CENA

Co má nebo nemá cenu – nekolaborovat s těmi co kostí.

Na jižní Moravě ve Valticích se pyšní mocným barokový kostelem. A v tom kostele jsou vystaveny dvě skleněné rakve s ostatky světců. Jsou to dvě kostry oděné do lesklých, průhledných, rouch. Rozšklebené čelisti lapají z kapucí po vzduchu, kostnaté pařáty vykukují zlověstně ze zdobených rukávů. Tato katolická morbidita snese porovnání snad jedině s Vú-dú.

Cítí-li se člověk křesťanem má dvě možnosti, jak k uctívání koster přistoupit. Buďto tento bizarní kult akceptovat, anebo ho ignorovat. Třetí cesta neexistuje. A to i přesto, že je možné na ty skleněné truhly a jejich hororový obsah ve jménu Krista zaútočit železnou palicí a rozmlátit je na cimprtpamprt, střepy a kostičky. Surově poslat tu morbidní hmotu za pomoci jiné hmoty tam kam patří, protože diskuze s uctívači koster jest předem odsouzena k nezdaru. Ovšem jakýmkoliv střetem stejně v důsledku opět potvrzujeme existenci koster, čili proto třetí cesta neexistuje.

S přístupem k tomu co nás obklopuje se to má obdobně. Je tady vesmír, naše planeta, příroda a lidé. Lidé jsou, protože tomu tak někdo chce, seskupeni do stád. To stádo je stát v jehož čele stojí bizarní loutky, o kterých někdo řekl, že ho mají vést, protože stádo tomu tak chce. Ve skutečnosti vede stádo, ten kdo ho stříhá, dojí a kostí. Stádo, aby se nezatoulalo, obklopuje ohrada. Ohrada má rozměr fyzický, to jsou hranice a ty jsou tak debilní, že nás ani nemůžu zajímat. Pak je tady virtuální ohrada, stlučená ze zákazů, které jsou honosně zvány zákony, a o těch někdo řekl, že naplňují spravedlnost.

Garantem spravedlnosti je stát, který jakoby vedou loutky, ve skutečnosti ho však vedou ti co kostí a tento stát lže, krade a zabíjí přesně podle potřeb těch co kostí. Spravedlnost státu je stokrát a tisíckrát denně vykládána v prospěch těch co kostí.

Cítí-li se člověk povolaný ke spravedlnosti, může stát akceptovat, anebo ignorovat. Třetí cesta neexistuje, diskuze s těmi co kostí jest předem odsouzena k nezdaru. Boj představuje vždy především utrpení nevinných a v důsledku opět akceptaci těch co kostí.

Ignorování státu není sobecká pasivita, ignorování státu je altruistická aktivita a ta má skutečnou, spravedlivou cenu. Stádo nahrazuje kolektiv. Kolektiv tvoří komunity, komunity se propojují navzájem vlákny ekonomické a kulturní výměny. Stát stáda je sežrán vnitřně, rozpadá se a ti co kostí ztrácejí stádo. To jediné má cenu.