ESEJ O WITTGENSTEINOVI

/Jan Stěnička/

Kdo by si dnes vzpomněl na analytického filosofa Ludwiga Wittgesteina ( 1889-1951), když neexistuje ani huť na Kladně, ani synagoga v Olomouci.

Ale existuje geniální Wittgesteinova fenomenologie.

Nežil dlouho, napsal jediné dílo, přesto stačil uspořádat rozmanité filosofie 20. století, navíc brilantním pevným jazykem.

Narozený ve Vídni jako nejmladší z osmi dětí, jeho otec, majitel Kladenských železáren, krásná maminka Leopoldina, která propůjčila své jméno i tvář dnes neexistujícím světově proslulým železárnám. Ludwig Wittgenstein zajímal se o architekturu.

Rodina se židovským původem se distancovala od židovské víry a života, konvertovala k protestantismu. Protože v judaismu se k židovskému původu přihlíží po ženské linii, tak se to jen odrazilo na emblému „Poldi“.

Ještě pár reálií z Ludwigova života, než půjdeme k jeho filosofii přes architekturu, dokonce až do Olomouce:

Do školy chodil v Linzi. Ve stejnou dobu navštěvoval stejnou školu i Adolf Hitler, který, přestože byl o 6 dnů starší, chodil o 2 třídy níž. I to, že se s mladým Hitlerem denně potkával, mělo na jeho filosofii vliv. Později studoval strojnictví v Berlíně a přesto, že jeho zájem byl o matematiku a architekturu, dostal se rychle přes logiku k filosofickým otázkám základů 20. století.

Po sarajevském atentátu se dobrovolně přihlásil do rakouské armády, v níž získal na východní frontě několik medailí za statečnost.

První traktáty o logické filosofii napsal dokonce přímo na frontě.

Během vojenské přípravy poprvé navštívil Olomouc, kde navštěvoval školu pro dělostřelecké důstojníky. Z té doby se datuje jeho celoživotní vztah k estetice a to prostřednictvím olomouckého přítele Paula Engelmanna, který byl o dva roky mladší a byl žákem A. Looseho ve Vídni, ( 1912-1914).

Po válce Wittgenstein léta učil na venkovsých základních školách v Rakousku a teprve když jej propustili z vězení, po tom, co zmlátil 11ti letého žáka do bezvědomí, si uvědomil, že selhal jako učitel.

Ještě po jedné zkušenosti v  klášteře v Huettelsdorf u Vídně, kde pracoval jako pomocný zahradník a spal v kůlně na nářadí, pochopil, že klášterní život také není, to co hledal.

Peněz měl dost, vždyť byl synem multi milionáře. Svůj život otočil naruby a v Cambridge učil na Trinity College. Do Russelovy filosofie se tak zamiloval, že mu sám Russel, pomohl vydat jediné dílo Tractatus logico philosoficus ( vyšel tiskem v r. 1921).

To už jeho spolužák Hitler převracel také Evropu naruby. Za 2. sv. války se opět přihlásil do armády, tentokrát do vojenské nemocnice  v New Castle (Newcastle). Tam jeho „filosofická zkoumání“ vrcholila, aby v posledních dvou letech po válce všechno sepsal a v Oxfordu zemřel v r. 1951 na rakovinu.

Právě Filosofická zkoumání je jeho druhé dílo, teprve posmrtně vydané v r. 1955, přesto, že jej všichni filosofové znají, tak dnes upozorníme jen na fenomén krásy v krátkém lidském životě.

Nebylo to ani ve Vídni, ani v Linzi, ale v Olomouci, kde se jeho vztah k výtvarnému umění započal. Ne v galerii nebo v kostele, ale přímo v Muellerově vile. Nebyl to Adolf Loos, ale jeho přítel Paul Engelmann, který ho zavedl do vily Vladimíra Muellera, ředitele moravského Pozemkového úřadu. Jeho vila byla postavena nedaleko historické centra v puristickém stylu, dokonce dva roky před světoznámou střešovickou vilou v Praze.

S Engelmannem si dobře rozuměli, vždyť také on pocházel ze židovské asimilované rodiny. Sám Engelmann vzpomíná ve svých pamětech údiv, že Wittgensteina vůbec nezajímala rozlehlá synagoga (vypálená místními nacisty 15.3.1939 – 1. den okupace) ani nádherné barokní kašny, ale právě „jeho“ vila.

Při návštěvě Muellerově vily v Olomouci okamžitě reagoval na zvláštní umění Adolfa Looseho.

Přebíhal z rohu do rohu Loosova Raumplanu se slovy: teď mám teprve jasno, takhle vypadá pravda.

Skupinky několika schodů, úzkých a vysokých oken, nehmatatelné světlo v kontrastu s ostrými stíny zapadajícího slunce na vzácných mramorových plochách.

Od tohoto setkání býval Wittgenstein u Engelmannů pravidelným hostem ať už v Olomouci nebo ve Vídni, kde dokonce společně projektovali vilu pro Wittgensteinovu sestru Margarethe Stonboroughovou.

Při této příležitosti daroval Wittgenstein Engelmannovi originální strojopis svého traktátu, opatřený svými rukopisnými poznámkami a  věnováním: architektu Paulu Engelmannovi. Tento spis, jehož obrysy i některé jeho části se rodily právě v hanácké metropoli, přinesl nové podněty filosofickému zkoumání jazyka. Celý intektuální svět zná dnes Wittgensteinovy teze z traktátu:

„Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“

nebo

„O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet“.

Sám Engelmann se po smrti své matky v r. 1934 vystěhoval do tehdejší Palestiny, usadil se v Tel Avivu, kde se živil jako geniální designer nábytku. Ve volném času se intensivně věnoval přednáškové činnosti, pořádal literární večery a jako první přeložil Wittgensteinův traktát do hebrejštiny.

Fragmentální a kryptické texty se vzpírají jednoduchému a jednoznačnému výkladu, i proto ve světě vychází řada interpretačních prací o úloze „fenoménu“, které vedou a určují logickou formu jazyka vypovídajícího o světě, umožňují rozbor forem, barev, prostoru a času, které jsou nezbytným předpokladem smysluplné zkušenosti. tj. zkušenosti artikulované smysluplným jazykem dobře situovaného aktéra.

Wittgenstein naprosto odmítá složité koncepce a myšlenky jednoduše označuje barvami: Modré a Hnědé knihy, atd.

Nelze se divit, že poukázal na nesmyslnost dosavadního filosofického jazyka svými slovy:

Většina vět a otázek, které byly napsány o filosofických věcech není nepravdivá, nýbrž nesmyslná. Nemůžeme proto vůbec takové otázky zodpovědět nýbrž jen prokázat jejich nesmyslnost.

Většina otázek a vět filosofů spočívá na tom, že nerozumíme jazykové logice. Je to takový druh otázek jako zda je dobro více či méně krásno. A nelze se divit, že nejhlubší problémy vlastně žádné problémy nejsou a celá filosofie je kritikou jazyka.

Wittgensteinova filosofická zkoumání zavádí pojem řečové hry a rozvíjí myšlenky filosofie jako objasňování jazyka. Řečové hry je Wittgensteinovým základním fenoménem, zdůrazňujícím aktuální stránku řeči, jež se řídí různými pravidly, například v rodině, ve vědeckém užití apod. Každá promluva sleduje nějaký cíl, nestačí tedy zkoumat jen její logickou stavbu.

Tak jako kniha A. Looseho Hovory k sobě, respektive „do prázdna“ tak Modrá a Hnědá kniha jako výběr přednášek z Cambridge je asi nejpřístupnější a nejkoncentrovanější vyjádření Wittgensteinových myšlenek.

Na závěr jen několik citátů, které jako u A. Looseho by se daly tesat zlatým písmem do carrarského mramoru:

K čemu jsou definice, když stejně vedou jen k další nedefinovaným pojmům, Modrá kniha, str. 26.

Náboženské názory lidstva nejsou uspokojivé, představují je totiž jen omyly, Modrá kniha, str. 119. Poznání je nakonec založena na uznání, On certainity, str. 378.

Člověk se musí probudit k údivu a národy možná také. Věda je způsob jak je zase poslat spát.

Nesouhlasil bych s Ludwigem Wittgesteinem, že co si nelze myslet, to se nemůže stát, Culture and value, str. 5.

Každý realista ví, že stát se může cokoliv.

O Kladně, Čermákovi, Jágrovi a jiných souvislostech s Wittgensteinem zase někdy příště…