MERKAVA

(úryvek z připravovaného III. vydání (úspěšné) knihy Obchodník s nocí, narcis a netopýr aneb jak básník vnímá (vyšší) spravedlnost světa)

Na sklonku opravdového druhého tisíciletí, jarního dne roku 1988 byla Viktorovi Drozdovi prostřednictvím a z určení potočních vod vyjevena část budoucnosti planety Země podobně jako kdysi kněžně Libuši.
21. 8. 1988 se budoucnost vyplavená elegantním potokem Viktorovi Drozdovi na jaře z paměti začala stroze naplňovat. Nenapadlo ho, se tomu pokusit zabránit. Bylo to ale pro něj horší, než čekal.
Před vězením zachránila Drozda amnestie prezidenta republiky. Podle potočního proroctví byl V. D. za srpen vyloučen ze školy a za trest nastoupil v učilišti Zelená cihla v Berouně.

MERKAVA

Před Spoustou ho na stavbě mohl chránit jediný člověk, Faustus. Pomocný topenář, příležitostný svářeč, ilegální vodnář. Faustus byl fousáč, nesměl zapisovat do stavebního deníku a po večerech hrával po pražských barech rozvedeným soustružnicím na klarinet. Jeho životním krédem bylo, že nahotou může být šokován i řádný člen ROH a že Karel sral. Budeš to mít těžký, prorokoval tiše…
Kromě Faustuse strážil Drozda anděl strážný. Měl značkový počítač s biblickým softwarem, chráněným proti ilegálnímu stažení holografickým fousem Stvořitele, a na jeho kontrastním monitoru blikaly ikonky tak rychle, že byly lidským okem nepostřehnutelné. Kdykoliv se měl despotický cementátorr Spousta objevit někde za rohem, chvilku před tím to anděl pošeptal Vikymu do ucha i bez slevy.
„Skončíš jako Kopáč, Drozd!“ Spousta vyhrožoval a znělo to jak v historickém velkofilmu Johanka z Arku a drozdí meč. Kopáči přitom se sadistickými úškleby vykukovali z výkopů, z úst jim ve výkřiku prázdnoty vytékaly pavlovovské sliny v předtuše zpěněné spřežky a mladého masa na ubití. Ze žlučovitých tváří jim výsměšně koukal leviatan, který měl v budoucnosti Drozdovi zle zatopit. Jeho zlomová smyčka se začala utahovat.
Na sklenku, ne všichni patřili na stavbě mezi prudiče. Lindova a Podlukova parta si Drozda brzy brala k sobě do vyšších pater stavby, protože díky tátovi o stavbě ledacos věděl. S nevšední trpělivostí ho stavbaři učili získat nelehký a okem nezachytitelný fortel, brali ho do hospody a platili mu pivo i cigára, a když chtěl Drozda od nich někdo koupit, řekli mu: Viktora neprodáme. Tyhle lidi měli svoji práci rádi a bylo jim jedno, jestli je komunismus nebo co. Dělali by jí vždycky dobře.
Viktor míchal, kroužil, hloubal hloubákem do hloubek značných a věřil, u prkených mrákot! – věřil, že až bude Héraklův žlab všedního dne naplněn žufánkem mírou vrchovatou, pak režim s rukama od krve sám od sebe padne a on se vrátí na školu. Jako by se řídil heslem „zboříme komunismus prací“, jako by při tom četl Hořké slzy sezónního štvance, šeptal si Viky na učňovské stavbě nemocnice na konci města sokratovskou modlitbičku hospodského guru Petra Paura: „Nejvíc mě baví to, co mě vůbec nebaví.“
Zdravě nepřemýšlel, co s načatým životem, vždyť mu bylo patnáct let. V mysli potopené cementem, rozpouštějícím se v nosu, a dřinou poněkud potemnělé, vyvstal přes prožívaný záhul pestrý obraz puebla podobného chobotnici.
Proti všem racionálním závěrům Viktor kráčel cestou dharmy k hřebenu hory po a proti větru i po a proti proudu potoka a taková byla i jeho stavební harmonie. Nad principem experimentální materializace a geomantie feng shui stál řád tvoření. Viktorovo první átma byla vlna, druhým vánek. Pomalovaný jako maur sprškou tvrdnoucí malty, křístnul oheň.
Pueblo podle podstaty, která vyplývala ze zakvapujícího rozporu mezi vyhraněnou metafyzikou a přísnou ontologií. Aby to tak nebylo obráceně. Centrální rozvod piva. Pohotovostní pivanty. Ferchadův pivovod do Afriky pro všechny žíznící, ale nikoliv kriticky žíznivé Afričany, protože asertivní fakt, že každý laskavější psychoanalytik rozpozná snadno a hravě v pueblu ztracený a idealizovaný internát, tento fakt Afričany před smrtí nezachrání. S rozvážností mladé duše viděl život puebla v každém místečku rozestavěné stavby, každou skulinu plnil jeho radostnými dějinami. Vnímal jeho kreativní, činorodou, mírně čarodějnou atmosféru, cítil na tváři jeho dech, žil jeho životem.
Ustalovače v něm neměly místo.
Neustále na stavbě hledal jeho tajnou bránu, ale to se mu podařilo jen jednou. Každou chvíli měl pocit, že musí najít tajné dveře budoucnosti, a když se mu to konečně povedlo, něco se ho pokusilo donutit k tomu, aby se stal looperem, tím, kdo v budoucnosti zabíjí lidi. Přesto věřil, a když se jednou opil v tanečních, vydal se na stavbu v listopadových vločkách noci. Z čeho je postavena stavba, když spí?
Prorokovaná stavba, která se ho dost natrápila a připravila ho o školu a vyplněným proroctvím paradoxně i o budoucnost, se odsouzenci stala mystickým chrámem jednoho srdce. Místem, kde ticho mělo reverb a hall. Prozatímní hvězdy sestoupily z oblohy a dělaly mu společnost? Nebo on vyletěl rychlostí světla k nim? Nevisel, Velký vůz se proměnil v mytickou merkavu a ta Drozda vezla k věčnosti. Cestou je doprovázela karavana mraků a hlas měsíčního svitu. Vnímal věčný prožitek nekonečna a nesmrtelnosti a přál si jej dát celému světu. Cítil, že se narodil pro to, aby poznal věčnost, a že tato chvíle přišla. Bylo mu úplně jedno, jestli ho zítra ráno zabetonujou betonovacími tóny do lomu u Berouna, nebo ne, věděl, že navždy nesmrtelně zvítězil.
Budoucnost zazářila všemi barvami, a i když z ní cítil mnohou bolest, vnímal ji jako neskutečně krásnou. Do roka a do dne, šeptal si s listopadovými vločkami a usmíval se štěstím. Cítil, že se do něj v té chvíli zamilovala láska a ten pocit ho naplnil bláznivou radostí a láskou ke všemu živému i neživému. Když vysoko na nebi viděl kolem sebe tolik hvězd, uvědomil si, že existence nejenže má smysl, ale že její smysl je nevýslovně a přiléhavě krásný.
Bylo v tom cosi výsostně spravedlivého, světlo hvězd, ledový vzduch na rozpáleném čele, láska v srdci světa. Mejdan s Polárkou si v mystickém chrámu opravdu užil, bolest, kterou musel prožít, se proměnila v němný úžas nad osudem a údělem člověka.
Když pozdě v noci v mokasínkách do tanečních čekal na vlak, byla mu nepředstavitelná zima a nakonec usnul v jedné z chodeb nemocnice na konci města, jejíž nový pavilon prdelogie vznikal jako učňovská stavba.
Když ho brzy ráno probudily tři sestry, které šly do šaten, vůbec nevěděl, která bije, využil toho, že se spěchajícím sestrám mírně ulevilo, že není mrtvý nebo vážně zraněný, řekl, že už je mu docela dobře, rozhodně líp než včera, a rychle zmizel.
Prožitek věčnosti, jistota nesmrtelného smyslu a posmrtná úvaha na téma posmrtný odkaz Viktora Drozda s patrným telepatickým puncem v případě zabetonování do lomu, zachránily Vikiho na stavbě před depkou, a hned nato přilít Jakub, snědý Babyloňan z Bagdádu.
Jakub Ali pošeptal Drozdovi do ucha: „Můj přítel je kapitán Nemo,“ a když Viky nalil do míchačky vodu a s pocitem psance do ní naházel kameny, začal do konce pracovní doby kolem sebe s bohatým arabským smíchem srdečně rozhazovat rituální marlboro. Někomu ho přímo vnutil s nepředstíranou filmovou úklonou, jinému řekl zhnuseně: Co chceš, tě poslal Spousta, abys mu ho vyhulil?
Ali začíná šálou na krku. Nikdy nevíš, co hraje a co myslí vážně, on sám to neví, vždycky je ale v neklamném centru dění. Má nad lidmi okouzlující moc, a i kdyby si třeba jenom krknul, vzbudil by tím osvobozující salvu smíchu. Že je často středem pozornosti Drozd, mu tehdy bylo úplně šumák, ti dva si padli do oka téměř okamžitě. Oba věděli, že šroubováky rostou na stromech a že jsou napůl cizinci.
Když Drozd vezl v kolečku dobrotivou chobotnici barvy tmavé sieny, zastavil se čas. Spirála chobotnice se v kolečku labužnicky převalovala, roztahovala chapadla k jeho okrajům, až přecházely oči, a kolem kolečka, nad nímž se vznášel inkoustový opar, se ve spirále vlnil zatavený čas. Všecko ostatní se zastavilo, i lidé na okamžik zkameněli ve věčných pózách. Chobotnice zmizela v bohémské suti a rozvinula svá nekonečná chapadla mezi kameny. Padla! Důkaz boží, což znamená, že bůh existuje! Právě to bylo dokázáno a potvrzeno! Kámen!
Tajně zmizeli průchozí kotelnou a podzemní chodbou zapadli do nemocničního kiosku, kterému ve své tajné spolumluvě říkali Moulin Rouge a kde se občas zavlnily svůdné hřívy sestřiček ze zdrávky. S jednou z nich se už Viky líbal, byla sladká jako kurdská broskev. Toro!
Sotva ti dva uskutečnili asi tak nějak tento tajný plán, začalo venku lít jako na zavolanou a pršelo pak celých deset dní. Deset dní kyselého období dešťů, které na věky změnilo dějiny meteorologie v Čechách i dějiny míchání malty ve střední Evropě, ty vole. Lžíci na to.