BULDOZER

/Tomáš Vaněk/

Zprvu zešílel a nechal se odvést na sedmadvacítku k primářce Strunzové. Ta mu ještě nevěřila a nasadila omezující prostředky, jako jsou pouta nebo antipsychotika. Měl zavřené oči a nereagoval na kompars sestřiček a doktorů, kterým ho zastánci systému chtěli zviklat. Stáhl se hluboko do sebe, jak to jen šlo. Byl jen krunýř, který se živí vlastní močí. Stafáž bohnické léčebny nabývala významu a smyslu, když si našel cestičky, jak ze své nové role vytřískat co nejvíc. Stal se takzvaným příjemcem podpory. Tuhle si cpal asi 65 tisíc do peněženky a pak přímo do baťohu a nesl je domů z pošty.

„Soucítíš snad světe s tyranem, který tvé jho už zavěsil na oprátku koně?“, ptal jsem se cestou na Ostapčikovu chatu, kde jsem se měl setkat s Monikou. Ta mě rajcovala jak rajské jablíčko v pelíšku ježka. Kráčel jsem a za mnou jel buldozer, který byl připraven mě každou chvílí zdrtit. Nemohl jsem ustoupit ani o krok, zavrávorat bylo totéž co padnout a konat. Když jsem došel k řece, pochopil jsem, že se mi od reflektorů buldozeru zažehl kolem hlavy kruh. Za svatozáří se odjakživa táhly davy, které by nepojmul ani Ostapčikův mlýn, natož pak chata. Když mi někdo říká, jak jsem nejchytřejší, radši slyším inteligentní. Chytrá je Monika, která neumí na světě nic kromě věcí lásky. „Je to blábol!,“ řvalo to ve mně a já musel utišit všechny své hlasy. Voněly od hlavy k patě benzínem antipsychotik. Zapalte se přátelé, říkal jsem často a hořte svými činy.

Nikdy si tak dobře nepohrál s okurkou, jako když se ji naučil ostrouhat otvírákem na konzervy. „Kastrace proběhla podle všech představ“, říkal doktor a taky mluvil o tom, že je nutné žít v realitě. Obrovský péřový chuchvalec snů začal být dokonale nadbytečný. Tak ho nakopl a rychle se rozběhl za zrzavou sestřičkou, která mu tam jediná připadala lidská. Než se stihli vůbec pozdravit, byl v limbu. Umírá, věří ale, že ne naposled. Psycholog je tu od toho, aby nabízel alternativy.

Jitřní čaj s Monikou chutná po koitu dobře. Genialita trpí pod jhem Kristova těla od Hanse Holbeina. Dostojevského mrtvola taky tlačí na břicho. Všechno to vzdělání se musí zrovna teď nacpat do mého korunního textu, aby ho zprznilo? Je potřeba dojít do Ostapčikovy chaty a u jitřního čaje si všechno s Mončou vyříkat. Začnu od lesa a pak jdu po poli a jako tajemný rytíř se ne a ne blížit, ale pak najednou běžím a všechny sekám bez lstivosti Odyssea. Ale v tu chvíli se na obzoru zjevuje buldozer a já chápu, že Ostapčikova chata už není jediným cílem. Za volantem sedí nahá nevěstka. Jen si nepamatuju, která to byla, jestli ta s pupínkama nebo ta, co neznala Brahmse.

Dnes je den jedna konce světa a já jdu. Bratře Ostapčiku, Moniku mi připrav, blížím se. Kontury se vynořují a já vidím chatu. Už nejsem pronásledován. S hrůzou si uvědomuju, že jsem svatozář nechal na zadní sedačce buldozeru, kde jsem se s nevěstkou trochu zapomněl. Kdo asi povede dav poté, co jsem selhal? Svět se zbláznil touhou po mém příchodu, já se ale radši ještě zdržím v oraništi.

Je velká vizita a přicházejí primáři v doprovodu zrzavé sestřičky. Nemá podvazky, ani nic takového. Oznamují mu, že pojede na magnetickou rezonanci. Musí vyloučit nález na mozku. Pořád by chtěli něco hledat. Každý, kdo má trochu krve v těle, je snadno oklame a obejde. On se však rozhodl spolupracovat. Proto jim řekl o Ostapčikovi a konci světa. Primáři se radili, doktor zapisoval a sestřička se na něj usmívala. Byla bez poskvrny.

To ona na Ithace suší prádlo, do kterého se jednou s chutí převleču.