POEZIE A. E. CH. 3

Ona, chlast a psaní

když jsem chlastal když jsem nasál
byl jsem nahlas a jel na sál
chtělo to ztišit se jen o něco
tak jsem přestal začal psát
psaní je zaříkávání magický rituál
nic víc ale na to ztišení
je to víc než nic
chlastal jsem protože jsem měl holku
kterou jsem miloval ale schoval jsem
se před ní za sebou a nechtěl pak ani
toho sebe ke kterému jsem se schoval
vlastně jsem se schoval za jednou holkou
která mě objala a tu kterou jsem v srdci choval
jsem zradil protože jsem si v tu chvíli říkal že mě nemiluje tak
jak jsem čekal a taky jsem byl zhoubovaný a opilý a všeobecně taky
ve víru noci a ona se mnou nechtěla
v tom víru spát radši řešit všednosti
tak jsem teda co naplat pořešil to po svým
ale ona mi to pak po svým v tom víru
oplatila já se koukal na star dance a ona se kurvila
(zamlčel jsem pár snad bezvýznamných podrobností)
hlodala ve mně myšlenka že jsem ji zradil a
tak jsem se jí za to její kurvení omluvil
došlo mi že tak to dál jít nemůže a taky nešlo
stáhl jsem se z kůže co se do mě vešlo
sklapl jsem počál a zapomněl heslo
na veslici jsem zahodil veslo pičo
nesnáším básně to uhlazené krájení
veršíků do řádků uhlazené literární manýry
do kterých se marně snažíš naložit smysl
ona ona ona a další hovna vlastně to bylo
všechno jinak proto to píšu abych to napsal
ale stejně zase píšu jen jak to bylo
už se stalo řekl jsem to mnohokrát
časem skrz tu tmu začalo prosvítat
že jsem na ni vlastně chtěl (!) srát
že to nebyla
žádná minela
nebyla zázrak
já nejsem
přízrak minula
každopádně je to pořád něco
o čem se dá psát
do básní
snít o ní i když ji přikryl povlak mojí osobní lži
a srát už na znamení a na čísla
no prostě chci říct
a chce se mi srát
takže už to musím říct
teda napsat
musím
jít
nechal jsem to
jít
a vynořilo se
toho spoustu
že k psaní si člověk musí najít cestu
sám
že tu ženskou vlastně nechcu
sám
vlastně chcu ale nechcu
aby mě viděla
takže jsem daleko nebo blízko
ale nikdy tam kde mě může uchopit
jako já
sám
sebe
nebo chcu
všechno chcu a nechcu nic

chcu mrdat a být panic

a je to všechno minulost
a ta věčná vazba na minulost
ten závazek k nicotě nebo ke hmotě
a nevěra nicotě
skurvení minulostí
skurvení iluzí hmoty
nedůvěra snad strach
z otce i ducha svatého
ah man

Stávek

každý žije svůj osobní život
vyvíjí se svojí osobností
honosí se svými styky
nezdá se ti to
každý jeden člověk si je drahý jak zlato
v tomhle svatém stereotypu se hádáme o vědomí bez přetvářky doteků
tepu do ztracena ty typ bylo bude líp
symbol slovo strach
děs ze světla
sensitivita
výstřední soustředěnost
nejde ji vysledovat
jen vyslovovat
hláskovat novou samotu
stávkovat
buď psát nebo se dívat
buď sát nebo dýchat
ale ne obojí zároveň jako stát a píchat
blok nejde poznat
i zeď může být poklad když je na ní heslo
srozumitelnost může být peklo když není smysl který by neslo
když není význam který by sneslo slovo
utrpení bez odvahy je zlomené veslo
co mělo být kleslo
kotva byla moc těžká
na dno
něha slehla zem
bomby všem
střepy vem si na památku ptáku jeden
jen nezapomeň na modlitbu pátku
napila se a usmála a já už jsem nechtěl
moc jsem chtěl s proudem
moc to chtělo tělo
jednoduše dělo
cíga pro tebe uchovám
nemají už tu magickou moc
nenchci nic jen vítr
fucking básně

Vajb

tři věže tři paneláky tři pole řepky
zelená modrá letadlo zvon ptáky pampelišky
červená bába se psem mě pronásleduje
toho psa paneláky pole podél jdu
po vyznačených cestách je čas
bába mizí v zátočině údolin
večer film s Emmou Watson The Circle
bába věže jež mě nežně hřeje ježek
Tom Hanks krypty v mysli unikly už nikdy
spirály dosud jsem tě nepotkal
nezaplacený obzor
je třeba zviklat sloupy i když
s nimi klekne i elekt – řina, orát
proběhne žena pak srna
sedni múzo ke mně můžu?
jen si tě napíšu bez debat
už neprší schne tvůj sen
živý v těle i v duši
slyší hluší vibrace
mrtvým život
ty a já a teplo vštříc tomu co má být
ty a já a básně snědl jsem všechno
chci jíst jí strčit sykavky duchů do kolen
objem vzteku nezhojen teku
agresi neztratíš ztasíš klacek na zteč
uteč lásko dolů k dálnici
Brumov-Bylnici hranici
uteč řeko se valící
na špici aktivity
jsi ty
blahobyt
začni utíkat ještě dnes než zvlčíš nadějí
zvláčni do své první vážné role
to je tak nádherné tak tak nádherné
zajíc koroptev zpěv Slunce ve vlasech
to je její jméno jé no
jen venčí psa ale vypadá jak spása
moje část která by se po spáse pásla jásá
ale nevykasal jsem se z osidel marna
panna bílým labradorem vítána
jeho pán řve ke mně ke mně

Exit

sexuální sensace tvých dní
se vine kolem ní
víní se jí v duši
rty jí sluší
knihy kalby spousta kund und áj
mohl jsem udělat jen to na co jsem reálně měl
ne snad genetickým ustrojením ale časově přítomně
a tam nebyl prostor pro přehánění
a ona se jala odejít
a já si jalově všimnul že až na tu černou je bílá
vzala za zlatou kliku
a zavřela za sebou

Tajenka

kryt přemýšlím o vědomí každého
vymýšlím jej vymýšlím děj
ale pak se stane jen to
co udělám mimo to
všechno mimotmo
oslovujeme voláme představy
pryč z ráje áj zůstaň stáj
rozluč se s tatínkem
vlep mu velkou pusu
jsi moje křížovka
jsi moje nevystižitelná náhoda
v mém těle v mém tepu
jsi a nejsi budeš
jsi volající na stole a já donášející tě do vedlejší místnosti v pasti svých možností
pak zjistím jestli ještě přijdeš
připluješ
přispěješ do křížovky blížících se zázraků
mých tvých očí
prolnutí nebo promnutí
prozvoň to teplé temno jež míjí
zůstal jsem tu sedět hlídat ti banán trochu hnědší než velvet underground
trochu temno pomalu hltilo den
temno nořilo tmu a kavárnice impresivními pohyby přeskupovala stoly
listy stoletého stromu se líhly do tepla tvých nadějí
už asi nepřijdeš a tak můžu zkoumat svou vzpomínku
kulečníkový pohyb strk biblická postava Onan měla by ses smát
setkáme se v nějakém písmenu
please písmo je víceméně kroužení
měním záměry a tím i minulost a tak
take another little peace of my heart now baby
you say that it´s over baby
don´t say that it´s over now

Sen

unavený životem stereotypem
v noci jsem se tiskl k někomu u jezera
s popínavými rybami
těsný shluk smrků bránil slunci v přístupových rozhovorech
hlava hrozí se skutálet dolů jako uťatá gilotinou
všechno je všílené včetně mě
směr minulost nevědoucnost zamést most
zatrpkla ve vývoji už jen střílela od boku návrhy
ztratila tu pozitivní výztuž kterou to bylo osvobozené samo od sebe
kterou to proudilo neobsažené k dalším cílům
pospolu do ješitné piče jiskrné vázy
bez vědomí zápalu zákeřnosti
zvrátila to přítomnost rozkvetlých mas
rudý kvas zesílená zelenost lesů a keřů a parků
bez zjevného smyslu bez zjeveného
ale stále se jevícího a zjevujícího
každé ráno není možnost spěchat psávat
každé slovo odpadá sláva spása zasévá
jen v oproštění od hrocení bázlivých výmyslů samo to sílí
jen se dožít ještě jeviště
vyhrocený smysl nikdy neměl být
bez viditelné naděje

Nářezák

svobodou se táhne samota
vůně novin doháníš to co bylo
zezadu po krku něco leze něco tebou
nesneseš to zabiješ to něco scén
co tebou tyto city ceklo?
vysvléklo vyměklo přeplo předpeklí
tvé vlastní city civí
čerstvě konečná záplata
někdy ta samota nese jména
květy krize ty psí patvary
pokoutní šílentsví hypsterie
vnitřní třenice víra zpěv časosběry
stěry sněmy snímky s ní mi bylo nějak a
nějak bude blude navázat kontaktík
kolik je rodin? ven nebo dovnitř?
není to to samé? toto?
postmoderní afterparty
vzrušení tě zvrhne nebo ne
záleží na mně
na někom na něčem

Kino

„Kam jdeš?“
„Byl jsem v kině.“
„Jako venkovním?“
„Vnitřním právě. Ani jsem neviděl ohňostroj. Byl dobrý?“
„Já jsem viděl jenom konec. Ten byl hodně dobrý.“
„Konec byl určitě nejlepší.“
„Kam jdeš?“
„Do auta.“
„Kam?“
„Do outa.“

Mantra

„To je ono?“
„To je jedno?“
„To je ono?“
„No.“
„Tak to je jedno.“

Dávej

zgayený girlandami tvého beatu trpím bachrat
v sesterském systému svalen stíny
schvácen snímán viděn
mně se líbí ta vlevo aj ta krajta
viskózně zbídačený vitrínami vjemů
ridikulózní Magritte renomovanýma rukama zapuštěn v popové pokoře
pestrojiný sitár visí v odhlučněné Číně
čarolibá čest zametená do tváře
tvoříš teror hoříš horor
hranice pohnutí v pokoutném příkrovu
pařáty přijímají vítají v transu
myslíš že ju chcu?
myslíš že ju znám?
pauzuju
nazuju nahotu nepokrytého ničemna
přemýšlím zda onen chápe
chápe se tendencí v týdenní demenci dominanci něžna
ne že zkapeš
láska nemá vady a proto ji chápeme
jediná její vada je smrt ale
smrt je též svoboda páč bez ní by láska vládla a
láska nesmí vládnout
nesmí nezměrně nesmí a nebude
osude blude deluze dobude den
dost bude všechno bude dost deluze
důvěrné divany chci s tebou chystat chinin
vychytaný chinin jsem talentoffaný o tom není pohyb
kočár pod stolem odpal baseball svého brka
neznáš základní termíny
když jsem nadržený slovo termíny mě vzruší
kam to všechno spěje? sípavě
před zrcadlem jsem na tebe zapomněl
spřízněná realita ritualita torentů
prolnutá realita přítomné pasivity a
přílišné aktivity co se týče přeplesku dráty
kde jsou lásky? a možnosti
kde jsou lidi?
zdejchli se do zářivých děr
dejchej zvládej dávej
dej to je to přirozený
děj tvého stínu splývej
spínej vzpínej se trpce
vyžehnej mě k jižní stylnici
come on nasrat na piče
ještě dnes krása
rádoby chytré sračky
až budeme blízko nízko
bříško prstu na bříško kundy
kéž bychom mládli
mládli do dáli
byli bysme ďábli
byli bysme to dali

Sen o zeměkouli pana S.

A je zeměkoule na světě od toho, aby plodila. Čtyřnohá, platónská, celá. A Jitce zcela se cela hodí k pleti, v pletivu ji omotávám vilným pohledem a pak si hraju na svůdníka. Zatím sám počítám s budoucím lepším a s orgasmem. Kondomy nenosím do Atén. Ani do bordelu bytí božím bičem. Ani jinam. A tak se už hromadím na prahu tohohle sebevyjádření jako. Chlípně se usmívám za rohem ze slonoviny.

Ráno je. Je mi zle. Blíží se půl pátá. Čas, kdy se den obrací v noc a noc v den, kdy se vše jeví ještě docela nerozsvícené v mém panelákovém městečku. Stůňu touhou po sexu s dobře známou osobou opačného pohlaví. Zalezl bych si do ní jazykem a byl celý obklopený, ulepený, šťastný. Místo toho spřádám plány na štětku. Nemohu ovšem mít nic s nemilovanou osobou, v čínském horoskopu jsem věrný jako pes. V českém ostrý s rohy z ocele a vlnou vydechující teplo. Včera jsem usínal s ovečkou, stačila jedna, vůbec jsem nemusel začít počítat. Marně obracím na misce vah těch třináct stovek, co by bylo potřeba obětovat zážitku. Nic si za ně nekoupím, radši si je nechám.

Odjakživa zbožňuju především Terezy. Je to už tak zařízeno. Vždycky se nějaká namane a úplně mě srazí. Tohle kňourání holky hodně bere. V hlavě mám letní záležitosti několik let staré, a tak se pomalu převlékám za vlkodlaka. Tím se člověk nerodí, ale stává. Všechny ty kamarádky, co mě teď nechtějí, už vymyslely mé budoucí já. Neuhnu pohledem a svlékám na zastávce gymnazistku. Nakonec jí narychlo naplácám lžící na boty. Biju se pěstmi do obličeje a koušu se do jazyka, který jako by nebyl. Zintenzivňuju to a biju se rychleji a mocněji těmi pěstmi. Až vytryskne první kapka semene smíšeného s krví. Jsem starý a všechno jsem zazdil. Tak aspoň pivo si dám, i když je po ránu věru málo co slavit.

Já dozrává dost zhurta. Jsem už víc člověkem než včera. Jenže se v tom topím a dochází mi ibuprofen. Samorost rozplizlý na pánvi z letokruhů si dělá vajíčka…

Tak se můj pacient pan S. projevoval, ještě než mi byl svěřen do péče. V první řadě bylo potřeba redukovat jeho touhu po originalitě, jeho hledání jehel v kupce sena. Navrhl jsem mu následující cvičení: představte si, že jste s ženou v posteli a ona má hlavu poblíže vašeho rozkroku. V ten moment začne recitovat zpaměti vaše texty.

Druhou potřebou pana S. bylo se rozpohybovat. Vlivem antipsychotické léčby přibíral na váze. Psychiatr stojí často v pozici toho, kdo vidí pacienta chřadnout a neví, jak mu pomoci. Sám jej nemůže držet za nohy a zvedat mu hlavu ke kolenům. Nakonec rezignuje a soustředí se na jiné pacienty. Často je to problém tzv. metafor. Šém k pacientově vůli je zakopán hluboko v zemi, které se lékař instinktivně štítí. V případě pana S. vidíme manifestovaný, ale nežitý sklon k sadomasochismu. Rozhodl jsem se neredukovat tuto tendenci, a naopak ji využít k posunu na poli duševního zdraví. Ostatně sadomasochismus je dnes mnohem lépe přijímám než obezita nebo schizofrenie.

Poprosil jsem pana S., aby si rozmyslel, kam až by chtěl se ženou v tomto směru zajít. Chtěl jsem přesně znát jeho hranice a chtěl jsem také, aby je znal sám. Jak jsem se správně domníval, pana S. tížila především zmatenost. Jakmile prozkoumá své sklony a bude s nimi zajedno, uvolní se prostor k jejich zakotvení v realitě.

Třetím problémem byla evidentní deprese. Nasadil jsem medikamentózní léčbu, zároveň se však rozhodl hledat další pevné body. Pacient má obsesivní potřebu filosofovat. Nedostatek důslednosti vyvažuje přeskakováním z tématu na téma. V této oscilaci, v tomto věčném světélkování, spatřuje svou devízu. Protože nejevil dost pevnou vůli na to, aby se ve svých textech vyznal a vyznačil sám jejich symboliku, poprosil jsem ho, aby si přinesl dvě až pět vět na téma úspěch. Předpokládám, že právě hmotný a nejen hmotný úspěch může pomoci člověku s adaptací na vnější svět.

Pan S. mi přinášel po dobu dvou měsíců zcela neuspokojivé texty o úspěchu, průlom ne a ne nastat, což v naší spolupráci působilo menší rozvraty a jistou oboustrannou rozmrzelost. Po vzoru Carla Junga jsem doporučil svému pacientovi návštěvy nevěstince, přicházel mi na sezení pomačkaný a byl cítit. Stále se věnoval jednotlivostem typu tanga, fackování a neschopnost říct si při sexu o to, co se mu líbí. To je ta cesta do království nebeského, problesklo mou křesťansky orientovanou myslí. Trénovali jsme asertivitu a on přicházel na schůzky stále více zmačkaný a byl mnohem více cítit, úsměv na rtech ho od jisté doby už neopouštěl. Doporučil jsem mu setkávání s hygienickou sestrou. Několik sezení jsme věnovali určování hranice mezi takovou sestrou a sexuální pracovnicí. Co se hodí v nevěstinci, nehodí se v pracovně hygienické sestry, a přestože pacientovy oblíbené pornofilmy tyto bariéry relativizují, je lepší považovat je za pevné a dané. Hygienická sestra se pokusila panu S. návštěvy nevěstinců zakázat a mluvila s ním o nemocech. Tento konflikt autorit byl pro něj velmi matoucí. Sestra komplikovala mou práci, a tak jsem se rozhodl jí zavolat. Byla to žena asi třicetiletá, evidentně volných mravů, přesto moralistní na pracovišti až hanba. Navrhl jsem schůzku ve třech. Odmítla s tím, že kazuistické semináře jí pojišťovna neproplácí. Problesklo mi hlavou něco velice nemravného, rozhovor jsem radši stočil k praktickým věcem. Nezapomněl jsem zdůraznit, že její věcí není hovořit o vhodnosti nebo nevhodnosti čerpání služeb v bordelu. „Soustřeďte se na sprchu a prezervativy a zbytek nechte na mě,“ vyžadoval jsem nedůtklivě. Podvolila se a já spokojeně zavěsil.

Nepoznal jsem nyní na panu S., jestli přichází z nevěstince nebo z oběda. Po této zhruba půlroční anabázi s hygienou jsem se opět pokusil vyžadovat pět vět o úspěchu. Odevzdával mi celé traktáty, chybělo jim však nutné sociální cítění, schizofrenií nejhlouběji narušené. Poslal jsem ho do ZOO a nutil ho popisovat zvyky goril. Způsobil jsem mu tím záměrně menší propad, který jsem následně kompenzoval pozváním na pivo. Tenhle trumf je vždycky v rukou silnější strany. Mluvil jsem s ním o tom, jak se silně a smysluplně rozvíjí a on konečně trefil tu pravou notu.

O úspěchu napsal: Mé hranice se každý den posouvají blíže a blíže té skříňce, kde si sestřička schovává růžový vibrátor svých rtů a snů. Je Pandořina jen ve smyslu zákazu. Hovořím s ní o běžných věcech a vynechávám černá tanga zaříznutá do opruzené kůže. Jejich taháním si zkracuju dlouhou chvíli, když zrovna netvořím to, čemu se říká skutečný polibek. Přesto se občas hladím na hřbetu ruky tak, aby poznala, že mi její případná maniakální odevzdanost ani v nejmenším neuniká. Pak si ale řeknu, že jako spisovatel tomu musím klást meze. „Jsi pro mě krokem k návratu sebevědomí, nečekej od toho více než pár hezkých chvil,“ myslím si v duchu, který se sytí jejím parfémem s příchutí chloroformu.

Když jsem konečně pochopil, že pan S. neustoupí ze svého bláhového snu o spisovatelství, rozhodl jsem se mu ho v celém rozsahu povolit. Naštěstí už nehrozilo, že bude do konce života podvazovat jediná a stále více povadlá ňadra bezvýznamné hygienické sestry. Měl sebevědomí až na půdu velké literatury a překladů do čínštiny, španělštiny, švédštiny se skutečně mohl dočkat. Když jsme se loučili po zdařilém tahu, dal jsem mu z legrace pěstí. Trefil jsem ho na spánek tak nešťastně, že se mu rozsvítilo a rovnou mě kolenem zmasakroval rozkrok. Plivali jsme na patník krev s vínem a smáli se, protože jsme poprvé byli stejného věku i vyznání.

Mou ordinaci opustil před třemi lety, před rokem mi přišlo pozvání na svatbu a s ním i výtisk románu. Četl jsem v něm o sobě a plaval mezi řádky, co chvíli jsem se děsil recidivy, ale ta tenká linie souznění se světem ho už nikdy neopustila. Hledal jsem si na netu fotky jeho ženy a večer si představoval, že jsem u nich na léčení a z nudy ji plením jazykem a ona že mě okusuje u samého kořene mého bytí. Bylo to příjemné a ještě účinnější než naše dávná sezení. Jeho pohled mi probodával zátylek a já se mnohem více zahloubal do slastného přemýšlení. Možná jsem ve své praxi něco zanedbal.

POEZIE A. E. CH. 2

1

čte a venku prší
provazy deště jak se říká
čte a já žeru třešně
kůže vlhne okap stříká
držím bobříka čtení
předstírám že není
mým předmětem
že není
scénou prochází osten
tativní asociální týpek Na shledanou
a ona Na shledanou ledabyle
mně nedá ani pohled
neotevře kanál
možná o mně něco slyšela
možná o mně neslyšela nic
nevadí
odchází slečna která seděla vedle ní
byla víc původní Nashle
tentokrát odpovím já Nashle
a teď šeď hlad zeď
sklad nepotřebných chvil do kazajky nevědomí
vytrhl jsem si klíště
dal ho do hrníčku
vyvezl za město
zastavil na zastávce
hodil oboustranný blinkr
vystoupil
cestu mi zastoupil
vlahý vánek puzení k plození
otočil jsem číši do trávy
vrátil se za volant
nastartoval
hodil jednostranný blinkr
jel a přemýšlel jak se Dušek snaží osvobodit
jak se snaží sebe zplodit
jak ho osvobodilo až vědomí že je pozdě
vědomí pozdě
jsme neporaditelní
na jeho tváři se rozhostil oboustranný úsměv
vědomí pozdě
průmět rozkoše vlajkonoše velekocoura
začalo hrát Falling slowly
houpla nohou a patnáctka přišla poprsit o dvě deci bílého
take this sinking boat we still have time
ta co jsem jí napsal pst sto kafkovských volopisů
kouří na pavlači a dým stoupá nerovnou do zeleného kaštanu
procezen jím se vrací nějakým procesem cialis prices

2

smaž schválně sviť
pocity smyčky
jsi oblouk
jsi dívka
chci cítit co cítím
chci nítit
znamení odezní
vejdi
oživ noc těch co chtějí chtít nocí znít
dýchat vánek co sní skrz větvoví gingka
domyslet tě vtipem a jít za tebou v křivkách kmenů
vynořit se jinde jeden
přál bych si nerozprostírat se ale někdy si neuvědomím to sání z druhé strany kdyy je scéna plná oranžových balónů
věřím v smysl savých symbolů
dosud je potřebuješ
z mé strany asi všechno

neviditelnost

když se zastavíš tak už to není ono
když o tom přemýšlíš
vidíš víly jen když míříš k cíli
když si dlouhou chvíli krátíš dlouhou mílí
obrazy se v následnosti svíjí
vyvíjí
když se do sebe sdílné díly vryjí
splíny se slijí se stíny zmijí
když se tvoje touhy bijí
když se vybijí sliby
nezbyde než kdyby
když se stromy brání a pták váhá
když žiješ v módu aha
když vlastně víš ale pravda se zdráhá se ti nastínit nahá
když tvá duše odstíny soumraku mrhá
vrhá se v náznaku druhá a tvoje dojmy jsou kruh a mraky taky
pára v těch opilých korábech sotva postřehnutelně mění tvar
přijímáš a opouštíš inspiraci
vracíš se k informaci
druzí se točí v kruzích a to jsi ty
ty ten rytmus nevyhnutelné samoty
ty ta nahota náhlých projekcí
ty ta víra kterou slibuješ
ty ta zbytečnost toho co žiješ
ty ta nevratnost toho co trpíš
ty ta diverizta
ty ta Peťa na kole s bagetou a kukřicí
úžasné mraky co?
jo právě tady haluzím
zkus moje brýle
ne realita je vždycky lepší
nepsals teď v parku?
kdy?
tak před hodinou
kupodivu ne ale hodně tady píšu teď taky právě
budeš tady dneska?
je to kdyžtak na adamel cézet
budeš tady dneska adamel cézet?
asi jo adamel cézet
tak já musím jet tak zatím
adamel cézet
ty ta krusta stárnoucích barev
ty ta vždy jiná perspektiva
ty to že nejde postihnout to co to je protože všechno připomíná něco jiného
být pojítkem těch chvil
být v nich jako velký otazník
jako chcaní nad které není
prostě to necháš vyplynout
auto může být meditace ale musíš do něho sednout vyklidněný
ser na konvence konotace platany a jilmy
je to celé jeden velký vilný patos
josefíková gestikuluje megamrak zšed (co? nic) jak atomový hřib
myšlenky zastíní pohled té kterous chtěl
v tu chvíli chceš zahodit tu metaforu na život v níž se lopotíš
ale nakonec ji jen zrestauruješ v lepším případě ale co je lepší případ?
co je cesta co je cíl co je dobrý příklad?
co je cit a co je líbat?
když chceš moc nějaký být nemůžeš se hýbat
když tě pak někdo spatří a chce píchat můžeš leda do polštáře kýchat a ráno sám snídat což chceš i nechceš můžete se střídat
to je můj neviditelný výklad
můžeš se mi smát nebo mi nějak říkat

DANIELE NA VYSVĚTLENOU A DALŠÍ

Představujeme:

Marek Chalupa, žižkovský Kladeňák, narozen roku 1989. Nádeník obskurního divadla a hudby, podzemnický vitrinář, strážce plazího klidu.

**

Daniele na vysvětlenou

Přes ponožky natáh jsem si ještě jedny
Zemi je ze mě zima
Třese se mi pod nohama

Schoulenej ve vlčí dece
Hýčkám si svý vnitřní klece
Vrčím, cením zuby
Jazykem leštím ty mříže
V kratičkejch úsecích vidím ven přece

Ty záběry pohromadě tuhnou ve dny
Přes ponožky natáh jsem si ještě jedny

**

Byl jsem tam v půl
Ale jelo to ve dvacet devět
Odjíždějící vlak poznám
Tak jako pětku nejlíp pozná
Nejhorší v matice

Jen vlaky exportující
Omluvné úsměvy žen
Ze zásady nepromeškávám

Jedna mi řekla
Že na fichtlu
By mi to seklo

**

Čekají nasáklé
Plodnice bílých dní
Snídaní dívá se
Zornice olihní

Kdo tady živinou
A kdo potřebný jí?
Nemyslí nemusí
Dívá se čekají

**

V noci se místo světla
Lámou zvuky
Je pravda jenom ve dne

Noci začínají vždycky odznova
A pravdu leda operletí

Den se prostírá
Jako pláň vyluštěných křížovek
A odskákaných panáků
Obrovský dýchavičný břich

Vychází z toho den dobře?
Neradno pomluvit
Nebo noci ztěžknou
A nebude s nimi k vydržení

Takhle jenom požádají
Lámanou nočtinou
O misku mlíka

A ty neodmítneš

**

Den praskl, vtéká do dutin,
žížaltmy na chodníku.
Večeřím s nimi hlínu.
Vyplivnut z dětských úst, neskončím nikdy
růst
směr zem směr
zem směr
Temnešvár
v tyčivé hloubce.

Všechny mé chodby jsou plné slunce.

**

Osmotický

Živí mě
Textury sedadel
Pohyb oken nahoru dolu
Pohyb očí slečny v oranžové sukni
Rovnou z vlaku
Polknu straku v letu
V aspiku větru –
Jsem osmotický
Tolik mi toho schází
Nepřibližuj se

**

Povlávavě málokterý
Míří z hory do údolí
Kdy je kdo v tom zoblačnění
V rozmývání
Stébla zostří
Chytají se konců holí
Věčně v půli přeřeřaví
Šlahoun cesty za patami
Tlukot sílí
Tlukot sílí

Posté bos po stéble bdění
Blednou dny jdou do údolí
Vděčně shůry k zapomnění
Chytají se konců holí
Tlukot tlumí
Tlukot tlumí
Přidržené jdou dny s námi
Jdou dny míří do údolí
S námi do údolí

**

Co jednou podříznu
Bledý se vrátí zpátky
Jsem katem svýho času
Ale mám nedosťatky

**

Každý ráno
Tichá modlitba krve
Směrem k ženě

SENCHRON

V sobotu 4. 6. 2016 proběhlo speciální setkání – multižánrový večer časopisu Chron čili SENCHRON, kde se, mimo jiné, rozdávaly doposud vydané Chrony a to včetně zneklidňujícího komiksu Mezisvětí. Aktivně se účastnili mnozí (autorské čtení, hudba, proslov, ap.). Díky všem za účast.

redakce