POVÍDKA O VĚČNÉM POUTNÍKOVI

/Paola Poetta Panizza/

Expresivní básnířka, napravená hříšnice a nynější bojovnice světla, herečka a extatická tanečnice, jež vystupuje v artistickém duu PaoTer se svojí milenkou Hadí ženou. Věnuje se ztvárnění své umělecké inspirace v mnoha formách, ať už v básni, písni či tanci. Vždy tvoří s otevřenou myslí, srdcem i duší.

Momentálně nám z jižních cest napsala:

Psalo se 12.12. 2015, den otevření dalšího intergalaktického portálu, kdy se překrývají reality. Dva psanci, opuštění světem, jež si však sami vybrali cestu zpustlých opuštených poutníků, byli obklopeni jen horami, řekami a vlastní temnotou. Prahnoucí po doteku, dychtící po objetí, jeden z nich se na vlastní popud vydal v pozdním odpoledni na výpravu do hor, aby našel sám sebe. A spojil se znovu se svou niternou Božskou podstatou, která pod nánosem společenského odpadu přestala zářit a vedla osamělého poutníka k zoufalství a beznaději, z jejichž sevření ho nemohly vymanit ani vydělané chechtáky, ani získaný respekt a pracne vybudovaná prestiž, ani naleštěná fasáda a na první čuch voňavý opar slávy. A ptal se sám sebe, k čemu všechny ty nastřádané materiální statky, které jsou při konečném zúčtování stejně jen přítěží a do hrobu si človek stejně nevezme ani cent. K čemu všechno to snažení? Vzdyť je to všechno jenom hra, znělo mu ozvěnou ve vlastní hlavě. Iluze. Podporovaná systémovou mašinérií, jež nás má odstřihnout od vnímání vlastní podstaty. Poutník ucítil zmar. Beznaděj. Cítil, že je teprve na začátku. Vlastní cesty. A tak se sebral a šel. Šel rovně za nosem a s každým krokem ze sebe smýval nános všech těch vymyšlených bludů pompézně vypiplaných a hrdě nazvaných společenské normy, všech přeludů, jež tvoří zákony, odkrýval a odhazoval všechny masky, jež převzal od společnosti v rámci přežití v betonové džungli. Šel a šel míjející svíjející se krajinu a najednou mu cestu zkřížila obrovská skoro do nebe se tyčící závora. Kdyby se s každým krokem nebyl očistil od obecně chápaných norem, závora by mu nedovolila pokračovat v jeho vlastní cestě a oddělila by ho od jeho údělu. On však přelezl. A neohroženě pokračoval. Šel a jemně našlapoval, jako by tušil, že tak pročesává vlasy země. Dech se mu prohloubil. Vědomě a hluboce se nadechl a bylo to, jako by se nadechl poprvé. Jako by do té doby ani nedýchal. Do očí se mu nahrnuly slzy. Očistné slzy, které smývaly všechen klam a faleš, jež nalhával sám sobě. Slzy, jež smývaly všechny přebytečné myšlenky. V srdci se mu počala rozpínat vlna svobody. Vlna svobody, jež zalila každou buňku. Obklopen horami, až doteď se cítil osamocen a nemilován, pocítil, že ač si zvolil cestu osamělého poutníka, nikdy není sám. Do ouška mu něžně ševelilo listí stromů, v němž se ozývalo Nekonečno. Nekonečno obtisklé v každém kamínku. Paprsek slunce, jež ozáří i ten nejodlehlejší kout. Ptáci zpívali o věčně se opakujících cyklech. Hory hřměly tichem, v němž se zrcadlila jejich moudrost. A poutník koněčně pochopil. Příroda tvoří most. Most do vlastního nitra. Most k sobě samému. Most k Božství. A je tu pro nás vždy. Bezpodminečně milující. Bezpodmínečně přijímající. V tichu s Duchem svatým rezonující. Poutníkovo srdce naplnila něha. A její proud byl tak nesmírný, že pohár jeho srdce přetékal. A přetékal. Valila se z něj lavina po lavině plné emocí, emocí, které ho spojovaly s jediným vpravdě jsoucím Tady a Teď. Cítil toho tolik najednou, že to slovy ani nejde vyjádřit. Byl v Jednotě. Sám se sebou. S oblohou. S matkou zemí. S přírodou. Dostal chuť v objeti sevřít celá pohoří, přitisknout je k sobě a vyznat jim lásku. Jako poblázněný běžet a halekat árie, ty srdcervoucí symfonie, při jejíchž poslechu i kámen blaženosti ožije. Odevzdal se Matce. Jako dítě zas skotačil v jejím lůně a honil se s mouchami. Pokecal s osamělým komárem, jenž se houpal na stéblu trávy. Bzučel, vyl a byl šťastný. Vystoupal až na vrchol skal, prodíral se křovisky, a jak se jimi prodíral, tak je stejnou měrou za jejich odpor miloval. Miloval je za to, jak bodají a miloval je za to, jak střeží vstup do hor potají. Miloval je za dobrodružství, jež mu skýtají. S každým krokem ze sebe shazoval vrstvy vlastní osobnosti, jednu po druhé jako když se loupe cibule. Začal oblečením, pokračoval přes své manýry, svá gesta, své Ego. Na vrcholku spočinul nahý. I boty zahodil, aby Matku zem lépe cítil. A také cítil, jak mu chlupy na rukou i na nohou čechrá vánek. Náhle ho přepadla nečekaná touha prdnout si proti větru. Udělal to a zhluboka se smál zvuku, ktery se linul krajinou. Byl šťastný. Štastný ve své neskrývané přirozenosti. Spočinul na vrcholku na vrcholu svých sil. Bez masek. Bez nánosu. Čistá duše. Leč usměvavá od ucha k uchu a smáčená krůpějí slz jako by stála v dešti. Poutník cítil vděčnost za to, co je. A za to, že je. Za to, ze slunce každým dnem vychází. Za to, ze vítr cuchá jeho vlasy. Uvědomil si, že nikdy není sám. Je obklopen Nekonečnem. Nekonečnem, jež si nosí v sobě a jež se odráží vně.

POEZIE K. B.

/Karel Braun/

staré duše jsou temné duše
dostaň mě má milá z krásy rauše
pes mě kouše
pes mě kouše
sen je kaluž, louže
sen je barakuda, divná duše
jsem kluk, co leze na moruše
a usíná v náruči hmoty
padám do temnoty, do mísy
znovuzapomenutých identit
do kanalizace otevřených skříní
nesmím zapomenout na bohyni
co má ňadra atomových pum
a hýždě betonových panelů
kurníků našich věčných spolužaček
štěbetaj řekou do pramene
celistvého do sebe zakouslého pásovce

nemám slov
chytám ryby ve křoví
v březích tvé mízy
břízy s chapadly
jsou to oblaka
had s televizorem
jsou to kabelky
co schovávám ve tvé skříni
zkouším si je jako nové obličeje
brýle beze skel, jen s obroučky slunce
to napětí, než se stanem plodnicemi
po sobě budem vrhat
sněhové koule
v podzemí natahuji sítě pro tebe
abys trefila do práce
abys trefila zas do této rachejtle s koňmi
sedíme tam kde padaj špačky
a kameny dopadaj do moře
střílím ti do snů
tím, že spím
je to mantra ve stoupačkách
to pro tebe jsem tam nikdy nebyl

byli jsme dva výsekové stroje
mučili se hladítky
vápnem se hasili
dva krásní muži
pstruzi
cosi zde nehraje na harmonium
vlastně jsi byla dívka s vývrtkou ve vlasech
byli jsme tu vůbec sami?
nasadili jsme vlnolamy nad jímkou
vesmíru a nechali se šikanovat od boha
bohatá paleta úžasnejch bytostí

si hraničář tajemství
dítě s velkou hlavou
co rozbíjí hračky
kochám se tvou prací na poli
nejraději bych tě ohnul a souložil
mezi řádky nakupčených brambor
ale srp mi k ruce přirostl
a je kosa

POEZIE A. E. CH.

/Adam El Chaar/

mezzosten

plechový plot plytce plyne jako bezcenná minuta zítřka
vtělení nic nezmění souznění ani most nezpění
osmělí spoj tvář slza zář vař mám hlad musím psát
látat síť symbolů jež mě drží i dělí jako stříbrné plátno marné slávy
jsi stěžejní ráno proto pat proto typ proto nit jako vlákno náno
z čerstvých paprsků večera roztáčí těžiště teplota poplatná době tobě to je jedno
sen zen Jim Pam vůně večera typicky zastřená kometa mutuje mléko
váhavě komentuje věrná pravdě jako amatér stále zmatený mýtem minulého režimu
tendenční tým levituje na zahradě vyčazený temnou tepnou striptérské tečny
úhly relativních prstů i barvy mraků se k sobě mají ubíhají tak rychle já krychle
strnulost či klid? bez komparace se naladit na lidi a další díl
nemrkat nepůsobit neprosit nerozkazovat nekazit neurážet se záminkami
zelený změnami v záměrné zemi

stehy

netrap se Mistrem Janem Husem ani kritikou Koránu
zjevení je jak šafránu hledej je v ášramu své mysli
kašli na kafrání pusté pousty na netu na pratetu Anetu
každý její vjem je jak čokl pod stolem každý tvůj stín
určuje mou hmotu myšlenkovou hromadu šrotu
předstírám čekání na tramvaj na tu do stanice Ráj
na myšlenku myšlenek vizi vnitrobloku periferie a vzdech
říční ptactvo se rojí a zmítá ve studeném vzduchu
jaro je pořád víc čekám nic od života peklo stylizace
hypnóza hipregrese bystřiny energetických sanic
jseš si jistej že to není jen sen? mám novou známost
v kapse Proust ale tady zdechl chroust střetávám se
se tvou toužebnou čakrou a když vemu ten risk
přijde stisk a oslnění v bezmoci odevzdání
poznáváme se ty a já smějeme se okolnostem
tomu že jsme spolu kouzlo mizí nastupuje ryzí styk s tvou krizí
to je můj trop šťastný nový šok hoří v tobě pár příštích let
co může být víc než tenhle oheň kocovinu lásky vytne jen další láska a
další láska neexistuje slepá ulička optimistický klam politika lolu
je to jen trash lásky láska ve všech podobách
situační hrách na stěnách hroutíš se do jejích chlebů
plačky prosíš plíce o smír toužíš na bezvětrném kopci
dusivá kopyta kryptických koní honí cockroach vědomí
cit a ty v teple bezinetenční fronty vpliž se pomalu do svého hostitele
cestuj v cele ve svém těle zvěstuj lunu a stehy setnin ignoruj
mezi stehna lásky sejmi masky šteluj smích

chiméra

vysněná vlna světla
v bezvládné agonii
bezdotykové latence
ve tvých očích
vidím svoje city
chci je uchopit
radar od boha
znaky čísla slova
svoboda příroda

strach

stoupá ve mně napětí
z toho jak tě odkládám
z toho jak jsem
na cestě mezi světy
schválně sám
siamsky spojený
se slábnoucím sluncem

TEXTY P. S.

/Peter Szentpéteri/

toto je odkaz neveriaceho pilota A

je zima

tá myšlienka ťa prepadá zákernejšie
ako keď po výlete nedokážeš predpovedať čas

a posledný zmysel ktorý ešte ako-tak funguje
je vo vetre zavesená handra

chvíľu len tak trepoce
trhá sa
letí

a keď sa po tom všetkom sústredíš
je zima

///peoplecanflypeoplecanflypeoplecanfly///

potom ťa to prepadá zas
len pocit že na tom istom mieste teraz visí venuša

pilot lietadla centimeter pod ňou
a naozaj stačí aby si sa len trochu sústredil

možno by na nej aj pristál

toto je odkaz neveriaceho pilota B

1
väčšinou to začína tak že otvoríš pivo
že klesneš do vydratého fotela
zívneš a prepneš na inú
planétu

hlava pripravená prijímať
to čo nakoniec s fanfárkami a veľkou pompou

nepríde

môže sa to začať v ľubovolné ráno
s rukou medzi stehnami

!tvoj najkrajší moment dňa tak si to uži alebo zdochni!

a niekedy sa stane
že sa rozsypeš v kŕči
v miske so sušeným ovocím

podstatné však je
že to má sexi nádych a slušný spád

2
už niekoľko mesiacov fajčím marsky
presne od chvíle čo som sa rozhodol s tým prestať

sympatický obal kvalitné vnútro 2,45 no nekúp

ten komár

ktorý sa do mňa každé ráno púšťa
keď ešte v polospánku hlásim:
marsky a dva pätnásťminútové je presný opak

občas ma pred ním v stánku zachránia ranné reprízy repete

a občas ma zachránia
ranné reprízy vtipnejší vyhráva

a často sú to reprízy v ktorých sa ukáže

že v tomto
momente

to už fakticky nedám

3 odkaz neveriaceho pilota lekcia B hovorí:

že v tomto momente to už fakticky nedáš
že už dva mesiace fajčíš marsky sympatický obal
kvalitné vnútro 2,45e

že boh musí byť riadny čurák alebo neexistuje
keď stvoril komáre
že už ma prestáva baviť písať tieto sračky

odkaz neveriaceho pilota lekcia b hovorí
že keď sa narodíš si živý

že keď zomrieš si mŕtvy

že v tomto momente si len tak zívneš
klesneš do vydratého fotela

a prepneš

na inú planétu

z pohrebov

cesta po prasknutí

hnisavo žiarivá
pradie prilepená na podnebí

skúmaš ju jazykom

načieraš v pamäti
zanášaš do máp
presné polohy ruín

odchádzanie

hoci ti silný úder nalomil lebku
ucítil si ho
len ako farebný dotyk

štekot smrečín a vlakov
unavených nekončiacim
odchádzaním

postavy dobíjajúce kľúčové dierky

kým prišiel druhý
stihol si dokonca rozlepiť tmu
zdvihnúť ruky k neznámej tvári a urobiť z dlaní

provizórny kryt

potom trhať!

odhodiť ťarchu a počúvat stony
a kroky značkujúce schodisko behom dolu

preč od miest v ktorých si sa zvlčil

BÁSNĚ P. P. P.

/Paola Poetta Panizza/

Dualita

A tak řvu do prázdna:
Jsem světlo i stín
Jsem štěstí i splín
V tomto světě kmitá dualita,
Jež jeden protiklad druhému
vždy naskýtá

Paneláky

Ty hleď!
Na tu šeď,
Co stvořil jsi, člověče,
Hoď!
ba jen koutkem oka na ty vystavěné paneláky,
Co protínají nebohou zelenou krajinu jak ostří meče
A každý kus betonu v sobě tu tíhu zmařeného osudu,
kdy člověk vyměnil svou svobodu
za iluzorní zdmi obehnanou pohodu,
mlčky vleče
Až mě z toho pohledu v žaludku chytají křeče
Hlavně, že do kapsy z toho mordoru,
obludného lidského výtvoru,
pár investorům tučný balík teče
Cožpak harmonie,
ta tu není,
ta tu snad jen v podobě plísně na zdech hnije
A estetický cit,
jež v přírodě budiž nanejvýš rozvinut,
byl v jedinci slepou pragmatickou honbou za profitem zdá se nadobro spolknut
V tom jedinci,
jehož ideje plavou v hrnci
A jsou plytké jak studená břečkovitá polívka,
kterou ten hrdina snad odmítl ohřát,
aby ušetřil za plyn…
to věru není žádný Boží syn!
Když rozhodl se, že bude bez přiložení ruky k dílu v závětří stát
A v rozvoji světa nebude pomáhat,
nýbrž v zájmu zvýšení prodeje nevybíravě lhát
„Inu“ říká si kreatura bezbožná a zabedněná,
chechtáky v kapsičkách posedlá
a svým odrazem v zrcadle zmámená,
„proč nepostavit něco z vlastní podstaty odporného,
leč, co se užitku týče, použitelného,
když z toho můžeme těžit zisku velice výhodného?!“
Kam jen zmizel soucit s přírodou a s druhými?
Leží na dně podvědomí podkopán hodnotami falešnými
Však veřejně přijatými a podporovanými?
A vše se točí jen okolo rychlého a snadného výdělku pár papírků,
Jimž prapůvodně cítící lidský tvor v přestrojení
hrající funkci bankéře přiřkl domnělou hodnotu,
Jež vycucal si ze svého olbřímího slizkého chobotu?
Aby pomocí obleptaných bankovek mohl svou nekalou hru dále hrát,
Jak s pěšci šachy,
Za nálepku konglomerátů a korporátů se schovávat,
Aby potlačil zbytečné tlachy,
a nechat svůj vybudovaný bankovní systém veřejně masou zmanipulovanců uznávat,
A jednomu přidělit robotu,
Druhému pak žebrotu,
Však oba vymáchat reklamami v duševní nahotě
A posléze zabalit je do plastové folie utvrzující je v jejich duchovní prostotě
A všude okolo se tyčí ty šediváky,
nazývané paneláky
S vystrčenými zobáky
sestavenými z antén
A uvnitř se choulí lidé beze jmen
S pořadovým číslem a televizí,
Jež zbavila je všech snílkovských vizí,
Načež jejich opravdovost rychle mizí
Dobrovolně zavřeni v betonovém kvádru
Uvázáni ke stereotypu a bezbřehé všednosti
Cítí se skoro jak v lágru
A stali se sami sobě zajatcem
pod vlastním přístřeškem
Zas končí zavrtáni v gauči s upřeným pohledem
na bednu
a jen valí bulvy
plytce,
jak ty rohlíky,
co ukořistili v Tescu v igelitce
a se zoufalým posměškem
Adresovaným vlastní ubohosti,
lacinosti
a odevzdanosti
Bez schopnosti tvoření vlastní smysluplné budoucnosti

O zbytku lidství

Stali jsme se stroji
Zabrzděnými v evolučním vývoji
Je s námi manipulováno jak s primitivními nástroji
Nechávají nás plavat v hnoji
A stále nám takový život za to žít stojí?
Vychovali z nás rytíře v plné zbroji,
Kterých zvířata se bojí,
Vždyť v hlavici myšlenky vražedné se nám rojí,
Co z pohledu evolučního neobstojí,
Honosíme se cizími implementovanými postoji
Zahaleni v černém kroji
Ze soudů našich spletenou a utaženou kravatou,
Když zapomněli jsme spojit se se svojí niternou podstatou,
Já vnímám ji však v nás tančit nahatou,
Tak odhoďme všechny naše společenské zábrany a masky
Pojďme zase běhat bosky
Pojďme vysílat světlo,
Aby se do i do těch nejčernějších koutů duše vneslo,
Pojďme šířit lásku a bratrství,
Zapomeňme na to, co se smí a nesmí,
Vzpomeňme si, v čem tkví pravé lidství,
Jak bránit a zachovat matku přírodu,
Jak obnovit lidskou svobodu,
Jak pozvednout vibrace celému národu,
Jak povznést se do vyšších dimenzí i za společenského chodu,
Šiřme obrodu
A nastavme do systému možnost její smrti a následného zrodu
Jako Fénixe z popela,
Kde žádných zákonů netřeba,
Poněvadž duše lidská je čistá
Jako mladé ptáče, co právě vyletělo z hnízda
Je to tady
Je to tu
Pojďme ukázat světu,
Že lze jít i cestou nevyšlapanou systémem,
Že zase nová překvapení na nás díky všudypůsobící synchronicitě vybafnou za rohem,
A kdo ve vysokých vibracích bezpodmínečné lásky a vděčnosti setrvává,
Kdo ze srdce a ze sebe vždy rád vydává,
Tomu Kosmos vrací zpět skoro hned,
Ten žije v radosti a hojnosti
Vždy dojmut nadzvukovou rychlostí svých manifestací
Kdy celá krása Stvoření se k němu obrací
A to mu stačí, aby žil ve štěstí ponořen v Boží náruči

KDE SÍDLÍ ANTIKRIST?

/Michail Stavrev/

Teorií o vypuknutí další světové války je mnoho. Nedokáží se shodnout ani na jejím pořadí – podle některých už třetí světová byla a čeká nás čtvrtá, dokonce pátá. Najdou se i paranoici, kteří tvrdí, že světová válka nebude, už proto, že by mohla něco vyřešit. Změnu statu quo ve skutečnosti nechce žádný z velkých hráčů. Přesto jsou snahy o rozpoutání globálního konfliktu stále intenzivnější. Nevyšlo to v Jugoslávii, nevyšlo to na Ukrajině, zřejmě ani v Sýrii. Co bude následovat dál?

Plány na opanování světa jsou daleko starší, než se může zdát. Filozofové a státníci tuto vědu studovali a vyučovali už od starověku. Navzdory měnícím se politickým a geografickým poměrům princip opanování světa zůstává prakticky stejný od Alexandra po dnešek. Kdo chce ovládnout Zemi, musí pevně držet střed Euroasie, tzv. Heartrland, jak píše Brezinski, který jen cituje starší teoretiky. Brezinski, stejně jako Bismarck, soudí, že kdo chce porazit Rusko, musí od něj oddělit Malou Rus, dnešní Ukrajinu, bez níž (prý) Rusko není globální velmocí.
Ukrajina, ale není oním bájným Heartrlandem, ačkoli leží hodně blízko. Geografický střed euroasijské desky dlí v zatím málo atraktivních zemích – bývalých republikách SSSR ve střední Asii. Je to svět, který je znám snad jen díky tomu, že o něm Sasha Baron Cohen natočil svého Borata. Svět, který čeká na své znovuobjevení, protože je nesmírně bohatý.
Dovolím si zde použít jako berličku teorii o Antikristovi. Myslím, že už kvůli Boratovi je to zcela fér, Sasha Baron Cohen, jako přesvědčený věřící, moc dobře ví, z koho si utahuje. A proč. Proroctví praví, že se zrodí syn pekla, který ovládne zemské mocnosti (a zvláště pak jejich sdělovací prostředky). Uvrhne svět do chaosu a na jeho troskách bude chtít definitivně zotročit člověka a upevnit svoji světovládu. Ponechám stranou romantickou zápletku s rytířem na bílém koni, který vše rázně vyřeší, to je otázka víry, ale jinak to v podstatě sedí. Média i vládci „svobodného světa“ jednají přesně tak, jako kdyby je řídili všechny z jednoho pekla. Plán uvrhnout přinejmenším Euroasii a Afriku do válečného chaosu se vcelku krásně daří. Co bude dál?
Něco tomu pořád ještě chybí. Rusko trpí jen málo, a co hůř, vypadá to, že ho akce zemí NATO v důsledku jen posilují. A Čína, hlavní cíl Antikrista (dluží jim totiž nemálo peněz), je zcela mimo a nerušeně si roste. Budeme-li se na to dívat směrem „z pekla“, a třeba to není tak nepřesná perspektiva, leží řešení právě v Heartrlandu. Pokud se uvrhnou do chaosu převážně muslimské středoasijské země, bude to velký problém pro Rusko a konečně se do konfliktu povede zatáhnout i Čínu. Jak na to? Řešení je jednoduché, stačí trocha tureckého nacionalismu. Turkům se daří celou oblast ovlivňovat obchodně i kulturně. Jenom ve Fronze (bývalém Biškeku, hlavním městě Kyrgyzstánu) jsou dvě vysoké školy financované z Ankary a vyučující v turečtině. V celé oblasti jsou rozsáhlé sítě supermarketů, které prodávají turecké zboží, televize vysílají turecké telenovely. Vychovávají lidi v romantickém duchu, jak jinak, než k boji proti Antikristovi. Ujgurskou (turkickou) menšinu na území Číny vzal Antikrist už dávno pod svá ochranná křídla. A ví, proč to dělá. Co z toho všeho vyplývá?
Představte si to, co se děje už léta v Afghánistánu, jenom roztažené do devíti časových pásem od Hindukuše až po Dagestán, od pouště Gobi po Srebrenicu… Islámský stát? Šiíté, sunnité, Hammás, Asad, Mosad? Zapomeňte na takové legrácky. Až se do věci pustí středoasijští nájezdníci, začne se svět otřásat v základech jako za časů Zlaté hordy. Osmanská říše a velké „Turkicko“ jsou symboly, které dovedou spojovat lépe než věčně rozháraný arabský živel. Islám je jen záminka.
Na konci článku je, po otevření odkazu, mapka Turecko-islámské unie. Jen pro představu, jak vypadá veliké Turkicko. Je to poměrně umírněná verze velkoturecké kartografie – velkoryse ponechává existenci dnešní Arménii, potažmo Gruzii, respektuje autonomní Bělehradský vilaját i vazalské Moskevské knížectví, uznává existenci Řecka, nikoli už Bosny a Bulharska, Krymu či Gagauzie. V původním textu k mapce se píše: „Turecko-islámská unie je unií lásky, je láskou a spojením, je sjednocením srdcí. Základem této jednoty, lásky, altruismu je shovívavost, soucit, tolerance a porozumění. Kromě toho, respekt k lidem, umění, vědě a technologii a k dosažení nejvyššího bodu je cíl jednoty. Jakmile je unie založena, a to nejen turecké společnosti, tak muslimové, ale i celý svět, dosáhnou osvícení“. Celé znění najdete na:
turkislambirliginecagri.com.
Není to krásné? A možná jsem to trochu přehnal. Ne, svět nemůže být tak zlý. Žádný Antikrist přece není. Vymysleli si ho pomýlení teisté. Buďte dobří. Vše je v nejlepším pořádku.

Další článek autora: O zlatém městě a  žlutém prachu, aneb, jak bude vypadat konec světa?

ÚPRK

/Martin Zikán/

Les pohltily plameny. Velké i malé nohy prchají z lesa. Cupitání, dupání, šustění křídel. Panika. Rodiče nechávají ve zmatku mláďata na pospas smrti. Vlk hoduje na kolouškovi, aby byl za chvíli sám stráven ohněm. Brouci jsou zadupáváni do země a pak pochroumaní vylézají k dalšímu úprku, aby byli znovu zašlápnuti. Ryby se mačkají na dně tůně, jejíž hladina stále klesá a pomalu se vaří.

Hýkal hledá azyl u vodníka, ale ten ho posílá pryč. Poslední dobou nějak zapomněl na jejich dohodu a nenaháněl mu houbaře k rybníku. A tak hýkal prchá dál a kleje do tmy:
“Zkurvysyn! Mrdka zmoklá!”
A víly ho následují. Jak nadávají, bude lepší nezmiňovat. Mlynář to vidí a už z dálky je slyšet jak huláká:
“Aby vás ani nenapadlo se přiblížit k mlýnu, vy obludy!”
Ve vsi je oblíbený pro svou dobrosrdečnost.
“Zkurvysyn! Mrdka zmoklá!”
Myslivec bez varování střílí.
“Zkurvy-.” Prásk! “No to je zmrd!”

A lidi z vesnice hasí okraj lesa. Noha vedle nohy. Kýbl jde z ruky do ruky. Ponoří se do rybníka a je přenesen až k plamenům. Šplouch a zpátky. Plameny neustupují – lidé ano. Požár rychle postupuje k rybníku, mlýnu a vesnici. Vesničané rezignovali a s nejpotřebnějším následují obyvatele lesa.

Je noc. Průvod prchá, i když už není před čím ani kam. Sklopené hlavy. Černé tváře. Monotónní kroky. Vzlykání i nadávky chvílemi narušují tichý průvod. Později už není slyšet nic než tiché šumění větru a nohy ztěžka dopadající na zem. Ticho. Zoufalství.

Je ráno. Dlouhá řada uprchlíků se přiblížila k městu, které se probouzí. Ruch města rozbíjí ticho. Cinkání, hlahol, pachy města. Probuzení z letargie. Mnozí začínájí přemýšlet, co budou dělat. Dlouhý průvod vchází do města. Nervózní obyvatelé sledují, co se bude dít. Tolik otázek se honí hlavami všech přítomných. Puls města ustává. Starosta se střetává s Hýkalem.

“Tady nemůžete zůstat.”
“Jsme unavení.”
“Není tu pro vás místo.”
“Nemáme kam jít, ty zmrde.”
“Co si to dovoluješ. Jsem vážený občan.”
“Zvážit by ses měl, ty vypasený prase.”
Starosta zrudnul.
“A dost! Vypadněte. Táhněte odkud jste přišli!”

Jeden z vlků už to nevydrží a zakusuje se starostovi do hrdla. Propuká vřava. Měšťané útočí na průvod. Vesničané se brání vším, co mají po ruce. Městská garda pálí z mušket. Krveprolití. Masakr. Víly bezvládně padají k zemi. Zvířata zděšeně prchají. Vesničané se marně pokoušejí zvrátit bitvu ve svůj prospěch. Hýkal kleje. Mlynář je zmáčen cizí krví, aby následně padl k zemi jako celá jeho rodina. Počty uprchlíků se rychle zmenšují. Smyčka se stahuje. Městská lůza dobíjí raněné a okrádá padlé. Náměstí je zmáčené krví. Všude je slyšet nářek. A pak už nic.

Spáleniště je tiché. Brouci z okolí prozkoumávají černou zem. Semínka opatrně klíčí. Vítr brouzdá mezi ohořelými stromy. Spálené duby tu budou stát jako němé pomníky. Vrba leží ve vysušeném rybníku. Přichází léto.

Na jaře vyrůstají první nové stromy. Drobná zvířata přicházejí do lesa a za nimi větší. Za býložravci následují dravci. Rostliny a stromy pomalu rostou. Vesnici obnovují první osadníci. Za několik let už nejsou stopy požáru téměř poznat. Jen lesní bytosti se nikdy nevrátí. Rybník už bude navždy bez vodníka.

A na náměstí ve městě vztyčili sochu bývalého starosty. Osamocen se na ní brání přívalům pekelných bytostí s rohy a drápy.  

GASTROFAŠIMUS ŠAMPÓNU

/Michal Štochl/

Včera jsem na večer otevřel internetový portál a dozvěděl se, že se otevírá nový grand restaurant. Je jedno kde. Je jedno kdy. Pohlédl jsem na prostor a byl jsem absolutně vyděšen z toho, co jsem spatřil. Na první pohled krásný nový podnik, čistý minimalismus, ano čistý, absolutně čistý, všude a všechno. Ihned se mi proměnil do podoby kantýny jak vystřižené z noční můry. Jídelna pro jednotky gestapa, kde kuchaři hostí pány smrti, k snídani, obědu i večeři Ti skandují a opájejí se slávou moci. Nadřazená elita, bez úsměvu, radosti, hřejivého klidu, míru, bez vděčnosti k životu. Možná mi samotná zima, tak jako přicházející všudypřítomná smrt naladila toto melancholického vcítění, ten pohled neustával, naopak, vracel se, a tak, jako mračna na obloze se pomalu proměnil do obludných podob jakési nestvůry minulosti. Staré reinkarnace lidských monster vyrůstajících tady a teď v prostoru a čase naší společnosti a dostávající se zpět ke slovu a činu, ne v podobě smrti a násilí páchaném na nevinných obětech války, ale kapitálem a mamonem společnosti, jak kdyby právo na život bylo vykoupeno cestou poslušného strádání a otroctví pro strach z neznáma, pro strach ze smrti a hladu. Chceš-li jíst, zařaď se v řadě a mlč. To je cesta, která v nás samých přežila, ideologie se schovala hluboko v pramenech našeho myšlení a čekající, jako zhoubný parazit, na tu pravou dobu, se pomalu klube ven. Ideologie skrytá, zasetá z otce na syna a z matky na dceru. Co bylo hluboko zapsáno do nitra lidského kódu není lehké vymýtit jen pouhým časem. Stále se otevírající nůžky společnosti mezi třídou chudých a bohatých, představy kuchařů, bez úsměvu, sterilních nositelů onoho lepšího čistého, kteří v podobě perfektních produktů podsouvají možnost zapsat se mezi elitu a stát se tím vyšším člověkem. Pro koho vlastně, pro sebe sama, pro společnost, pro Boha, kdo toto napsal, kdo toto celé navrhl? Kam až to povede? Vidím společnost dokonalých robotů bez tváře, jen s prázdnými důlky místo očí, stejná gesta, stejné pohyby, stejné uniformy, stejně mrtvý výraz ve tvářích a bělostné záře čistých produktů kultu své vlastní dokonalostí. Kdo jsem člověče a kdo jsi ty, kdyby jsi si vzpomněl odkud vedou tvé kroky a kam kráčíš. To je ta válka, válka každodennosti, válka života, válka světa ve kterém žijeme. To není o míru, přijímání vyššího principu, toto je šlechtění nové podoby elitního člověka, jako staré téma a jako klasika mi zní v uších. Podoba super člověka nadřazeného všem ostatním podobám se pomalu formuje ve vlasti, ach, jak je mi bídně jen na to pomyslím . Měl bych psát o válce, ale toto je válka, toto je ta válka reality, válka proti sama sobě, válka proti životu a jako když buňka požírá sama sebe, společnost se pojídá navzájem, odspodu nahoru, sami sebe se požírající mršiny. Až se sežere spodina a verbež, přijde teprve ta krutá řež, sebe se požírající elity v podobě již mrtvých do sebe soukajících se monster, to již není člověk, to je prohra nad životem, to není mír, to není růst, je to slepá stezka, zaslepená tou prazvláštní září, která měla být dokonalostí. Tajná válka společnosti o uchopení moci, všechno se děje pod přikrývkou, tajně, nenásilně, lidé neumírají padlí v zabláceném příkopě, dnes lidé umírají postupně, s plnými bachory, ve vizích naplněného života, plného prosperity a možností, o kterých se naším dědům a babám ani nesnilo. Umřeli rychle, kulkou do zad, povražděni jako ne-lidé, my však umíráme jako bychom pozřeli jed, pomalu, zhoubně, tak jak jedinec umírá i celá společnost, není mír není láska, je jen prázdná vize. Jsem vyděšen představou, že není kam utéct, vše začíná právě teď. Svádím svůj vnitřní boj ve válce nitra o vítězství pánaboha nad satanem či naopak a vše okolo mě je již podmaněno v tomto zvěrstvu, proč člověk zapomněl, proč se nepoučil, nechci ani nebudu se odvolávat na autority, které si nosím ve svém srdci, ale člověk nemá šanci dál přežít ve své vývojové lince pokud své války neukončí, války sám se sebou, vnitřní války v každém okamžiku, rozděl se a pak panuj, ne získej a pak panuj, strhni ze sebe tu masku a nech ji stéct do kanálu jako olej, jinak bude pozdě člověče a tvůj boj tě přivede jen do slepé uličky, do uličky bez úniku.

Tento úryvek nepoukazuje na opravdový podnik. Autor však touto karikaturou poukazuje na novou formu gastro snobství. Když na to máš, tak kup housky a dej je v parku jako Ričrd.

CHTĚLI JSTE ZMĚNU, JÁ TAKY…

/Μελουν/

Zatím nevíme, jaké byly motivy střelců, víme ale, že existují určité kroky, které můžeme učinit, aby byli Američané ve větším bezpečí, uvedl Obama. Nikdy bychom si neměli myslet, že toto je něco, co se děje běžně, protože v jiných zemích se to tak často nestává, dodal.

Dočetl poslední řádek titulního článku, znaveně odložil noviny, opřel se do opěradla svého křesla v oválné pracovně a nepřítomně upřel pohled skrze okno. Venku se vleče, ne zrovna slunečný, spíš všední a šedivý pracovní den. Jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Myšlenky se rozjedou nekontrolovatelně jako rtuť z rozbitého teploměru po podlaze. Další masakr, tentokrát 14 mrtvých, asi dva tucty raněných, automobilová honička s policií v ulicích města, helikoptéra, intenzivní přestřelka, oba pachatelé po smrti. Zase výkonné zbraně, opět legálně držené. Byli to manželé, něco jako Bonnie a Clyde…

Ruce v pocitu bezmocného vzteku svírá v pěst. V téhle věci kurva nedokázal vůbec nic! Válka všech Američanů proti všem Američanům pokračuje. Kšeftaři se zbraněmi se mu v kongresu smějí do obličeje. Chtěl to regulovat, chtěl, aby ti militantní úchylové alespoň omezili kapacitu prodávaných zásobníků a zpřísnili systém registrace. Nic! A po každé další sebe hrůznější střelbě opět kurva nic! Nezabránil prodeji ani jediné patrony. Drze mu nabídli, že zřídí v každé škole a veřejné budově ozbrojenou stráž z řad jejich střeleckých spolků. No jistě další ozbrojená hovada do škol, ovšem tentokrát za federální peníze. To tak… Notabene chtějí snad zřídit ozbrojené stráže i na všech vánočních večírcích a vůbec všude tam, kde se sejde víc než pět lidí? Militantní úchylové, kšeftaři se smrtí, krvavý, zvrácený, cynický byznys. Jako by je slyšel: Kupujme drazí patrioti zbraně, protože díky naší korektní vládě a ztrátě hodnot, je čím dál tím více nebezpečno. Čím víc zbraní koupíme, tím víc posílíme blaho naší drahé země. Každé zhulené harlemské batole sice žvatlá, že to ve skutečnosti funguje přesně naopak, ale kdo to dokáže, že? Tedy kupujme svobodně zbraně a nenechme si tuhle poslední občanskou svobodu zpochybnit tím kryptokomunistou, který se omylem dostal do Bílého domu.
No ovšem, jenže takové postřehy o poměrech ve své domovině nemůže prezident nejmocnější země světa říkat nahlas. Bezcharakterní lháři jsou silnější než on… trapné. Co si o něm asi pomyslí Češi….?

A propos ten poslední masakr je vůbec zapeklitý. Policie v zajímavé shodě s médii celý týden váhala s interpretací motivu. Bylo jasné proč. Pokud připustíme terorismus, pak připustíme, že nás kult Daeš může prostřednictvím osamělých vlků a vlčic napadnout kdykoliv na našem území a to především díky liberálnímu trhu se zbraněmi. A to se nerado říká. Námitka zbrojařů může znít, že když chce někdo vraždit, prostředky si vždycky najde. Na druhou stranu může on president, a vůbec kdokoliv kdo má všech pět pohromadě, namítnout, že když bude chtít umlátit 14 lidí, dejme tomu basebalovou pálkou, musí přec vyvinout rozdílné úsilí, než když je chce prostě vystřílet jako králíky poloautomatickým civilním klonem pušky M16, který je v běžném prodeji. To musí přece uznat nejenom průměrně zkorumpovaný kongresman, ale i ten přechytračený běženec z Čech Ota Ulč, který má těžce obsedantní dojem, že musí v Americe neustále něco napravovat.
No jo, jenže kolikrát už to zkoušel. Na argument nestejného úsilí nutného k zabití mu zbrojaři v kongresu vždy odseknou, že věc se má právě tak, že mezi lidmi je ve skutečnosti pořád ještě málo zbraní, protože kdyby některá z těch 14 obětí měla zbraň, tak mohla ty šílence – pozor šílence (!), nikoliv teroristy – zastavit. Tváří v tvář takové marnosti, cynismu, bezbřehé nenasytnosti by chtěl křičet: Hasíme tady oheň tím, že do něj ve jménu vašeho zisku přiléváme olej!
A v jejich klidných, vitálních tvářích čte odpověď: Koho to kurva v miliardových relacích dojímá…

Chtěl to změnit, ale nezmůže nic… Ovšem půjde do toho i tak, znova a znova. Proti němu stojí to, co se vydává za autentické hodnoty země. Proti němu stojí prolhaná, nenažraná hydra. Kdyby to nebylo tragické, tak je to trapné anebo spíš k smíchu. Jenže ty zbůhdarma zmařené životy, ty stovky a tisíce lidských tragédií ty k smíchu nejsou. To kurva fakt ne…

Černou mámu, která pohřbila syna provrtaného olovem, zklamal. Bílý pistolník mu stejně nikdy nevěřil, ale pro jeho nezlomnou vůli ho o to více nenávidí. A co jeho Čech v kavárně na břehu Vltavy…?

Chtěl mír, chtěl vytáhnout Ameriku z těch špinavých, drahých válek. Nějak se to zvrtlo. Vždy, když si nechal poradit, dopadlo to přesně naopak než mu analytici z Pentagonu věštili.
Irák, ano, ten za kvílení mnohých, ukončil. Afghánistán nicméně prodloužil, pak nechal bez soudu, za to však v přímém přenosu, popravit Usámu, aniž to cokoliv změnilo. Libyi ve jménu demokracie zničil a pak nechal francouzskou rozvědku, aby vydala diktátora Kadáfiho libyjskému lidu, který mu protáhl kaďák železnou tyčí a uvláčel ho k smrti (divný národ tihle Francouzi). Syrský rozvrat podpořil, leč přímé americké intervenci zabránil, což mu bylo po katolicku Romanem Jochem vmeteno jako slabost a nerozhodnost. Ve vzniklém vakuu se jako temný džin roztáhl Daeš, což mu dali všichni svorně a internacionálně za vinu.
V Egyptě uvítal ve jménu regionální stability převrat k vojenské diktatuře a tuto okamžitě podpořil miliardovou vojenskou spoluprací, což vedlo k orálnímu uspokojení demokrata až za hrob Lubomíra Stejskala. Irán navzdory všem a všemu usmířil, za což ho Gita Zbavitelová veřejnoprávně proklela až do svého třetího kolena. Lubomír Stejskal v této souvislosti okamžitě otočil a přísahal mu apokalyptickou pomstu skrze Neviditelného psa.

A konečně kvůli ruskému vpádu na Ukrajinu nerozmístil jaderné zbraně ani v Pobaltí, ani jinde ve východní či střední Evropě, což další přemoudřelý běženec z Čech Jefim Fištejn ve shodě s českým lokálním peacemakerem Jaromírem Štětinou presentovali jako totální porážku západní civilizace na hlavu. Roman Joch pak rezignoval na psaní svých xenofobních mouder a odešel se modlit do Broumovského kláštera, Gita Zbavitelová si v Českém rozhlase navrhla snížení platu a Ota Ulč se rozhodl, že odemigruje z té strašné obamovské Ameriky zpět do nekorektních Čech.

Pravičáci ho nenávidí, levičáky zradil, čeští poturčenci krčí rameny.

Hledí do pošmourného dne a není si úplně jist, jestli něco změnil a pokud ano, tak zda to vedlo k dobrému.

Rytíř smutné postavy, bojovník s větrnými mlýny, Barack Hussein Obama, spasitel světa z rodu Quichotů.

TROFEJ

/David Lázeňský/

povídka z Kánonu „Povídky o Lorovi“

Ozvalo se, prrrrrrrrrrrr a vyjížděli postupně: Masaryk na Benešovi, Hácha na Svobodovi, Husák na Babišovi, Havlenko na Klausovi a Cibulka na Míle. Projeli Hračana, zdravíce vůkol jásající davy do čehož vlály skvostné standarty.

28. říjen – vznik samostatného Československého státu

/z Alfrédova zápisníku, rok 1918/

Alfréd zběžně lordovi vypucoval kabát od jehličí a srdečně vítal svého pána i přítele, navrátivšího se z honu v hustých lesích a neprostupných porostech, které obklopovaly panství kam jen vilné oko v tuto roční dobu dohlédlo. Lord zdál se jaksi zasmušilý. Bude to nejspíše tím počasím, zamyslil se Alfréd a zadíval se skrz vitrážové okno na nehostinně vyhlížející alej, jenž lemovala příjezdovou cestu k panství. Listí z mohutných buků a kaštanů již opadalo a tak, při pohledu z kopečku na tři míle od panství, alej vyhlížela jako obrovské pařáty trčící zlovolně ze samého nitra těchto mlhavých luk. V dálce se objevil zaprášený kočár.
Zde bych si dovolil ocitovat z deníkového záznamu samotného Alfréda: „Když jsem uvedl nečekaného hosta do modrého salonku ohlásil jsem lordovi, že se podává večeře. Ten ale na nic nehleděl a hrabošil v zásuvce svého psacího stolu, až pojednou uchopil jakýsi rukopis a zadíval se do něj pod světlem mohutné lampy se zeleným stínítkem. Začetl se a… upadl na zem. Když lord procitl, mumlaje nesouvislé věty typu: „Já tě uříznu.“ „Ty seš Babiš.“ „Kde je číslo na Cibulku?“ a podobně, zmizel v modrém salónku, kde stále čekal podivný host – malý pán ve fraku, jak jsem se později dozvěděl, nakladatel.“
Po několika hodinách zaznělo mramorovou chodbou ufprrrrrr. Lord vkráčel do pracovny pod paží svíraje hlavu nakladatelovu, do jejíž úst byl bezpochyby vecpán lordův rukopis, tak usoudil Alfréd, který lordovo písmo znal a napsal o něm několik kaligrafických studií. „Co se to děje, milorde?“ otázal se. „Babiš!“ zašeptal nejdřív pro sebe lord. Terpve pak si uvědomil sluhovu přítomnost a pravil vznešeně hlasem, který by mohl podepírat lomené oblouky v průčelí těch nejmonumentálnějších gotických katedrál: „Nic, nic drahý Alfréde, snad se alespoň tato hlava bude dobře vyjímat mezi ostatními na stěně trofejí“.