JE TO BOJ

/Písek v očích/

Boj na nás číhá v každém okamžiku našeho života, nebo lépe řečeno, na každém kroku. Člověku by se až chtělo zakřičet „Už dóóst!“ Ale zase tak lehké to není. Občas se to trápení někdo pokusí předčasně ukončit. Ať už vědomě skokem z mostu, či okna s pěkným výhledem, či nevědomě přílišným a urputným experimentováním s látkami sice inspirativními, ale zato velmi draze placenými.
Je to boj, který svádí každý z nás. Každý den s kolegy v práci, s partnery doma v kuchyni či v posteli. A nevadí, jestli je to boj kvůli tomu, že my chceme a ona/on nechce, či že my nechceme a naše drahá polovička (nebo drahý půlka) pro změnu chce.
Boj s dětmi, že měly přijít a nepřišly, nebo že přišly, ale přijít neměly. Boj s úřady, s celní správou, boj s technikou, která je vždy o krok před námi.
Často nás bolí hlava a my pak svádíme boj s osudem, který rozdal karty tak, že ani chvilka na odpočinek nezbyla. Boj s viry, bacily, bakteriemi, ať už našimi, nebo sousedovými, který se holt „chca nechca“ rozhodl jet ve stejném výtahu jako my.
Boj s leností je vůbec boj, který by vydal na samostatnou kapitolu, stejně jako boj se závislostí,v lepším případě na cigaretách.
Cigarety. Tyčinky, které by si zasloužily Nobelovu cenu. No jo, ale za co? Za mír, který zavládne v mysli, když poprvé potáhnete? Nebo za urputnost, kterou se nám vkrádají do mysli? Za nenávist, kterou k sobě cítíme, když se po sté rozhodneme, že s tím sekneme a po sto prvé si nejdříve tajně (dokonce i sami před sebou) a pak rezignovaně před ostatními zapálíme? Nebo by to mohla být Nobelova cena udělena indiánům. Za asi nejdokonalejší, nebo nejdéle trvající pomstu, která kdy byla vymyšlena.
Často svádíme boj s vůlí, někdy s voly a dokonce nedávno jsem viděl i boj s Volyňskými Čechy. To když si chtěli ukousnout trošku toho ráje ze západní Evropy, ale bohužel jediné co umí, nebo kým jsou, je právě to volyňské češství. No a to už holt dneska nestačí.
Pak jsou tu boje, které svádí někdo jiný než my samy. Nejsou tak „banální“ jako ty naše, avšak jsou stejně významné. Hlad se může jevit jako problém, který je horší než zavirovaný počítač, nebo nepodepsaná dovolenka. A určitě je to pravda. Avšak zatím co lidé, národy, kteří trpí hlady, přežijí-li, mají před sebou kopec, na který mohou šplhat, mají před sebou vizi, že z toho kopce uvidí zemi zaslíbenou, mlékem a… no však víte čím – korupcí, auty, lží, láskou, nenávistí, zkrátka blahobytem oplývající. My, kteří jsme si tento pohled již dosyta užili máme před (hodilo by se říci pod) sebou sešup, na který dlouho nezapomeneme. Lépe řečeno sešup, na který bychom moc rádi zapomněli.
Tito lidé, lidé, kteří hladoví po párku v rohlíku, po doušku koly, po svačině v pytlíku, mají samozřejmě všechny ty bolesti hlavy, nepříjemné sousedy, nepodepsané dovolenky, pozdní příchody před sebou. Čeká je sladká doba nevěr, lhaní, bowlingových večírků plných vášnivých polibků, ranních litostí. Čeká je blahobytné „Chci, nebo nechci kouřit? Toť otázka“. Čekají je adrenalinové sporty, útěky před revisory, úvěry, dluhy. Jejich dlaně čeká silikonové bohatství jejich znuděných, voňavých paniček. Čekají je hodiny a hodiny strávených na internetu při hledání vhodnějších autosedaček, chutnějších fairtradeových přesnídávek… Zkrátka – čeká je ráj.
Tak jim ho přejme, tak jako oni přejí nám naši budoucnost.

Ač o nepříjemných věcech, přeji příjemné čtení a za celou redakci pokojné vánoční svátky.