadry se chvíli při řeči různě vlnily a vzdouvaly, dokonce nasvěcovány divadelním světlem leskle zlátly, když souběžně ze sebe tvořily stále více zoomorfní tvar, z něhož se nakonec zmodeloval Vilík, bývalý pes velšteriér mé neteře.

Ten mi cosi říkal, dokonce mě káral, a já jsem nebyl ani trochu udiven, že tohle zvíře mluví, neboť i v reálných dobách jeho existence, jaký to byl prevít, bylo jenom otázkou času, kdy jako jedinec obzvláště společenského psího plemene se při nějaké příležitosti po nenadálém oslovení Hele dá se mnou jenom tak ledabyle do řeči.

Vzbouzel jsem se s tímto Vilíkovým poučováním, z něhož jsem si nic nepamatoval, a s myšlenkami na jakési možná jeho zásvětní důtklivé proroctví půlhodinku poté vycházel na ulici vedoucí každého dne směrem k českotěšínskému nádraží.

Koupil jsem si za necelých tisíc korun onu pouze prázdninovou slevovou jízdenku platnou na všechny trati po dobu příštích čtrnácti dnů, s černým umělohmotným baťohem na zádech zašel perónem do podchodu, kde jsem se dobrovolně začal vydávat osudu.

Neboť všechno příští už bylo pouze v jeho moci, jak mě možná o zrovna téhle pravděpodobnosti v této právě možná zásadně významně noci věkovitě dávno mrtvý pes Vilík ve snu zpravoval.

Z Těšína směrem ke vzdálenostem hlavní trati ferdinandky Bohumín – Břeclav vyjíždějí tak časně ráno ve víceméně stejnou dobu dva osobní vlaky, úřední rozdíl mezi jejich odjezdy činí asi dvacet minut.

Ovšem, jak už to bývá, úřad plánuje, ale pouze fátum posléze rozhoduje, jakými událostmi tajemky tajenek těchto plánů jízdních řádů vyplní.

Jeden vlak přijíždívá od Slovenska a mívá zpoždění kvůli hraničním kontrolám, hlášeným i neohlášeným výlukám na trati, jakož podobným jiným stejně tak zcela běžným retardujícím příčinám.

Vlak druhý, dorazivší na několikaminutovou obrátku od Ostravy, je znám meškáními zejména z důvodů čekání na povinný vlakový přípoj, jak je víceméně všem Těšíňákům povědomo z obdobných celodenních chronických hlášení nádražního rozhlasu.

Budiž zde však dodáno, že občas zdejší nádražní automatičtí hlasatelé oznámí čekajícím jako příčinu nastalého zpoždění i jakési záhadné technické důvody na trati, v nichž my, znalí, ocelová pěst pasažérů železničních cest, ihned víme, že na dotyčném jízdním úseku od Ostravy dlouhém asi čtyřicet kilometrů, už je to tak, zase kdosi skočil pod jedoucí vlak, přičemž zpoždění tohoto druhu den ode dne přibývá.

Proto při takovémto vývoji je možné na konci jen jediné dílčí trati predikovat, že za nějakou dobu tu bude v provozu méně pasažérských osobních vlaků nežli zpoždění.

Obdobně je možné hádat, popřípadě uhadovat, že ve zdejším kraji se bude za nějaký čas vykazovat ve statistických počtech i mnohem více mimořádných strojvůdcovských dovolených nežli ještě těch vůbec zbylých přípojů, neboť například hned můj soused, mašinfíra C. K. bohumínského lokomotivního depa, vyinkasoval v předminulém roce celkem 33 dnů dodatkového volna, tedy tři dny za jeden kus.

Onoho úvodního dne jsem tedy odjížděl vlakem směrem na Ostravu, přesněji na Porubu, nebo Svinov, když příslušné jméno místa záleží a odvozuje se podle stavu převládajícího okolního ideologického režimu.

Letos tedy, a nedivím se, kvůli jejich společenské nadúrodě: Svinov.

Na tamním památkově chráněném nádraží, jež je už od nepamětna bezprostřední součástí dávné Wittgensteinovy válečné trasy, jsem čekal na rychlík od Bohumína, který navazuje na onen druhý osobní přípoj, dnes zpožděný, od Těšína a Uher, to vše s takovou podrobností píši, vypisuji, k důkazu, jak na wittgensteinovských intelektuálních trasách všechno vždy spolu a ve všem souvisí.

Třeba hned ony dva pro mé cíle navazující rychlíky.

Ve stejném směru na Přerov jedou opět dva po sobě, s rozdílem necelé půlhodiny, jeden s koncem jízdní trasy v Brně, kterou druhý končívá v Břeclavi.

Přičemž vnitrostátní metropole Brno s hraničním městem Břeclaví jsou spojeny jako v obrazu dílčího trianglu dětské halmy zase jinou přímou rychlíkovou C. K. tratí provozovanou sem a tam.

Císařpán a Mocnář náš byl opravdu neprasečně geniální, dali-li jeho lidé takový zázrak intelektově nepředstavitelně náročného strojoběhu dohromady, podle nějž, něhož, popřípadě v němž, tedy v řádu týchž stejných rozpisů, jezdíváme jako oni tenkrát stejně svižně my i za sto a sedmdesát let!

Celou dobu svinovského čekání jsem se samozřejmě velmi bedlivě rozhlížel, zdali se sem jakýmkoli způsobem nezjeví směrem od Přerova ona předvčerejší dívka Adéla.

I přes pozornost a zaujetí, nikoli.

Proto jsem nastoupil do rychlíku v jízdním pořadí prvního, lidově zvaného Brňák, a v železniční systematice možná vedeného pod smysly ohromujícím názvem Radegast.

Neboť zdejší věci se velmi často jmenují naprosto démonicky jinak, nežli my jim říkáme.

Celou následující cestu jsem bedlivě plochou okna vyhlížel, zdali můj toužený živý cíl nerozliším v protisměru na perónu kteréhosi míjeného nádraží.

OSTRAVA-SVINOV    POLANKA NAD ODROU    JISTEBNÍK    STUDÉNKA

HLADKÉ ŽIVOTICE    SUCHDOL NAD ODROU    JESENÍK NAD ODROU    POLOM

BĚLOTÍN    HRANICE NA MORAVĚ    DRAHOTUŠE    LIPNÍK NAD BEČVOU     

PROSENICE    PŘEROV 

Nahlédnu-li do tohoto rozpisu surovin ke zkoumáním skutečnosti prostřednictvím haiku, ve Studénce, například, se přestupuje do lokálky směrem do Noža a Vidličky, kdy pro neznalé místní anekdoty pointa zní Příbor, v němž se narodil Sigmund Freud. Který v rodném domku, odložen v dnešních časech sedící zastrčeně za skříní v rohu místnůstky muzea coby do sebe zhroucená bezvládně mrtvolná vosková figurína, v místě pozůstává, nepomyslel jsem si při dnešní ranní zastávce, jak zrovna jeho odkazu bude v mém příštím příběhu ještě potřeba.

Dojel jsem tedy brňákem do Přerova, vystoupil, následující půlhodinu se rozhlížel po platformách všech několika nástupišť, jestli na kterémsi zdejším místě nezahlédnu vytouženou slečnu Adélu.

Ze stejného důvodu opakovaně vcházel do chodeb podchodů i zbylého ještě sálku vestibulu, původně vystavěného prostorověji pro názornost uvědomování si mimořádnosti stavu cesta již touto nadzemsky prostorovou nápovědí příštích zážitků císařsky jiného světa, a proto hned při vstupu záměrně majestátně vysokého a nejenom v kupolovité klenbě přezdobeně cukrářsky štukovaného.

V přízemí ovšem s dnešně prostorově příštipkářsky okradenými maličkými kasičkami, dlícími bez vědomí si tradic středověkého maisonového divadla.

Mezitím jsem koumal nad sestavením plánu další mé dnešní trasy, s nímž jsem byl hotov ještě dříve, nežli do přerovského nádraží dojížděla lokomotiva v čele s panoramaticky prosklenou strojvůdcovskou přídí onoho bohumínského rychlíku na Břeclav.

WILLKOMMEN!

Vlajkosláva.

Vztyčené, do žlutava odkorněné smrkové sloupy nesoucí Císaře vítající transparent orámovaný po obvodu nařasenými girlandami tlusté šňůry zeleně nabarvené papírové trávy, větvičkami čerstvého jehličí a čerstvě osekanými větvemi četyny.

Všude vlající červenočernožluté a podélně bíločervené vlajky, taktéž fábory a obtočené stuhy císařských trikolor.

Též co nejúhledněji vůči zrakům Majestátu rozmístěny vlastenecky svěží větvorosty březové.

I uvnitř každého obrazu existuje ještě jeden obraz.

Poněvadž směrem na Ostravu v nejblíže brzkém čase stejně nic nejelo, inspirován studiem opakujících se světelných tabulí elektronických jízdních řádů, jako bych provokoval osud toutéž jeho taktikou vůči událostem nepředvídatelné náhody, nasedl jsem do rychlíku břeclaváku a dojel s ním pouhou jednu zastávku do Otrokovic, v nichž jsem přestoupil do jakéhosi zpožděného přerováku s odjezdem však vzápětí ihned rychle nazpátek.

V průběhu obojích cest tam i zpět jsem se nezdržoval uvnitř kupé rozvalený v pohodlí jednoho z osmice jásavě modrošedofialově čalouněných sedadel, nýbrž asketicky nuzující stoje a předkloněn u oken v chodbičkách, neboť jsem na šesti C. K. míjených a jedné zastavené stanici sledoval, zdali slečna Adéla zde nevystupuje či dokonce, konečně a chválabohu, nevchází z perónu do vlaku.

Při zastávkách jsem se proto především snažil zahlídnout za každý roh nádražních budov, jestli snad taky zde někde můj toužený dívčí fetiš nelelkuje při nějaké případné s Wittgensteinem jakkoli související protofilozofické činnosti.

Z Přerova mě rychlíková mašina táhla zpět směrem na sever již s umně rozplánovanými sektory mých příštích pátrání. Proto jsem minul Hranice, a vystoupil v rámci mého vlakového turné na příští rychlíkové štaci, tedy v Suchdole, v němž jsem nikdy předtím v životě ještě sebeméně nebyl.

Když jsem tedy sestoupil čtyřmi schůdky na tamním druhém nástupišti, jak mě tímto údajem přivítal heroldův hlas z výšky nádražního tlampače, upřímně jsem se po odjezdu vlaku sám sebe poněkud zdiveně zeptal, proč tady tedy v samém srdci Poodří vlastně jsem, když ona tu přece ze žádného rozumného důvodu býti nemá, obzvláště v tak nekonečně vylidněných zdejších Sudetech.

Přesto, maje důvod přiřčeného úkolu, jak stěžeň rádiového vysílače se záměrem nade vše okolí vztyčen, jsem se pokoušel svým zdaleka na perónu viditelným postojem zaujmout pohledy cestujících uvnitř z obou směrů mě míjejících všech příštích vlaků – třebaže jsem věděl, že, s ohledem na podmínky jízdenky poskytnuté vlakové slevy, v temně žlutých vagonech Regiojetu nebo černých Lea, jako i stejně občasných svištících pendolin, obdobně jako ve dlouhých vlacích rakouských vagonů naložených pouze uhlím nebo jiných odněkud na dvě patra zase osobními automobily, ona uvnitř stejně cestovat nemůže.

Vlastně by i tím některým modrostříbrným pendolinem v okně nad dlouhým podélným žlutým pruhem na slevenku jet mohla, unáhlil jsem se ve své sebelítosti, pouze by si k ní musela povinně přikoupit místenku.

Které na velmi krátké úseky bývávají občas ke koupi zdarma, neboť dráhám se ve statistikách jedná i o počty cestujících jako nulových sum, proto jsou vydávány cenově prázdné jízdenky i dětem do šesti let, jenže všechno marné, v tom na velkosvětských mapách zapomenutém Suchdole přece odjakživa žádné pendolino nestaví.

Jenomže na mne, s nachystaným rozpisem dle zámyslu účelu mých příštích jízd na jízdenku prázdninové slevy, k mé evidenci jako předmětu v průběhu dne mnohonásobně opakovaně přepravovaného kusu, žádnému příštímu auditorovi předběžně připravené kolonky drážních statistik obsazenosti či vytížeností jednotlivých spojů stačit nebudou.

Takže vztyk, vidím zase cosi se přibližujícího v našedle hluboké dáli.

Obecným údělem strážce je povinnost napjatého zření, jinak by mohla v průběhu vteřiny prosvištět Suchdolem bez pohledu na mou zrovna tak letmou stojící skvrnu … jakou bych já na tentýž mžik jen sotva zahlédl ve zřetelné podobě tu míjející mne její … prolétlou podél mě rozmázlého … kdy ona zas by se mi jevila jako čmára sotva její … byť sedící cestou za mnou uvnitř obrysu obdobně rychlostí natáhlého podélného stříbrněžlutého šmouhu celkového vlaku … jenž je jen pouhým významovým stínem rychlovlaku Eurydičina, pokud snad obě cestují zrovna tím!

Já jsem šmouha, ty jsi šmoula, letmou skvrnou je náš nejveskrzejší svět.

Po téměř hodině marného vystavování těla jako orientačního znaku mé fyzické přítomnosti vůči každé z obou stran letmo projíždějící nebo s bržděním přijíždějící soupravě s cílem by mne, pokud se takto nachází uvnitř, případně cestující Adéla jakkoli sebeméně zaznamenala v pooderském Zauchtelu Suchdola, následovala na několik chvil moje obdobná vizuální přítomnost na perónu nádraží v Hranicích, poté, převezen jako jakási plochá promalovaná papndeklová kulisa, po pár minutých stanicích včetně Suchdola zase nazpátek, v němž ona ještě pořád nebyla, jsem se ocitl venku s baťohem na zádech v ráno již vyprávěné Studénce s onou freudovskou gastronomickou odbočkou.

Neboť důležitý nebyl směr mých tras, nýbrž jen pouhá vyhlížející moje občasná vyvýšená střehnoucí přítomná přítomnost na nich, sledující tendenci oné Adélou neurčitě vyřčené zmínky na sever.

Neboť uvnitř prostředí neurčitě chaotického jen pouze každá další chaotická činnost rušící vzájemné chaotické protiklady a výstupky může vésti k výslednému výsledkovému zdaru.

Pokud však v okolnostech takové zřetelnými posloupnostmi odbyté skutečnosti nenastávají výrokově přesně stanovované wittgensteinovské situace, z poslední věty Tractatu obdobně zřetelně plyne, že o nich psaná povídka se též mimovolně stává zřetelně chudší na dialogy, třebaže jsem se v průběhu oněch vyhlížení po perónech o konverzační společenskost vůči jiným snažil, jak co nejvíce jsem mohl.

Posléze následovala destinace Ostrava hlavní nádraží, vyměněna cestovatelskou příležitostí Přerov nazpět.

Zde s opakovanou vivisekcí tupě znechucující nevolí, poznovu odvozenou z výsledných podob nedávné zde rekonstrukce. Tedy ze zpředmětnění onoho toho jakéhosi slovním i účetním významem inzerovaného návratu k původnosti. Ovšem s úhrným výsledným debaklem toliko beznadějně zatracené dávné zakladatelské snahy mocnářské pamětihodnosti, způsobem zločinně darebáckého investičního odpisu snu stát i trať kdysi až božsky nebesky vzletně reprezentující vstupní drážní dvorany, z níž se dneska nedovírají ani ty odbyté pravé dvoukřídlové lítací dveře mířící cestující na peron.

Dvorany, povídám, jak měl na mysli On.

Dokonce Oni dva oba.

První republika převzala po Císaři vše.

Ostrava-Svinov, Přerov, Hulín, přeléval jsem se a vlaky těkal svou hmotou z bodu do bodu po délce trati jako obří prvok z rosolu, přepravoval se rychlíky i osobními vlaky ve stejném intelektuálním komfortu jako třeba ti Pražáci tím jejich metrem na Kačerov, Přerov, Hranice, Malostranská, Otrokovice, Přerov, Výstaviště, pardon, semkaj se mi něsertě, bo to by bylo tu našu tramvajku po Ostravě, Bohumín.

Přerov. Ostrava-Svinov.

Když jsem si to moje sebezpřítomňovací úsilí mnoha hodin posčítal, hned v tom prvním dnu jsem projel po Wittgensteinově trase málem 1 000 železničních kilometrů, což, vyděleno, obnáší téměř čtyřicetinu délky rovníku po obvodu nejotylejší proporce oválného pláště zeměkoule.

Pokud se kdosi jiný o příštích prázdninách umane, může za těch čtrnáct dnů platnosti prázdninové železniční slevy dosáhnout při dobrém naplánování hodně interesantního vlakového cestovatelského rekordu,

Císařpán a Mocnář náš moc dobře v jedné osobě věděl, co to jsou sny o rovníku, když tenkrát dávno málem před dvěma sty lety s tímhle ajzboňáckým zázrakem s pomocí boží začínal.

Jenomže takový případný příští rekord nebude možno vyjádřit v tehdejším úsilím vzniklých vzdálenostech, nýbrž jen pouze v jednotkách našimi sviními časy okradených kilometrů.

Wittgensteinova filozofie na současné zdejší území nepatří. 

Večer jsem se dostavil do Těšína s posledním večerním smráknutím pár minut po desáté, utahán, jak bych snad ty všechny dnešní absolvované vagóny namísto těch lokomotiv tahal po kolejích C. K. Severní dráhy Ferdinandovy za sebou celý den jen já sám.

A celou noc Přerov!

Pořád dokola jenom sám zpíčenej Přerov!

Jemuž v jednu chvíli myl osobně Sigmund Freud v Suchdole vodou z řeky Odry nohy, nebo co!

Druhého dne platnosti mé čtrnáctidenní slevové jízdenky jsem vyjížděl z Těšína ještě o hodinu časněji nežli včera, v komfortu poloprázdného interiéru přízemí poschoďového vagónu velkoobjemového příměstského osobního vlaku elefant se nechal osudem přivést i s naditým báglem opět do Svinova.

Kde jsem poznovu nastoupil do rychlíku brňáku, jehož obě průvodčí mě doposud ještě neznaly.

Ovšem za dalších pár dnů si s jednotlivci všech osádek vlakových doprovodů při jejich služebním kurzování již budu málem tykat.

Dvacet minut před sedmou jsem se rozhlížel po přerovském perónu, jestli někde nezahlídnu alespoň kousek červenošedého batůžku.

Ani její, ani cizí, z tohoto dvoubarevného sortimentu tentokrát nic.

Nežli jsem do Přerova dojel a dobral se k předchozímu zjištění, ve volných chvílích mezi sledováním exteriérů projížděných stanic jsem rozmýšlel o následující okolnosti.

Pokud někoho zdejšího požádáte, aby vám popsal, případně dokonce předvedl, jak si představuje zvuk projížděné železniční tratě, s naprosto nejvyšší jistotou vám odpoví popisem nebo předváděním zvuků svistotu rozráženého vzduchu za oknem, šš, šš, šš, citoslovci páry unikající z pístů, ruchy klapotu vagónových kol o venkovní pražce a spoje kolejnic, houkáním lokomotivy v celé stupnici tónů i hlasitosti produkce. V různých množstvích, druzích a intervalech zvuků, jež sám zažil, vám představí nebo shrne cosi jako realitu, s níž se setkal, nebo mu byla zprostředkována třeba televizí.

Tedy jak zná výsek jeho skutečnosti.

Učiní tedy víceméně stejně jako každý jiný jednotlivec zdejší populace, z níž ve zvládání obdobných imitací vynikal a čněl nade všechny nezapomenutelný Strýček Jedlička.  

Každý zdejší našinec svede i malému dítěti představit svou železniční realitu v různé míře dovednosti zvukové nápodoby či popisu, ale výsledek bude určitě o méně přibližnější, nežli dokázala tamta břichomluvecká legenda a dnes již možná boží náměstek pro druhotné zvuky.

Studénka. Příbor. Freud. Holádrija, holárijá holárí, použité již Wittgensteinem ve Zkoumáních, z picérie odvedle celou noc!

Bacha, jsem tu host, aby ti odněkud nespad na hlavu most!

Filozofická zkoumání, anebo Filozofická vyšetřování, co z toho tady, s vojensky zelenými traktoristickými sluchátky už patnáctý rok nasazenými každou noc na uších jsem se ve spaní převalil na levý bok.

Zdejší obyvatelé žijí v realitách, nejenom jako v domečcích a bytech za milion a víc, každý jeden uvízlý v každé té dílčí existenci své, vsypáni do jedné reality veliké, do jakéhosi trhu realit, tedy do realitního prostoru jen zdánlivě společného všem, z něhož si však jeden přes druhého sobecky žravě uždibují kousky.

Přičemž jim proto naprosto uniká, že ani ta jejich největší, popřípadě jim nejdůvěrnější, realita není jejich, jakož i neznamená totéž, co intelektuální pojem svět.

Neodlišují stav svět od stavu realita.

Kdy například stav svět znamená zachovat, a stav realita ukrást, a to nikoli jen onou metodou prosté krádeže.

Školou organizovaný sběr starého papíru vede vůči minulé historii k týmž výsledkům jako vojenskými stratégy řízena atomová válka.

Z takovéto poznávacího nesouladu tvořícího realitu plyne, že pokud vůbec s čímsi takovým jako například zvukovým napodobovacím popisem jedinci začnou, ve výsledcích popisují či zobrazují svět jako věci, nikoli jako dílčí intelektuální fakty, jichž je svět od samého jeho počátku božího ihned po druhé větě Tractatu souhrnem.

Hladké Životice. Ani tady nikde není. Jak se to tady asi jmenovalo za Rajchu?

Proto jsem si již před pár týdny dovolil takový jeden pokus.

Veden mým způsobem porozumění znění některých Wittgensteinových vět, rozhodl jsem se sezvučit, čili sonifikovat, celou trať Břeclav až Petrovice nějak jinak, dokonce několika způsoby.

Začal jsem tedy celou velikou mapou všech domácích železničních tratí a vypreparoval z tohoto grafikonu, očistil, abstrahoval, pouze tuhle jednu jedinou dotyčnou trať samu. Vznikla mi jakási křivka, tvar jejíhož průběhu jsem v jeho severoseverovýchodní sešikmenosti otočil jako celek po směru rafiček času do přísně horizontální polohy.

Kdo se kdy již setkal s jakýmkoli vizuálním záznamem jakéhokoli zvuku, vybaví se mu, že každý graficky zvukový záznam připomíná graf kmitající okolo vodorovné přímky.

Suchdol. Zde staví až ten břeclavský rychlík směr Vídeň půlhodinu za námi.

Vlastně ne, stavíme my, on projíždí.

Nic. Jako včera.

Tento graf vzniklý ze zcela běžné mapy jsem do zvuků nepřepisoval já, nýbrž můj dávný známý, jehož přítomnost na světě jsem zaznamenal před sedmnácti lety, bylo mi tamtoho roku zrovna padesát.

Dělo se v budově brněnské vysoké výtvarné školy, v hale souběžně nazývané aulou, v níž ještě od nedávných klauzur zbyl takový zvláštní obdélníkový stůl na nízkých nožkách, jehož horní plocha byla celistvě posypána popelem.

Pod deskou byly pravidelně rozmístěny plechové trychtýře zcela běžných krámských reproduktorů.

Takové ty, co třeba na těšínském nádraží hlásívají kamuflované sebevraždy.

Bylo mi jasné, a nikdo mi nemusel tento brněnský vehikl zapojit k ukázce, že zvuky se bude popel na desce různě vzájemně sesypávat, mísit, tvořit vlnovité obrazce, úplně shodně jak to bezděčně činí odnepaměti písek na pouštních dunách nebo železné piliny přitahovány jinak neviditelnými silami každého obyčejného magnetu.

Od tamté doby tedy vím, čím jsou způsobovány ony tajuplné přísně technicistně organizované ornamentální obrazce na plochách letních obilních lánů a nemusím snad o téhle příčinnosti vykládat každému zasedlému tady uvnitř kupé jedoucího rychlíkového vagónu hned na první zapískání strojvůdcovo venku za oknem tohoto linkového železničního batyskafu.

Že těch obrazců na obilních polích bývá někde víc a jinde míň, a já třeba cestou hned dneska nevidím žádné, zřejmě souvisí se stavem civilizace je obklopující.

Neboť pokud kdo používá kornoutovitě trychtýřovitých amplionů pouze k hlášením nádražního rozhlasu, nemůže se jako populace dobrat žádných mimozemských výsledků.

Erase je nejenom dílčí změnou jedné vnitřní samohlásky čímsi jiným od onoho známějšího stavu erose.

S bezesmyslným bolševickým břízolitem navrch – eroze.

Jeseník nad Odrou. Další manko, milá manko, a to jí v baťohu vozím už druhý den vyzváněcí zvuk určený do jejího mobilu, čili takový individuálně jedinečný dárek, říkávalo se i pozornost, tedy mou pozornost vůči, shrnující grafickou délku celé tři jízdní hodiny dlouhé tratě heslovitou zvukovou bilancí trvající několik vteřin.

Jenomže tímto prezentem, jako presentem, a tedy přítomností, se jedná o sonifikaci jinou, ne tu původní, kterou mi udělal tamten dávný student Jiří Suchánek za příštích několik minut poté, co jsem ho oslovil na fejsbuku prostřednictvím pouhého vzkazu, doplněného ovšem odhadem, že určitě on byl autorem tamtoho brněnského akustického stolu zvukového zázraku.

Potvrdil mi tento můj pouhý předpoklad, pouze doplnil, že se tenkrát nejednalo o nějaký jen tak ledasjaký popel, nýbrž o písek, pro který si sám dojel do marocké pouště, píšu, abych co nejzřetelněji každé mnou tolik toužené případné živé čtenářce ozřejmil, co to je vlastně za námahu, důvod a cíl ten takový jediný intelektuální fakt.

V čem je rozdíl mezi jedním přivezeným marockým pouštním pískem a jiným stejným přivezeným marockým pouštním pískem, který se mu ovšem ve všem vnějším stejně přesně naprosto podobá.

A jak opravdu málo zdejších domorodkyň, bez ohledu na věk, postavu nebo délky sukní podle stavu opotřebení lýtek jejich nohou, je schopno vdechnout obojí jako scelené provrstvené významy.

Intelektuální fakt – i marocký pouštní písek.

Pocitově, žitě – i slovy napsáno.

– .

Vzdálen ode mne ve stejné chvíli virtuálním prostorem, přeložil hned tamtoho pozdního večera podobu křivky průběhu střední části mapy celé C. K. Severní trati Ferdinandovy do matematického tvaru jakéhosi předpisu, který prostřednictvím mi zcela neznámého počítačového programu převedl do asi tříminutového výsledku měnícího se kvílivého zvuku.

Pokud by si však kdosi obdobně přetransponoval kterýmsi jiným programem podobu téhož dílu křivky mapy, tedy dotyčného citátu z ní, úseku trati z Břeclavi do Petrovic, do grafické existence notového zápisu, mohl by si ono původně cosi železniční zahrát jako melodii na nějakém hudebním nástroji.

Popřípadě, a kohosi múzickému uchu jistě ještě překvapivěji a liběji, dokonce takovouto notaci přímo zazpívat dejme tomu dívčím sopránkem.

Nebo na poslech poněkud zastřeným altem slečny Adély vyžehleným však z nebeského sametu.

Překvapivě hromovým mužským duněním plným statných basů rozmístěných v souboru pěveckého sboru na zadních horních stupních kteréhosi pompézně císařsky zvukově rozlehlého jeviště.

Která odjakživa nejsou ničím jiným nežli nádražími k cestám za múzami, dnes ovšem již rovněž beze, neboť toliko plna můz.

Zazpívat si podle not železniční trať by mohla i kterási z mých míněných vlakových spolucestujících o teprve budoucích letošních prázdninách.

Dokonce, v rámci příprav na horce letní období, zkoušet už nyní v ještě zasněženém předjaří.

Hlasově jinak nežli mluvně, slovně nebo ruchovými citoslovci interpretovat trať, po které tenkrát jezdíval i Ludwig Wittgenstein.

Dovednostně též velmistr těch různých řečových překladů, přepisů, transformací a transpozic.

Jenž k jejich zvládání vyrostl i v prostředí místnosti rodinného hudebního salónu, v němž stály pospolu připraveny ihned ke hře dokonce hned čtyři koncertní klavíry.

„Ptáci posazení na podzim na drátech jsou noty, jo?“

„Viděl jsem dokonce na fejsbuku na tohle téma takové to ono tamější bdělému rozumu rekreační video.“

Jak věděli již starořečtí harmonikové, se sonifikacemi jako předstupněm filozofií, případně stavem za filozofií, je však třeba začínat brzy, co nejraněji, a je naprosto jedno, jestli o nedělních odpoledních na lavicích tribuny dostihového chuchelského závodiště, pod dráty vedení telegrafních linek, při konzumaci haiku anebo v pokoji zařízeném ve zbohatle velkoměšťanském biedermeierovském stylu s uvnitř rozprostřenými čtyřmi klavíry.

Přičemž k takovým začátkům není nikdy pozdě, jak svědčí moje původně již rozsáhlá a ještě průběžně se zde rozšiřující nabídka destinací prázdninových intelektuálních činností určena na adresy obzvláště jedinečných dam jako podnět, jak ve Wittgensteinově všeomládající přítomnosti celou svou vlastní osobou zaujatě prožít souvislých intelektově báječných čtrnáct dnů letošního léta.

Polom. Do kapsy si šolom.

Neboť psaní není nežli rýmováním stíhání bytí odedávna daných kolejových rytmů, bit za bitem bitem mu bit bitem, beat bigbítem, jenomže ani tady, holka, za žádným staničním rohem nebyla.

Když jsem po pohledu na ciferník uznal, že ona by odsud z jejího domácího Přerova již nikam dneska na túru odjíždět nemohla, po hodinovém pozorování tamějšího nádražního cvrkotu, čerstvě přistaveným osobním vlakem jsem se nechal vyvézt na výlet nazpátek do první příští stanice, která se jmenuje Prosenice.

Učinil bych jako nádražní stratég jistě lépe, kdybych z něj, z modrobílého vlaku osobáku, býval vystoupil až teprve v ještě příštím Lipníku, jenomže co můžete chtít od začátečníka na samém úvodu jeho cesty, nežli, jako při každé premiéře, vynervovanost, dýchavičnost, klopýtání, ztráty času, vrážení hlavou do jevištního mobiliáře, opocené dlaně, stresy, překlepy a omyly.

A jaký mám důvod takto o sobě samém nesmlouvavě psát, třeba hned po prvním škobrtnutí si vyčítat chyby a nedostatky, bezprostředně ihned vzápětí vysvětlím.

184

192

199

206

212

218

Původně jsem si myslel, že jsem tak umanutý v důsledku jejího intelektuálního příkladu, ano, slečny Adély, že to způsobem vzpomínek na odkaz její rozpíchané kanavy a pod dojmem vtíravosti pouhého kouzla její příkladně intelektuálně pilné osobnosti jsem se rozhodl začít vyšívat na vjemy ještě mnohem obsáhlejší celou železniční trasu.

Sice jinak.

Jinou metodou.

Kterých, sobě si analogických, mohou být pro tento jeden případ, a dokonce ještě neobjevených, docela desítky.

Přičemž ono v minulé větě poněkud neústrojně použité docela mi připomenulo slovotvorbu Adéliných, literární fikcí ještě necenzurovaných, původních vět.

Jenomže v průběhu našemu setkání nabídnutých všech čtrnácti příštích dnů jsem si stále více uvědomoval, a dokonce i pozoroval, že jsem do všech svých aktivit souvisejících s délkou málem 222 kilometrů jedné železniční trati nucen jakousi cizí mocí, 222 x 3, podivnou jinak halmou, dějící se nějakou mimotělní nápovědí mého zaujetí, pokud svůj pocit mohu vyjádřit stručně, tak tahem či tahy jakéhosi vlivu působícího do mne vlastně odjinud.

Někdo by možná k vystižení přesnosti téhož popisu použil i kteréhosi jiného slova znějícího odstínem stavu vlivu odnikud.

Zcela medicínsky běžnou obsesi, coby příčinu vnitřní, jsem jako odhad své diagnózy zavrhnul, neboť v mém chování se nejednalo jen pouze o nějaké dílčí krátkodobé záškuby pudové aktivity jako odpovědi na tu a tam chvilkovou vždy identickou pohnutku.

Moje aktivnost byla naopak setrvalá, a jako trvající neustále si mnou vědoma či uvědomována v posloupnosti jejího dějícího se smyslu. Přičemž mi naprosto nebylo sebeméně nepříjemné, že po celých tamtěch čtrnáct dnů důvody k ní se na mne jakoby odevšad valí neřízeně jakby samy od sebe.

Aniž by mne snad zahlcovaly, působily mi nespavost nebo nějak jinak mě potápěly pod hladinu bdělé pozornosti.

Cítil jsem se při tom svém občasném sebepozorování prostě tak, jakoby mi cosi, co bych nemohl označit jako cizí moc, dávalo, dokonce bych mohl napsat, že poskytovalo, k mému konání v důsledcích poté veskrze příjemné příkazy.

Tamtoho druhého dne mých cest jsem ještě důvod nevěděl, vlastně ani po něm nepátral, neboť moje osvědčené pravidlo pro obdobné zenové zkušenosti zní prostě: vysvětlení takových mimodějných konstelací ti vždycky přinesl čas.

Kvůli dějům popsaným na několika příštích stranách si nyní představte nataženou nit červené vyšívací bavlnky dlouhou například metr.

Pod ní kopii této niti stejně dlouhou, sestavenou však z různě dlouhých ustřihnutých kousků.

Ve třetím kroku potřebné představivosti každý z předešlých ustřižených dílků v jeho dílčí délce natažený umístěn individuálně jednotlivě v modrém pouzdru vyloženém například bílým sametem.

Trojici všech dotyčných intelektuálních dovedností nepomiňte ani na chvíli při mém následujícím výkladu.

Chápete-li však odstavec předchozí instrukce se vší související navazující představivostí, madam, můžete odlistovat příští 4 stránky. Zde poté, ručím, níže obrázku plakátku, s topografickou přehledností následně navazujícího povídkového děje nebudete mít, jako až posud, sebemenší žádné potíže.

Vždyť přece i Ludwig Wittgenstein má v Tractatu stránky vzorců, které já při četbě přeskakuji, neboť neporozumět něčemu, neznamená nutně neporozumět ostatnímu – popřípadě, zejména náhlým vhledem, neporozumět naráz všemu.                                                                                                                                                                                                                                                                                       

Neporozumět prvotně, nic odsouzeníhodného zřejmě neznamená, jinak by se přece i on sám nepustil do oprav jeho první knihy svoji knihou dvě, na jejichž stranách zejména dotyčných vzorců náramně ubylo.

Bez jakýchkoli rozptylujících myšlenek na cokoli jiného jsem tedy v časném poranním dopoledni tamtoho druhého dne na konci loňských prázdnin začal s vyšíváním.

Nikoli snad prostřednictvím napnuté kanavy, barevné bavlnky a ostrého hrotu jehly, to ne, o čemsi takovém nemůže být v mém případě ani řeči, vždyť pro takovou zručnost nutnou alespoň k potenciálním zárodkům této dovednosti přece odjakživa nemám vlohy, popřípadě z nich plynoucí předpoklady.

Zato by takové dispozice mohla mít kterási ze zdejších čtenářek a pro ně by svedla v obloučcích úhledných vyšívacích stehů opakovanou nití zvěcnit na vypnutou kanavu alespoň onen graf citátu z mapy, který já již s pomocí bývalého studenta Jiřího Suchánka v minulosti sonifikoval.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                

Vystoupil jsem tedy v Prosenicích.

Jejich dílčí místo opodál lánů stojek drátěných sítí vymezujících sotva dohledné hektary hanáckých chmelnic, hned zde bezprostředně u nádražních kolejí, si představte jako jakýsi vpich.

Bod vpichu.

Jako byste zrovna na tomto místě zabodli hrot jehly a začali vyšívat steh obrazu do plachty světa.

Vedouce vpich myšlenou obří jehlou seshora, pod kanavou poté jako byste podplouvali v neviděnu kolejovou trasu nazpátek do pouze jen myšleného Přerova, kde v místě nádraží jehlu vypíchnete vzhůru a pokračujete s ní letem ptáka nad kanavou k tamtomu vpichu v Prosenicích, kde se ponoříte pod látku a vypíchnete se v nádražním prostoru Lipníka nad Bečvou opět nad hladinu kanavy, nad níž se vrátíte vzdušným skokem myšleného antického delfína do Prosenic, v nichž se vnoříte pod a zamíříte v batyskafu představivosti směrem na Lipník.

Ten ovšem minete a na příští výpich vzhůru pak následují Drahotuše, zpátky horem do Lipníka, po němž spodem už obdobně následují Hranice, Drahotuše zpět, a tak dál.

Je to snadné, jednoduché, madam, třebaže se toto úsilí jeví napoprvé jako úžas z nesmyslna podoby nečekatelného setkání dosavadní zkušenosti s úvodní nezvládnutelností představy kosmického mraveniště navazujících stehů.

Zatímco já výkladem předestírám nějaký podivný zmatek, jemuž je jakýmisi dosud neznámými mírami nutno dát postupně nějaký řád, vám postačí ke srozumitelnému výsledku pouze znát jen za sebou jdoucími jmény jednotlivé následující stanice.

Jejich případný jmenný seznam vám proto hned zde poskytuji odpovídajícími lokalizujícími kilometrovými souřadnicemi.

Se související povinností v každém jejich jednotlivém místě příslušného dílčího trojčísla být postupně tamtéž, ve stavu místně jmenném, vlakem alespoň dvakrát fyzicky přítomna.

184    192    199    206    212    218

Dávní kolejoví pochůzkáři či vechtrové tuto dílčí intelektuální podmínku jejich nohama zcela samozřejmě důvěrně znali.

Ostatně, každá zdejší zájemkyně si předchozí předpis určený pro delší vzdálenosti může zblízka zkusit nanečisto a v domácky malých poměrech pomocí kusu papíru s předtištěnou mapou.

Dávné vyšívačky nazývaly tuto techniku řetízkovým stehem.

K chápajícímu sledování následujícího výkladu je ovšem na straně kterékoli percipientky nutná i představivost ještě jiných vlastností vyšívání takového mapového citátu ve velikosti zhruba metr na šířku, jdoucí nad jejich minimální tříbodový rozsah, jenž jsem již poskytl.

V mnichovském fotoateliéru Heinricha Hoffmanna seděl na tomtéž čalounění pozdější Hitlerovy oblíbené židle ještě před Hitlerem.

Byl Wittgensteinovým o dva roky starším současníkem.

Jmenoval se Marcel Duchamp.

Není mi známo, že by se ti dva jakkoli potkali.

Ovšem obdivuhodný klasik všeho talmudisticky zvrhlého umění Marcel Duchamp by určitě býval byl ony vznikající nadkanavové i podkanavní vzdálenosti mezi jednotlivými stanicemi paralelně vizualizoval v reálných dílčích milimetrech nebo centimetrech ústřižků replik naturálně použitých nití.

Takový výsledek odvisí od použitého intelektuálního i věcného měřítka.

Neboť jako celost současně existují předmět i jeho intelektuální otisk.

Vyšívací bavlnka mezi železničními stanicemi v nápadu pouze myšlena, představovaná si se všemi souvisejícími okolnostmi – a stejná vyšívací bavlnka po stejné vzdálenosti již za jehlou vedena. 

Poměřoval by je proto, kopie, a stříhal podle přesných délek nití předtím vyšitých do metaskutečnosti a poté nainstaloval ve výstavní síni pospolu s naprosto dohotoveným vyšívaným délkovým citátem dotyčné mapy.

Neboť teprve všemi těmi zveřejněnými domyšlenými vzájemnými proporcemi by se jednalo o kus vskutku příslušně galerijní.

Vhodný, či dokonce nutný, k uchování.

Proto by výsledek vystavil, jak již před desítkami let obdobně učinil, i s příslušnými jednotlivými pouzdry či etujemi na transport i prezentaci oněch dotyčných průběžných paralelně zhotovovaných jednotlivých odstřižených nitích dublet: k ukázce takové existence vůbec, i vzájemnému porovnání délek odstřihlých vyšívacích nití použitých k vyšívání jedním stehem tras věcných vzdáleností mezi jednotlivým nádražními stanicemi; též i jako důkazu kopiemi částí skládajících originální celek.

Vzpomeňte si na onu stručnou tříbodovou definici, kterou jsem již každé vhodné dámě poskytl.

O kolikátou metaskutečnost ve stavu dílčí významové plochy by se pouzdrem každé odstřižené nití již jednalo?

Přičemž takové pouzdro na dílčí kousek niti není pouze rozesmávající podivínskou kuriozitou, má svoje věcné vzory v relikviářích, obalech unikátů kovových plaket, pouzdrech závazných státních listin, rakve s nebožtíkem nebo krabiček zlatnicky zcela běžných prstenů.

Vždyť i věcná norma náš svět standardizujícího pařížského metru je uchovávána v obdobném pouzdru individuálního, dokonce individualizujícího, obalu.

Zveřejnil jsem předešlý apel na nutnou dovednost či schopnost vidět formát v šířkovém metru, neboť i Marcel Duchamp by vše činil v nějakém všednímu zrakovému smyslu přiměřenějším centimetrovém měřítku zejména z důvodu, aby se na kterési vyšívané zastávce tento jedinečně významný klasik sám naprosto nezamotal v nekonečnosti těch nejméně dvojích dvou set dvaceti dvou délkových kilometrů originálů a kopií jinak nutně použitých jednobarevných vyšívacích nití.

Namotaných dvakrát 222 kilometrů vyšívací barevné niti vytváří zase v prostorové představě sešpulený tvar pouzdra kokonu.

„Nakladatelský redaktor by byl při tom vašem vysvětlování ztracen.“

„Neboť nevidí, co všechno jsem už vůči vám odmával rukama.“

184 Prerau    192 Radwanitz-Prossenitz    199 Leipnik    

206 Drahotush    212 M. Weisskirchen    218 Bölten H.

Mnohem snadnější metodou pro jiné vizuální předvedení takovýchto tautologií by zřejmě byla, dámy, vzorkovnice, popřípadě profesně zcela seriózní čárový diagram, tedy na vodorovném pásu papíru kolmo na něm nalepeny v postupné řadě za sebou visící ony po kouscích odstřižené již zmíněné dublety, tedy předešlým srovnávacím vzájemným poměřováním vzniklé zastávku po zastávce postupně odstřižené niti vzdálenostních dvojnic.

Dílčí proporčnost celé délky Ferdinandky by bylo možné předvést prostřednictvím jistého počtu ustřižených kousků, infinitezimálními délkami, nezapomeňme však při stanovování takovýchto čísel, že trať nití mezi jednotlivými zastávkami vyšíváme dvojmo, neboť v dílčích stezích nad i pod.

192 – 184 = 6    199 – 192 = 7    206 – 199 = 7    212 – 206 = 6    218 – 212 = 6

Vyjádřeno v délkových centimetrech jízdních vzdáleností mezi několika stanicemi, tak potom 6., 7., 7., 6., a zase 6. nota například stupnice c dur.   

Přesně kalibrované oddělené kousky nití červené vyšívací bavlnky, čili přesná intelektuální rozměrová druhotnost toho, co mezi stanicemi pod kanavou i nad ní bylo v délkách vyšito. Pouze fyzicky materiálově spotřebováno.

Byť takové intelektuální ukázání celku jeho věrnými dvojnými fyzicky věcnými částmi ve formě číselných rovnic nastane za okamžik, nemohu si odpustit vsuvku k jednomu již zde zmíněnému tématu.

Užít tohoto postupu použití dvojných mír, paní Chalánková by například již před roky zjistila, jak dlouhé v míře použité niti je ve vyřčené vzdáleností jedno esemeskové písmeno, nebo dokonce pouhé jedno neblaze odeslané elektronické slovo.

Pokud se kdosi domnívá, že délka odstřižené niti nemá žádného praktického významu, potom by snad musel odmítnout i všechny ostatní jinde užívané délkové významy.

Prosenice – Přerov = 6    Přerov – Lipník = 13    Lipník – Prosenice  = 7    

Prosenice – Drahotuše = 14    Drahotuše – Lipník = 7    Lipník – Hranice = 13

Hranice – Drahotuše = 6    Drahotuše – Bělotín = 12    Bělotín – Hranice= 6

Vyjádřeno v centimetrech nebo v pořadí tónů stupnice, například opět c dur, dosáhl jsem již mnohem přehlednějšího vysvětlení účelu nebo důvodů pořizování oněch zcela nesrozumitelných jednotlivých délkových kopií.

Tímto způsobem je zde tak i všem čtenářkám zprostředkována již mnohem srozumitelnější přehlednost i smysl podoby vzorkovnice délek spotřebované vyšívacích bavlnek, jako zásobnice tónů, nitěnná klaviatura zcela mimo svět paličkování a drhání – neboť jsem takto vystavěl snad dostatečně ilustrativní odkaz na tradice dávných starořeckých harmoniků, jejichž jedním zájmem bylo pohnout Vesmírem. 

Aniž ovšem i nadále, případně pro příště, věci předloženy nám v jejich nejpůvodnější syrové prvotní úvodnosti budeme schopni či ochotni chápat v účelu i existenci, zejména byly by nám byly ukázány stejně náhle i v obdobné takové razantní anatomičnosti, dokonce třeba i tímto, obdobným, anebo ještě nejabsurdněji absurdnějším, způsobem.

Vskutku autentickou starořeckou památku tak může naprosto stejně opálená vnímavá dáma se dvěma ušmudlanými praporky v rukou zažít například v nějakých těch zelenými štoky hanáckého chmele zapráskaných Prosenicích, aniž za cosi tak triviálního jako související poučení vyhodí naprosto zbytečně bankovek měny tisíce.

Mezi takovýmto prvním ukázáním a příštím intelektuálním pochopením musí prostě kolem projet nějaký ten vlak.

V případě či případech jiných desítky vlaků. Stovky. Habaděj.

Některé i hodně moc dlouhé, těžkotonážní.

Dunící.

Občas se ovšem zjistí, že v některých, dokonce mnohých, případech lze doložit, že sem, do takové případné individuální intelektové pouště, naprosto žádné tratě nevedou. 

Ale obvykle právě ty vlaky, které jezdívají po tratích, které nejsou, neexistují, houkávají nahlas nejvíce.

Pokud však ano, jestliže někam vedou alespoň koleje, a stačí pouze jen kolej jedna nazývaná někdy drát, občas si takovýmto prostřednictvím uvědomíme jevy jako fakty jejich předložením, ukázáním, předvedením, intelektuálním upozorněním na ně – proto při prvním popisu obdobné původní zkušenosti nebo skutečnosti není zásadní, případně dokonce odsouzeníhodná, z upřímnosti zájmu o zprostředkování pouhou elementární sdělností i případná vyplývající autorská nepřesnost.

Druhotné texty jsou již stylisticky dokonalejší, uhlazenější, čtenářskému vkusu vlísavější.

Ano, vystavovat kolejnice v jejich plných délkách napadne již v současnosti zcela samozřejmě každého, taktéž dovednost představit si jejich dílčí kusy jako celou z nich složenou trať je již mezi populací všeobecná.

Ale zabývat se různě dlouhými kousky zcela běžných krámských vyšívacích bavlnek daných v jejich pouhé měřítkově zeměpisné topografické délce, popřípadě odstřižených v jejich vzdálenostních délkách přímo určených či vybuzených mapařským měříkem?

Jednotlivé kolejnice jako kalibrované míry délky světa před pouhými 200 lety vyvolávaly obdobný údiv venkova.

No ano, jistěže, nežli se nechat trápit podobnými představami, dokonce je myšlenkami rozvíjet, to radši, opravdu mnohem raději, k poučení i oddechu, nechat spočinout zraky na tělech jednoznačně stanovených kalendářových krasotin nebo umělohmotných zahradních trpaslíků v podobách například esoterických čápů, vil, populárních zpěváků, koloušků, fejsbukových koťátek, že ano, přičemž odejet o prázdninách někam třeba do Turecka ležet hlavou směrem od moře je pro mozky to vůbec nejlepší rekreativní, popřípadě dokonce možná i rekreabilní, činění…

Nemít v černém baťohu nachystánu jistotu onoho tajemství od předvčerejška, byl bych se asi v těch chmelařsky hanáckých Prosenicích celou tu příští půldruhou hodinu nudil, obmotáván víc a víc červenými intelektuálními nitěmi v nekonečném čekání na příjezd dalšího nutného osobního vlaku dál směrem na Hranice. Abych potom, vyšívaje trasu cesty imaginárnem, po hodině čekání v Prosenicích vystoupil už hned po pouhých následujících pěti jízdních minutách v onom bezprostředně příštím prvním Lipníku.

A z něj se vydal po hodině nejblíže příštím zpátečním vlakem a navrátil se jako jehla pod kanavou do těch Prosenic, v nichž už jsem dneska jednou byl.

Pak přes Lipník do Drahotuš, nebo Drahotuší, zpátky do Lipníka.

Posléze Drahotuše zpět, za hodinu potom z nich vpřed, zpočátku krajinou se středověkým hradem Helfštýnem na kopci po pravici zase směřovat tam, o jednu zastávku nad Hranice, do Bělotína, z Bělotína v jednom dílčím řetízkovém stehu po hodině nebo dvou nazpět do Hranic.

Odtud již rychlíkem směrem na Ostravu, z této metropole via pak presto osobákem na Těšín!

16. Pokud jsou používána slova a pokud vznikla z myšlenek o umění, potom jsou pouze uměním a nikoliv literaturou, stejně tak, jako čísla nejsou matematikou.

Předešlý přepravně vyšívací diagram, a záleží pouze jen na mém rozhodnutí začátku, může mít na stejné kolejové trase i naprosto jiný zkušenostní průběh a výslednou zevní podobu, též s jeho průběhem související události, záleží pouze, co na jeho začátku za oprávněné či povolené budu já v této intelektuální hře počítat.

PŘEROV     PROSENICE    LIPNÍK NAD BEČVOU    DRAHOTUŠE    HRANICE NA MORAVĚ    BĚLOTÍN

Prosenice. Přerov. Lipník. Prosenice. Drahotuše. Lipník. Hranice. Drahotuše. Bělotín. Hranice.

Přerov. Steh. Prosenice. Steh. Přerov. Steh. Lipník. Steh. Prosenice. Steh. Drahotuše. Steh. Lipník. Steh. Hranice. Steh. Drahotuše. Steh. Bělotín. Steh. Hranice.

Prosenice. 6. Přerov. 13. Lipník. 7. Prosenice. 14. Drahotuše. 7. Lipník. 13. Hranice. 6. Drahotuše. 12. Bělotín. 6. Hranice.

Odtud již rychlíkem směrem na Ostravu, z této tramvajkové metropole via pak presto docela posledním osobákem na Těšín!

Navíc se mi takovým zpomaleně infinitezimálním kroksunkrokovým přesunováním i zcela přirozeně zvyšovala statistická šance, že slečna Adéla, pokud bude uvnitř kteréhokoli z okolo projíždějících vlaků míjet toto místo se stejně dychtivým zájmem o setkání, mě, pohybujícího se celý den na takto topograficky nepatrně malém prostoru, z okna vlaku cíleně zadívána do krajiny, snadněji zahlédne.

Mimoto jsem v každé dneska podruhé navštívené stanici, jako životabudivý podnět pro ni i cestující zde poospale okounějící, pokaždé těsně před odjezdem nalepil bílým herkulesem na ten nejzřetelněji viditelný detail zdejšího nástupiště plakátek se slovy doposud na celém světě jen pouze nám dvěma se slečnou Adélou srozumitelného vzkazu.

Pro všechny pak tuto povídku čtoucí, které snad některým dílčím jednotlivostem mého líčení stále stejně zarputile nerozumí, popřípadě je nechápou nebo jim nevěří, dokonce je s občasnými pousmáními bagatelizují jako výmysly nebo nepotřebnosti a s namyšlenými úsměšky je označují za fantasmagorie, tak všechny takové odkazuji na intervalové konstrukce již oněch hned původních C. K. jízdních řádů na této Severní Ferdinandově trati, jež byly jako zásadní a osudové pro život celé habsburské říše schvalovány Císařpánem a Mocnářem osobně, a které již ony na sám úvod byly stanoveny tak, aby vzájemnými průjezdy vlaků na trati původně jednokolejné mi umožnovaly ona dílčí teritoriální vyšívání zastávku po zastávce, název po názvu, a na trase dnešní již dvoukolejové po dobu dvou týdnů jakékoli vskutku inteligentní dámě obdobně pohodové prázdninové šitíčko s opalováním se od rána až do večera po celý letní den.

Vždyť přece v tamtom původním čase se železniční vzkazy předávaly v rytmech telegrafů obdobných zvukům šicích strojů, prostřednictvím signálních jehel operátorů, vysílajících v podobně stehovitých znacích litanií Morseových abeced.

Železnice je především rytmem, zevně se dějící mentální rytmus uvnitř samých nás.

Strojvedoucí jejich mašin vidí čelními panoramatickými okny cestu každého svého stroje krajem jako ze sedla koně.

O pracovní době v kabině se ve strojvůdcovském slangu dokonce vyjadřují jako o návštěvě kina.

Zatímco my, tažení spletitostí různých sil, zasedlí uvnitř kukaní kupé a vagonových oddílů, od dob Wittgensteinova současníka Einsteina, anebo i tamtoho příborského Freuda, prožíváme ve své skutečnosti souběžně nejméně dvojí čas.

„A vůbec, už se vůbec někdo z vás zeptal, s ohledem na jeho příklad dvou vlaků v souvislosti s vysvětlováním teorie relativity, po které trati se tenkrát dostával Albert Einstein ze švýcarského Bernu na jeho profesorské místo do Prahy?“

(Dokonce původně měly C. K. vlaky pro přepravu podobou přesně rozlišených cestujících oddíly 3 různých cestovních tříd, odvozených od tří sobě si různých společenských stavů – ovšem na samém prvopočátku dokonce 4, pro burany kategorie třídy 4 a pytlované brambory například byly určeny až ony zprvu nekryté nákladní vagony připřažené na koncích osobních vlaků, později, se všeobecnějším používáním vagonových střech jako přístřešků domorodých chatrčí na kolech a v jejich důsledku zrušením cestovní třídy 4., byly pro dílčí balená zboží vyhrazeny oddíly ve vagonech tak zvaně služebních, posléze, po pražském únorovém puči, při němž nadšením vyla, byla všechna lůza postátněna, tedy úředně zhodnocena a postupně přesunuta ze třídy jízdní nižší 3. do povýšenecké 2. již, trůnům rudým blíž.)

Dnes již tedy existují společenské třídy pouze dvě – svině, dobytek; a pak počtem nepatrný ten zbytek.

Proto takový zájem dnešních sviní o nejméně dvojí kusy individuálních soukromých automobilů, rovněž plechovitých chatrčí…

Ostatně, i mnohé jiné pro obdobnou představivost i chápání dějinnosti užitečné, co bez jakéhokoli vědomého našeho dnešního sdílení zůstalo od tamtěch céká časů zachováno do dneška, obdobně nevidíme, neodlišujeme, nerozumíme, nechápeme.

Nerespektujeme.

Naditým v našich dílčích realitách mimo jízdy vlaky nám smysl světa jako souboru intelektuálních faktů zcela uniká, za jízd dnešními vlaky čalouněných maringotek jsou již cestujícími pod střechami uvnitř naše současné okolnosti nechápány naprosto.

Pokud snad nesouhlasíte, poslechněte si související pohádku.

Stalo se, že šel jednou jednoho večera jeden mládenec císařským Brnem na pravidelnou schůzku jakéhosi klubu přátel literatury žánru sci-fi, zabývajícího se především marťany.

Míjeje cestou zcela náhodou plakátek zvoucí na stejně pravidelnou večerní schůzi členů kterési místní pobočky české strany sociálně demokratické, kdy pro ilustrující moment ruším řádný český pravopis, zamířil se své dosavadní cesty o pár kroků opodál úplnou náhodou zcela jinam, na onu inzerovanou jiného druhu sci-fi schůzi.

Za několik let se proto stal ministerským předsedou celé země.

Umane-li si kdo, a vytrvá, za senátora může být obdobně postaven i kůň.

Kdykoliv na takovou instalaci připravena veřejná maštal je veliká dost.   

Svině vesnickým tajemníkem? Klid, prosím o klid na našu prácu, chlapi, přece hlasujem…

Proto mi hodina čekání na nástupišti v tamtěch hned prvních Prosenicích nepřišla v mém vnímání ani relativně krátká, jak ani zbytečně dlouhá, a už vůbec ne promarněná jen tak nanic, jako například zdejší dějiny.

Na zádech v báglu barvy umělohmotně lesknoucí se vždypřítomné smrti jsem přece již druhý den vláčel v dílčím pouzdru ono svoje tajemství.

Odložené mimo jeho tělo, zcela démonicky jsem sebral pod ochranu ty dvě původně oranžové signalizační vlaječky kterémusi z těšínských posunovačů, celé ukoptěné od olejů, kolomazí, šmírů a mazadel.

On o ty dva textilní kusy nestál, zatímco já ano.

Třebaže hmotně pořád stále stejně reálné, přesunul jsem je pouze jako smysl, význam, popřípadě účel, z jedné reality do jiné.

Nespáchal jsem tedy jen krádež prostou, vyjádřeno nepaušalizujícími slovy císařského říšského zákoníku.

Na podlaze kuchyně mé dosavadní ještě poštovní adresy, podloženy rozprostřenými dvojarchy tištěných nabídkových tiskovin kteréhosi supermarketu, obě jsem je několikrát důkladně natřel bílou latexovou barvou, pozorně na rubech, stejně tak opakovaně z líců, aby nátěry prosákly plochami tkanin, prostoupily je jejich novým příštím významem a po zaschnutí v nich ztvrdly a co nejvíce je zpevnily.

Po několika dnech mé lakýrničiny byly výsledkem vlaječky dohotovené v imatrikulačních barvách ikonografie svatého Paradiktýna, tedy obě žlutozelené podle dělící je diagonály – na jednom praporci vedoucí z levého spodního rohu do pravého nahoře.

Zrcadlově pak odspoda vpravo šikmo vzhůru na druhém kusu, tedy v přesném pojmenování již standartě, ve kterou se změnila každá z původních vlaječek se zpevněním její plochy hmotou všeho vetřeného, vsáklého a uschlého množství barev i ocelovými drátky vpletenými do obvodů okrajů ploch jich obou.

Poté jsem na betonu prosenického nástupiště rozložil pavoučí síť nožek svislého těla notového stojanu připomínající tělovou fyziognomií marťana, následně jemu do páru podobně vyhlížející kamerový stativ.

Na vztyčený šroub panoramatické hlavice natočil napevno videokameru ve tvaru čidel hlavy i obličeje.

Do horní části záběru úzkostlivě vkomponoval patřičnou část cihlově červené prosenické nádražní fasády s bílomodrou názvovou tabulí místa, zmáčkl tlačítko nahrávání a přesunul se po svých od kamery s notovým stojanem a oběma standardami v rukou deset kroků před její objektiv.

Postavil stojan, zatížil jeho vratce hmyzí nohy k betonovému nástupišti zavěšenou cihlou přivláčenou rovněž přes všechny ty železniční dálky v kouzelnicky černém baťohu.

Poodešel.

Držící pevně v každé ruce jednu vlaječku, jako sám sobě figurantem vyzkoušel vůči kameře pohyby odkoukanými od posunovačů i na internetu uveřejňovaných baletek několik pozic s co nejdále do stran rozpaženýma a vzhůru vztyčenýma rukama.

Zul z pravé nohy sandál a položil ho na místo, na němž jsem jako atrapa sebe sama sloužil doposud před registrujícím okem kamery jen pouze provizorně. 

Navrátil se ke kameře, ověřil pohledem do jejího hledáčku zpátečním promítnutím výsledný dojem i podobu všeho, co jsem zde z tamtoho opodál s mou dvojí přítomností tam i tady natočil.

(Jakož i ono již v týchž Prosenicích před necelou čtvrthodinou uskutečněné nehmotně nitěnné vyšívání je významově stejné v rozdílech i paralelitě uvědomovaných si stavů tu a tady.)

Posunul poté stativ s kamerou na ještě filmařsky optimálnější místo, přísahaje si s oddanými díky za milosrdné dnešní bezvětří, že do zítřejšího baťohu přibalím ještě jednu cihlu.

Přešel polobos napůl bos zpátky k notovému stojanu, položil na jeho šikmý pult list znakového partu natištěného pro individuální účel zdejšího nádraží.

Notami bylo slovo konstituované ve vyšším ze dvou řádků návodných obrázků.

Připevnil notový papír v ochraně proti poryvům větrů v horních rozích dvěma kolíčky na prádlo.

Připravil si ruce s vlaječkami, soustředil se na příští osudový výkon, poté rozpohyboval paže podle poloh značek prvního řádku vytištěných jako obrazové instrukce na listu namísto notového zápisu.

PAUZA     P     R             E     N         C     E     PAUZA                                                            

Zde, zhruba 200 metrů nad hladinou moře, v situaci ovšem významově zcela jiné nežli kdybych zrovna v této chvíli letěl ve stejné výšce nad slanými vlnami uvnitř vzduchotěsné gondoly aerostatu, vysílal jsem oběma rukama na kameru postupně tvořenými znaky alfabetu standardizovaného mezinárodního námořního signálního vlajkového kódu. Co divadelní štronzo, tedy zadržená výdrž, to jedno písmeno názvu prosenického nádraží prostřednictvím mé statické polohy se dvěma vlaječkami třímanými do stran v mezinárodně srozumitelném písmenném gestu.

Když jsem svoje vysílání na exterestriálních vlnách dokončil na příjezdové pravé straně kolejiště, se vším svým filmařským inventářem, tedy kamerovým stativem festovně pevným s našroubovanou kamerou i mimozemsky pavoučím stojanem v rukou podél těla a černým baťohem na zádech, cihlu v něm, dva praporce v barvách svatého Paradiktýna v jejich pouzdrech též, zatmavlým podchodem pod kolejemi stále stejně hlavní dráhy jsem ze světla do světla podešel, a tak přešel, na perón protilehlý.

Odjezdový.

Neboť takto již v můj prospěch Císař před desítkami let stanovil v jeho majestátu rozšiřujícím ještě původnější předchozí Jeho jednokolejový majestát.

Svině v dnešních časech nesvedou jinak, nežli za miliardy zařídit odjezdová nástupiště jen pouhými litými betonovými kukaněmi čekárenských budek.

Přitom ve světě příběhů sci-fi by stačila jediná dostatečně dlouhá stávka železničních cestujících a marťané by se z jejich výpravy museli vrátit zpět.

PAUZA     R      D    W      N      T        PAUZA    
P    R          E    N      T        PAUZA

Jak přesně znělo tenkrát před sto lety za Wittgensteinových časů v sousedství zdejšího kamene délkového kilometrovníku označeného vytesaným číslem 192 kilometrové vzdálenosti od vídeňského Nordbahnhof, Severního nádraží.

Jen festovně pevný tehdejší kámen nahradila kolaborantsky úslužně vprdelená dnešní číslovaná plechová tabulka.

Volám vás na nohy, všechny vy cvičenky z hodin kondičních aerobiků, jakož i vás, bývalé mažoretky, baletky a diskotékové tanečnice, jak na parketech, tak od tyčí i celostěnových zrcadel, zaplňte svými těly plochy dávných spartakiádních stadionů a zacvičte rozkomíhanými bílými kužely, či předveďte jen pouze holými vypnutými pažemi nebo i s praporky drženými prsty na koncích paží vašich horních končetin, stejně jako olámanými větvemi listnatých stromů nebo za temnot rozžehnutými dvěmi pochodněmi či párem baterek na každou jednu z případných dam!

Každá jediná, anebo i ve skupinách, namísto bezesmyslných diet hubněte poesii radostného psaní písmen několika druhů praporkových abeced, vynuťte jimi ze sebe alespoň pár pohybových názvů dávných C. K. nádraží!

V bezprostředních místech staničních perónů a nástupišť na trase od Břeclavi, stejně jako na pláži, v jakékoli tělocvičně nebo jiné kterékoli císařsky dávné železniční stanici!

 

3. KAPITOLA

Volám vás na nohy, všechny vy cvičenky z hodin kondičních aerobiků, jakož i vás, bývalé mažoretky, baletky a diskotékové tanečnice, jak na parketech, tak od tyčí i celostěnových zrcadel, zaplňte svými těly plochy dávných spartakiádních stadionů a zacvičte rozkomíhanými bílými kužely, či předveďte jen pouze holými vypnutými pažemi nebo i s praporky drženými prsty na koncích paží vašich horních končetin, stejně jako olámanými větvemi listnatých stromů nebo za temnot rozžehnutými dvěmi pochodněmi či párem baterek na každou jednu z případných dam!
Každá jediná, anebo i ve skupinách, namísto bezesmyslných diet hubněte poesii radostného psaní písmen několika druhů praporkových abeced, vynuťte jimi ze sebe alespoň pár pohybových názvů dávných C. K. nádraží!
V bezprostředních místech staničních perónů a nástupišť na trase od Břeclavi, stejně jako na pláži, v jakékoli tělocvičně nebo jiné kterékoli císařsky dávné železniční stanici!

Na Wittgensteinovu počest, konec hlášení.

I v následujících dnech jsem brzy ráno vstával a večer na začátcích nocí přijíždíval zpraporkovaný na těšínské nádraží v obojích směrech od Ostravy.
Celé dny se pro sílu vůle úmyslů živil ke snídaním bohatě cukrovanou kukuřičnou kaší s názvem Mišutka, rozmíchávanou na talíři ve studeném mléce do konzistence rybářského knedlíkového těsta.
Poněvadž v tomto stavu i zcela obyčejná strojově vymletá kukuřice chutná nejen rybám například po fících.

Zatímco dotyčný talíř jsem za těch čtrnáct dnů ani jednou neumyl, aby v průběhu mého půstu neztratil svoji zázračnost, průhledných půlkilových pytlíků oné namleté žluté kaše jsem si nakoupil den před mými čtrnáctidenními vlakovými výpravami v číselném vyjádření 20, celé dva hnědé papírové pytle nahoře zalepené průhlednými pásky izolepy, jak každému nedůvěřivci jistě rád dosvědčí sám obrýlený majitel prodejny zdravé výživy v rámci reklamy jeho vegetariánského koloniálu jménem Vega.
Jeho případným reklamním snahám připojuji i já dodatek, že dotyčná oficína s nabídkou zejména zrní, kaší, krupic, zrn, semen, bobulí a ženských mouk působí pod podélným vývěsním štítem v barvách korouhve svatého Paradiktýna na českotěšínské Havlíčkově ulici nedaleko C. K. nádraží, abych i takto dotvrdil, jak je v každé zde uvedené maličkosti realisticky věrohodné moje líčení.

K večeřím jsem si v dnech mých prázdninových cest ve stále tomtéž jednom třílitrovém černém kastrolu vařil nebo ohřívával porce krmě jiným zcela neznámé mimořádné gravitační intelektuální síly a pro někoho sytého i naprosto nepředstavitelné nutričně výživové bohatosti: chlebový guláš podle mého opravdu vynikajícího receptu, servírovaný večer do talíře po vylízané ranní kaši, jedinečný úspěch mezi strávníky pokaždé zaručen.

Bylo léto, prázdniny, všechno mé nádobí jednoho talíře, jednoho sazemi plynových plamenů zvenčí roky černě vysmaltovávaného kastrolu a jedné lžíce kdesi buchy bucharu ještě soudruhy dělníky vykované z plátu ničím nerezavějícího ocelového kovu tankového železa se mi mýt ani po večeřích nechtělo, k vegetativnímu životu nutné vitamíny jsem si v průběhu dne urval nad ploty.
Aspoň že pokaždé před usnutím jsem stačil narychlo vykoupat absolvovanými stovkami kilometrů unavené tělo a na klávesnici noutbuku vyřídit alespoň tu nejakutnější fejsbukovou korespondenci, stejně mi poté v budoucích důsledcích povětšinou k ničemu nejsoucí.
V čase krátkých letních nocí, opodál na gauči spánkem vleže nabíjeného sebe, občas nechal ze sítě dobíjet baterie videokamery i nikona.

Po čtrnáct za sebou jdoucích dnů každé zítřejší ráno po časném již dnešním svítání opět nahodil půlhodinu před čtvrtou ranní včera o desáté večerní přivláčený černý baťoh na dnešní k budoucím trýzním již nachystaná ze včerejška otlačená záda, a na dvou černých nepohodlných popruzích zatížil jím hřbet i těmi dvěma cihlami tahanými po všechny zbývající dny mých výprav jako příruční filmařská závaží dole na dně vietnamsky černého zádového paku.

Kdybych tedy s sebou míval jakoukoli pro účel i zdar Wittgensteinovy věci oddanou i spolehlivou vlakovou spolucestující partnerku, zátěže alespoň jedné vláčené cihly bych se ušetřil.

Podivná místní postava mých klukovských časů Foto Gavenda Oto s takovou výbavou dokonce pěti cihel ve vyšisovaném červeném brodsaku na zádech prochodil za mých dětských let v červenohnědých lesklých pohorkách po ulicích zdejšího města celý jeho život trénujícího vysokohorského turisty živícího se pouze ulamovanou čokoládou – kvůli obklopujícím ho sviním ve funkcionářských polobotkách se však do vysněných Himalájí nikdy nedostal.
Obdobně jako já bych kvůli jejich dnešní podobně tvarované manažérské obuvi nikdy nevycestoval Ferdinandkou do Vídně obhlídnout si alespoň zdálky tamty už jen ty pláně jsoucí namísto původní budovy již neexistujícího Severního nádraží.

Byť svou řeholi popisuji střídmě, čtrnáctidenní život kohosi jako následovníka Wittgensteinova krokosledu po sto letech není žádná ona tuzemsky obvyklá myšlenkově nenáročná dovolenková rekreace, vždyť v údělu pouze samé obrazy, konotace, znakové řeči, žízeň, řečové hry s nimi, tahání na zádech jiným zcela zbytečných cihel, analogie, potajmé močení do vedrem též vyprahlých trav, aluze, beznaděj osamocení uprostřed žvanícího okolí a v celodenním slunečném vedru nepřetržitá bdělá obezřetnost vůči těsně před tělem projíždějícím vlakům, jakož i kromě soustředěné bdělosti i neustále vyhlížená dneska už jen řídce navazující původní bezchybná císařská cestovní spojení.
A umanutost.
Zejména ta moje umanutost v dění, jejíž základní příčinu či popud jsem dlouho nechápal.

Ale co by jiný zatracoval, nepodstupoval, dokonce odvrhnul jako rozumný důvod či pohnutku nebo dokonce přikázání k onomu celodennímu bdělému soustředění v mých činnostech, mi se vyplatilo drobnou několikaminutovou vlakovou příhodou, z ní vztažně plynoucí poučující zkušeností, ba dokonce objevem.

Z ozkoušené tradice praxe wittgensteinovských badatelských aktivit totiž plyne, že v ději nebo souvislostech každého řádného příběhu tohoto druhu se musí alespoň za scénou mihnout nějaký Číňan, kteréžto pravidlo souvisí ihned s prvním odstavcem tenké knížky, od jejíhož přečtení by každý zájemce o psané myšlenky Ludwiga Wittgensteina měl začínat svůj přivlastňovací interes.

Střih!
Jednota místa, času, děje!
Záběr: Vztažný exteriér.

Čas, čas, čas, biorytmicky zažívaný v nás, kodrcal jsem zas jednou tím ranním prázdninovým vlakem osobákem, s příjezdem do Starého Města před Velehradem čtvrthodinu po osmé.
Spěl jsem vpřed se záměrem vyšít svým vlastním tělem opět nějaký jiný kousek tamté dávné tratě.
Jistě byla neděle.

Po obvykle krátké hodinové inspekci tamních nástupišť mířil jsem tedy z Přerova činit se do Nedakonic nebo jim ob zastávku níže sousedního Moravského Písku s plánem, že se večer do Těšína vrátím rychlíkem buď z Hodonína anebo Otrokovic.

No a v těch Otrokovicích, tedy již po nich, na ranní cestě k mému příštímu vyšívačskému revíru nastala zcela neuvěřitelná situace.
Zpoza mých zad se zcela nečekaně objevil v táhlé středové chodbičce vagonu osobního vlaku asi tak pětatřicetiletý Číňan, který na madlu za sebou táhnul okolečkovaný hrkající kufřík aerodynamicky vytvarovaný do výsledné horní obliny.
Situace to byla naprosto neskutečná, dějící se jakoby mimo pravidla reality zdejších nedělí, neboť exteritoriální Číňané ranními nedělními osobními vlaky po Slovácku až tak často nejezdí.
Navíc tento bludný jedinec, jedno zrnko rýže z vizuálně týchž nerozlišitelně stejných asi dvou miliard, byl už na pohled zcela dezorientován jeho zjevně naprosto zmuchlaným smyslem pro určení či určování směru jízdy sem či tam.

Přestože ve vzniklé situaci se jednalo o exota ve způsobu například sto sedmdesát centimetrů vysoké žluté korely v ceně stovek tisíc korun, občasní domorodci zasedlí na sedadlech a mířící směrem na mši ve velehradské bazilice se v hluboké vnitřní bázni cítili odvěce ohroženi případným žlutým uřknutím, a proto se ještě o mžik před tápajícím pohledem vetřelce instinktivně odvraceli k oknům na venek, za nimiž se zrovna ještě pořád žlutily do nekonečnosti dlouhé lány žluté řepky, anebo již čerstvě žlutě rozkvétajících slunečnic.
Jestli snad v jejich panikářských obavách z čínského uhranutí odvrátili pohledy od této přirozené agrotechnické žluti zachvacující psychiku na kteroukoli jinou možnou druhou stranu, tam zase k jejich utrpení dožlutava zlátla pole ke sklizni dozrávajícího obilí.
Ze všech stran obklopující vražedně schizofrenně útočná žlutá slunečnost jihofrancouzského Arles, obdobně jako zdejšího stejně bezestinně vítajícího plochého Slovácka.
V psychopatické naléhavosti dojmu tamtoho prvního místa přišel Vincent van Gogh o ucho.

Pokud tedy zdejší pasažéři zhroucení v sedadlech zůstali hledět přímo, jako ztuhlé trupy se zavřenýma očima však netazatelní, teprve poté byl pohled na ně nejúděsnější kvůli jejich zmrtvěle statickým grimasám fyziognomicky způsobovaným vtěsnanými horně dolně oboustrannými zubními náhradami, jež byli navyklí si nasazovat pouze o víkendech.

Je-li ovšem kdosi zvyklý cestovat s Wittgensteinem, jakýkoli vnější úkaz ihned pojímá jako svého druhu řeč.

Proto dokonce i taková zlořečená nesedící hubní protéza milionkrát prokletá jejím občasným nositelem, je například pro mne důvodem k rozvíjejícímu úsudku.

Její horní díl nahrazuje 16 bývalých zubů.
Spodní takových zaniklých 16 zubů rovněž.
V součtu tedy povětšinou 32 nábělných ploch objevujících se tu a tam při setkáních domorodců grimasami prostřednictvím úst.
Poněvadž obdobně jako zuby samy se tímtéž prostřednictvím navenek zveřejňují či vyslovují i jimi puzená slova, většina lidských mluvně řečových jazyků je stanovena povětšinou 32 znaky, pro samohlásky, souhlásky, diakritická znaménka též.

A právě na této okolnosti stejného počtu toho i tamtoho v kusech, tedy na analogii, by nějací alespoň dva ke vzájemné komunikaci elementární nutní dentisté, v soukromí nadto vášniví amatérští wittgensteinovci, mohli založit jejich intelektuálně opravdu velmi vypulírovaný plán.
Dokonce jedni dva zubní lékaři mou představu uskutečnili, a já se vám pokusím jejich související dentisticko alveolární praxi popsat.

Na základě omezujících technologických daností vzniklo civilizační dohodou na dotyčné zubařské dvojici nezávisející ustanovení, že zpráva poslaná esemeskou nemůže obsahovat více nežli 160 znaků.
Žádná ani o znak víc.

Tak to míváme denně v křesle zhruba tolik klientů, usoudil jednoho dne jasnozřivě kterýsi z těch dvou dentistických mudrů, a poněvadž 2 máme dohromady 2 ordinace s jednou společnou čekárnou, násobeno, potřebujeme pro náš příští účel těch pacientů denně nejméně 320.
Nebo alespoň nějaký jejich alikvot.
Abychom si vzájemně mohli každý den poslat 1 intelektuálně výživnou peprně žertovně vtipnou esemesku – čili celkem 2.

Nejdříve se proto nad obrázkem zubního diagramu sjednotili na podobě abecedy jejich příštích zpráv, tedy postupně si písmeny označovali 2 obrázky rozmístění zubů v obou čelistech, potažmo dvě dvojice dvou týchž obrázků, neboť byli dva.
Při tomto označování vycházeli z jejich vlastních zkušeností statistického počtu četnosti výskytu kazů na kterých konkrétních zubech v čelistech, aby posléze k jednotlivým zubům na obrázcích diagramu rozmístili, tedy přiřadili, písmenné znaky celé abecedy.
Z této porovnávací rekognoskace jim vyplynulo, že například souhlásku hlásku p, popřípadě P, statisticky se vyskytující v českých slovech nejčastěji, bude v jejich esemeskové zubořeči nahrazovat levá dolní sedmička.
Posléze si každý svůj vzájemně souhlasný obrázek alfabetu dentoverbálního diagramu vyvěsil na dobře viditelné místo v ordinaci, s ohledem na zejména co nejlepší čitelnost od křesla.

Příštího dne si jeden prostřednictvím instrumentářky pozval z čekárny pacienta, na nic se ho neptal, podle konceptu dnešní esemesky psaně připraveného doma vyvrtal a zaplomboval patřičné písmeno, načež klientovi laskavým hlasem vštípil zhruba tento pokyn: „Teď si dojděte za kolegou vedle, ať vám to zrentgenuje. Má tam čtečku. A potom se posaďte v čekárně, dokud vás nebudu ještě dneska potřebovat.“
„Ale, pane doktore, vy jste mi vyvrtal trojku vlevo nahoře, a mě zatím bolí semhle osmička.“
„Jen si klidně sedněte do čekárny, viděl jsem tam takový drobný kaz, který by nám mohl v příštím období způsobovat docela závažnou neplechu. Jen v čekárně klidně posečkejte, poněvadž je docela možně, že třeba i nějaká ta osmička bude dneska ještě potřeba. Ale abych vás zbytečně nezdržoval, radši se podívám do svého rozpisu, ne, ne, ne.“
„Sestři, objednejte pacienta na zítra, tak na devátou, budu s ním dnes večer ve svých plánech počítat. … A hlavně nezapomeňte ještě ihned dojít za kolegou. Sestři, kdybyste tady pána mohla doprovodit… Tablety proti bolení té osmičky vám samozřejmě milerád napíšu.“

Zatímco kolega z vedlejší ordinace zhruba ve stejné chvíli poslal na výměnu s podobným poučením nějakou pětku zkalibrovanou vrtačkou, dejme tomu, do stavu písmene B.

V prostoru čekárny před ordinacemi si tedy kvalifikovaně instruované instrumentářky jejich zásilky vzájemně vyměnily.

Takže tomu zaslanému a doručenému například P se druhý dentista podíval do pusy, a shrnul stručně: „Tohleto snad ani rentgen nepotřebuje, sedněte si do čekárny, pokud bude potřeba, kolega si vás zavolá.“

Když první dnešní pacient za sebou opět zavřel dveře, zapsal si jím přinesené písmeno na lísteček na začátek řádku budoucího dnešního kolegova bonmotu.
Nebo dokonce i případného aforismu, když se kolegovi včera večer při víně a doutníku autorsky obzvláště vedlo, a pustil se podle doma připraveného rozpisu do tisku své druhé vlastní litery v ústech pacienta mezitím vtlačeného do vikslajvantu bílého polohovacího křesla.

Ovšem v případě tamtěch dvou dentoalveolárních sémantických mašíblů se o onu filozofem Wittgensteinem rozvažovanou soukromou řeč či unikátní soukromost jazyka pouhých dvou účastníků řečového prostoru zřejmě nejednalo, když filozof měl při jeho složitých rozvažováních na zřeteli zcela cosi jiného nežli pouhá zachovávání slov téhož slovníku jen pouze při pouhé změně písmenných podob abeced.

Přesto, jak se dopoledne sunulo dál dopředu, sestra, nebo její kolegyně, občas vykoukla ze dveří kterési z oněch dvou ordinací, aby se zřetelně do prostoru percipienty obležené čekárny zeptala, například: „Je tady snad nějaká bolestivá čtverka vlevo dole?“
Pokud náhodou takové potenciální písmeno přítomno zrovna nebylo, ihned se v patřičné ordinaci jako takové vyvrtalo nebo vytrhlo kterési operativní pacientské náhradě a po zákroku poslalo vedle na rentgen.

Pacienti již od rána běhali z ordinace do ordinace a měli dojem představy naprosto nadstandardní stomatologické péče, zatímco dvě stránky dvou zubařských notesů se postupně plnily písmeny dvou vět vzájemně různých dvou zpráv.
Čím byli oba dentisté zvědavější na dnešní pointy, tím jim šla jejich vrtačková práce ve stejné míře zájmu svižněji.
Když v ústech některých státních pojištěnců nebylo už ani co trhat, potřebné živé místo vprostřed textu zatřeli fixem, pacientovi, aby neslintal a označenou pozici tak k nečitelnosti nerozmazoval, alveolární dutinu vycpali vatou jako matraci a rovněž poslali kolegovi na rentgen.

Pro mne samotného bylo nejzajímavější, jak měli vyřešeno psaní mezer, aby i takovýmito maličkostmi nedocházelo ke znečitelňování postupně mezi ordinacemi zasílaného textu.
Celé slovo tvořili vždy jedinci jednoho pohlaví, takže zcela čitelná mezera nastala, když se jako odesílaný, popřípadě sám sebou se doručovaný, namísto třeba doposud postupného zástupu jednotných žen objevil první bolestivostí rozfňukaný muž.

Nositelem spojky například a, i, obdobně jako stejně jednohláskových předložek, proto mohli být případ od případu pán i dáma, jak daly okolnosti daným zubákem předtím vytvořeného slovosledu.

Pokud se snad v čekárně nedostávalo pacientek, v ordinaci se na nutném místě ihned rozvrtal chrup sestře.

Z pochopitelných důvodů zde proto docházelo k poměrně značné fluktuaci zaměstnankyň, neboť obě sestřičky instrumentářky jako osoby i potenciální písmenné sady se z důvodu další komunikační nepoužitelnosti vzhledu i chrupu dost často měnily.

Následně se ocitaly mezi chrupově obdobně opotřebovanými klienty místně příslušných poboček pracovních úřadů vlastně jejich vlastní vinou, neboť z neomluvitelného intelektového nezájmu a líné letargie nedokázaly předvídavě rozšifrovávat vizuálně naprosto zřetelné předpovědi dentistických záměrů zcela evidentně zveřejňovaných oněmi málem celostěnovými zubopísmennými obrázky naplánovanými na každou příští konkrétní chvíli každého konkrétního dne.

Občas zase sestra vrtala dentistu, třebaže on sám, jak i kolega odvedle, se označovali kvůli standardizaci abecedního zubního kódu za souhláskově v češtině málem nedotýkatelné iniciály Q.
Ale znáte latiníky s těmi jejich povýtce věčnými trefně poučujícími citáty…
Nebo hymnus God save the Queen.
Qaká.
Qáká, qáká, sqěle taky, qaky, qak.
Pouhých jen šest do takovéto stručňounké zprávy potřebných esemeskových znaků q – ale kolik to znamenalo pro ně podstupovat i vydávat toho onoho čehosi jako doktorské sebekastrační snahy a vrtačkou namísto téhož co Vincent břitvou si způsobovat obdobné sebepoškozující autorské bolesti.
Substituční uspokojování bezrozměrných apetencí verbálně sexuálního pudu vedoucí k následné důchodové qbezzubosti mnohých zubních primářů, k samému posledku jejich odborného působení navenek přes obojí plné ostře bílé protézy už jen pouze seschlých papyrusů, popřípadě toliko papyrů, prostých schopnosti být nositeli jakýchkoli zpráv.

Na výplatách zdravotních pojišťoven zcela závislé chodící živé dentální pomníky zcela vyznělých autorských potencí.

Viděné v interiéru vagonu prázdninového nedělního ranního vlaku projíždějícího žlutě žírným Slováckem sice místně naprosto nesouviselo s mým předchozím ilustrujícím příkladem – ale já přesto tamtoho rána viděl zabořené do sedadel jen samé protičínsky krajově lhostejně zmrtvělé vyjímatelné protetické grimasy.

Pokud tedy potkáte příště kohosi například třeba se začerněnými předními zuby, ihned se ho ptejte, snažte se dozvědět, popřípadě sami dešifrovat, jakou zprávu jinému, nebo dokonce vám, kromě té zcela běžně verbální vyslovované ústy, dotyčný posel i uvnitř zubní dutiny alveolou či zevně na titulní straně chrupu nese.
V případě seznámení s kýmkoli se proto ihned vyptávejte na stav, počet a rozmístění plomb, transplantátů a jiných zubních náhrad, neboť zrovna tyto informace mohou mít pro vás do příštích období důsledky osudově vážných nápovědí.
Dávní cikánští koňští handlíři nečinili jinak. Neboť sobě i zboží dbali o chrupy.
Sebe kradenými vápennými vejci, selkám obdobně potajmu upíjeným mlékem, pro větší pohledovou živost stavu koňských dásní krmili zvíře arzénem.
Přivádějíce takovými móresy hospodářství důvěřivých dentoalveolárně negramotných venkovských sedláků ke krachům.

Z takovéhoto písmenně korespondenčního ohledu chápáno, vagonovou uličkou se ke mně přibližující Číňan měl zuby netknuté, zatím tedy naprosto beze zpráv.

Prázdný blanket telegramu s rukama na madle astronautického kufříku za zády.

Když tedy tento čínsky cizokrajný exemplář dojel s hrkáním modlitebního mlýnku okolečkované kosmicky šedostříbrné bagáže uličkou vagonu přede mne, na rozdíl od okolních, kostelních, já, vezoucí mé wittgensteinské evangelium krajem svatého Paradiktýna božími cestami po kolejích císařské slávy, jeho prosebnému žlutě čínskému pohledu neuhnul.

Ačkoli, například, hned třeba k současné míře všemoci tamté od dávna kdysi zaručeně účinné velehradské svěcenky mám jisté výhrady.

„Zřejmě už to není, strýcu, ta samá značka. A pokud snáď zůstal stejný dodavatel, potem plyne, že je čímsi někde cestou prančnutá.“
„Divu snáď, synku, ani néní, pije se tu včíl dokola aj v iných sortimentoch namísto bárs Jelínka enem samý ten metanový čert Březina.“

Oproti ostatnímu svému okolí já se tedy případných účinků neblahého vlivu Číňanova pohledu nezalekl a navíc jsem se ho svou notně zpřetrhanou angličtinou zeptal, jestli mu mohu nějak pomoci.
V odpovědi jsem se dozvěděl, že míří do Vídně a neví, jestli jede správným vlakem.
Poučil jsem ho, znalý až osobně zdejší trať, ať vydrží v tichu jeho mysli na konec do Břeclavi.
Zeptal se, jestli i já tam jedu, já mu odpověděl, že ne.
I do not.

Neboť já ve Vídni sotva před pár dny už byl.

Pak jsme se dali do dalšího obdobně složitého rozhovoru.
Pojmenoval mi, ze kterého dvoumilionového města na jihu Číny pochází, prozradil, že tady ve Zlíně má stavební firmu v kanceláři s počítači, zřejmě projekci.
A do té Vídně, že se jede podívat, jaká náhoda!, na Wittgensteinovu vilu, tedy na dům, který začínající filozof vyprojektoval po první válce jako svatební dar své sestře.
Původní profesí byl přece letecký konstruktér.

Náhody či koincidence tohoto druhu v intelektuálních tvarech nejčastěji dramaturgických oblouků jsou pro mne zcela běžné, neboť se zřetelnými zevními projevy, dokonce, nazváno spiritisticky, manifestacemi, existence živého Wittgensteinova ducha se setkávám v posledních letech nejméně dvakrát do roka.
Tento náhodný Číňan mohl jet do Vídně kamkoli, za jakýmkoli cílem, mne ovšem upoutala mnohem intenzivněji jiná okolnost, která s teď již zklidněným cizozemcem souvisela.

Po nevnucující se společenské úkloně, když si přede mne našikmo přidřeplým zadkem sedal na kus řeči, ještě před výsledným usednutím na celkovou plochu skvrnovitě šedomodřerudě nabarvené látky vnějšího skupenství ve tvaru umělohmotné masy čalouněného sedáku nejdříve prsty a posléze plochou dlaně se soustředěnou pečlivostí rozprostřel vyžehlený látkový kapesník.
Ze zdejších domorodců by žádný cosi takového neudělal, Číňan byl přitom oblečen s onou běžnou zdejší nedělně nenucenou výletnickou ležérní nonšalancí, bermudy po kolena, značkové triko, adidasky na šest dírek za půldruhé tisícovky s ven vyhřezlým polstrovaným jazykem, a tak.

Zeptal jsem se ho tedy, zdali se obává, že se při sezení zašpiní.
Odpověděl mi, že tak činí proti zlým duchům, které dokonce pojmenoval nějak jako čvej-ši.
Na otázku, kolik takových připravených ochranných kapesníků veze s sebou, odpověděl, že celkem šest.
Do tramvají, metra, and so on.

Rázem mi bylo všechno jasné, neboť se mi vybavily i ony dávné zdejší zvyky jako způsoby bezeslovné konverzace svého druhu, kdy každý člen domácnosti měl určenu u jídelního stolu jen a jen svoji židli, své místo na lavici ve školní třídě rezervováno už od jezuitských časů, pro svoje blízké zakoupenu od jiných oddělenou divadelní lóži, na rozdíl od dnešních lidově vstřícných abonamentek, které jsou již pouhý odstředěný jazykový i marketingový kšeft původního slova; jako že i třeba na pánovo místo v kočáru se nesměl ani v neoficiálním zákulisí žádný jiný posadit.

Než se dostavili ohlášení hosté, čalounění domácích židlí se zcela přirozeně povlékalo návleky se všitými stahujícími gumičkami.
Za mých mladších časů se taková původně úzkostná preventivní opatření stala již pouze užitkově praktickým protiprachovými pokrývkami, popřípadě jen pouhými neuvědoměle nápodobnými ozvuky honosnosti reprezentačně měšťanské ozdobnosti prvorepublikánských obývacích pokojů.
Způsobujícími ovšem nutností jejich neustálého převlékání a navlékání a především častým praním nad mísami lavorů a umyvadel mnutím okolo kostek jádrových mýdel hysterické záchvaty masám tehdejších našich pracujících žen.
Jejichž psychiky neosvobodilo ani pozdější nahrazení kostek osvědčených domácích pracích mýdel analogicky kubickými krabicemi pracích prášků z dovozu a s nimi související již naprosté odstranění zdánlivě jen zdobných čabrak těchto věkovitě osvědčených spiritistických preventivních ochranných opatření.
Jejichž zapomenutí mateřemi rodů však spustilo leda tak vlnu těžkých všeobecně obyvatelských depresí.
Z nichž se zdejší domorodci bezděčně léčí i oněmi falusovitými tvary individuálních mobilních telefonů.

Pokud oprávněné věcnosti mých postřehů nevěříte, dojeďte si vlakem do toho již zmíněného Příbora sami prohlédnout, do jak vyštafírované židle se jim tam v muzeu bezmocně zhroutil, z výzev doby i následků těch všech dnešních substitutů původnosti odpadlý, ten jejich slavný rodák Sigmund Freud…

Prostě mě uhranula!
Tak je to!

Když totiž tenkrát slečna Adéla na přerovském nádraží vystoupila, poněvadž jsem ve stavu náhlého nostalgického roztoužení doposud pouze jen mně oddaných endorfinů už nemínil pokračovat v psaní do notesu noutbuku, ihned jsem si přece přesedl na doposud její sedadlo, tentokrát mou tváří pohlížející do směru jízdy.
Možná jsem na sebe sejmul nějaké její teplo, energii, metempsychotický otisk, případný kouštěk prachu nadaného otěrem magnetismu její energetické existence, popřípadě přímo ektoplasmou, nebo mi v kterési mezeře klávesnice uvízl dokonce nějaký celý její vlas.

Když se potom u nás dvou s Číňanem zastavil na obchůzce průvodčí, poprosil jsem ho, ať mému náhodnému společníkovi pomůže na břeclavské konečné z vlaku a tuto další oběť nádražních pokladních českých drah nějak nasměruje na perón, k němuž po několika hodinách přijede expres od Brna do Vídně.

Byť by měl třeba vesmírný kufr plný čínských knížek, nevyšívá, nepraporkuje, nezpívá podle podivných not, bude se v tamtom vyerasovaném prázdnu bez démonů tak leda půltřetí hodiny šeredně nudit, ze stavu téhleté beztvaré reality rozesílat zcela zbytné esemesky, tao s ním.

Pokud se tedy kdokoli domníval, že v průběhu této tak laskavé historky není možné poučení o sviních, obdobnému bláhovci ihned bez slitování rozfouknu takovouto domněnku či dokonce dobrodějné pojetí světa následně vyplývající praktickou instrukcí.

Pojede-li totiž vlakem do Vídně inteligentní tuzemec, a já jsem měl nedávno úspěšně vyzkoušeno, užije následujícího elegantního intelektuálního postupu.
Před sklem kterékoli nádražní pokladny si nejdříve řekne o vnitrostátní lístek do Břeclavi, aby bezprostředně vzápětí požádal i mezinárodní jízdenku platnou na ten další čtyřiaosmdesátikilometrový zbytek cesty do Vídně.
Dokonce, míní-li se tentýž den vracet z metropole monarchie nazpátek, vyžádá si obojí ve verzích zpátečních.

Připomínaného Číňana ovšem v otrokovické nádražní kase vybavili jako nějakou zombie pouze jízdenkou jedinou, do Vídně na stejnou trasu však o padesát korun dražší než podle mého rozpisu, navíc ještě s jakýmsi příplatkem za místenku a expres a přinutili ho vsednout na jeho zvykům cizím území zcela vyjeveného do osobního vlaku v zevní podobě fantomu, jenž má vzhledově naprosto stejné lokomotivy napojeny vepředu i vzadu hned již nazpátek.
Navíc ho, neznalého, odsoudit cestovat kolem věkovitého Velehradu směrem ke stejně tak pohansky staroslovanským Mikulčicím, návazně k již pouhým názvem tajuplně zastřeně záhadnému samému Pohansku, tlícímu v lužních močáliscích kousek opodál Wittgensteinovy tratě.

Naštěstí však opancéřovaného proti zlým vlivům magickým půltuctem vyžehlených kapesníků.
Chránících zcela samozřejmě proti tady těm zrovna míjeným z démonické tajuplnosti dávno již vyvanulým staroslovanským prdlákům, ale především v okamžitých parametrech osvědčeně účinných vůči o mnohokrát těch zdejších výduchů ještě nesčíslně mocnějším a potměšile čínsky zavilejším tamtěm jejich zlým duchům čvej-ši, nebo tak nějak.
Proti nimž dešťovkou prančovaná kropenka opravdu naprosto nic nemůže.
Byť obojí tyto jmenované svátostné ingredience či složky pocházejí původně z téhož jednoho vysokého božího nebe.

Uhranut tedy, puzen zřejmě po dny příští za prchavým odleskem Adéliny duše zlovolným kouzlem druhu woodoo, vúdú, pod vlivem angličtiny psáno také voodoo, francouzskou transkripcí vodou, tedy již písmenně spirituální vodní lymfou vnitřní tekutiny esoteriků a duchařů, jakož i možnou úhlavností napolo již ve zdejším současném tuzemsku zdomácnělých internacionálních čínských vlakových démonů.

ČÍNŠTÍ VLAKOVÍ DÉMONI.

Zásadní pro porozumění meritu, napsal by Roland Barthes, této napohled nesrozumitelné zprávy se jeví podoba posledního znaku, čili druhé poloviny zápisu vlastního čínského slova démon, které je tedy tvořeno dvěma vnitřním obrazy.

Zleva tento druhý znak čten, případnému zájemci nabízí zření na stylizovaný sloup vedení elektrické vlakové trakce, pod jehož kolmým ráhnem schematický náčrt zachycuje zdroj vší pohybové síly lokomobilismu, démonickou podstatou elektrickou moc.
Zpodobenu prostřednictvím piktogramu jako dvojici identických stykačů trolejové nástavby pohonné jednotky lokomotivy s několika náznaky běžně provozních elektrických zkratů.
Pod nimi, ve víceméně přibližně stejných proporcích jako za skutečných podmínek, jízdou lokomotivy se k divákovi přibližující čelní prosklené okno kabiny strojvedoucího vlaku, přijíždějícího od vzdáleného pozadí biografu po perspektivně se rozšiřující dvojici kolejí.
Jehož strojvedoucí sám se v těchto chvílích před panoramatickým čelním sklem cítí být v kině.

Opodál proto již leží jinou předchozí soupravou rozhmožděný sebevrah v typicky čínsky slaměném klobouku.
Výjev z tratě doplňuje na znaku vlevo již přijíždějící sanitka.

(Pod horním podélným ráhnem čtu poprvé nápis českým slovem štěstí, ve snu dnešní noci jsem rukama počítal koně, celé stádo – doplňuji dopoledne v pondělí dne 2. února poznámkou předchozí celek intepretace elektrických HP hipomobilních kolejových sil.)

Dotyčný bez klobouku boss však tentokrát převoz vozidlem úrazové ambulance zřejmě nepřežil, jak svědčí silueta čínské lodi mrtvých na dolní polovině levého obrázku.
Ale, kdoví, stejně tak se může tato lodice nebožtíků vracet ze své plavby bezúspěšně prázdná nazpět, neboť převážená neviditelná duše ve váze zhruba dvacet osm gramů se již mezitím zcela svévolně samovolně vrátila z přikázané lodní paluby kamsi místně jinde nazpátek do svého prvotního těla ležícího předtím původně na mezi kteréhosi rýžoviště kdesi pod náspem kolejiště kterési čínské vlakové trati.

Jestliže bychom snad chtěli vidět celý původní výjev obrazu celistvě, a nejenom ve zde jen pouze čárově vydestilované dílčí symbolizující znakové stylizaci piktogramatického druhu, pak doporučuji použít v těchto domácích časech vlády masy pasažérů vlakové třídy 4. zaručeně, účinně a spolehlivě je ohlupující všeobecně rozšířenou photoshopovou praxi.
Neboť zvládá zhotovování zdánlivých simulaker jen zdánlivě původních podob jejich vlastních sebou samými zaplněných realit.

Proto se zatím jen na zkoušku můžeme pokusit v pouhých vizuálních představách přidávat na původní čínskou znakovou kostru vrstvu po vrstvě záplaty dílčích významových masových ploch obrazových tkání, dokud nedosáhneme onoho vzhledu celku mystického těla nejpůvodnějšího počátečního výjevu elektrické rychlíkové lokomotivy projíždějící líbezně domáckým krajem – známého například z jinak zase photoshopově realistických vyobrazení fotografií umísťovaných na prvních stranách novoročních dárkových železničářských kalendářů.

V následujících dnech, do tohoto stavu setrvalého zážitku onoho až přízračného prožívání odjinud vnuknuté vlastní jsoucnosti, jsem souběžně ještě pociťoval dojem stále se zvyšujícího zpřítomňování opotřebenosti mé vůle, jenž lze nazvat zlenivující únavou.
A obojí tuto konzistenci ryze fyziologickou ve mně doprovázel plošně víc a více se rozlévající smutek a jemu přidružená sebelítostivá tesknota do daleka cest samotné duše, shrnuto suše.

Démonové vlakových tras a tratí:
Proč žádná vůkol nikde dívčí lodice.
Na žádných mořích, peřejích.
Avšak ještě před důsledky předchozí bilance fyzické opotřebovanosti se u mne po sotva oněch čtyřech vyřknutých dnech již začala projevovat všemi končetinami se rozlézající lítostivá předtucha, že se slečnou Adélou, s těmi jejími na první pohled tak nějak divně lívancovitě rozpláclými rty zakrývajícími zejména komunikačně zubařskou vrtačkou dosud netknuté panensky bělostné zuby zatím beze všech zpráv, se na žádné kolejové trati světa už nikdy v životě nepotkám.
Přitom ve smutícím páru s touto zamlklou lítostí mě v těchto předtuchách naprosto stejně ničily ony neustále prožívané chvilkově vzpružující obnovované naděje, že teď, právě zrovna teď, tahle holka zrovna teď vystoupí ze zrovna právě tamtoho teď právě dojíždějícího vlaku.

Postižen takovýmito představami na celý můj příští nedlouhý život, když od oněch posledních prázdninových dnů loňského léta nastupuji do kteréhokoli vlaku, tak vždycky na konci shluku všech ostatních předtím stejně jako já vyčkávajících na peróně, a pokaždé se ještě hlavou s nadějí ohlédnu, jestli ona snad odněkud nedobíhá na tentýž přípoj taky.

Je proto víceméně jistě vyloučeno, aby taková jedinečná zkušenost a touha mohly mít někdy příště lidskou následnici, ale co se dá dělat, když zážitků spjatých s Wittgensteinovou dávnou existencí mi po tamtěch loňských prázdninách jako návodů a plánů konceptuálně věcných i na ty letošní vakace stále košatěji přibývá.

Nepřipadám si, a snad ani nejsem prospěchářský zrádce, pokud se svým již časně předjarním letošním úsilím hledání příští figurantky obdařené především všestrannými múzickými dovednosti jevím nezaslouženě nevděčný jedné, oné původní osudové loňské slečně Adéle, která se mi třeba zrovna ona v důsledku mé bezprostředně příští výzvy do mého života jako řečová hra svého druhu ještě navrátí.

Nemohu se v ovšem v mých předsevzetích ba i plánech na blížící se již letošní prázdniny spoléhat jen na osobu jednu, byť osudově nenahraditelně jedinečnou a inspiračním vlivem nezaměnitelnou – proto vyzývám i jiné potenciálně vhodné adély prostřednictvím konvolutu tohoto zde poznámkového sešitu autorsky vedeného v žánru knížek či příběhů ženského čtení k soustředěným aktivitám ve Wittgensteinově živoucím duchu.

Volám vás na nohy, všechny vy cvičenky z hodin kondičních aerobiků, jakož i vás, bývalé mažoretky, baletky a diskotékové tanečnice, jak na parketech, tak od tyčí i celostěnových zrcadel, zaplňte svými těly plochy dávných spartakiádních stadionů a zacvičte rozkomíhanými bílými kužely, či předveďte jen pouze holými vypnutými pažemi nebo i s praporky drženými prsty na koncích paží vašich horních končetin, stejně jako olámanými větvemi listnatých stromů nebo za temnot rozžehnutými dvěmi pochodněmi či párem baterek na každou jednu z případných dam!
Každá jediná, anebo i ve skupinách, namísto bezesmyslných diet hubněte poesii radostného psaní písmen několika druhů praporkových abeced, vynuťte jimi ze sebe alespoň pár pohybových názvů dávných C. K. nádraží!
V bezprostředních místech staničních perónů a nástupišť na trase od Břeclavi, stejně jako na pláži, v jakékoli tělocvičně nebo jiné kterékoli císařsky dávné železniční stanici!

DIALOG V PARKU

/Ludvík Toman/

/Prostředí městského parku stylizované jako v každé
televizní estrádě – na scéně tedy pouze lavička ze
sady klasicky náznakového parkového mobiliáře./

BUDÍNOVÁ: Obsah významu slova je souhrn všech podstatných
a významných rysů, na které se dá slovo rozložit,
například chalupa. Dejme tomu na slabiky.
/zapíská s intonací/ . . . .

HOLZMANN: Prosím vás, paní Budínová, tak to mi teda řekněte,
kde jste něco takového slyšela.

BUDÍNOVÁ: V rádiu přece. Nějaký pan profesor to tam povídal.

HOLZMANN: Chalupa? Vy už jste někdy rozložila chalupu?
Opravdu? Tak to jste potom spíš musela pískat
SOS, heleďte, neznělo to ono v tom rádiu spíš
takhle? /zapíská s intonací/ – – – . . . – – – ?

BUDÍNOVÁ: To byl jenom takový příklad. Abych vám přiblížila
vhodné slovo.

HOLZMANN: Slovo? Jo? Co to, propána, říkáte? Ono už vám
snad někdy na hlavu spadlo slovo? Třeba hned
dvoupatrový, když už jsme u toho dobrýho příkladu.

BUDÍNOVÁ: No tak dobrá, já tedy zkusím něco jiného. Co
třeba taková kukadla. /zapíská s intonací/ . . . ?

HOLZMANN: Myslíte takovou tu kukadlovitost kukadel, abych tak
řek. Třebas koukněte hned tady na ty moje. To jsou
teda teprva ty správný a podstatný kukadlový lynxy.

BUDÍNOVÁ: Co na mě, pane Holcmane, tak kulíte ty oči? A jaký
lynxy, proboha, o čem to zase mluvíte?

HOLZMANN: /ukazuje si prsty na oči/ No přece lynx lynx.
/ukazuje rukou kolem sebe jakoby na reálné
předměty/
A tady, hele, lynx lynx, za váma, jen
se nelekněte, taky jeden lynx lynx, a tady nahoře
na větvi taky sedí jeden lynx lynx, a tady jeden
lynx lynx, dovolte, abych vám představil ještě tady
toho: lynx lynx. Zkrátka, svět je samej lynx lynx.
A všichni maj na uších štětičky našpicovaný jak
Mistr Zrzavý štětce, jak jsou zvědaví, co na ně řeknete.

BUDÍNOVÁ: Tak to se přiznám, že teď už vám vůbec nerozumím.

HOLZMANN: No přece jste sama před chvíli říkala podstatných
a významných rysů, tak je tu máte teď seřazený,
jeden lynx lynx vedle jiného lynx lynxe.

BUDÍNOVÁ: Nezlobte se, ale já stále ty vaše vývody nechápu.

HOLZMANN: Poslechněte, mě ty vaše řeči z rádia nikdy moc nezajíma
jí. Ale přesto. Nechtěla vy jste vlastně říct vévody?

BUDÍNOVÁ: Proč bych měl vyslovit slovo vévody?

HOLZMANN: Sice by vám nebylo rozumět o moc víc, ale šlechtici
by mi byli už srozumitelnější. Já například, paní,
já mám hned čtyři krále v mariášových kartách!
Mám vám je ukázat?

BUDÍNOVÁ: Promiňte. Asi jsem se nepřesně vyjádřila. /váhá,
jak napodruhé obratněji sdělit/
Ale proč jste, jak
bych to řekla… Proč jste sem, sakra, přitáhnul ty lynxe?

HOLZMANN: Tyhle hodný lynxíčky, myslíte? Jednalo se vám snad
na úplném začátku o tu kukadlovitost? Anebo
snad nakonec ani o tu ne?

BUDÍNOVÁ: To ano. Určitě. Ale já pořád…

HOLZMANN: A o ty všechny podstatný a charakteristický rysy,
jak jste snad taky říkala, anebo ne?

BUDÍNOVÁ: Máte pravdu, to jsem také vyslovila.

HOLZMANN: Jaképak vyslovila? Kdepak, vy jste to přece jenom
tak úplně obyčejně řekla.

BUDÍNOVÁ: No tak dobrá…

HOLZMANN: A že jste chtěla nějaký rysy, tak jsem je vám sem přived. Jednoho lynxa lynxa vedle druhého lynx
lynxa. Celou řadu lynx lynxů jsem vám přived. Vy
je snad nevidíte? No tak, jen namáhejte, milá paní,
ta svoje kukadla!

BUDÍNOVÁ: Co se mě týče, já mám představivost skvělou.
Jenomže nevím, co tady mám v řadě za sebou
vidět, když naprosto nevím, co to ten lynx lynx
vlastně je.

HOLZMANN: Tak to vám kukadla opravdu nepomůžou. I kdybyste
na ně třeba nakrásně i kukala.

BUDÍNOVÁ: Proč bych měla kukat?

HOLZMANN: No přece jako kukačka, přece. Víte co, já vám to
radši ukážu. /předvádí s přehnanou pečlivou
výrazností i gesty/
Kuku. Kuku. /ukazuje prstem
na rty na podobu své artikulace/
Ku-ka-dla. A teď
to zkuste vy. Je to přece úplně snadný. Kuku.
Kuku. Kukadla.

BUDÍNOVÁ: /utrhuje se/ Prosím vás, přece snad nechcete,
abych tady k tomu všemu ještě šaškovala!

HOLZMANN: Proč hned šaškovat? Ale třeba kukat, jen tak
zlehka, tak to byste přece klidně mohla. Jsme tu
přece sami, nikde nikdo, pardon, jen ten lynx lynx
v řadě jeden vedle druhého. Nikdo jiný přece
kromě nich vás jako tu kukačku neuvidí…

BUDÍNOVÁ: No vidíte, lynx lynx, to je dobře, pane Holcmane,
že se nám téma zase vrátilo nazpátek.

HOLZMANN: Ono že se sem zrovna tady někdo vrátil? Ale že
jsem ho neviděl. /rozhlíží se/ A to mám dneska
pořád ven ta svoje kukadla. /zvědavě/ Kdože se to
vlastně vrátil? Jak jste to říkala? Nějak jako té…

BUDÍNOVÁ: /zvýrazněně, aby se dovtípil/ Téma, pane
Holcmane, téma.

HOLZMANN: /pochopil/ Jo, Téma. Tak to jste měla říct hned.
Véna Téma. Jak bych ho neznal. To je přece to
divné dítě. Támhle starého Téma. Ale matku, tak
tu si teď zaboha nevzpomenu. Ale zřejmě se bude
jednat o ten vzácný případ, že matka je zcela
neznámá už hned před porodem.

BUDÍNOVÁ: Ale já přece myslela téma. Že jako budeme mít dál
o čem mluvit.

HOLZMANN: Vám se opravdu zdá, paní, že jako my dva spolu
málo mluvíme? To já bych ani neřek. Přece co já už
se vám dneska napovídal třeba tady o těch
lynxech. Třeba tady ten, nepřijde i vám úplně…
/jak ukazuje rukou, strne v mimovolném údivu/
Jak se teď na vás pořádně koukám… Neměli jste
vy dva s tím Témou tenkrát před porodem něco
společného? /zvýrazněně/ Něco třeba jako společnou,
i když úplně neznámou, matku?

BUDÍNOVÁ: Tak dobrá, vy sám jste se u něj zastavil.

HOLZMANN: Já že se zastavil, paní? To bych snad sám musel
nejlíp vědět!

BUDÍNOVÁ: /se stálou trpělivou snahou se domluvit/ Já myslím

jako u tématu.

HOLZMANN: U tématu, říkáte? Tak to bych snad nejdřív předtím
musel někam jít. Odněkud někam. A já tu přitom
s vámi stojím už málem půl hodiny!

BUDÍNOVÁ: Ten váš lynx lynx, co to tedy vlastně je?

HOLZMANN: Lynx lynx? Tak to je snadný. Vy něco tak
jednoduchýho opravdu nevíte?

BUDÍNOVÁ: Opravdu ne. Tak už mě, prosím, nenapínejte…

HOLZMANN: Lynx lynx? Opravdu? Vy opravdu chcete vědět
něco tak jednoduchýho? A on opravdu něco tak
úplně snadnýho ani ten profesor uvnitř toho
vašeho rádia nevěděl?

BUDÍNOVÁ: /nedůtklivě/ On nemluvil přímo v rádiu. Tam
uvnitř. Nýbrž ve studiu. /lekne se té předešlé
shody/
Možná, že zrovna vám bych měl správněji
říci, že hovořil ze studia. /lekne se i tu/

HOLZMANN: Ze studia? Opravdu? Profesor Téma hovořil ze
studia? Opravdu? A to je něco takového, jako když
někdo jiný mluví jen tak obyčejně ze spaní?

BUDÍNOVÁ: /zřetelně, se snahou se dohodnout/ Víte co, pane
Holcmane, já vám to radši celé shrnu. Pan
profesor, který se nejmenoval Téma, ale nějak
jinak, hovořil v rozhlasovém studiu o tom, jak se
tvoří slovo.

HOLZMANN: Jak se tvoří slovo? Opravdu? Slovo. Jak se tvoří
slovo. Poslechněte, paní Budínová, nepřeslechla jste
se při tom žehlení náhodou? Skládala jste třeba zrovna
manželovu košili. Něco vám na ní zrovna prasklo,
slyšíte, /s napětím předvádí/ rup, a on pan profesor
mezitím začal mluvit třeba o tom, jak se tvoří něco
úplně jiného. Například… Pamatujete si snad ještě na
to věčný škrcání  rušiček Svobodné Evropy? Oni tam
třeba hlásili,  že někde neteče voda. A člověk potom
jel tramvají do práce a celou cestu přemýšlel, proč je
škodlivý jíst zrovna kremžskou hořčici. Jak už byl zblblý
z toho věčnýho rachotu rrr těch  jejich rušiček. …
Poněvadž oni tam o té hořčici mluvili hned po
tý vodě taky.

BUDÍNOVÁ: Kdepak. Pan profesor o zákonech slovotvorby
mluvil naprosto srozumitelně.

HOLZMANN: Tak to jsem opravdu blázen. Mluvit o něčem tak
jednoduchém? Jak dlouho s tím vydržel?

BUDÍNOVÁ: Jednalo se o pravidelnou odbornou půlhodinku.

HOLZMANN: Mluvit o něčem tak jednoduchém půlhodinu… Tak
to bych třeba já prostě nedokázal.

BUDÍNOVÁ: To se vám jenom zdá. Vždyť například hned my
dva tady spolu mluvíme už dobré půl hodiny.

HOLZMANN: To ano. Jenomže ne o slovech. O něčem takovém
tady přece mezi námi nepadlo ani slovo. To bych

si snad za tu dobu musel všimnout. Vždyť já mám

jinak oči jako lynx.

BUDÍNOVÁ: Ale my spolu mluvíme, a proto již málem
půlhodinu používáme slova.

HOLZMANN: Vy možná ano, ale já ne. Já jsem přece řekl to vaše
slovo před teprve asi minutou. Ale pokud budete

chtít, tak vám tady zřetelně předvedu, jak takové
slovo tvořím já. O něčem takovém zásadně
zajímavém vám přece v tom vašem rádiu bez
obrazovky nemohli ukázat nic.

BUDÍNOVÁ: Tak to jsem tedy opravdu zvědava, pane
Holcmane. Jen do toho!

HOLZMANN: Nejdřív si musíte připravit ústa. Pokud je někdo
nemá, tak alespoň hubu. Zuby si tentokrát čistit
nemusíte, kvůli slovům je cosi takového úplně
zbytečné. Poněvadž je zcela jasně vědecky
prokázáno, že slova nezpůsobují zubní kaz.

BUDÍNOVÁ: Ale kvůli lidem, se kterými mluvím, bych si je snad
vyčistit mohla.            

HOLZMANN: To si radši vyčistěte brejle, abyste pořádně viděla,
jak já vám tady vyslovím to slovo. /vzbuzuje
napětí/ Nejdřív si musíte pořádně držet tady to
všechno okolo nosu. /předvádí s pomocí rukou,
jimiž se se svou tváří vlastně rve/
Potom musíte
stisknout pevně zuby. A nakonec sešpulit rty, jako
kdybyste mezi nimi držela špunt od šampusu. A to
je celý. A teď vám to ještě jednou předvedu naráz.
Tak ne, aby vám něco uniklo. Jako třeba
nějakýmu gólmanovi puk. Slyšíte? Ani puk! /nyní
podstoupí obtížný mimický zápas, starořecký agón,
na jehož konci se sebe vyrazí/
Slovo! … Uf. To
jsem si teda zase ale dal…

BUDÍNOVÁ: Ale, pane Holcmane, taková názornost snad ani
nebyla třeba. Vždyť přece mluvíme, aniž na to
vůbec myslíme.

HOLZMANN: No právě. Lidé mluví, a vypadají při tom jako
otvory od vany. Anebo dokonce ještě někam jinam.

BUDÍNOVÁ: /dotčeně/ No tohle! Vy snad chcete, abych
se tady urazila.

HOLZMANN: Abyste se nějak urazila? Tak to ne. To jsem
původně opravdu nechtěl. Ale teď, když se na vás
pořádně koukám, řeknu vám, že nějaké to kilo
byste ze sebe tu a tam občas urazit mohla.

BUDÍNOVÁ: /smířlivě/ Jako kdybych vás neznala, pane
Holcmane! Takový roky… Vždyť vy to, co říkáte,
ani tak nemyslíte.

HOLZMANN: Tak to mi teda řekněte, jak můžete vědět, co si
myslím, když já sám, když mluvím, radši ani nechci
vědět, co se mi přitom tady třeba někde v hlavě
děje? Anebo se mi to děje někde úplně jinde?

BUDÍNOVÁ: /bez urážky/ Tak to se ve vaší přítomnosti opravdu
často nedá určit.

HOLZMANN: /s povzdechem/ Tak to vidíte, paní Budínová…
A jak mám potom já sám vědět, že mi tady  semhle
nahoře v báni vznikají nějaká slova?

BUDÍNOVÁ: Ale to přece nejsou slova, nýbrž ve slovní podobě
myšlenky.

HOLZMANN: Myšlenky? Jo? Jako slova? To vám nakukal ten
profesor, co bydlí v rádiu? /ukazuje si na hlavu/
Že jako jeden po druhým otevíráte tam uvnitř
šampusy? Máte vůbec představu, kolik byste den
musela těch šampáň za den otevřít? Kamiony. Tak
to ne, tak to asi nebude. Poněvadž jinak byste
každý večer k posteli ani nedovrávorala.

BUDÍNOVÁ: A nebylo by lepší, pane Holcmane, kdybyste si
o tom někde sám něco přečet? Víte přece, kde je
tady městská knihovna?

HOLZMANN: Ale to víte, že jo. To tam vejdete dovnitř,
ale to musíte nejdřív dveřma, to dá rozum, že ano?
/poněvadž paní Budínová pouze jen víc a víc skelně civí,
všechny jeho vysvětlovací věty míří na ni/
Víte vy
vůbec, co jsou dveře? … Že ano? Tak to například
my máme doma dveře do baráku i do bytu. A taky
jedny do kuchyně. A taky do koupelny. Ale, a to si
představte, každé ze všech těch dveří jsou jiné. Když
bych třeba vzal ty naše od záchodu a postavil je namísto
těch v divadle, ani bych nemohl vybírat vstupné, jak
by se mi tam tou metrovou škvírou dovnitř
všichni hrnuli. A oni si přitom v novinách pořád
stěžují, že nemají návštěvníky. Ať si tam prostě všude
nastavějí dveře od záchodů, a hnedka se i v tom
Národním budou divit, o kolik se jim  zvedla
návštěvnost.

BUDÍNOVÁ: /jen sípá/ Ale, pane Holcmane… Vždyť my přece
jsme teď už za těmi dveřmi uvnitř v knihovně.

HOLZMANN: Ach tak, málem bych zapomněl. To bude asi tím,
že už jsem tady dlouho nebyl. Ale mají to tady
pořád pěkné, vám povím. Takový roky jsem tu
nebyl, co jsem jim nevrátil ten román o sovětských
komsomolcích, a oni tu pořád mají knihu vedle
knihy vedle knihy. Jako v nějaké knihovně, nebo
kde. Ne sice každou tak hezky posazenou jako my
dva máme tady ty lynx lynxy…

BUDÍNOVÁ: No tak, pane Holzmane, tak už mě nenapínejte.

HOLZMANN: Já že vás nějak napnul? Tak to jsem si opravdu
nevšimnul. To se muselo stát nějakým omylem.
Ukažte. Sakra, jak to zase stojíte rovná jak žehlicí
prkno? Nemám vám zase zavolat rychlou?

BUDÍNOVÁ: /sípá v posledním tažení/ Ale to ne, nic mi není,
jen jsem trošku zvědavá.

HOLZMANN: Zvědavá? Jo, opravdu? A asi tak na co? To teda
spíš já jsem tady zvědavý, na co tak asi vy.

BUDÍNOVÁ: No přece na toho lynx lynxa, co to je.

HOLZMANN: Jo, lynx lynx. Přece rys ostrovid. Chtěla jste přece
charakteristické rysy, tak jsem vám jich vám sem
pár přived. Nebojte se, nekoušou. Jenom se
koukněte, jaký má každý ten ostrovid ostrá kukadla.

BUDÍNOVÁ: Ale, pane Holcmane, já takovéto rysy nemyslela.
Já jsem měla na mysli…

HOLZMANN: To vám jako něco sedělo v hlavě? … Něco jako
náš kanár, který sedí uvnitř v kleci, na jejíž začátek
se mi nějak nevešly záchodové dveře. Takže tam
sedí zkroušenej celej den uvnitř těch drátů a niců,
dvířka má zadrátovaný, poněvadž jsem od nich
ztratil ten takový aluminiový klíček. Takový ten
udělanej z hliníkovýho aluminia…

BUDÍNOVÁ: Ale ne… /hlesne a sveze se zády na zem/

HOLZMANN: Co je s váma? Paní Budínová, nějak se vám zase
ztrácejí lynxy. Teda tady jako ve tváři, která se
ovšem už tak nedá nazvat, když ono už se mezitím
jedná o kus něčeho jako bělovce.

BUDÍNOVÁ: /z opravdu posledního/ Bě…lov…ce?

HOLZMANN: Já vím, měl bych říct správně křídovce. Jenomže vy
jste teď přes ty vaše obličejové lynxy tak nějak
ještě mnohem bělejší.

HOLZMANN: /přiklekne/ Co je s váma? Ach tak, rozumím. Že jste si mi
teď lehla jako modelem. Kdybych měl s sebou kružítko
a redispera, tak bych vás teď nalynxoval jako nějaký
technický lynx. To by mi teď šlo opravdu náramně,
když vy ležíte a nehýbáte se. Jenom, jestli můžu poprosit
kvůli věrohodnější kompozici, paní Budínová,
měla byste teď otevřít, moje Majo, co nejvíc ta vaše kukadla?

TAJEMSTVÍ SKRYTÉHO BOHA

FILOSOFIE NÁBOŽENSTVÍ D. Z. PHILLIPSE V NÁVAZNOSTI NA L. WITTGENSTEINA

/Jiří Hoblík/

I.

Waleský filosof Dewi Zephaniah Phillips (1934–2006) patřil k prominentním zastáncům teorie, podle níž je v náboženstvích třeba spatřovat jazykové hry. Uplatnil tak Wittgensteinovu teorii jazykových her, a učinil jistý krok nad podezřívání náboženského jazyka z nesmyslnosti ze strany analytické filosofie. To platí zejména o jeho starších dílech, v nichž pojednával náboženství jako „náboženskou jazykovou hru“, to znamená jako určitý jazykový funkční celek, a jako formu života. Specifickým rysem jeho pojetí je názor, že do „náboženské jazykové hry“ věřící vstupuje učením náboženské řeči, kterou sdílí s ostatními souvěrci. Tak se snažil naznačit, že znát užití této řeči znamená znát Boha a že náboženství je toto obecné vědění o Bohu. To mu také například umožňovalo přiznat jí oprávnění v rámci dané jazykové hry.

(Nemůžeme si tu samozřejmě odpustit konkrétní odkaz k wittgensteinovskému východisku ve „Filosofických zkoumáních“ [§ 23], kde je řeč o různých jazykových hrách, které jsou s praxí spjatými součástmi různých forem života. Vztahu jazykových her a náboženství se ale Wittgenstein výslovně nevěnoval.)

Osobní douška: Pojem jazykové hry není všeobsáhlý, to Wittgenstein nijak nepopíral, ale nyní mi jde o upozornění na to, co dělá, protože sice se míní deskriptivně a funkcionálně, ale přitom také instrumentalizuje otázku rozumu rozumějícího světu. Instrumentalizuje jej vzhledem k tomu, že jazyk je nástrojem řeči jakožto média rozumu.  Vezměme si to, že lidé něco spolu dělají a vztahují se k sobě, což můžeme pochopit jako sevřenou rozumem pochopitelnou formu. Tu vyjadřujeme jazykem. Pokud přitom do jazyka ukotvujeme východisko úvah, dochází ke specifické (ne tedy všeobecný dosah mající) objektivizaci subjektivního nástroje. To má za následek, že můžeme otvírat mnoho zásadních i banálních otázek – a vedle toho se na některé tvářit jako by nebyly relevantní. Například: co skutečnost dělá skutečnou?

Dilema nad Phillipsovým pochopením jazykové hry: Phillips měl za to, že náboženství jsou formy života, jimž můžeme porozumět jen tehdy, když se na nich podílíme a patříme do nich. Distancovaná či neutrální perspektiva tedy rozumění neposlouží. A tak také platí, že kdo se rozhoduje pro víru, rozhoduje se pro určitý způsob života. Odtud pak zase vyplývá, že náboženské přesvědčení nespočívá ve vědeckých hypotézách.

A to vše má své důsledky i pro filosofii náboženství. Tuto filosofickou disciplínu přirovnává totiž Phillips k někomu, kdo naslouchá milostným příběhům a slyší, jak jiní mluví o lásce. Když ale sám nebyl nikdy zamilován, jak by mohl pochopit svůj život ve smyslu lásky? To může teprve poté, co sám učinil zkušenost s láskou.

Kritikové Phillipsovi vytýkají, že svým postojem diskvalifikuje vnější kritiku náboženství. Ale ačkoli a zároveň protože Phillips nedefinuje perspektivu, z níž někdo náboženství pozoruje (perspektivu věřícího nebo nevěřícího), vzniká dilema, které má přitom daleko širší rozsah a které neplatí jen pro filosofický vztah k náboženství.  Dilema nároku na osobní zkušenost, konfrontovaného s nemožnostmi překročit ono nepatrné minimum vědomostí, které nemáme z několikáté ruky. Dilema můžeme ale ještě modifikovat: Copak může badatel zkoumat náboženství tak, že pro čas svého zkoumání k němu konvertuje? A tak nezbývá než se poctivě přiznat i k vlastní situaci dilematu, jakkoli se jí štítí požadavky na jasné závěry. Toto dilema u Phillipse vyplývá z toho, že množina věřících a množina těch, kdo o víře dokážou dát přiměřenou zprávu, se navzájem překrývají, ale vůbec ne zcela, takže „duchovní velikán“ může být „intelektuálním invalidou“.

II.

Zvláště v 90. letech 20. století mluvil Phillips o „kontemplativní filosofii náboženství“, kterou rovněž spojoval s filosofií svého učitele Ludwiga Wittgensteina, a přitom se nechtěl zajímat o význam náboženství, nýbrž o možnost diskursu o tom, co může být o náboženství řečeno. Wittgenstein se totiž podivoval skutečnosti, jak lidé ve svých nejrůznějších modech jednají a myslí tak, jak jednají a myslí.

Ve své knize „Víra po fundacionalismu“ (Faith after Foundationalism, 1995) přitom dovoluje nahlédnout do jedné náboženskofilosofické debaty posledních dvou desetiletí 20. století. Kniha totiž reaguje konkrétně na situaci 80. let, kdy byla anglosaská filosofie náboženství z Phillipsova hlediska „skandálně“ ovládána fundacionalismem a poosvícenským racionalismem.

————————————————————————–

Fundacionalismem se přitom rozumí postoj, který se vyznačuje rozlišováním dvou druhů výpovědí:

Jednak výpovědí, které poskytují žádoucí zdůvodnění (spontánní, v našem případě náboženské výpovědi o určité zkušenosti, např. o fascinaci přírodou jako božím dílem) – a protože nepotřebují další zdůvodnění, mají se pokládat za „fundacionální“ („foundational“).

Jednak výpovědí, které musejí být ještě zdůvodněny, speciálně výpovědí o Bohu: „Fundacionalismus je názor, že víra („belief“) je racionální vírou, jen když se náležitými způsoby vztahuje k souboru tvrzení, která konstituují základy („foundations“) toho, co věříme.“

Racionalita víry („belief“) se tedy měří korespondencí s předpoklady svého předmětu. A tak víra v Boha sama potřebuje zdůvodnění, fundování.

Tvrdí-li tedy filosofie, že výpovědi víry nejsou samy „fundacionální“, zdá se, že víra potřebuje podpůrné argumenty.

————————————————————————–

Na tomto místě si dovolme jen letmé skeptické upozornění – otázku, zda vůbec je nějaké tvrzení na světě, kterému bychom mohli přiznat absolutní platnost, to znamená bezezbytkovou nepotřebnost zdůvodnění. Takové tvrzení by popřípadě představovalo ostrov v moři myšlení, jehož ostrovnost by bylo nezbytné vymezit, a to by se bez zdůvodnění již neobešlo.

Jinak ovšem tato otázka vyhlíží, když se týká pouze běžné zkušenosti, a to i běžné náboženské řeči, která si často vystačí s odkazem na zkušenost s tím, o čem se mluví, dokud akceptaci obsahu řeči nepřeruší určitý rozpor. Zdá se tedy, že problém fundacionalismu žije z konstrukce vytvořené analytickou filosofií, která běžnou skutečnost transponuje do reflexe náboženství, po němž požaduje zdůvodňování.

Pro Phillipse samého je fundacionalismus neúnosný, protože neodpovídá primárnímu jazyku víry. A dokládá to na Žalmu 139.

Kniha Žalmů 139

1. Přednímu zpěváku, žalm Davidův.

   Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal.

2. Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš
myšlení mému zdaleka.

3. Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech
mých cest svědom jsi.

4. Než ještě mám na jazzku slovo, aj,
Hospodine, ty to všecko víš.

5. Z zadu i z předu obklíčils mne, a vzložils na mne
ruku svou.

6. Divnější jest umění tvé nad můj vtip; vysoké
jest, nemohu k němu.

7. Kamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam
bych před tváří tvou utekl?

8. Jestliže bych vstoupil na nebe, tam jsi ty;
pakli bych sobě ustlal v hrobě, aj, přítomen jsi.

9. Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při
nejdalším moři:

10. I tamť by mne ruka tvá provedla, a pravice tvá
by mne popadla.

11. Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí
mne, ale i noc jest světlem vůkol mne.

12. Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou,
anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma
jako světlo.

13. Ty zajisté v moci máš ledví má, přioděl jsi mne
v životě matky mé.

14. Oslavuji tě, proto že se hrozným a divným
skutkům tvým divím, a duše má zná je
výborně.

15. Neníť ukryta žádná kost má před tebou, jakž
jsem učiněn v skrytě, a řemeslně složen,
v nejhlubších místech země.

16. Trupel můj viděly oči tvé, v knihu tvou
všickni oudové jeho zapsáni jsou, i dnové,
v nichž formováni byli, když ještě žádného
z nich nebylo.

17. Protož u mne ó jak drahá jsou myšlení tvá, Bože
silný, a jak jest jich nesčíslná summa!

18. Chtěl-li bych je sčísti, více jest jich než
písku; procítím-li, a já jsem vždy s tebou.

19. Zabil-li bys, ó Bože, bezbožníka, tehdážť by
muži vražedlní odstoupili ode mne,

20. Kteříž mluví proti tobě nešlechetně; marně
vyvyšují nepřátely tvé.

21. Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají,
ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti,
kteříž proti tobě povstávají, zdaž mne
nemrzejí?

22. Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je
za nepřátely.

23. Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé;
zkus mne, a poznej myšlení má.

24. A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě,
a veď mne cestou věčnou.

O pisatelích žalmu totiž podotýká: „Otázka boží existence jako něčeho, čeho evidence se musí hledat, v průběhu jejich diskursu jednoduše nenachází své místo.“  Sami ovšem nežijeme v žalmistově době, nýbrž v době, kdy je spíš otázkou hledání Boha. Nicméně také se ukazuje, že se víra přitom nevztahuje k Bohu, o němž by mělo smysl říkat, že může nebo nemůže existovat.

Vždyť se teisticky smýšlející člověk nemodlí k jakémusi pravděpodobně existujícímu Bohu.

A je-li Bůh pro víru suverénním měřítkem všeho, jak najít měřítko takového měřítka?

Výpovědi víry nejsou vůbec pokusné ani hypotetické, i když právě takto je chápe fundacionalismus, který je vlastně sám důsledkem tradičních důkazů Boha.

Phillips ve své knize podrobně pojednává především čtyři alternativy fundacionalismu, v nichž tento postoj nadále přetrvává (Alvin Plantinga, Richard Rorty, Peter Ludwig Berger a George Arthur Lindbeck). Tento hlas z prostředí analytické filosofie si zasluhuje slyšení i za jejími hranicemi, a to tím spíše uvážíme-li, že Phillips odmítal představy „objektivní skutečnosti“ Boha.

A právě toto odmítání propůjčuje jeho filosofii náboženství zvláštní ráz.

III.

Dewi  Z. Phillips sám teorii fundacionalismu odmítá.

Jeho kniha „Víra po fundacionalismu“ je motivována sice „skandálem“, vedena je však konfrontací otázky, co vůbec opravňuje mluvit o Bohu, a jejího zásadního ohrožení filosofickým pojednáváním „epistemologických tajemství“ (přímo tento pojem si vysvětlíme záhy).

Naproti tomu prohlašuje: „Mým argumentem je, že tajemství je v zásadě něčím, co víra zahrnuje.“ 

A s tím se ptá na vztah tajemství k výpovědím o Bohu: „Ale co když se pojem tajemství, jemuž je tak vzdáleno způsobovat komplikace těmto náboženským vírám, k nim vnitřně vztahuje?“

Phillips usiloval o filosofický přístup, který by byl náboženství přiměřený – a sice zkoumáním vytváření náboženských pojmů („concept-formation“) v náboženské praxi.

Stěžejní úlohu přitom sehrává pojem tajemství: „Naším filosofickým úkolem je připustit, aby koncept mystéria zaujal své správné místo; ukázat, jak je koncept prostředkován v lidském životě.Pokouším se ukázat vnitřní vztahy, které spojují víru („belief“) v tajemství a pojem milosti, způsob, jímž reagujeme na kontingentní události v životě, a způsoby, jimiž uvažujeme a usuzujeme o jiných lidech. Toto pochopení náboženského místa pro tajemství se velmi liší od pochopení a místa, které filosofie často tajemství poskytuje.“

Řekněme, že idea tajemství je výzvou k uvědomění určité meze filosofické reflexe, jež se po něčem napřahuje a nevšímá si, čemu se vystavuje. A tomu může posloužit i náboženská řeč, která tajemství identifikuje s božstvím.

Náboženská tajemství ve filosofickém a teologickém fundacionalismu považuje Phillips za epistemologická tajemství, jejichž postulování žije z domněnky, že lidská schopnost poznání je omezená a řeč je skutečnosti Boha nepřiměřená.

Sledujeme-li však, jak se vytvářejí náboženské pojmy, musíme konstatovat, že u křesťanského pojmu Boha je důležité, že Bůh se sám skrývá.

A to je výraz pojmového určení Boha, tudíž nelze jen formulovat domněnky, že Bůh je skrytý, na základě mezí lidského poznání a lidské řeči.

I stalo se dne třetího, když bylo ráno, že bylo hřímání s blýskáním a oblak hustý na té hoře, zvuk také trouby velmi tuhý, až se zhrozil všecken lid, kterýž byl v ležení.

Tedy Mojžíš vyvedl lid z ležení vstříc Bohu; a lid stál dole pod horou.

Hora pak Sinai všecka se kouřila, proto že sstoupil na ni Hospodin v ohni, a vystupoval dým její jako dým z vápenice, a třásla se všecka hora velmi hrubě.

Druhá Kniha Mojžíšova – Exodus, kapitola 19., verš 16.

Pochopení náboženských tajemství jako tajemství epistemologických odvádí náboženský jazyk do skepticismu. Tady se Phillips odvolává zejména na studii Johna Whittakera „Literární a figurativní boží řeč“ (Literal and Figurative Language of God, 1981), v níž se tvrdí, že je-li Bůh zcela nevyjádřitelný, není možné žádné porozumění. Tím se ale řeč o božím tajemství proměňuje v řeč o boží nepochopitelnosti, a náboženská oblast se proměňuje v oblast teorie poznání.

V epistemologické perspektivě se Bůh stává tajemnou bytostí, o níž lze vypovídat jen pomocí několika atributů podle principu analogie.

A zde shledává Phillips podivné rozpory.

Nemůžeme totiž nikdy vědět, zda to jsou jediné atributy tajemného Boha. Kdyby to byly jediné atributy, nebyl by Bůh tajemný. A kdybychom se domnívali, že mohou být ještě jiné atributy, museli bychom vědět, že tajemný Bůh nemá jen známé atributy.

Takže ani poté by Bůh už nebyl pro naše poznání tajemný. A tak podle Phillipse všechny náboženskofilosofické pokusy Boha pochopit, které začínají u lidského poznání, sklouzávají do téže nesnáze, protože ruší boží tajemství a vedou k domněnce, že dokonalé pochopení Boha troskotá jen na nedostatečnosti lidské poznávací schopnosti.

Douška:  O čem lze v otázce tajemství mluvit? Epistemologická tajemství jakoby se touto otázkou nabízela, ale jak by se mohl pojem tajemství epistemologií vyčerpat? Tajemství jsou přeci i k zakoušení, k takovému, při němž se nedostává slov. Takže na tajemství je rovněž něco, o čem je třeba mlčet. Jak ale něco takového vymezit a zároveň o tom mlčet? Přinejmenším relativizací epistemologické kompetence. Anselm Kyongsuk Min z claremontské univerzity kromě toho z Phillipsových úvah vyvozuje: „Božská esence není redukovatelná na lingvistický kontext, který může přinejmenším odhalit Boha právě jako transcendující tento kontext, který vůbec nepřináší pochopení a vyjádření Boha v plnosti jeho esence.“

Tato dílčí otázka je příkladem odkazujícím k tomu, že Phillips začal kontemplativní filosofii ztotožňovat přímo s filosofií svého učitele Ludwiga Wittgensteina, a to proto, že se nezajímá o význam náboženství, nýbrž o možnost diskursu o tom, co může být o náboženství řečeno.

Wittgenstein se podivuje skutečnosti, jak lidé ve svých nejrůznějších modech jednají a myslí tak, jak jednají a myslí. Kromě toho, jak připomíná Stephen Mulhall z Oxfordu, kontemplativní filosofie je způsobem, jak po Wittgensteinovi pokračovat a filosofii navracet k jejím vlastním zájmům.

IV.

Řečí o božím tajemství se jistě vyjadřuje jakési transcendentno, a to i v pohledu na jazyk. Ale smysl tohoto transcendentna lze odhalit až v jazyce: „Smysl, v němž se říká, že je něco za plotem, je dán tím, jak mluvíme na oploceném pozemku.“  Když tedy rekonstruujeme „gramatiku“ řeči o Bohu, otvírá se nám smysl božího tajemství. A to není dáno metafysickými koncepty, protože náboženskofilosofický přístup vychází od praktického vztahu náboženského člověka k Bohu. Také proto Phillips říká, že tajemství je zásadně něčím, jak již řečeno výše, co víra zahrnuje, a tak že jeho pochopení je třeba rozvíjet od žité víry.

Pro člověka není Bůh jakožto tajemství jen záhadou, nýbrž je i skrytý.

Záhada může být vyřešena, a pak už není záhadná, zatímco tajemství zůstane tajemstvím, i když je známo: „… co se vyjevilo, to se vyjevilo jako skryté. Skrytost je součástí toho, co rozumíme Bohem.“

———————————————————————————–

V pohledu na toto pojednání můžeme uvažovat o paradoxii pojmu tajemství, který je jako pojem něčím racionálním, a přitom je pojmem pro to, co lidské racionalitě uniká, a tak se stává hodnotově dalece ambivalentním lákadlem pro prožitek. Ale samo ve své hloubce to ambivalenci přesahuje. Anebo lidské myšlení hledá únik z nejistoty nad možností s unikajícím spojovat nepohlcující racionalitu v jednoduché kategorii iracionality. Nemyslíme to epistemologicky, protože míníme nezmocnitelnost, jíž člověk může být uchvácen, jako když po namáhavém výstupu na horu se náhle ocitne na samém okraji propasti a poté přemítá o tom, co zakouší. Náboženství nepotřebuje nutně definice tajemství, daleko více je v něm třeba zakoušení, jehož scházením samo schází. Tajemství totiž čeří všednost. Nejbližší asociací tajemství je pak idea, která nás ovšem vede za hranice Phillipsovy úvahy, idea svatosti, která implikuje tajemství spolu s mocí, ale to právě z hlediska zakoušení, jež rozumění a popřípadě i Minervina sova teprve dostihují.

Idea božství implikuje moc spojující se s tajemstvím a zmocňující se člověka, a tak se pro něho stávající svatostí. Božská moc navíc, jak jsme viděli, asociuje skrytost, ne ovšem skrytost utajeného, jež by mohlo být odtajněno. Spíše zahledění do nedohledna, při němž se tají dech.

———————————————————————————–

Vraťme se ale ještě k Phillipsovu konceptu, v němž nacházíme přibližování k ideji tajemství ideou boží vůle. A zároveň Phillips vychází vstříc člověku (ač to neformuluje přímo takto), který se chce ptát, zda může Bohu rozumět. Protože (v návaznosti na Sørena Kierkegaarda a Simone Weilovou)  představuje tajemství jako něco, nač není rozumění adekvátní odpovědí a u čeho nemá smysl zpochybňovat adekvátnost lidské řeči. Jób, žalmy nebo Pavel z Tarsu jednoduše vyjadřují boží tajemství v jazyce a nepřemítají o tom, že kvůli neadekvátnosti lidského jazyka nemohou Boha chválit, nýbrž prostě Boha chválí. Bůh není skryt vzhledem k tomu, že lidská řeč je neadekvátností, nýbrž biblické spisy obsahují představu skrytého Boha, jak ji vyjadřuje Izajáš 45,15:

Jistě ty jsi Bůh silný, skrývající se,

Bůh Izraelský, spasitel.

Phillips k tomu říká: „… pojem boží vůle se zrodil z toho, co je v lidském životě nutně neproniknutelné.“  Tajemné události lidského života se někdy označují jako boží čin. Když přitom přezkoušíme všechna vysvětlení událostí, vidíme, že když se lidé ptají na význam všeho, tak nechtějí nakonec žádná další vysvětlení, nýbrž hledají způsoby, jak se s určitými událostmi a s určitým průběhem života vypořádat.

Dodejme, že často hledají nadechnutí a naději, tedy nejen cestu k provedení určitých činností. A dále, že nemusejí ani jen očekávat odpověď na otázku, nýbrž dělají krok právě svou otázkou: „Proč právě mně se to neštěstí přihodilo?“ Nechávají prostě rozum blízce provázet svou zkušenost (popř. zkušenost v tom, jak se stává vzpomínkou), podobně jako Ježíš svými posledními slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Evangelium podle Marka 15,34, srv. paralely), na něž odpověď rovněž nepřišla. A k této úvaze nacházíme také výklad z Phillipsovy strany.

Za situace, kdy se člověk ocitá ve velkém ohrožení, jako například za bouře na moři, si totiž může říci, že se jeho život nachází v božích rukou: „Pojem boží vůle dostává svůj smysl v takových reakcích.“  Tento Phillipsův postoj bychom mohli využít i jako opory ke kritice posedlosti vysvětlováním, které by zahánělo zneklidnění vlastní nedostatečnosti, strach a neurózu. A v každém případě se v jeho světle ukazuje naivita snah určit funkci náboženství jako prostředku vysvětlování. Podle Phillipse pojem boží vůle přitom neslouží k vysvětlení toho, co se stalo: „Pojem boží vůle nebyl vytvořen při hledání vysvětlení, ale ve zřeknutí vysvětlení… Osoba dospívá ke zjištění, že její vlastní osud není tím primárním zřetelem. Vydanost na boží milost vede ke smyslu pro zázrak, zázrak jako životní kontingenci, zázrak existence.“

A to je typ postoje ke kontingentním momentům života, nesrovnávající se s motivací, která vede k otázce teodiceje. Koncepce teodiceje totiž „chtějí učinit naše cesty božími cestami a naše myšlenky jeho myšlenkami. Nechtějí uznat, že tím, co se potřebuje dostat na správné místo v tomto kontextu, není vysvětlení, nýbrž úžas, zázrak a tajemství.“

Připodotknutí na závěr: Snášet nebe na zem – to znamená do vlastních mezí iluzorně nahánět nadlidskou moc anebo absolutizovat moc lidskou – je povážlivé z křesťanského i nenáboženského hlediska, protože křesťan nemůže usilovat o místo, které zároveň vyhrazuje Bohu, zatímco nenáboženský člověk „nevěří v nebe“, takže ho nemůže opravdu chtít na zemi. Transformace otázky tajemství v epistemologický problém je zase ignorancí významu, který lze pochopit nikoli popisem tajemství, nýbrž na základě vylíčení vztahu k němu.

Snadná hádanka nádavkem: Kam v našem textu zasadit obsah anglického citátu?

————————————————————————–

Tento text vznikl extrakcí dvou úseků z mé knížky „Myšlenkově schůdné cesty mezi Jeruzalémem a Athénami“, jejíž první díl vyšel roku 2013, druhý díl vyjde letos. Z jednoho úseku ve II. díle jsem udělal tělo, z jednoho úseku v I. díle předpolí, aby tak vznikl celkem svébytný článek.

 

KDYŽ ČÍŇAN PROMLUVÍ

/Ludvík Toman/

O pár měsíců nebo jen dnů dříve nežli se posléze na začátku srpna
14. roku nechal Ludwig Wittgenstein dobrovolně odvést na haličskou frontu, zapsal si do notesu tuhletu známou větu:

Slyšíme-li mluvit Číňana, máme sklon považovat jeho řeč za neartikulované chrčení. Ten, kdo rozumí čínsky, v tom pozná jazyk. Právě tak nepoznávám často člověka v člověku.

Možná tuto větu napsal až na frontě, kde se mnohokrát vyznamenal v první linii, když v předpolí sloužil jako snadný terč nepříteli a současně císaři coby pozorovatel smrtonosné přesnosti palby C. K. baterie polních houfnic.

Jako budoucí filozof se tak mnohokrát setkal s krvavou smrtí na pouhé centimetry od sebe, sám však měl štěstí, celé měsíce, vystaven před zákopy vstříc střelám i střepinám šrapnelů obou bojujících stran, zůstával nezraněn.

Za odvahu byl povyšován, vyznamenán zlatou či jen bronzovou medailí a dokonce jako pouhého jednoročního dobrovolníka v zanedbatelné hodnosti narychlo povýšeného desátníka jej velitelé odeslali z Haliče do zápolí pevnostního města Olomouce, aby zde absolvoval půlroční kurz na dělostřelecké důstojnické škole, pouhý kaprál mezi samými lajtnanty a majory!

Do Olomouce dorazil Wittgenstein 1. září 1916, a pokud se kterýsi čtoucí zajímá, jaké bylo toho dne v městě počasí, tak prosím, zde je pár údajů a čísel vypsaných ze starobylých meteorologických záznamů:

Prvního až třetího září a také pátého září bylo zataženo, třetího a pátého září se srážkami. Teplota vzduchu se v první dekádě září pohybovala mezi 9 až 24° C. V neděli 1. září bylo v poledne naměřeno 16,2 stupňů. Začátkem září toho toku bylo poměrně větrno, vítr foukal od severu a severovýchodu.

Odjezdy vlaků C. K. Severní dráhy z Krakova, hlavního města Haliče:

6.20, 10.35, 10.45, 8.25, 8.35, 7.04, 2.02, 6.10, 10.00, 10.12, 2.45, 2.55, 6.35

Příjezdy vlaků do stanice Přerov ze směru od Krakova:

1.34, 3.08, 3.20, 2.58, 3.31, 2.35, 7.08, 8.48, 1.02, 5.25, 5.35, 7.14, 7.24, 8.14

Příjezdy vlaků C. K. Severní dráhy od Přerova do Olomouce podle téhož jízdního řádu platného pro období zimních měsíců let 1916 až 1917:
2.18, 5.46, 7.05, 9.33, 11.11, 2.04, 8.07, 11.35

Železničářský den se tenkrát dělil na půlky podle dvojích dvanáctihodinových kruhů rafiček. Čas se tehdy zapisoval, četl i prožíval zcela jiným způsobem, jenž je nám dnes v návaznostech i jen pouhých vlakových přípojů osobní vozby sotva srozumitelný.

Údaje o grafikonech případných pravidelných ešalonů vojenských transportů na těchže tratích jsou již zcela nedostupné – proto byť jen na hodinu přesný čas příjezdu jednoho anonyma tenkrát do Olomouce lze již jen velmi obtížně doložit.

Naprostá tehdejší běžná, víceméně všeobecná, srozumitelnost se i na stránce dobového jízdního řádu časem změnila v dnešní jeho jen již grafickou čínštinu, z níž se srozumitelně vymykají a trčí stále tatáž stejná kilometráž a názvy aglomerací lidských sídel jako svého druhu archetypy.

Všechno se změnilo, pouze koleje srostly zcela samozřejmě s krajinou i zemí do mýtu.

Co se týče filozofova zápisníku jako zdroje faktů nebo alespoň účelné pomůcky k verifikaci dohadů, dne 1. září 1916 zůstal bez záznamu.

Jako jednoroční dobrovolník měl pouhý desátník Wittgenstein oproti běžným poddůstojníkům jednu výhodu. Nemusel bydlet s mužstvem v kasárnách. A proto si ihned sháněl v Olomouci bydlení, na případné výši částky činže mu nezáleželo, jako syn ocelářského magnáta patřil k nejbohatším mladým mužům celého C. K. mocnářství.

Proto není divu, že zatoužil po místnůstce úplně nahoře pod špicí gotické věže olomoucké radnice, ovšem zde mu ani vojenská odvaha a otcovy peníze nebyly nic platné, narazil totiž na berana rodem z Hané, olomouckého městského ponocného, jenž odsud z výše o nocích pozorovával město, zdali v něm někde nevzplálo, nebo, nedejbože, nehoří, a o svůj klid, vyhlídku, romantiku i azyl vysoko nad městem se s nikým ani za poplatek dělit nechtěl.

Přesto jejich vyjednávání muselo být hodně urputné, poněvadž zde po něm vytrval jakýsi místní duch, jehož zpřítomňování si v letních měsících může ověřit každý zájemce, vždyť po celé dny co hodinu se dřevěnými schody vydávají nahoru skupiny zevlounů vedených malou, mladince mile pihovatou průvodkyní.

Toho dne jsem v Olomouci fotografoval celé dopoledne, jak i posléze málem až do večera, jen v poledne jsem si sám s průvodkyní odskočil nahoru.

Průvodkyně byla mladá a obzvláště mile pihovatá, každý si může i její existenci osobní návštěvou ověřit, již při pouhém vstupu před místnůstku jsem měl pocit, že se uvnitř cosi uděje.

Fotografoval jsem interiér ze všech možných pohledů a úhlů, byť na něm nic není obzvláštního, poněvadž na pohled jeho vizualita dřevěných ořezávaných lavic zamrzla někdy v dobách Aloise Jiráska.

Napohled se tedy uvnitř nic neudálo, na chodbě před místnůskou mě ovšem při odchodu cosi studeně objalo zezadu obouruč přes stehna, ona mladá průvodkyně jdoucí přede mnou to v žádném případě nebyla.

Rozuzlení mé předtuchy nastalo až potom při náhledech v noutbuku: všechno, co jsem nafotil na věži, bylo tak nějak divně neostré, zatímco ostatní záběry pořízené jinde v průběhu celého dne neměly ani chybičku.

Koukal jsem se na ty zmetky, litoval námahy a snahy, a přitom koumal, jaký mi je tu posílán vzkaz, jak bych měl nezdaru rozumět, poněvadž o náhodu nebo nějakou mou zásadní autorskou chybu se jednat nemohlo.

Nakonec mě opravdu cosi naprosto nepředpokládaně ponouklo, já zatímní šeďáky obrátil každý do negativu, v této podobě, v jakémsi všechno probarvujícím modrošedém tónu, začaly vypadat skvěle, dokonce ve vnějším pocitu jakési snové atmosféry věrohodněji popisovaly i charakterizovaly prostředí.

Jakoby se vlastním opakem, zneživotněním, staly simulakrem, pohledem z druhé strany, zrcadlem reality.

Obdobnou zkušenost se zhmotňujícím se Wittgensteinovým olomouckým duchem zažila při její loňské prázdninové návštěvě i americká herečka Meg Ryan, dovoluji si její zážitek popsat formou citátu z literárního scénáře připravovaného hraného filmu – tedy v jistém smyslu žánrově stylově, filmově, vždyť si sem přece tenkrát do Olomouce odskočila na pár hodin z filmového festivalu v Karlových Varech, jehož byla čestným hostem. Obzvláště filmovanou celebritou, jak si zejména každá čtenářka filmových rubrik jistě ihned vzpomene.

Kamera nejdříve pohledem postupuje interiérem místnůstky pod vrcholem radniční věže.

Tak to je ta místnost, kterou si chtěl Wittgenstein najmout na celý půlrok pobytu, – s rozmáchlým gestem poučí anglicky těch několik návštěvníků pihovatá průvodkyně.

Poněkud malá na tak velikého filozofa, – zavtipkuje rabín Eliášek, který dělá hvězdě doprovod.

Na jednu stranu takový romantik, a v díle tak neúprosný racionalista, – dodá Meg Ryan.

A přesto ponocného, strážce věže, neumluvil, logika a záměr někdy nestačí, – shrne průvodkyně věcně.

Strážce věže, – probere se z přemýšlení větou v angličtině jakýsi Číňan, který je tu jako návštěvník nahoře s nimi: – To je jako název povídky, jak od Kafky.

A předešle řečené ještě jednou zopakuje čínsky své manželce, velmi pohledné mulatce.

Ten přece napsal Strážce hrobky, der Grafbewaker, – s chrčivě skřípavými německými rrr napomene manžela poněkud znechuceně i odtažitě Číňanova choť anglicky.

Když posléze vyhlédneme ven na venkovní ochoz, vidíme Meg Ryan s Eliáškem, jak stranou od roztroušené skupinky jiných turistů obhlížejí město z nadhledu.

Po celou dobu pohledů na město znějí na ochozu slova závěru rabínova vyprávění dávné chasidské legendy: – Proto starobylá a ještě starobylejší evropská města, v nichž Židé bydleli, poznáš na první pohled podle toho, že nebe střech a fasád jejich domů je plné roztodivných věžiček. Každá z nich jako by byla dílčím místem sítě, jak na hracím plánu nějaké podivné obrovské nebeské halmy, nebo návnady. Lákadlem pro kohosi, kdo se pohybuje mimo. A my víme, že na proroka Eliáše, aby hned prvním bodem mohl vstoupit, a pak špičku po špičce pod patami kroků pobýval mezi námi, čím více věží, aby nám nablízku mezi námi co nejdéle vydržel …

Mimo jejich zájem simultánně na ochozu předčítá z notýsku čínský turista své společnici ony tři Wittgensteinovy věty o Číňanovi, datované do roku 1914.

Když dočte, dobrosrdečně vyhlížející Číňan velmi zručně složí z listu vlaštovku a hodí ji proti městu.

Letoun se samozřejmě ihned odrazí od drátěných kosočtverců pletiva, jímž je celý ochoz vyhlídkové terasy obehnán.

Zohnut v trupu padne na dlažbu, v místě zlomeniny vyhřezne, čínské znaky původního textu jsou ovšem stále skvěle čitelné.

Číňan k trupu přiklekne, zvedne v prstech vzkaz před oči, a co je z nápisu teď vidět, po jejich zvyku destilovat věštby ze všeho, co připomíná znaky, viditelné přečte.

Snad jsi, Moniko, někdy viděla nebo zažila, přesto ti připomenu, že na konci slavnostní večeře čínský vrchní, nebo hospodyně, přináší hostům tácek malých koláčků.

Hosté si berou každý jeden, a když koláček rozkousnou, uvnitř mají papírek s napsanou stručnou věštbou.

Ještě včera odpoledne jsem nevěděl, že mi samému to jako smysluplné znění připomínající předtuchu takhle báječně vyjde s pomocí pouhého neúčastného strojového překladače na Googlu.

POKUD SNAD NĚKDY USLYŠÍTE LIDI MLUVIT ČÍNSKY,

ČASTO SI OSOBY K TOMU ODSOUZENÉ TOHO NEJSOU VĚDOMY.

Jsem zvědav, jak totéž, co se mi nabídlo jako univerzálně platné znění ve dvou řádcích nápisů na křídlech mnou pro pokus seskládaného papírového letounu, přeloží pan pražský sinolog Zádrapa, kterému jsem včera večer poslal totéž k louskání, s podotknutím, že obdobně náhodným pudem se v Číně po staletí podle tradic I-tingu předpovídá z mincí nebo nastříhaných stébel řebříčku.

Když účastníci vyhlídky projdou místnůstkou nazpátek, a procházejí dveřmi na chodbičku před ní, rabín Eliášek šeptem pronese: – Existuje taková pověra, že koho si Wittgensteinův duch oblíbil, tak toho se nějak při odchodu dotkne. Soustřeď se… –

A opravdu, na chodbičce Meg Ryan náhle ucítí, jako by ji cosi zezadu mrazivě objalo oběma přes stehna: – Sáhnul si mne… Bylo to takový divně studený… – svěří se vzápětí na chodbičce překvapeně.

Stejně podobně znejistěle se tváří onen Číňan, který před chvílí na vyhlídce předčítal. Dokonce překvapením vypísknul a teď se rozhlíží nejistě i provinile kolem sebe, zatímco jeho choť už viditelně pevně svírá rty kvůli těm všem nejapným manželovým trapnostem.

Kam? – zeptá se Eliášek.

Meg hereckou akcí předvede místo jejího kontaktu se zásvětím.

Koukni se na toho Čínana, ten to zřejmě dostal taky… Životopisci si tedy oprávněně nejsou jistí Wittgensteinovou sexuální orientací. –

It was Wittgenstein´s ghost, too, – vysvětlí rabín Číňanovi příčinu.

Jeho manželka barvy sladkého kakaa, doposud jen přezíravě znuděna, hystericky neartikulovaně chrčivě vyjekne.

Neodvratitelní zvědavci, obdobně jako neúprosní nedůvěřivci i skeptici, si mohou podle mého vzoru čínské znaky dávného Wittgensteinova vzkazu zkopírovat a vytisknout, z listu složit laštůvku, bušit s ní v různých variacích pohybů a sil do zdi nejlíp betonové, a posléze z papírových vnitřností číst svoje věštby, obdobně jako činili haruspikové z útrob živých ptáků kdysi v antice.

3. Iracionální názory vedou k novým zkušenostem.

Předešlé tvrzení, mnou použité jako pobídnutí, vyslovil jeden z Wittgensteinových následovníků po jiných cestách oceánem jazyka, námořník plavící se dalšími moři jiných jazyků a řečí ještě jiných znakových a symbolových říší. Jmenoval se Sol LeWitt a je řazen mezi americké klasiky konceptualismu, zatímco jeho duše možná zrovna právě v onom teď našeho času paralelně proletává elegantně kluzným letem zásvětím v nedalekém sousedství podobně duchově řídkého astrálního těla tamtoho dávného kaprála.

Dobrý den,

omlouvám se za zpoždění, ale neměl jsem teď moc času na luštění hádanek. Text, který jste správně vypreparoval, v českém překladu zní asi takto:

Pokud uslyšíme Číňana mluvit (…)

často nejsme schopni rozpoznat XY (jednoho) člověka

Druhá věta působí neukončeně, vypadl tam přívlastek, který supluji tím XY.

Srdečně zdraví

Lukáš Zádrapa

Jedna intepretace zlomku směřuje k předtuše nebo předzvěsti, druhá jako byla digestem, slisováním, původního znění, koncentrovaně zachovávající reprodukcí původního smyslu.

Obě tyto varianty přitom vznikly na základě naprosto nezpochybnitelně racionálních postupů, obě vyjadřují či nesou významově plnohodnotný zřetelný a opodstatňující se smysl.

Pokud se přikloní k nabídce první, předtuchám a nápovědím, případná zájemkyně se s nimi může setkat i v každé z dalších podobných příhod splétajících děj toho již letmo představeného literárního scénáře hraného filmu s herečkou Meg Ryan v hlavní roli. Pro důkaz odcituji ještě jednu pasáž popisující olomouckou přítomnost budoucího filozofa Wittgensteina tenkrát v tom válečném roce 1916, Kamera!, Klapka!, Můžem jít!

Akce!!!

Každá vskutku myšlenka má mytologickou hodnotu.

Rabínem Eliáškem vyzvána, Meg se tedy podvolí ještě jedné exkurzi místní minulostí, k níž stačí cestou i v poledne ztemnělou pasáží Edelmannova paláce ukročit vpravo a vyjít po schodišti nad podestu se smradlavými popelnicemi a vedle nich naházenými velkými kusy odpadů, otevřít hned v prvním patře jícnu točitých schodišť nad kafilerijním pachem ony už napohled báječně široké bílé secesní dveře pamatující ještě původní Wittgensteinovy časy.

Náhle pohlížíme na autenticky středomořskou scenérii, neboť stačí, aby na střeše vnitřního dvora Edelmannova paláce, díky pažím technikářů, rostly v kbelících přinesené jihomořské keře. Nad nimi, nad svislou zdí přímo před námi, zpoza střech protilehlých domů jako nad promalovanou kulisou jevištního prospektu, vylézá hmotitý hranol navždy nedostavěné věže gotického kostela svatého Mořice.

Koukají otevřeným oknem z místnosti jakési dnešní kanceláře na scénu jak z italského středověkého obrazu, dnešní úřednice pracující uvnitř si dvojice nevšímají, jako by Meg s Eliáškem neviděly. Zatímco oni dva vidí na konci jejich pohledu u zdi pod protějšími okny na židličce u cukrárenského stolku sedícího šestadvacetilého vojáka v dobové dělostřelecké C. K. polní uniformě s rukávy každým vespod po obvodu obšitým úzkým červeným prýmkem výsady jednoročního dobrovolníka.

Vojáček cosi vpisuje do linkovaného sešitu.

– Was man sich nicht denken kann, daruber kann man auch nicht reden, – čte si při psaní, soustředěn na přesné znění myšlenky, C. K. dělostřelecký kaprál.
– What cannot be imagined cannot even be talked about, – opakuje s ním v neviděnu paralelně Meg.

– Co nelze myslet, o tom též nelze mluvit, – stejně neviděn a se stejně samozřejmou naléhavostí totéž, tedy Wittgensteinem zrovna právě vymyšlené, odříkává česky i rabín Eliášek.

Synchronizovaný trojhlas připomínající pár taktů středověkého chorálu.Kontrapunkt řečové hry ve Wittgensteinově stylu.

Tuhle větu si přesně 15. října zapsal tady někde v Olomouci, – pronese Eliášek: – Marně se budeš ptát kde. Ale přísahal bych, že támhletím směrem, – naznačuje levicí.

Znám ji. Trochu pozměněna je potom tou poslední z Tractatu, – doplní Meg a zamyslí se: – V půlce října mu už musela být docela zima, škoda, že neznáme předpověď počasí. –

– Ráno zataženo, v poledne a večer již jasná obloha. Celý den beze srážek. Teplota vzduchu v 7 hodin ráno 6 stupňů Celsia, v poledne 18 stupňů. Foukal severní nebo severovýchodní vítr o rychlosti
1 až 2 metry za sekundu. Byla neděle.

Tak toho dne 15. října 1916, co se týče počasí, v Olomouci tenkrát bylo, shrnuto stručněji.

Jen co rabín Eliášek dopoví k herečce Meg Ryan předchozí repliku, dnešní rekonstrukci předpovědi jejich dávného dneška, do středomořské scény zrekonstruované před současným olomouckým oknem začne padat sníh.

Stále hustěji.

Až nakonec to všechno na pohled dávně krásné i náladě nostalgicky nenávratné vysokou vrstvou bělosti bezpamětí 95 let nemilosrdně zcela zasype a zastře do tvarů naším pohledům již nezřetelných bělostně vyšisovaných siluet.

[13.01.2012, 18:04]

Slyšíš-li mluvit

Číňana, zeje k tobě

brána neznána.

ŽELEZNIČNÍ HAIKU - DROBNÁ ESEJ

/Ludvík Toman/

Ve zdánlivě lehkovážném tónu vstupuji zřejmě do oblasti, kterou filozof Wittgenstein kdysi nazval řečové hry.

K účelu rozvíjející ilustrace této myšlenky jsem zvolil seznam názvů v současnosti činných železničních stanic v Čechách, Moravě i Slezsku, jak je komukoli volně přístupný na Internetu.

Z tohoto ohledu eliminuji případnou námitku, že sledované téma je okolní skutečnosti odtažité, nebo dokonce nerealisticky nepraktické: ačkoli je to k nevíře, a dálniční lobby k vzteku, vlaky provozované Českými drahami přece stále ještě pořád houkávají při odjezdech z těchto zastávek a nádraží.

Krásná studánka.

Krásný les. Bažantnice.

Skály krásný. Jez!

Pominu, že zápisu hned prvního haiku složeného z názvů místních nádraží je možno rozumět třemi způsoby: od situace toho, jenž se kochá kýčem krajiny, až po dílčí historku nešťastníka vždy ovládaného zlostně dominantní manželkou.

Podstatnější pro výklad je onen proces preparace slov z jazyka do jazyka, dokonce ze standardního do slovníku jazyka vznikajícího zcela nového.

Zde jazyka složeného pouze z názvů železničních stanic dosud ještě v provozu.

Z jejich toliko technicistního seznamu jsem pro můj pokus vybíral pouze slova, která jsou jednak obsažena jako zcela všedně srozumitelně užívána v běžně denní komunikační praxi, též i vedena ve slovníku spisovného jazyka.

Počet takto vybraných slov činil pouhých pár desítek, dokonce daleko méně 200, o nichž se soudívá, že v jakémkoli jazyce naprosto stačí k běžné všednodenní komunikaci, někam dojít, najíst se, napít, a podobně – tedy slovní zásobu zdánlivě v objemu velice primitivní k vyjádření jakýchkoli složitějších významů.

Kaple. Blatnice.

Pod svatým Antonínkem

květná strážnice.

Trnová zlatá

koruna. Holubice

čistá. Světice.

Účelovou selekcí tak vznikl výsledný thesaurus svého druhu, při sledování jehož položek pozorný pozorovatel zpozorní i jinak.

Neboť se zde setkává se slovní zásobou řeči složenou zejména ze substantiv a víceméně oproštěnou od sloves, a tím s nástrojem málo činným. A tedy, podle pravidel žánrů, sotva vhodným například k básnění.

Neboť například příběh, epika, je dění.

Činnost od místa k místu.

Přesto, v minulé ukázce přesně čteno, je v něm následně možné popisovat lidské okolí ve stavech dějící se svátostnosti připomínající extatické stavy barokově mariánské.

Mnich svatý Štěpán,

světec, boří les budov.

Srby, Poláky.

Pohled úžice.

Moravský písek. Písek.

Výheň písečná.

V souvislosti s původními názvy jako instrumenty vzpomenu jistou archetypálnost, pro niž i následné autorské výtvory v řeči z ní vyvozené nejčastěji sdělují cosi jako barbarismus, primitivnost, pohanskost, rurální kořennost. Nelze zastřít ani jakoukoli následnou umělou pseudořečí, že jména míst vznikala hodně dávno před naší historií…

Stříbrné hory.

Kamenec. Svor. Oloví.

Slaný křemenec.

Jazykem, byť by byl nejorwelliádnější (vyvozeno za slova orwelliáda), nic prapůvodního nezapřeš.

Kteréžto povzdechnutí myslícího přivádí ke dvojímu souvisejícímu úsudku. K vzpomínce na jazyky abordžinců a nebo ještě lépe těch, co s konstituováním všech dodnes používaných jazyků a řečí v dávnosti 40 000 let před našimi časy začali. I jejich slovní zásoba se zřejmě vyvozovala z předmětnosti (jako věcné jevovosti obklopujícího světa), na co bylo lze ukázat, neboť k popisu či sdělení činností bylo domorodcům nutno dojít k intelektovým dovednostem vyšším, asociativně, například, jinším – obdobně jako čtenáři v tomto dnešním případě.

Haiku, v nichž k ukázce popisuji mi okolní svět, jsou dlouhá staletí ustanoveným kánonem, syntaxí svého druhu. Jimiž se i přes nejpřísněji závaznou povinnost tříverší v nepřestupitelném počtu slabik 17 (5-7-5) zcela snadno a s lehkostí vyjadřovat lze.

Červená voda.

Ostrá. Česká. Višňová.

Řež. Šlapanice.

Navíc, abych si autorskou situaci ještě ztížil, stanovil jsem si ještě jedno katovské omezení: názvu, jako slova v tomto jazyku již jednou tebou použitého, je ti zapovězeno užít znovu, byť by jen i pouze podruhé.

Heřmanova huť.

Karlovy vary. Sudkův

důl. Havlíčkův brod.

Česká ves. Bazén.

Černovír. Křeč dívčice.

Bahno. Hnátnice.

Kdo mému tvrzení neuvěřil prve, myšlenkově snad dospěl po předešlé ukázce. V pravidly středověkými Japonci pevně kodifikovaném systému je možné jazykem původně názvů železničních stanic vyjádřit cokoli: od banality jako popisu důvodů a průběhu běžné české hospodské pračky štamgastů posílených červenou vodou, tedy vínem, až po tristní bilanci shrnující reálné lidské výsledky procesu onoho třesku velké privatizace.

Včetně jakže(!) čtenářsky oblíbeného syžetu bulvárního článku.

Ve stejně názorném tónu podáno, nikoho snad poté nepřekvapí, že takovýto způsob básnění by mohl nabýt v běžné všední praxi i funkci čehosi jako průvodce nebo bedekru.

Vzpomenuté již České dráhy nabízejí víkendové slevy nebo zlevněné supinové jízdné, stačí se informovat v pokladnách.

Horní háj. Černý

kříž. Heřmánky. Široká

niva Záhoří.

Představte si, jak by utužilo zdejší rodinné životy, kdy by po celý týden jejich jednotlivci básnili, jak zde byli navedeni. A o víkendu se potom podle podobného itineráře v žánru vydali, nádraží po nádraží z řádků jejich básně, na trať.

Do krajin širokoúhlých pohledů, dávno zapomenutých vzpomínek a táhlých stesků paměti.

A pro ty, co třeba radši jezdí na kolech, mohu zprostředkovat jinou svoji zkušenost – haiku tvořená v jazyku názvů ulic jednoho jediného města.

Sám jsem to zkusil ve dvou jazycích takových dvou měst, samozřejmě, i takový úmysl podvakrát velmi činně, a představivosti velmi účinně, fungoval.

Proto se redaktor tohoto čísla jmenuje FB identitou Li Po Fung.

ČTĚTE A PIŠTE!

Pokud budete jen přijímat, dívat se, poslouchat, konzumovat – nikdy se nepodíváte z inkubační pece (z inkubátoru rovnou do krematoria, co mezi tím – marnost). Proto se podílejte na vydávání, formulujte, tvořte – změňte svět a zanechte stopu. Kupř. napište vlastní příspěvek do příštího čísla, bude-li rezonovat s obsahem, stane se jeho součástí.

Uzávěrka pro Chron č. 7: 7. 7. 2017!

Příspěvky zasílejte na e-mail redakce: chronZAVINACpost.cz.

Díky.