Sen o zeměkouli pana S.

A je zeměkoule na světě od toho, aby plodila. Čtyřnohá, platónská, celá. A Jitce zcela se cela hodí k pleti, v pletivu ji omotávám vilným pohledem a pak si hraju na svůdníka. Zatím sám počítám s budoucím lepším a s orgasmem. Kondomy nenosím do Atén. Ani do bordelu bytí božím bičem. Ani jinam. A tak se už hromadím na prahu tohohle sebevyjádření jako. Chlípně se usmívám za rohem ze slonoviny.

Ráno je. Je mi zle. Blíží se půl pátá. Čas, kdy se den obrací v noc a noc v den, kdy se vše jeví ještě docela nerozsvícené v mém panelákovém městečku. Stůňu touhou po sexu s dobře známou osobou opačného pohlaví. Zalezl bych si do ní jazykem a byl celý obklopený, ulepený, šťastný. Místo toho spřádám plány na štětku. Nemohu ovšem mít nic s nemilovanou osobou, v čínském horoskopu jsem věrný jako pes. V českém ostrý s rohy z ocele a vlnou vydechující teplo. Včera jsem usínal s ovečkou, stačila jedna, vůbec jsem nemusel začít počítat. Marně obracím na misce vah těch třináct stovek, co by bylo potřeba obětovat zážitku. Nic si za ně nekoupím, radši si je nechám.

Odjakživa zbožňuju především Terezy. Je to už tak zařízeno. Vždycky se nějaká namane a úplně mě srazí. Tohle kňourání holky hodně bere. V hlavě mám letní záležitosti několik let staré, a tak se pomalu převlékám za vlkodlaka. Tím se člověk nerodí, ale stává. Všechny ty kamarádky, co mě teď nechtějí, už vymyslely mé budoucí já. Neuhnu pohledem a svlékám na zastávce gymnazistku. Nakonec jí narychlo naplácám lžící na boty. Biju se pěstmi do obličeje a koušu se do jazyka, který jako by nebyl. Zintenzivňuju to a biju se rychleji a mocněji těmi pěstmi. Až vytryskne první kapka semene smíšeného s krví. Jsem starý a všechno jsem zazdil. Tak aspoň pivo si dám, i když je po ránu věru málo co slavit.

Já dozrává dost zhurta. Jsem už víc člověkem než včera. Jenže se v tom topím a dochází mi ibuprofen. Samorost rozplizlý na pánvi z letokruhů si dělá vajíčka…

Tak se můj pacient pan S. projevoval, ještě než mi byl svěřen do péče. V první řadě bylo potřeba redukovat jeho touhu po originalitě, jeho hledání jehel v kupce sena. Navrhl jsem mu následující cvičení: představte si, že jste s ženou v posteli a ona má hlavu poblíže vašeho rozkroku. V ten moment začne recitovat zpaměti vaše texty.

Druhou potřebou pana S. bylo se rozpohybovat. Vlivem antipsychotické léčby přibíral na váze. Psychiatr stojí často v pozici toho, kdo vidí pacienta chřadnout a neví, jak mu pomoci. Sám jej nemůže držet za nohy a zvedat mu hlavu ke kolenům. Nakonec rezignuje a soustředí se na jiné pacienty. Často je to problém tzv. metafor. Šém k pacientově vůli je zakopán hluboko v zemi, které se lékař instinktivně štítí. V případě pana S. vidíme manifestovaný, ale nežitý sklon k sadomasochismu. Rozhodl jsem se neredukovat tuto tendenci, a naopak ji využít k posunu na poli duševního zdraví. Ostatně sadomasochismus je dnes mnohem lépe přijímám než obezita nebo schizofrenie.

Poprosil jsem pana S., aby si rozmyslel, kam až by chtěl se ženou v tomto směru zajít. Chtěl jsem přesně znát jeho hranice a chtěl jsem také, aby je znal sám. Jak jsem se správně domníval, pana S. tížila především zmatenost. Jakmile prozkoumá své sklony a bude s nimi zajedno, uvolní se prostor k jejich zakotvení v realitě.

Třetím problémem byla evidentní deprese. Nasadil jsem medikamentózní léčbu, zároveň se však rozhodl hledat další pevné body. Pacient má obsesivní potřebu filosofovat. Nedostatek důslednosti vyvažuje přeskakováním z tématu na téma. V této oscilaci, v tomto věčném světélkování, spatřuje svou devízu. Protože nejevil dost pevnou vůli na to, aby se ve svých textech vyznal a vyznačil sám jejich symboliku, poprosil jsem ho, aby si přinesl dvě až pět vět na téma úspěch. Předpokládám, že právě hmotný a nejen hmotný úspěch může pomoci člověku s adaptací na vnější svět.

Pan S. mi přinášel po dobu dvou měsíců zcela neuspokojivé texty o úspěchu, průlom ne a ne nastat, což v naší spolupráci působilo menší rozvraty a jistou oboustrannou rozmrzelost. Po vzoru Carla Junga jsem doporučil svému pacientovi návštěvy nevěstince, přicházel mi na sezení pomačkaný a byl cítit. Stále se věnoval jednotlivostem typu tanga, fackování a neschopnost říct si při sexu o to, co se mu líbí. To je ta cesta do království nebeského, problesklo mou křesťansky orientovanou myslí. Trénovali jsme asertivitu a on přicházel na schůzky stále více zmačkaný a byl mnohem více cítit, úsměv na rtech ho od jisté doby už neopouštěl. Doporučil jsem mu setkávání s hygienickou sestrou. Několik sezení jsme věnovali určování hranice mezi takovou sestrou a sexuální pracovnicí. Co se hodí v nevěstinci, nehodí se v pracovně hygienické sestry, a přestože pacientovy oblíbené pornofilmy tyto bariéry relativizují, je lepší považovat je za pevné a dané. Hygienická sestra se pokusila panu S. návštěvy nevěstinců zakázat a mluvila s ním o nemocech. Tento konflikt autorit byl pro něj velmi matoucí. Sestra komplikovala mou práci, a tak jsem se rozhodl jí zavolat. Byla to žena asi třicetiletá, evidentně volných mravů, přesto moralistní na pracovišti až hanba. Navrhl jsem schůzku ve třech. Odmítla s tím, že kazuistické semináře jí pojišťovna neproplácí. Problesklo mi hlavou něco velice nemravného, rozhovor jsem radši stočil k praktickým věcem. Nezapomněl jsem zdůraznit, že její věcí není hovořit o vhodnosti nebo nevhodnosti čerpání služeb v bordelu. „Soustřeďte se na sprchu a prezervativy a zbytek nechte na mě,“ vyžadoval jsem nedůtklivě. Podvolila se a já spokojeně zavěsil.

Nepoznal jsem nyní na panu S., jestli přichází z nevěstince nebo z oběda. Po této zhruba půlroční anabázi s hygienou jsem se opět pokusil vyžadovat pět vět o úspěchu. Odevzdával mi celé traktáty, chybělo jim však nutné sociální cítění, schizofrenií nejhlouběji narušené. Poslal jsem ho do ZOO a nutil ho popisovat zvyky goril. Způsobil jsem mu tím záměrně menší propad, který jsem následně kompenzoval pozváním na pivo. Tenhle trumf je vždycky v rukou silnější strany. Mluvil jsem s ním o tom, jak se silně a smysluplně rozvíjí a on konečně trefil tu pravou notu.

O úspěchu napsal: Mé hranice se každý den posouvají blíže a blíže té skříňce, kde si sestřička schovává růžový vibrátor svých rtů a snů. Je Pandořina jen ve smyslu zákazu. Hovořím s ní o běžných věcech a vynechávám černá tanga zaříznutá do opruzené kůže. Jejich taháním si zkracuju dlouhou chvíli, když zrovna netvořím to, čemu se říká skutečný polibek. Přesto se občas hladím na hřbetu ruky tak, aby poznala, že mi její případná maniakální odevzdanost ani v nejmenším neuniká. Pak si ale řeknu, že jako spisovatel tomu musím klást meze. „Jsi pro mě krokem k návratu sebevědomí, nečekej od toho více než pár hezkých chvil,“ myslím si v duchu, který se sytí jejím parfémem s příchutí chloroformu.

Když jsem konečně pochopil, že pan S. neustoupí ze svého bláhového snu o spisovatelství, rozhodl jsem se mu ho v celém rozsahu povolit. Naštěstí už nehrozilo, že bude do konce života podvazovat jediná a stále více povadlá ňadra bezvýznamné hygienické sestry. Měl sebevědomí až na půdu velké literatury a překladů do čínštiny, španělštiny, švédštiny se skutečně mohl dočkat. Když jsme se loučili po zdařilém tahu, dal jsem mu z legrace pěstí. Trefil jsem ho na spánek tak nešťastně, že se mu rozsvítilo a rovnou mě kolenem zmasakroval rozkrok. Plivali jsme na patník krev s vínem a smáli se, protože jsme poprvé byli stejného věku i vyznání.

Mou ordinaci opustil před třemi lety, před rokem mi přišlo pozvání na svatbu a s ním i výtisk románu. Četl jsem v něm o sobě a plaval mezi řádky, co chvíli jsem se děsil recidivy, ale ta tenká linie souznění se světem ho už nikdy neopustila. Hledal jsem si na netu fotky jeho ženy a večer si představoval, že jsem u nich na léčení a z nudy ji plením jazykem a ona že mě okusuje u samého kořene mého bytí. Bylo to příjemné a ještě účinnější než naše dávná sezení. Jeho pohled mi probodával zátylek a já se mnohem více zahloubal do slastného přemýšlení. Možná jsem ve své praxi něco zanedbal.

POEZIE A. E. CH. 2

1

čte a venku prší
provazy deště jak se říká
čte a já žeru třešně
kůže vlhne okap stříká
držím bobříka čtení
předstírám že není
mým předmětem
že není
scénou prochází osten
tativní asociální týpek Na shledanou
a ona Na shledanou ledabyle
mně nedá ani pohled
neotevře kanál
možná o mně něco slyšela
možná o mně neslyšela nic
nevadí
odchází slečna která seděla vedle ní
byla víc původní Nashle
tentokrát odpovím já Nashle
a teď šeď hlad zeď
sklad nepotřebných chvil do kazajky nevědomí
vytrhl jsem si klíště
dal ho do hrníčku
vyvezl za město
zastavil na zastávce
hodil oboustranný blinkr
vystoupil
cestu mi zastoupil
vlahý vánek puzení k plození
otočil jsem číši do trávy
vrátil se za volant
nastartoval
hodil jednostranný blinkr
jel a přemýšlel jak se Dušek snaží osvobodit
jak se snaží sebe zplodit
jak ho osvobodilo až vědomí že je pozdě
vědomí pozdě
jsme neporaditelní
na jeho tváři se rozhostil oboustranný úsměv
vědomí pozdě
průmět rozkoše vlajkonoše velekocoura
začalo hrát Falling slowly
houpla nohou a patnáctka přišla poprsit o dvě deci bílého
take this sinking boat we still have time
ta co jsem jí napsal pst sto kafkovských volopisů
kouří na pavlači a dým stoupá nerovnou do zeleného kaštanu
procezen jím se vrací nějakým procesem cialis prices

2

smaž schválně sviť
pocity smyčky
jsi oblouk
jsi dívka
chci cítit co cítím
chci nítit
znamení odezní
vejdi
oživ noc těch co chtějí chtít nocí znít
dýchat vánek co sní skrz větvoví gingka
domyslet tě vtipem a jít za tebou v křivkách kmenů
vynořit se jinde jeden
přál bych si nerozprostírat se ale někdy si neuvědomím to sání z druhé strany kdyy je scéna plná oranžových balónů
věřím v smysl savých symbolů
dosud je potřebuješ
z mé strany asi všechno

neviditelnost

když se zastavíš tak už to není ono
když o tom přemýšlíš
vidíš víly jen když míříš k cíli
když si dlouhou chvíli krátíš dlouhou mílí
obrazy se v následnosti svíjí
vyvíjí
když se do sebe sdílné díly vryjí
splíny se slijí se stíny zmijí
když se tvoje touhy bijí
když se vybijí sliby
nezbyde než kdyby
když se stromy brání a pták váhá
když žiješ v módu aha
když vlastně víš ale pravda se zdráhá se ti nastínit nahá
když tvá duše odstíny soumraku mrhá
vrhá se v náznaku druhá a tvoje dojmy jsou kruh a mraky taky
pára v těch opilých korábech sotva postřehnutelně mění tvar
přijímáš a opouštíš inspiraci
vracíš se k informaci
druzí se točí v kruzích a to jsi ty
ty ten rytmus nevyhnutelné samoty
ty ta nahota náhlých projekcí
ty ta víra kterou slibuješ
ty ta zbytečnost toho co žiješ
ty ta nevratnost toho co trpíš
ty ta diverizta
ty ta Peťa na kole s bagetou a kukřicí
úžasné mraky co?
jo právě tady haluzím
zkus moje brýle
ne realita je vždycky lepší
nepsals teď v parku?
kdy?
tak před hodinou
kupodivu ne ale hodně tady píšu teď taky právě
budeš tady dneska?
je to kdyžtak na adamel cézet
budeš tady dneska adamel cézet?
asi jo adamel cézet
tak já musím jet tak zatím
adamel cézet
ty ta krusta stárnoucích barev
ty ta vždy jiná perspektiva
ty to že nejde postihnout to co to je protože všechno připomíná něco jiného
být pojítkem těch chvil
být v nich jako velký otazník
jako chcaní nad které není
prostě to necháš vyplynout
auto může být meditace ale musíš do něho sednout vyklidněný
ser na konvence konotace platany a jilmy
je to celé jeden velký vilný patos
josefíková gestikuluje megamrak zšed (co? nic) jak atomový hřib
myšlenky zastíní pohled té kterous chtěl
v tu chvíli chceš zahodit tu metaforu na život v níž se lopotíš
ale nakonec ji jen zrestauruješ v lepším případě ale co je lepší případ?
co je cesta co je cíl co je dobrý příklad?
co je cit a co je líbat?
když chceš moc nějaký být nemůžeš se hýbat
když tě pak někdo spatří a chce píchat můžeš leda do polštáře kýchat a ráno sám snídat což chceš i nechceš můžete se střídat
to je můj neviditelný výklad
můžeš se mi smát nebo mi nějak říkat

DANIELE NA VYSVĚTLENOU A DALŠÍ

Představujeme:

Marek Chalupa, žižkovský Kladeňák, narozen roku 1989. Nádeník obskurního divadla a hudby, podzemnický vitrinář, strážce plazího klidu.

**

Daniele na vysvětlenou

Přes ponožky natáh jsem si ještě jedny
Zemi je ze mě zima
Třese se mi pod nohama

Schoulenej ve vlčí dece
Hýčkám si svý vnitřní klece
Vrčím, cením zuby
Jazykem leštím ty mříže
V kratičkejch úsecích vidím ven přece

Ty záběry pohromadě tuhnou ve dny
Přes ponožky natáh jsem si ještě jedny

**

Byl jsem tam v půl
Ale jelo to ve dvacet devět
Odjíždějící vlak poznám
Tak jako pětku nejlíp pozná
Nejhorší v matice

Jen vlaky exportující
Omluvné úsměvy žen
Ze zásady nepromeškávám

Jedna mi řekla
Že na fichtlu
By mi to seklo

**

Čekají nasáklé
Plodnice bílých dní
Snídaní dívá se
Zornice olihní

Kdo tady živinou
A kdo potřebný jí?
Nemyslí nemusí
Dívá se čekají

**

V noci se místo světla
Lámou zvuky
Je pravda jenom ve dne

Noci začínají vždycky odznova
A pravdu leda operletí

Den se prostírá
Jako pláň vyluštěných křížovek
A odskákaných panáků
Obrovský dýchavičný břich

Vychází z toho den dobře?
Neradno pomluvit
Nebo noci ztěžknou
A nebude s nimi k vydržení

Takhle jenom požádají
Lámanou nočtinou
O misku mlíka

A ty neodmítneš

**

Den praskl, vtéká do dutin,
žížaltmy na chodníku.
Večeřím s nimi hlínu.
Vyplivnut z dětských úst, neskončím nikdy
růst
směr zem směr
zem směr
Temnešvár
v tyčivé hloubce.

Všechny mé chodby jsou plné slunce.

**

Osmotický

Živí mě
Textury sedadel
Pohyb oken nahoru dolu
Pohyb očí slečny v oranžové sukni
Rovnou z vlaku
Polknu straku v letu
V aspiku větru –
Jsem osmotický
Tolik mi toho schází
Nepřibližuj se

**

Povlávavě málokterý
Míří z hory do údolí
Kdy je kdo v tom zoblačnění
V rozmývání
Stébla zostří
Chytají se konců holí
Věčně v půli přeřeřaví
Šlahoun cesty za patami
Tlukot sílí
Tlukot sílí

Posté bos po stéble bdění
Blednou dny jdou do údolí
Vděčně shůry k zapomnění
Chytají se konců holí
Tlukot tlumí
Tlukot tlumí
Přidržené jdou dny s námi
Jdou dny míří do údolí
S námi do údolí

**

Co jednou podříznu
Bledý se vrátí zpátky
Jsem katem svýho času
Ale mám nedosťatky

**

Každý ráno
Tichá modlitba krve
Směrem k ženě

SENCHRON

V sobotu 4. 6. 2016 proběhlo speciální setkání – multižánrový večer časopisu Chron čili SENCHRON, kde se, mimo jiné, rozdávaly doposud vydané Chrony a to včetně zneklidňujícího komiksu Mezisvětí. Aktivně se účastnili mnozí (autorské čtení, hudba, proslov, ap.). Díky všem za účast.

redakce

BULDOZER

/Tomáš Vaněk/

Zprvu zešílel a nechal se odvést na sedmadvacítku k primářce Strunzové. Ta mu ještě nevěřila a nasadila omezující prostředky, jako jsou pouta nebo antipsychotika. Měl zavřené oči a nereagoval na kompars sestřiček a doktorů, kterým ho zastánci systému chtěli zviklat. Stáhl se hluboko do sebe, jak to jen šlo. Byl jen krunýř, který se živí vlastní močí. Stafáž bohnické léčebny nabývala významu a smyslu, když si našel cestičky, jak ze své nové role vytřískat co nejvíc. Stal se takzvaným příjemcem podpory. Tuhle si cpal asi 65 tisíc do peněženky a pak přímo do baťohu a nesl je domů z pošty.

„Soucítíš snad světe s tyranem, který tvé jho už zavěsil na oprátku koně?“, ptal jsem se cestou na Ostapčikovu chatu, kde jsem se měl setkat s Monikou. Ta mě rajcovala jak rajské jablíčko v pelíšku ježka. Kráčel jsem a za mnou jel buldozer, který byl připraven mě každou chvílí zdrtit. Nemohl jsem ustoupit ani o krok, zavrávorat bylo totéž co padnout a konat. Když jsem došel k řece, pochopil jsem, že se mi od reflektorů buldozeru zažehl kolem hlavy kruh. Za svatozáří se odjakživa táhly davy, které by nepojmul ani Ostapčikův mlýn, natož pak chata. Když mi někdo říká, jak jsem nejchytřejší, radši slyším inteligentní. Chytrá je Monika, která neumí na světě nic kromě věcí lásky. „Je to blábol!,“ řvalo to ve mně a já musel utišit všechny své hlasy. Voněly od hlavy k patě benzínem antipsychotik. Zapalte se přátelé, říkal jsem často a hořte svými činy.

Nikdy si tak dobře nepohrál s okurkou, jako když se ji naučil ostrouhat otvírákem na konzervy. „Kastrace proběhla podle všech představ“, říkal doktor a taky mluvil o tom, že je nutné žít v realitě. Obrovský péřový chuchvalec snů začal být dokonale nadbytečný. Tak ho nakopl a rychle se rozběhl za zrzavou sestřičkou, která mu tam jediná připadala lidská. Než se stihli vůbec pozdravit, byl v limbu. Umírá, věří ale, že ne naposled. Psycholog je tu od toho, aby nabízel alternativy.

Jitřní čaj s Monikou chutná po koitu dobře. Genialita trpí pod jhem Kristova těla od Hanse Holbeina. Dostojevského mrtvola taky tlačí na břicho. Všechno to vzdělání se musí zrovna teď nacpat do mého korunního textu, aby ho zprznilo? Je potřeba dojít do Ostapčikovy chaty a u jitřního čaje si všechno s Mončou vyříkat. Začnu od lesa a pak jdu po poli a jako tajemný rytíř se ne a ne blížit, ale pak najednou běžím a všechny sekám bez lstivosti Odyssea. Ale v tu chvíli se na obzoru zjevuje buldozer a já chápu, že Ostapčikova chata už není jediným cílem. Za volantem sedí nahá nevěstka. Jen si nepamatuju, která to byla, jestli ta s pupínkama nebo ta, co neznala Brahmse.

Dnes je den jedna konce světa a já jdu. Bratře Ostapčiku, Moniku mi připrav, blížím se. Kontury se vynořují a já vidím chatu. Už nejsem pronásledován. S hrůzou si uvědomuju, že jsem svatozář nechal na zadní sedačce buldozeru, kde jsem se s nevěstkou trochu zapomněl. Kdo asi povede dav poté, co jsem selhal? Svět se zbláznil touhou po mém příchodu, já se ale radši ještě zdržím v oraništi.

Je velká vizita a přicházejí primáři v doprovodu zrzavé sestřičky. Nemá podvazky, ani nic takového. Oznamují mu, že pojede na magnetickou rezonanci. Musí vyloučit nález na mozku. Pořád by chtěli něco hledat. Každý, kdo má trochu krve v těle, je snadno oklame a obejde. On se však rozhodl spolupracovat. Proto jim řekl o Ostapčikovi a konci světa. Primáři se radili, doktor zapisoval a sestřička se na něj usmívala. Byla bez poskvrny.

To ona na Ithace suší prádlo, do kterého se jednou s chutí převleču.