GASTROFAŠIMUS ŠAMPÓNU

/Michal Štochl/

Včera jsem na večer otevřel internetový portál a dozvěděl se, že se otevírá nový grand restaurant. Je jedno kde. Je jedno kdy. Pohlédl jsem na prostor a byl jsem absolutně vyděšen z toho, co jsem spatřil. Na první pohled krásný nový podnik, čistý minimalismus, ano čistý, absolutně čistý, všude a všechno. Ihned se mi proměnil do podoby kantýny jak vystřižené z noční můry. Jídelna pro jednotky gestapa, kde kuchaři hostí pány smrti, k snídani, obědu i večeři Ti skandují a opájejí se slávou moci. Nadřazená elita, bez úsměvu, radosti, hřejivého klidu, míru, bez vděčnosti k životu. Možná mi samotná zima, tak jako přicházející všudypřítomná smrt naladila toto melancholického vcítění, ten pohled neustával, naopak, vracel se, a tak, jako mračna na obloze se pomalu proměnil do obludných podob jakési nestvůry minulosti. Staré reinkarnace lidských monster vyrůstajících tady a teď v prostoru a čase naší společnosti a dostávající se zpět ke slovu a činu, ne v podobě smrti a násilí páchaném na nevinných obětech války, ale kapitálem a mamonem společnosti, jak kdyby právo na život bylo vykoupeno cestou poslušného strádání a otroctví pro strach z neznáma, pro strach ze smrti a hladu. Chceš-li jíst, zařaď se v řadě a mlč. To je cesta, která v nás samých přežila, ideologie se schovala hluboko v pramenech našeho myšlení a čekající, jako zhoubný parazit, na tu pravou dobu, se pomalu klube ven. Ideologie skrytá, zasetá z otce na syna a z matky na dceru. Co bylo hluboko zapsáno do nitra lidského kódu není lehké vymýtit jen pouhým časem. Stále se otevírající nůžky společnosti mezi třídou chudých a bohatých, představy kuchařů, bez úsměvu, sterilních nositelů onoho lepšího čistého, kteří v podobě perfektních produktů podsouvají možnost zapsat se mezi elitu a stát se tím vyšším člověkem. Pro koho vlastně, pro sebe sama, pro společnost, pro Boha, kdo toto napsal, kdo toto celé navrhl? Kam až to povede? Vidím společnost dokonalých robotů bez tváře, jen s prázdnými důlky místo očí, stejná gesta, stejné pohyby, stejné uniformy, stejně mrtvý výraz ve tvářích a bělostné záře čistých produktů kultu své vlastní dokonalostí. Kdo jsem člověče a kdo jsi ty, kdyby jsi si vzpomněl odkud vedou tvé kroky a kam kráčíš. To je ta válka, válka každodennosti, válka života, válka světa ve kterém žijeme. To není o míru, přijímání vyššího principu, toto je šlechtění nové podoby elitního člověka, jako staré téma a jako klasika mi zní v uších. Podoba super člověka nadřazeného všem ostatním podobám se pomalu formuje ve vlasti, ach, jak je mi bídně jen na to pomyslím . Měl bych psát o válce, ale toto je válka, toto je ta válka reality, válka proti sama sobě, válka proti životu a jako když buňka požírá sama sebe, společnost se pojídá navzájem, odspodu nahoru, sami sebe se požírající mršiny. Až se sežere spodina a verbež, přijde teprve ta krutá řež, sebe se požírající elity v podobě již mrtvých do sebe soukajících se monster, to již není člověk, to je prohra nad životem, to není mír, to není růst, je to slepá stezka, zaslepená tou prazvláštní září, která měla být dokonalostí. Tajná válka společnosti o uchopení moci, všechno se děje pod přikrývkou, tajně, nenásilně, lidé neumírají padlí v zabláceném příkopě, dnes lidé umírají postupně, s plnými bachory, ve vizích naplněného života, plného prosperity a možností, o kterých se naším dědům a babám ani nesnilo. Umřeli rychle, kulkou do zad, povražděni jako ne-lidé, my však umíráme jako bychom pozřeli jed, pomalu, zhoubně, tak jak jedinec umírá i celá společnost, není mír není láska, je jen prázdná vize. Jsem vyděšen představou, že není kam utéct, vše začíná právě teď. Svádím svůj vnitřní boj ve válce nitra o vítězství pánaboha nad satanem či naopak a vše okolo mě je již podmaněno v tomto zvěrstvu, proč člověk zapomněl, proč se nepoučil, nechci ani nebudu se odvolávat na autority, které si nosím ve svém srdci, ale člověk nemá šanci dál přežít ve své vývojové lince pokud své války neukončí, války sám se sebou, vnitřní války v každém okamžiku, rozděl se a pak panuj, ne získej a pak panuj, strhni ze sebe tu masku a nech ji stéct do kanálu jako olej, jinak bude pozdě člověče a tvůj boj tě přivede jen do slepé uličky, do uličky bez úniku.

Tento úryvek nepoukazuje na opravdový podnik. Autor však touto karikaturou poukazuje na novou formu gastro snobství. Když na to máš, tak kup housky a dej je v parku jako Ričrd.