DIALOG V PARKU

/Ludvík Toman/

/Prostředí městského parku stylizované jako v každé
televizní estrádě – na scéně tedy pouze lavička ze
sady klasicky náznakového parkového mobiliáře./

BUDÍNOVÁ: Obsah významu slova je souhrn všech podstatných
a významných rysů, na které se dá slovo rozložit,
například chalupa. Dejme tomu na slabiky.
/zapíská s intonací/ . . . .

HOLZMANN: Prosím vás, paní Budínová, tak to mi teda řekněte,
kde jste něco takového slyšela.

BUDÍNOVÁ: V rádiu přece. Nějaký pan profesor to tam povídal.

HOLZMANN: Chalupa? Vy už jste někdy rozložila chalupu?
Opravdu? Tak to jste potom spíš musela pískat
SOS, heleďte, neznělo to ono v tom rádiu spíš
takhle? /zapíská s intonací/ – – – . . . – – – ?

BUDÍNOVÁ: To byl jenom takový příklad. Abych vám přiblížila
vhodné slovo.

HOLZMANN: Slovo? Jo? Co to, propána, říkáte? Ono už vám
snad někdy na hlavu spadlo slovo? Třeba hned
dvoupatrový, když už jsme u toho dobrýho příkladu.

BUDÍNOVÁ: No tak dobrá, já tedy zkusím něco jiného. Co
třeba taková kukadla. /zapíská s intonací/ . . . ?

HOLZMANN: Myslíte takovou tu kukadlovitost kukadel, abych tak
řek. Třebas koukněte hned tady na ty moje. To jsou
teda teprva ty správný a podstatný kukadlový lynxy.

BUDÍNOVÁ: Co na mě, pane Holcmane, tak kulíte ty oči? A jaký
lynxy, proboha, o čem to zase mluvíte?

HOLZMANN: /ukazuje si prsty na oči/ No přece lynx lynx.
/ukazuje rukou kolem sebe jakoby na reálné
předměty/
A tady, hele, lynx lynx, za váma, jen
se nelekněte, taky jeden lynx lynx, a tady nahoře
na větvi taky sedí jeden lynx lynx, a tady jeden
lynx lynx, dovolte, abych vám představil ještě tady
toho: lynx lynx. Zkrátka, svět je samej lynx lynx.
A všichni maj na uších štětičky našpicovaný jak
Mistr Zrzavý štětce, jak jsou zvědaví, co na ně řeknete.

BUDÍNOVÁ: Tak to se přiznám, že teď už vám vůbec nerozumím.

HOLZMANN: No přece jste sama před chvíli říkala podstatných
a významných rysů, tak je tu máte teď seřazený,
jeden lynx lynx vedle jiného lynx lynxe.

BUDÍNOVÁ: Nezlobte se, ale já stále ty vaše vývody nechápu.

HOLZMANN: Poslechněte, mě ty vaše řeči z rádia nikdy moc nezajíma
jí. Ale přesto. Nechtěla vy jste vlastně říct vévody?

BUDÍNOVÁ: Proč bych měl vyslovit slovo vévody?

HOLZMANN: Sice by vám nebylo rozumět o moc víc, ale šlechtici
by mi byli už srozumitelnější. Já například, paní,
já mám hned čtyři krále v mariášových kartách!
Mám vám je ukázat?

BUDÍNOVÁ: Promiňte. Asi jsem se nepřesně vyjádřila. /váhá,
jak napodruhé obratněji sdělit/
Ale proč jste, jak
bych to řekla… Proč jste sem, sakra, přitáhnul ty lynxe?

HOLZMANN: Tyhle hodný lynxíčky, myslíte? Jednalo se vám snad
na úplném začátku o tu kukadlovitost? Anebo
snad nakonec ani o tu ne?

BUDÍNOVÁ: To ano. Určitě. Ale já pořád…

HOLZMANN: A o ty všechny podstatný a charakteristický rysy,
jak jste snad taky říkala, anebo ne?

BUDÍNOVÁ: Máte pravdu, to jsem také vyslovila.

HOLZMANN: Jaképak vyslovila? Kdepak, vy jste to přece jenom
tak úplně obyčejně řekla.

BUDÍNOVÁ: No tak dobrá…

HOLZMANN: A že jste chtěla nějaký rysy, tak jsem je vám sem přived. Jednoho lynxa lynxa vedle druhého lynx
lynxa. Celou řadu lynx lynxů jsem vám přived. Vy
je snad nevidíte? No tak, jen namáhejte, milá paní,
ta svoje kukadla!

BUDÍNOVÁ: Co se mě týče, já mám představivost skvělou.
Jenomže nevím, co tady mám v řadě za sebou
vidět, když naprosto nevím, co to ten lynx lynx
vlastně je.

HOLZMANN: Tak to vám kukadla opravdu nepomůžou. I kdybyste
na ně třeba nakrásně i kukala.

BUDÍNOVÁ: Proč bych měla kukat?

HOLZMANN: No přece jako kukačka, přece. Víte co, já vám to
radši ukážu. /předvádí s přehnanou pečlivou
výrazností i gesty/
Kuku. Kuku. /ukazuje prstem
na rty na podobu své artikulace/
Ku-ka-dla. A teď
to zkuste vy. Je to přece úplně snadný. Kuku.
Kuku. Kukadla.

BUDÍNOVÁ: /utrhuje se/ Prosím vás, přece snad nechcete,
abych tady k tomu všemu ještě šaškovala!

HOLZMANN: Proč hned šaškovat? Ale třeba kukat, jen tak
zlehka, tak to byste přece klidně mohla. Jsme tu
přece sami, nikde nikdo, pardon, jen ten lynx lynx
v řadě jeden vedle druhého. Nikdo jiný přece
kromě nich vás jako tu kukačku neuvidí…

BUDÍNOVÁ: No vidíte, lynx lynx, to je dobře, pane Holcmane,
že se nám téma zase vrátilo nazpátek.

HOLZMANN: Ono že se sem zrovna tady někdo vrátil? Ale že
jsem ho neviděl. /rozhlíží se/ A to mám dneska
pořád ven ta svoje kukadla. /zvědavě/ Kdože se to
vlastně vrátil? Jak jste to říkala? Nějak jako té…

BUDÍNOVÁ: /zvýrazněně, aby se dovtípil/ Téma, pane
Holcmane, téma.

HOLZMANN: /pochopil/ Jo, Téma. Tak to jste měla říct hned.
Véna Téma. Jak bych ho neznal. To je přece to
divné dítě. Támhle starého Téma. Ale matku, tak
tu si teď zaboha nevzpomenu. Ale zřejmě se bude
jednat o ten vzácný případ, že matka je zcela
neznámá už hned před porodem.

BUDÍNOVÁ: Ale já přece myslela téma. Že jako budeme mít dál
o čem mluvit.

HOLZMANN: Vám se opravdu zdá, paní, že jako my dva spolu
málo mluvíme? To já bych ani neřek. Přece co já už
se vám dneska napovídal třeba tady o těch
lynxech. Třeba tady ten, nepřijde i vám úplně…
/jak ukazuje rukou, strne v mimovolném údivu/
Jak se teď na vás pořádně koukám… Neměli jste
vy dva s tím Témou tenkrát před porodem něco
společného? /zvýrazněně/ Něco třeba jako společnou,
i když úplně neznámou, matku?

BUDÍNOVÁ: Tak dobrá, vy sám jste se u něj zastavil.

HOLZMANN: Já že se zastavil, paní? To bych snad sám musel
nejlíp vědět!

BUDÍNOVÁ: /se stálou trpělivou snahou se domluvit/ Já myslím

jako u tématu.

HOLZMANN: U tématu, říkáte? Tak to bych snad nejdřív předtím
musel někam jít. Odněkud někam. A já tu přitom
s vámi stojím už málem půl hodiny!

BUDÍNOVÁ: Ten váš lynx lynx, co to tedy vlastně je?

HOLZMANN: Lynx lynx? Tak to je snadný. Vy něco tak
jednoduchýho opravdu nevíte?

BUDÍNOVÁ: Opravdu ne. Tak už mě, prosím, nenapínejte…

HOLZMANN: Lynx lynx? Opravdu? Vy opravdu chcete vědět
něco tak jednoduchýho? A on opravdu něco tak
úplně snadnýho ani ten profesor uvnitř toho
vašeho rádia nevěděl?

BUDÍNOVÁ: /nedůtklivě/ On nemluvil přímo v rádiu. Tam
uvnitř. Nýbrž ve studiu. /lekne se té předešlé
shody/
Možná, že zrovna vám bych měl správněji
říci, že hovořil ze studia. /lekne se i tu/

HOLZMANN: Ze studia? Opravdu? Profesor Téma hovořil ze
studia? Opravdu? A to je něco takového, jako když
někdo jiný mluví jen tak obyčejně ze spaní?

BUDÍNOVÁ: /zřetelně, se snahou se dohodnout/ Víte co, pane
Holcmane, já vám to radši celé shrnu. Pan
profesor, který se nejmenoval Téma, ale nějak
jinak, hovořil v rozhlasovém studiu o tom, jak se
tvoří slovo.

HOLZMANN: Jak se tvoří slovo? Opravdu? Slovo. Jak se tvoří
slovo. Poslechněte, paní Budínová, nepřeslechla jste
se při tom žehlení náhodou? Skládala jste třeba zrovna
manželovu košili. Něco vám na ní zrovna prasklo,
slyšíte, /s napětím předvádí/ rup, a on pan profesor
mezitím začal mluvit třeba o tom, jak se tvoří něco
úplně jiného. Například… Pamatujete si snad ještě na
to věčný škrcání  rušiček Svobodné Evropy? Oni tam
třeba hlásili,  že někde neteče voda. A člověk potom
jel tramvají do práce a celou cestu přemýšlel, proč je
škodlivý jíst zrovna kremžskou hořčici. Jak už byl zblblý
z toho věčnýho rachotu rrr těch  jejich rušiček. …
Poněvadž oni tam o té hořčici mluvili hned po
tý vodě taky.

BUDÍNOVÁ: Kdepak. Pan profesor o zákonech slovotvorby
mluvil naprosto srozumitelně.

HOLZMANN: Tak to jsem opravdu blázen. Mluvit o něčem tak
jednoduchém? Jak dlouho s tím vydržel?

BUDÍNOVÁ: Jednalo se o pravidelnou odbornou půlhodinku.

HOLZMANN: Mluvit o něčem tak jednoduchém půlhodinu… Tak
to bych třeba já prostě nedokázal.

BUDÍNOVÁ: To se vám jenom zdá. Vždyť například hned my
dva tady spolu mluvíme už dobré půl hodiny.

HOLZMANN: To ano. Jenomže ne o slovech. O něčem takovém
tady přece mezi námi nepadlo ani slovo. To bych

si snad za tu dobu musel všimnout. Vždyť já mám

jinak oči jako lynx.

BUDÍNOVÁ: Ale my spolu mluvíme, a proto již málem
půlhodinu používáme slova.

HOLZMANN: Vy možná ano, ale já ne. Já jsem přece řekl to vaše
slovo před teprve asi minutou. Ale pokud budete

chtít, tak vám tady zřetelně předvedu, jak takové
slovo tvořím já. O něčem takovém zásadně
zajímavém vám přece v tom vašem rádiu bez
obrazovky nemohli ukázat nic.

BUDÍNOVÁ: Tak to jsem tedy opravdu zvědava, pane
Holcmane. Jen do toho!

HOLZMANN: Nejdřív si musíte připravit ústa. Pokud je někdo
nemá, tak alespoň hubu. Zuby si tentokrát čistit
nemusíte, kvůli slovům je cosi takového úplně
zbytečné. Poněvadž je zcela jasně vědecky
prokázáno, že slova nezpůsobují zubní kaz.

BUDÍNOVÁ: Ale kvůli lidem, se kterými mluvím, bych si je snad
vyčistit mohla.            

HOLZMANN: To si radši vyčistěte brejle, abyste pořádně viděla,
jak já vám tady vyslovím to slovo. /vzbuzuje
napětí/ Nejdřív si musíte pořádně držet tady to
všechno okolo nosu. /předvádí s pomocí rukou,
jimiž se se svou tváří vlastně rve/
Potom musíte
stisknout pevně zuby. A nakonec sešpulit rty, jako
kdybyste mezi nimi držela špunt od šampusu. A to
je celý. A teď vám to ještě jednou předvedu naráz.
Tak ne, aby vám něco uniklo. Jako třeba
nějakýmu gólmanovi puk. Slyšíte? Ani puk! /nyní
podstoupí obtížný mimický zápas, starořecký agón,
na jehož konci se sebe vyrazí/
Slovo! … Uf. To
jsem si teda zase ale dal…

BUDÍNOVÁ: Ale, pane Holcmane, taková názornost snad ani
nebyla třeba. Vždyť přece mluvíme, aniž na to
vůbec myslíme.

HOLZMANN: No právě. Lidé mluví, a vypadají při tom jako
otvory od vany. Anebo dokonce ještě někam jinam.

BUDÍNOVÁ: /dotčeně/ No tohle! Vy snad chcete, abych
se tady urazila.

HOLZMANN: Abyste se nějak urazila? Tak to ne. To jsem
původně opravdu nechtěl. Ale teď, když se na vás
pořádně koukám, řeknu vám, že nějaké to kilo
byste ze sebe tu a tam občas urazit mohla.

BUDÍNOVÁ: /smířlivě/ Jako kdybych vás neznala, pane
Holcmane! Takový roky… Vždyť vy to, co říkáte,
ani tak nemyslíte.

HOLZMANN: Tak to mi teda řekněte, jak můžete vědět, co si
myslím, když já sám, když mluvím, radši ani nechci
vědět, co se mi přitom tady třeba někde v hlavě
děje? Anebo se mi to děje někde úplně jinde?

BUDÍNOVÁ: /bez urážky/ Tak to se ve vaší přítomnosti opravdu
často nedá určit.

HOLZMANN: /s povzdechem/ Tak to vidíte, paní Budínová…
A jak mám potom já sám vědět, že mi tady  semhle
nahoře v báni vznikají nějaká slova?

BUDÍNOVÁ: Ale to přece nejsou slova, nýbrž ve slovní podobě
myšlenky.

HOLZMANN: Myšlenky? Jo? Jako slova? To vám nakukal ten
profesor, co bydlí v rádiu? /ukazuje si na hlavu/
Že jako jeden po druhým otevíráte tam uvnitř
šampusy? Máte vůbec představu, kolik byste den
musela těch šampáň za den otevřít? Kamiony. Tak
to ne, tak to asi nebude. Poněvadž jinak byste
každý večer k posteli ani nedovrávorala.

BUDÍNOVÁ: A nebylo by lepší, pane Holcmane, kdybyste si
o tom někde sám něco přečet? Víte přece, kde je
tady městská knihovna?

HOLZMANN: Ale to víte, že jo. To tam vejdete dovnitř,
ale to musíte nejdřív dveřma, to dá rozum, že ano?
/poněvadž paní Budínová pouze jen víc a víc skelně civí,
všechny jeho vysvětlovací věty míří na ni/
Víte vy
vůbec, co jsou dveře? … Že ano? Tak to například
my máme doma dveře do baráku i do bytu. A taky
jedny do kuchyně. A taky do koupelny. Ale, a to si
představte, každé ze všech těch dveří jsou jiné. Když
bych třeba vzal ty naše od záchodu a postavil je namísto
těch v divadle, ani bych nemohl vybírat vstupné, jak
by se mi tam tou metrovou škvírou dovnitř
všichni hrnuli. A oni si přitom v novinách pořád
stěžují, že nemají návštěvníky. Ať si tam prostě všude
nastavějí dveře od záchodů, a hnedka se i v tom
Národním budou divit, o kolik se jim  zvedla
návštěvnost.

BUDÍNOVÁ: /jen sípá/ Ale, pane Holcmane… Vždyť my přece
jsme teď už za těmi dveřmi uvnitř v knihovně.

HOLZMANN: Ach tak, málem bych zapomněl. To bude asi tím,
že už jsem tady dlouho nebyl. Ale mají to tady
pořád pěkné, vám povím. Takový roky jsem tu
nebyl, co jsem jim nevrátil ten román o sovětských
komsomolcích, a oni tu pořád mají knihu vedle
knihy vedle knihy. Jako v nějaké knihovně, nebo
kde. Ne sice každou tak hezky posazenou jako my
dva máme tady ty lynx lynxy…

BUDÍNOVÁ: No tak, pane Holzmane, tak už mě nenapínejte.

HOLZMANN: Já že vás nějak napnul? Tak to jsem si opravdu
nevšimnul. To se muselo stát nějakým omylem.
Ukažte. Sakra, jak to zase stojíte rovná jak žehlicí
prkno? Nemám vám zase zavolat rychlou?

BUDÍNOVÁ: /sípá v posledním tažení/ Ale to ne, nic mi není,
jen jsem trošku zvědavá.

HOLZMANN: Zvědavá? Jo, opravdu? A asi tak na co? To teda
spíš já jsem tady zvědavý, na co tak asi vy.

BUDÍNOVÁ: No přece na toho lynx lynxa, co to je.

HOLZMANN: Jo, lynx lynx. Přece rys ostrovid. Chtěla jste přece
charakteristické rysy, tak jsem vám jich vám sem
pár přived. Nebojte se, nekoušou. Jenom se
koukněte, jaký má každý ten ostrovid ostrá kukadla.

BUDÍNOVÁ: Ale, pane Holcmane, já takovéto rysy nemyslela.
Já jsem měla na mysli…

HOLZMANN: To vám jako něco sedělo v hlavě? … Něco jako
náš kanár, který sedí uvnitř v kleci, na jejíž začátek
se mi nějak nevešly záchodové dveře. Takže tam
sedí zkroušenej celej den uvnitř těch drátů a niců,
dvířka má zadrátovaný, poněvadž jsem od nich
ztratil ten takový aluminiový klíček. Takový ten
udělanej z hliníkovýho aluminia…

BUDÍNOVÁ: Ale ne… /hlesne a sveze se zády na zem/

HOLZMANN: Co je s váma? Paní Budínová, nějak se vám zase
ztrácejí lynxy. Teda tady jako ve tváři, která se
ovšem už tak nedá nazvat, když ono už se mezitím
jedná o kus něčeho jako bělovce.

BUDÍNOVÁ: /z opravdu posledního/ Bě…lov…ce?

HOLZMANN: Já vím, měl bych říct správně křídovce. Jenomže vy
jste teď přes ty vaše obličejové lynxy tak nějak
ještě mnohem bělejší.

HOLZMANN: /přiklekne/ Co je s váma? Ach tak, rozumím. Že jste si mi
teď lehla jako modelem. Kdybych měl s sebou kružítko
a redispera, tak bych vás teď nalynxoval jako nějaký
technický lynx. To by mi teď šlo opravdu náramně,
když vy ležíte a nehýbáte se. Jenom, jestli můžu poprosit
kvůli věrohodnější kompozici, paní Budínová,
měla byste teď otevřít, moje Majo, co nejvíc ta vaše kukadla?