BÁSNĚ P. P. P.

/Paola Poetta Panizza/

Dualita

A tak řvu do prázdna:
Jsem světlo i stín
Jsem štěstí i splín
V tomto světě kmitá dualita,
Jež jeden protiklad druhému
vždy naskýtá

Paneláky

Ty hleď!
Na tu šeď,
Co stvořil jsi, člověče,
Hoď!
ba jen koutkem oka na ty vystavěné paneláky,
Co protínají nebohou zelenou krajinu jak ostří meče
A každý kus betonu v sobě tu tíhu zmařeného osudu,
kdy člověk vyměnil svou svobodu
za iluzorní zdmi obehnanou pohodu,
mlčky vleče
Až mě z toho pohledu v žaludku chytají křeče
Hlavně, že do kapsy z toho mordoru,
obludného lidského výtvoru,
pár investorům tučný balík teče
Cožpak harmonie,
ta tu není,
ta tu snad jen v podobě plísně na zdech hnije
A estetický cit,
jež v přírodě budiž nanejvýš rozvinut,
byl v jedinci slepou pragmatickou honbou za profitem zdá se nadobro spolknut
V tom jedinci,
jehož ideje plavou v hrnci
A jsou plytké jak studená břečkovitá polívka,
kterou ten hrdina snad odmítl ohřát,
aby ušetřil za plyn…
to věru není žádný Boží syn!
Když rozhodl se, že bude bez přiložení ruky k dílu v závětří stát
A v rozvoji světa nebude pomáhat,
nýbrž v zájmu zvýšení prodeje nevybíravě lhát
„Inu“ říká si kreatura bezbožná a zabedněná,
chechtáky v kapsičkách posedlá
a svým odrazem v zrcadle zmámená,
„proč nepostavit něco z vlastní podstaty odporného,
leč, co se užitku týče, použitelného,
když z toho můžeme těžit zisku velice výhodného?!“
Kam jen zmizel soucit s přírodou a s druhými?
Leží na dně podvědomí podkopán hodnotami falešnými
Však veřejně přijatými a podporovanými?
A vše se točí jen okolo rychlého a snadného výdělku pár papírků,
Jimž prapůvodně cítící lidský tvor v přestrojení
hrající funkci bankéře přiřkl domnělou hodnotu,
Jež vycucal si ze svého olbřímího slizkého chobotu?
Aby pomocí obleptaných bankovek mohl svou nekalou hru dále hrát,
Jak s pěšci šachy,
Za nálepku konglomerátů a korporátů se schovávat,
Aby potlačil zbytečné tlachy,
a nechat svůj vybudovaný bankovní systém veřejně masou zmanipulovanců uznávat,
A jednomu přidělit robotu,
Druhému pak žebrotu,
Však oba vymáchat reklamami v duševní nahotě
A posléze zabalit je do plastové folie utvrzující je v jejich duchovní prostotě
A všude okolo se tyčí ty šediváky,
nazývané paneláky
S vystrčenými zobáky
sestavenými z antén
A uvnitř se choulí lidé beze jmen
S pořadovým číslem a televizí,
Jež zbavila je všech snílkovských vizí,
Načež jejich opravdovost rychle mizí
Dobrovolně zavřeni v betonovém kvádru
Uvázáni ke stereotypu a bezbřehé všednosti
Cítí se skoro jak v lágru
A stali se sami sobě zajatcem
pod vlastním přístřeškem
Zas končí zavrtáni v gauči s upřeným pohledem
na bednu
a jen valí bulvy
plytce,
jak ty rohlíky,
co ukořistili v Tescu v igelitce
a se zoufalým posměškem
Adresovaným vlastní ubohosti,
lacinosti
a odevzdanosti
Bez schopnosti tvoření vlastní smysluplné budoucnosti

O zbytku lidství

Stali jsme se stroji
Zabrzděnými v evolučním vývoji
Je s námi manipulováno jak s primitivními nástroji
Nechávají nás plavat v hnoji
A stále nám takový život za to žít stojí?
Vychovali z nás rytíře v plné zbroji,
Kterých zvířata se bojí,
Vždyť v hlavici myšlenky vražedné se nám rojí,
Co z pohledu evolučního neobstojí,
Honosíme se cizími implementovanými postoji
Zahaleni v černém kroji
Ze soudů našich spletenou a utaženou kravatou,
Když zapomněli jsme spojit se se svojí niternou podstatou,
Já vnímám ji však v nás tančit nahatou,
Tak odhoďme všechny naše společenské zábrany a masky
Pojďme zase běhat bosky
Pojďme vysílat světlo,
Aby se do i do těch nejčernějších koutů duše vneslo,
Pojďme šířit lásku a bratrství,
Zapomeňme na to, co se smí a nesmí,
Vzpomeňme si, v čem tkví pravé lidství,
Jak bránit a zachovat matku přírodu,
Jak obnovit lidskou svobodu,
Jak pozvednout vibrace celému národu,
Jak povznést se do vyšších dimenzí i za společenského chodu,
Šiřme obrodu
A nastavme do systému možnost její smrti a následného zrodu
Jako Fénixe z popela,
Kde žádných zákonů netřeba,
Poněvadž duše lidská je čistá
Jako mladé ptáče, co právě vyletělo z hnízda
Je to tady
Je to tu
Pojďme ukázat světu,
Že lze jít i cestou nevyšlapanou systémem,
Že zase nová překvapení na nás díky všudypůsobící synchronicitě vybafnou za rohem,
A kdo ve vysokých vibracích bezpodmínečné lásky a vděčnosti setrvává,
Kdo ze srdce a ze sebe vždy rád vydává,
Tomu Kosmos vrací zpět skoro hned,
Ten žije v radosti a hojnosti
Vždy dojmut nadzvukovou rychlostí svých manifestací
Kdy celá krása Stvoření se k němu obrací
A to mu stačí, aby žil ve štěstí ponořen v Boží náruči