KDYŽ ČÍŇAN PROMLUVÍ

/Ludvík Toman/

O pár měsíců nebo jen dnů dříve nežli se posléze na začátku srpna
14. roku nechal Ludwig Wittgenstein dobrovolně odvést na haličskou frontu, zapsal si do notesu tuhletu známou větu:

Slyšíme-li mluvit Číňana, máme sklon považovat jeho řeč za neartikulované chrčení. Ten, kdo rozumí čínsky, v tom pozná jazyk. Právě tak nepoznávám často člověka v člověku.

Možná tuto větu napsal až na frontě, kde se mnohokrát vyznamenal v první linii, když v předpolí sloužil jako snadný terč nepříteli a současně císaři coby pozorovatel smrtonosné přesnosti palby C. K. baterie polních houfnic.

Jako budoucí filozof se tak mnohokrát setkal s krvavou smrtí na pouhé centimetry od sebe, sám však měl štěstí, celé měsíce, vystaven před zákopy vstříc střelám i střepinám šrapnelů obou bojujících stran, zůstával nezraněn.

Za odvahu byl povyšován, vyznamenán zlatou či jen bronzovou medailí a dokonce jako pouhého jednoročního dobrovolníka v zanedbatelné hodnosti narychlo povýšeného desátníka jej velitelé odeslali z Haliče do zápolí pevnostního města Olomouce, aby zde absolvoval půlroční kurz na dělostřelecké důstojnické škole, pouhý kaprál mezi samými lajtnanty a majory!

Do Olomouce dorazil Wittgenstein 1. září 1916, a pokud se kterýsi čtoucí zajímá, jaké bylo toho dne v městě počasí, tak prosím, zde je pár údajů a čísel vypsaných ze starobylých meteorologických záznamů:

Prvního až třetího září a také pátého září bylo zataženo, třetího a pátého září se srážkami. Teplota vzduchu se v první dekádě září pohybovala mezi 9 až 24° C. V neděli 1. září bylo v poledne naměřeno 16,2 stupňů. Začátkem září toho toku bylo poměrně větrno, vítr foukal od severu a severovýchodu.

Odjezdy vlaků C. K. Severní dráhy z Krakova, hlavního města Haliče:

6.20, 10.35, 10.45, 8.25, 8.35, 7.04, 2.02, 6.10, 10.00, 10.12, 2.45, 2.55, 6.35

Příjezdy vlaků do stanice Přerov ze směru od Krakova:

1.34, 3.08, 3.20, 2.58, 3.31, 2.35, 7.08, 8.48, 1.02, 5.25, 5.35, 7.14, 7.24, 8.14

Příjezdy vlaků C. K. Severní dráhy od Přerova do Olomouce podle téhož jízdního řádu platného pro období zimních měsíců let 1916 až 1917:
2.18, 5.46, 7.05, 9.33, 11.11, 2.04, 8.07, 11.35

Železničářský den se tenkrát dělil na půlky podle dvojích dvanáctihodinových kruhů rafiček. Čas se tehdy zapisoval, četl i prožíval zcela jiným způsobem, jenž je nám dnes v návaznostech i jen pouhých vlakových přípojů osobní vozby sotva srozumitelný.

Údaje o grafikonech případných pravidelných ešalonů vojenských transportů na těchže tratích jsou již zcela nedostupné – proto byť jen na hodinu přesný čas příjezdu jednoho anonyma tenkrát do Olomouce lze již jen velmi obtížně doložit.

Naprostá tehdejší běžná, víceméně všeobecná, srozumitelnost se i na stránce dobového jízdního řádu časem změnila v dnešní jeho jen již grafickou čínštinu, z níž se srozumitelně vymykají a trčí stále tatáž stejná kilometráž a názvy aglomerací lidských sídel jako svého druhu archetypy.

Všechno se změnilo, pouze koleje srostly zcela samozřejmě s krajinou i zemí do mýtu.

Co se týče filozofova zápisníku jako zdroje faktů nebo alespoň účelné pomůcky k verifikaci dohadů, dne 1. září 1916 zůstal bez záznamu.

Jako jednoroční dobrovolník měl pouhý desátník Wittgenstein oproti běžným poddůstojníkům jednu výhodu. Nemusel bydlet s mužstvem v kasárnách. A proto si ihned sháněl v Olomouci bydlení, na případné výši částky činže mu nezáleželo, jako syn ocelářského magnáta patřil k nejbohatším mladým mužům celého C. K. mocnářství.

Proto není divu, že zatoužil po místnůstce úplně nahoře pod špicí gotické věže olomoucké radnice, ovšem zde mu ani vojenská odvaha a otcovy peníze nebyly nic platné, narazil totiž na berana rodem z Hané, olomouckého městského ponocného, jenž odsud z výše o nocích pozorovával město, zdali v něm někde nevzplálo, nebo, nedejbože, nehoří, a o svůj klid, vyhlídku, romantiku i azyl vysoko nad městem se s nikým ani za poplatek dělit nechtěl.

Přesto jejich vyjednávání muselo být hodně urputné, poněvadž zde po něm vytrval jakýsi místní duch, jehož zpřítomňování si v letních měsících může ověřit každý zájemce, vždyť po celé dny co hodinu se dřevěnými schody vydávají nahoru skupiny zevlounů vedených malou, mladince mile pihovatou průvodkyní.

Toho dne jsem v Olomouci fotografoval celé dopoledne, jak i posléze málem až do večera, jen v poledne jsem si sám s průvodkyní odskočil nahoru.

Průvodkyně byla mladá a obzvláště mile pihovatá, každý si může i její existenci osobní návštěvou ověřit, již při pouhém vstupu před místnůstku jsem měl pocit, že se uvnitř cosi uděje.

Fotografoval jsem interiér ze všech možných pohledů a úhlů, byť na něm nic není obzvláštního, poněvadž na pohled jeho vizualita dřevěných ořezávaných lavic zamrzla někdy v dobách Aloise Jiráska.

Napohled se tedy uvnitř nic neudálo, na chodbě před místnůskou mě ovšem při odchodu cosi studeně objalo zezadu obouruč přes stehna, ona mladá průvodkyně jdoucí přede mnou to v žádném případě nebyla.

Rozuzlení mé předtuchy nastalo až potom při náhledech v noutbuku: všechno, co jsem nafotil na věži, bylo tak nějak divně neostré, zatímco ostatní záběry pořízené jinde v průběhu celého dne neměly ani chybičku.

Koukal jsem se na ty zmetky, litoval námahy a snahy, a přitom koumal, jaký mi je tu posílán vzkaz, jak bych měl nezdaru rozumět, poněvadž o náhodu nebo nějakou mou zásadní autorskou chybu se jednat nemohlo.

Nakonec mě opravdu cosi naprosto nepředpokládaně ponouklo, já zatímní šeďáky obrátil každý do negativu, v této podobě, v jakémsi všechno probarvujícím modrošedém tónu, začaly vypadat skvěle, dokonce ve vnějším pocitu jakési snové atmosféry věrohodněji popisovaly i charakterizovaly prostředí.

Jakoby se vlastním opakem, zneživotněním, staly simulakrem, pohledem z druhé strany, zrcadlem reality.

Obdobnou zkušenost se zhmotňujícím se Wittgensteinovým olomouckým duchem zažila při její loňské prázdninové návštěvě i americká herečka Meg Ryan, dovoluji si její zážitek popsat formou citátu z literárního scénáře připravovaného hraného filmu – tedy v jistém smyslu žánrově stylově, filmově, vždyť si sem přece tenkrát do Olomouce odskočila na pár hodin z filmového festivalu v Karlových Varech, jehož byla čestným hostem. Obzvláště filmovanou celebritou, jak si zejména každá čtenářka filmových rubrik jistě ihned vzpomene.

Kamera nejdříve pohledem postupuje interiérem místnůstky pod vrcholem radniční věže.

Tak to je ta místnost, kterou si chtěl Wittgenstein najmout na celý půlrok pobytu, – s rozmáchlým gestem poučí anglicky těch několik návštěvníků pihovatá průvodkyně.

Poněkud malá na tak velikého filozofa, – zavtipkuje rabín Eliášek, který dělá hvězdě doprovod.

Na jednu stranu takový romantik, a v díle tak neúprosný racionalista, – dodá Meg Ryan.

A přesto ponocného, strážce věže, neumluvil, logika a záměr někdy nestačí, – shrne průvodkyně věcně.

Strážce věže, – probere se z přemýšlení větou v angličtině jakýsi Číňan, který je tu jako návštěvník nahoře s nimi: – To je jako název povídky, jak od Kafky.

A předešle řečené ještě jednou zopakuje čínsky své manželce, velmi pohledné mulatce.

Ten přece napsal Strážce hrobky, der Grafbewaker, – s chrčivě skřípavými německými rrr napomene manžela poněkud znechuceně i odtažitě Číňanova choť anglicky.

Když posléze vyhlédneme ven na venkovní ochoz, vidíme Meg Ryan s Eliáškem, jak stranou od roztroušené skupinky jiných turistů obhlížejí město z nadhledu.

Po celou dobu pohledů na město znějí na ochozu slova závěru rabínova vyprávění dávné chasidské legendy: – Proto starobylá a ještě starobylejší evropská města, v nichž Židé bydleli, poznáš na první pohled podle toho, že nebe střech a fasád jejich domů je plné roztodivných věžiček. Každá z nich jako by byla dílčím místem sítě, jak na hracím plánu nějaké podivné obrovské nebeské halmy, nebo návnady. Lákadlem pro kohosi, kdo se pohybuje mimo. A my víme, že na proroka Eliáše, aby hned prvním bodem mohl vstoupit, a pak špičku po špičce pod patami kroků pobýval mezi námi, čím více věží, aby nám nablízku mezi námi co nejdéle vydržel …

Mimo jejich zájem simultánně na ochozu předčítá z notýsku čínský turista své společnici ony tři Wittgensteinovy věty o Číňanovi, datované do roku 1914.

Když dočte, dobrosrdečně vyhlížející Číňan velmi zručně složí z listu vlaštovku a hodí ji proti městu.

Letoun se samozřejmě ihned odrazí od drátěných kosočtverců pletiva, jímž je celý ochoz vyhlídkové terasy obehnán.

Zohnut v trupu padne na dlažbu, v místě zlomeniny vyhřezne, čínské znaky původního textu jsou ovšem stále skvěle čitelné.

Číňan k trupu přiklekne, zvedne v prstech vzkaz před oči, a co je z nápisu teď vidět, po jejich zvyku destilovat věštby ze všeho, co připomíná znaky, viditelné přečte.

Snad jsi, Moniko, někdy viděla nebo zažila, přesto ti připomenu, že na konci slavnostní večeře čínský vrchní, nebo hospodyně, přináší hostům tácek malých koláčků.

Hosté si berou každý jeden, a když koláček rozkousnou, uvnitř mají papírek s napsanou stručnou věštbou.

Ještě včera odpoledne jsem nevěděl, že mi samému to jako smysluplné znění připomínající předtuchu takhle báječně vyjde s pomocí pouhého neúčastného strojového překladače na Googlu.

POKUD SNAD NĚKDY USLYŠÍTE LIDI MLUVIT ČÍNSKY,

ČASTO SI OSOBY K TOMU ODSOUZENÉ TOHO NEJSOU VĚDOMY.

Jsem zvědav, jak totéž, co se mi nabídlo jako univerzálně platné znění ve dvou řádcích nápisů na křídlech mnou pro pokus seskládaného papírového letounu, přeloží pan pražský sinolog Zádrapa, kterému jsem včera večer poslal totéž k louskání, s podotknutím, že obdobně náhodným pudem se v Číně po staletí podle tradic I-tingu předpovídá z mincí nebo nastříhaných stébel řebříčku.

Když účastníci vyhlídky projdou místnůstkou nazpátek, a procházejí dveřmi na chodbičku před ní, rabín Eliášek šeptem pronese: – Existuje taková pověra, že koho si Wittgensteinův duch oblíbil, tak toho se nějak při odchodu dotkne. Soustřeď se… –

A opravdu, na chodbičce Meg Ryan náhle ucítí, jako by ji cosi zezadu mrazivě objalo oběma přes stehna: – Sáhnul si mne… Bylo to takový divně studený… – svěří se vzápětí na chodbičce překvapeně.

Stejně podobně znejistěle se tváří onen Číňan, který před chvílí na vyhlídce předčítal. Dokonce překvapením vypísknul a teď se rozhlíží nejistě i provinile kolem sebe, zatímco jeho choť už viditelně pevně svírá rty kvůli těm všem nejapným manželovým trapnostem.

Kam? – zeptá se Eliášek.

Meg hereckou akcí předvede místo jejího kontaktu se zásvětím.

Koukni se na toho Čínana, ten to zřejmě dostal taky… Životopisci si tedy oprávněně nejsou jistí Wittgensteinovou sexuální orientací. –

It was Wittgenstein´s ghost, too, – vysvětlí rabín Číňanovi příčinu.

Jeho manželka barvy sladkého kakaa, doposud jen přezíravě znuděna, hystericky neartikulovaně chrčivě vyjekne.

Neodvratitelní zvědavci, obdobně jako neúprosní nedůvěřivci i skeptici, si mohou podle mého vzoru čínské znaky dávného Wittgensteinova vzkazu zkopírovat a vytisknout, z listu složit laštůvku, bušit s ní v různých variacích pohybů a sil do zdi nejlíp betonové, a posléze z papírových vnitřností číst svoje věštby, obdobně jako činili haruspikové z útrob živých ptáků kdysi v antice.

3. Iracionální názory vedou k novým zkušenostem.

Předešlé tvrzení, mnou použité jako pobídnutí, vyslovil jeden z Wittgensteinových následovníků po jiných cestách oceánem jazyka, námořník plavící se dalšími moři jiných jazyků a řečí ještě jiných znakových a symbolových říší. Jmenoval se Sol LeWitt a je řazen mezi americké klasiky konceptualismu, zatímco jeho duše možná zrovna právě v onom teď našeho času paralelně proletává elegantně kluzným letem zásvětím v nedalekém sousedství podobně duchově řídkého astrálního těla tamtoho dávného kaprála.

Dobrý den,

omlouvám se za zpoždění, ale neměl jsem teď moc času na luštění hádanek. Text, který jste správně vypreparoval, v českém překladu zní asi takto:

Pokud uslyšíme Číňana mluvit (…)

často nejsme schopni rozpoznat XY (jednoho) člověka

Druhá věta působí neukončeně, vypadl tam přívlastek, který supluji tím XY.

Srdečně zdraví

Lukáš Zádrapa

Jedna intepretace zlomku směřuje k předtuše nebo předzvěsti, druhá jako byla digestem, slisováním, původního znění, koncentrovaně zachovávající reprodukcí původního smyslu.

Obě tyto varianty přitom vznikly na základě naprosto nezpochybnitelně racionálních postupů, obě vyjadřují či nesou významově plnohodnotný zřetelný a opodstatňující se smysl.

Pokud se přikloní k nabídce první, předtuchám a nápovědím, případná zájemkyně se s nimi může setkat i v každé z dalších podobných příhod splétajících děj toho již letmo představeného literárního scénáře hraného filmu s herečkou Meg Ryan v hlavní roli. Pro důkaz odcituji ještě jednu pasáž popisující olomouckou přítomnost budoucího filozofa Wittgensteina tenkrát v tom válečném roce 1916, Kamera!, Klapka!, Můžem jít!

Akce!!!

Každá vskutku myšlenka má mytologickou hodnotu.

Rabínem Eliáškem vyzvána, Meg se tedy podvolí ještě jedné exkurzi místní minulostí, k níž stačí cestou i v poledne ztemnělou pasáží Edelmannova paláce ukročit vpravo a vyjít po schodišti nad podestu se smradlavými popelnicemi a vedle nich naházenými velkými kusy odpadů, otevřít hned v prvním patře jícnu točitých schodišť nad kafilerijním pachem ony už napohled báječně široké bílé secesní dveře pamatující ještě původní Wittgensteinovy časy.

Náhle pohlížíme na autenticky středomořskou scenérii, neboť stačí, aby na střeše vnitřního dvora Edelmannova paláce, díky pažím technikářů, rostly v kbelících přinesené jihomořské keře. Nad nimi, nad svislou zdí přímo před námi, zpoza střech protilehlých domů jako nad promalovanou kulisou jevištního prospektu, vylézá hmotitý hranol navždy nedostavěné věže gotického kostela svatého Mořice.

Koukají otevřeným oknem z místnosti jakési dnešní kanceláře na scénu jak z italského středověkého obrazu, dnešní úřednice pracující uvnitř si dvojice nevšímají, jako by Meg s Eliáškem neviděly. Zatímco oni dva vidí na konci jejich pohledu u zdi pod protějšími okny na židličce u cukrárenského stolku sedícího šestadvacetilého vojáka v dobové dělostřelecké C. K. polní uniformě s rukávy každým vespod po obvodu obšitým úzkým červeným prýmkem výsady jednoročního dobrovolníka.

Vojáček cosi vpisuje do linkovaného sešitu.

– Was man sich nicht denken kann, daruber kann man auch nicht reden, – čte si při psaní, soustředěn na přesné znění myšlenky, C. K. dělostřelecký kaprál.
– What cannot be imagined cannot even be talked about, – opakuje s ním v neviděnu paralelně Meg.

– Co nelze myslet, o tom též nelze mluvit, – stejně neviděn a se stejně samozřejmou naléhavostí totéž, tedy Wittgensteinem zrovna právě vymyšlené, odříkává česky i rabín Eliášek.

Synchronizovaný trojhlas připomínající pár taktů středověkého chorálu.Kontrapunkt řečové hry ve Wittgensteinově stylu.

Tuhle větu si přesně 15. října zapsal tady někde v Olomouci, – pronese Eliášek: – Marně se budeš ptát kde. Ale přísahal bych, že támhletím směrem, – naznačuje levicí.

Znám ji. Trochu pozměněna je potom tou poslední z Tractatu, – doplní Meg a zamyslí se: – V půlce října mu už musela být docela zima, škoda, že neznáme předpověď počasí. –

– Ráno zataženo, v poledne a večer již jasná obloha. Celý den beze srážek. Teplota vzduchu v 7 hodin ráno 6 stupňů Celsia, v poledne 18 stupňů. Foukal severní nebo severovýchodní vítr o rychlosti
1 až 2 metry za sekundu. Byla neděle.

Tak toho dne 15. října 1916, co se týče počasí, v Olomouci tenkrát bylo, shrnuto stručněji.

Jen co rabín Eliášek dopoví k herečce Meg Ryan předchozí repliku, dnešní rekonstrukci předpovědi jejich dávného dneška, do středomořské scény zrekonstruované před současným olomouckým oknem začne padat sníh.

Stále hustěji.

Až nakonec to všechno na pohled dávně krásné i náladě nostalgicky nenávratné vysokou vrstvou bělosti bezpamětí 95 let nemilosrdně zcela zasype a zastře do tvarů naším pohledům již nezřetelných bělostně vyšisovaných siluet.

[13.01.2012, 18:04]

Slyšíš-li mluvit

Číňana, zeje k tobě

brána neznána.