Malá pohádka

/Pavel Kafka/
A sotva na zlatavém chmíří nejjemnějšího chvojí rozestláno bylo objevil se pod košatou větví malý Kolouš a přinesl velkému Koloušovi uzrálé bobule temně tmavé modři.“Tu máš velký Kolouši“podívej jakou večeři nám lesík přinesl.“Malý Koloušku“zavolal vylekaně Kolouš“popravdě hned odpověz,ochutnal si již pro nás z večeře jednu jedinou bobuli“ „Ba ne,ani jednu jsem neochutnal,rty nepolíbil,ale větvičky s nimi pečlivě odtrhával a pak ke společné večeři k tobě na rozestlané lože s díky přinesl“ „Dobře jsi udělal malý Kolouši a mě se tuze ulevilo,že si tak opatrný.Tyto bobule se zvou krkavčí macecha a jsou nejjedovatějším plodem celého lesa,pojíst je je nebezpečnější,než vydat se z mezí lesa do lidského moře a přinesli by mi jen mnoho slz ,protože by ti příliš brzký,ale dlouhý spánek připravily.Tvé tělo by mě opustilo a já zůstal bych zírat po celé dny se snahou vycítit chvění tvé krotké duše létající s větrem v posledních zbylých hvozdech.
„Musíš bedlivě smysly nastražit a kumunikovat s florou.Naslouchat květinám a cítit.Napoví ti ,je li čas,kterou z nich pojíst a některým ,seč by se na jazyku rozplynuli,je třeba pro jejich přání zůstat krásné a kvést odpustit.““Máš pravdu Kolouši.“Když Kolouši domluvili,vyndal ještě velký zpoza lože kvítka s trávou nachystané,společně pojedli a usnuli.Ranní svítání omylo mýdlem ze srsti koloušů poslední třpyt hvězd,osvítilo probouzející se lesní mysl a nahlédlo na panenské místo,kde po řady dní si žily v bezelstné rovnosti velký a malý Kolouš,věrně se milovali a učili se navzájem všemu dobrému.Zlatá zrnka písku unášena průzračnou křišťálovou vodou kouzelné studánky vracela se na místo půdy mezi kořínky vymleté z trsu trávy co česala vodu zavlažující ostrůvky květin v mozaice předsíně Kolouškova obydlí.Slunce pak roztřpytilo rosu na zlatooděných stéblech čerstvých travin zvoucích ke snídani na dvorečku.Na bublinkách z mechu,měkkém koberečku rostl oválný rychleji rostoucí mechový noční stoleček a vedle oblázkové destičky se tyčila bedla útlonožka,noční lampička a denní slunečník.Štít střechy rostl na zemi a vymezovaly ho hříbky podle hvězd.Studánka vtékala do zracadla,které chránilo jezerní kotlinku z východní strany a kopce na západ se špulily v plné rty našpulené pusy,která každý večer toužila po dotyku toho červeného hořícího bonbónu.Sever byl z půli houževnatý les,doopravdy nejstarší na světě,ve kterém se věky všech stromů lišily a mísily.Silné větve porostlé mechem vytvářely uličky a otvůrky mezi listy propouštěly kuličky světel,kde mezi tmavěmodrým kapradím vykvétaly Macešky Venušky.A z druhé půly kratší vlásky trojhranné školky s vyvýšenou pěšinkou,kdy bylo třeba lechce našlapovat,protože menší sazeničky i povyrostlá semínka byla křehčí a tenčí tak podobna svému prostředí,kde severní les tišil silný vítr a konečně jih tam na loukách ,jež táhly v dálavy,kde své tance mohl svobodně rozehrát,švitořit se stébly a také je česat v účesy a obrazce s originalitou vznešenou ,vzrušenou a o šum lesa tišší.Tam některé ráno vyrazili Kolouši lehce a ladně letem.Hráli si a honili se až obkroužili jezero,kde čarovnou krajinu pozorovali a zkoumali také větřením.Tu divoce malý Kolouš zaskotačil,když velký kolouš zavětřil rodinu zajíce neváhal malého upozornit:“Tiše koloušku,dnes s námi závodit nemůže,větřím že má v bříšku mláďata „a jako když proutkem tne,stišili kolouši pohyb,metabolismus,i dráhy krve a jali se předávat jak důležité je dodržet v lese klid a co mohla by způsobit nekázeň a i důsledky toho.“Jen je zvláštní ta zář ,když zpomalím,která mi plete na nožky vlnité ponožky“zašpitl malý Kolouš“vidím i zář nad tvojí hlavou,rozpíná se jako slunce kolem hlavy třinácté lunety Mikoláše Alše“na to velký Kolouš“ale to jsou lidská světla z moře,ta nejsou pro nás ani dobrá ani špatná,zatím ne…“A tu z hory uvolnil se kámen,kámen,který letěl přímo do zaječího doupata a malý Kolouš vyskočil ve snaze odchýlit kámen z dráhy,když velký v mžiku pochopil a ještě předehnal malého a srazil kámen v letu na stranu,Kolouška malého postrčil a sám se svalil po nárazu kamenem do boku na louku,kus od zaječího doupěte.“Au,auí“zasténal velký.“Ach ne!“zvolal malý.“Koloušku za mezí lesa je oblast,kterou mi Kolouši zveme moře,nikdy se tam sám nevydej,ani v pátek,jako je tento soudný den,neboť špatným zykům by ses tam přiučil a různým svodům snáze podléhal,byl bys štván a stal se zlým,jen malou šanci na výhru bys udržel.“Slibuji ,že tě nikdy neopustím Kolouši a kdybych ještě věděl,co zlého by se mi tam stát mohlo,ale jistě že se tam nevydám sám a ty budeš mít dost času o všem vše co víš mi vyložit,společně najdeme řešení a jistě se tam i společně vydáme.V tom Kolouš zakýval hlavou,zatřepetal plachty a konečně nabral z plna nového dechu.“Tak je vše ještě před námi Kolouši a neštěstí je zažehnáno!“Tu se malý Kolouš rozeskotačil div nevyštval zaječici z úkrytu,která ale vše před tím viděla a věděla,za co je Koloušům vděčná.Kolouše oko bylo citlivé na mnohé druhy záření a paprsků o které nebylo ve městě nouze.Barevné plalety zářícíh obrazovek,perliček navlékaných na spirály zářícího vlasce,rozplétaných vysílači.Barevná mikáda sypající se do středů ulic i obchodních domů.Fontány pohyblivých obrazů a mihotajících se záblesků impulsů pronikaly fontanely myslících lidí.Všechny možné druhy záření vlnících se v rozbouřeném moři světelných vět a zamilovaných chatů a také jemný popílek vznášící se nad mraky,které zrozené spalujícími se látkami pohonných hmot tvořily kruhový opar kolem lesa nad silnicemi,které doposud přibývaly jako nedopletený obnošený svetr,který doslova nehřeje,nebo si říká o výměnu za výhřevnou elektrickou dečku,ale nikdo jej neodloží,protože nepospíchá s přípravou na tvrdou zimu.A tak kolem lesa dokola vznikla světelná hradba pěkně zastřešená a prostředí se učilo přenášet dimensované malé fotony a pixely vzduchem snímat a pamatovat si obraz a také jej promítat.Na bříšcích Koloušů,tak bylo chvílemi možné sledovat chaty či úryvky z filmů.Podivné podmínky,život obrazu i podivné nebe kolem posledního útočiště přírody hlubokého tajemství lesa,umožnili tak nerušenému snu obrazu,aby se jako malířka nebo skromný mladý animátor nejkrásnějších scenérií z velmi dávných časů,z dob drahocenných,zde na posledním místě poodkrýval,porovnával a nalézal mnohé shody i výhody nové generace.Poslední přírodní reservace,ostrov který začalo pronikat oné záření,se tak pomalu mapoval,nahrával a zprvu záře začínala podemílat jeho písčité meze a jako mořský vlhký vzduch usazoval se na něčem neznámém v tvorbě druhého světa.Zajímavou objevujeme ale schopnost mraku,kdy se mapovaná krajina vrací a obrázky z lesa odráží ze zamračené klenby lesklého popílku a promítá jej na různých místech města jako pomníky a sochařské kreace pro oko člověka.A tak se jal člověk napodobovatel utvářet ráz města podle toho,co nově spatřil.Ve městě si vyhradil právo na realizaci parků,studánek a zátiší.Vznikaly i malé chovné čtvrti s oborami pro drobnou zvěř a ptactvo.

„SŮL Z RAN LÍZATI“
Malý a velký Kolouš