KOLA

/Michal Štochl/

Poslední měsíc, kola Saturnu rotují kolem jeho osy, každý svým směrem a rychlostí. V každém prstenci, schován život, schován osud a příběh a celá galaxie jemných nitek, které pospojují vše, co jsme kdy byli, jsme a budeme. Končíme a vše začíná. A kruhy, které vytváří vše, co známe – emoce, lásky, přátelství, hru v karty i TV Novu – se pomalu začínají zastavovat. Těším se, jak poslední prstenec nesmírné velikosti se pomalu zastaví a bude stát. A nebude to, jako když někdo zatáhne za brzdu nouzového zastavení a vše naráz sebou trhne, až se všichni pasažéři rozmlátí o nejbližší stěnu vagonu. Toto je postupné, pěkně propracované. Poslední drobky nedojedené snídaně se stírají ze stolu a nový začátek a možnost pro každou lidskou bytost se blíží. Nenásilně, bez problémů. Avšak vidět, že se toto děje, je velice obtížné. Síla, která tak dlouho roztáčela ony prstence sice pomine, fix však, jak jedoucí film, bude přehrávat ten samý dokola se opakující děj snad po staletí, než dojde k jeho rozpuštění a možnosti vykročit novým krokem do zatím neznámého světa, který i může působit nebezpečně, protože jej neznáme. Je to však svět nových možností. Svět, který byl už mnohokrát objeven a zase zapomenut. Svět, kde každý rozhoduje nad svým vlastním průběhem. Svět, který nekončí ani nezačíná a ihned dá odezvu jak radar, který se odráží od skal. Již se nebude čekat na své činy po staletí, aby se ulomené stéblo mohlo vrátit jako tsunami, vrátí se hned. Proto je potřeba dávat si pozor na své kroky, protože jejich význam je obrovský. Každý má ve svých rukou moc nad tímto světem, harmonii, rozkvět a nebo zhoubu a zkázu. A je už na nás, v jakém světě chceme dále žít. Každý by si to měl uvědomit, protože lidé se nechovají hezky k sobě samým ani ke svému okolí. Je to nevyhnutelná cesta, protože až se vše zastaví, vše se začne vracet ihned. Druhý den, možná i dříve, se začnou dít věci. Planeta se bude ohýbat, jak palma ve vichru a v bouři, přijdou záplavy a ničivá tornáda. Ale to není řečeno proto, aby člověk měl strach, nebo aby zalezl a někde se před vším schoval. To nikomu nepomůže, to se začne dít. Každý člověk se stane naprostým strůjcem všeho a čím dřív pochopí, že svým chováním může přidávat sílu ničivému tornádu, které se žene na něj samého, tím lépe pro nás pro všechny a pro možnost žít život ve větší harmonii. Tímto krokem člověk nepomáhá jen sám sobě, pomáhá svým blízkým, rodině, přátelům, obci, městu, státu, celé planetě, celé sluneční soustavě. Když planeta začne zářit, možná se i staří světlí, schovaní v temné noci tohoto věku, začnou probouzet, že začíná konečně svítit a mohou vstávat. A i bytosti, které z černých bouří čerpají svou jedinečnou sílu, ztratí svou volnost. Tak moc dalekosáhlý smysl může mít vědomí toho, že jsme v každém okamžiku strůjci všech dějů a hlavně toho, že se kola zastaví a pak už vše bude v takové rychlosti, že si budeme moci rozmýšlet vykonat něco, co se ve stejné či větší míře vrátí proti nám.