POEZIE A. E. CH. 2

s9

na zdech

čte a venku prší
provazy deště jak se říká
čte a já žeru třešně
kůže vlhne okap stříká
držím bobříka čtení
předstírám že není
mým předmětem
že není
scénou prochází osten
tativní asociální týpek Na shledanou
a ona Na shledanou ledabyle
mně nedá ani pohled
neotevře kanál
možná o mně něco slyšela
možná o mně neslyšela nic
nevadí
odchází slečna která seděla vedle ní
byla víc původní Nashle
tentokrát odpovím já Nashle
a teď šeď hlad zeď
sklad nepotřebných chvil do kazajky nevědomí
vytrhl jsem si klíště
dal ho do hrníčku
vyvezl za město
zastavil na zastávce
hodil oboustranný blinkr
vystoupil
cestu mi zastoupil
vlahý vánek puzení k plození
otočil jsem číši do trávy
vrátil se za volant
nastartoval
hodil jednostranný blinkr
jel a přemýšlel jak se Dušek snaží osvobodit
jak se snaží sebe zplodit
jak ho osvobodilo až vědomí že je pozdě
vědomí pozdě
jsme neporaditelní
na jeho tváři se rozhostil oboustranný úsměv
vědomí pozdě
průmět rozkoše vlajkonoše velekocoura
začalo hrát Falling slowly
houpla nohou a patnáctka přišla poprsit o dvě deci bílého
take this sinking boat we still have time
ta co jsem jí napsal pst sto kafkovských volopisů
kouří na pavlači a dým stoupá nerovnou do zeleného kaštanu
procezen jím se vrací nějakým procesem

máš

smaž schválně sviť
pocity smyčky
jsi oblouk
jsi dívka
chci cítit co cítím
chci nítit
znamení odezní
vejdi
oživ noc těch co chtějí chtít nocí znít
dýchat vánek co sní skrz větvoví gingka
domyslet tě vtipem a jít za tebou v křivkách kmenů
vynořit se jinde jeden
přál bych si nerozprostírat se ale někdy si neuvědomím to sání z druhé strany kdyy je scéna plná oranžových balónů
věřím v smysl savých symbolů
dosud je potřebuješ
z mé strany asi všechno

neviditelnost

když se zastavíš tak už to není ono
když o tom přemýšlíš
vidíš víly jen když míříš k cíli
když si dlouhou chvíli krátíš dlouhou mílí
obrazy se v následnosti svíjí
vyvíjí
když se do sebe sdílné díly vryjí
splíny se slijí se stíny zmijí
když se tvoje touhy bijí
když se vybijí sliby
nezbyde než kdyby
když se stromy brání a pták váhá
když žiješ v módu aha
když vlastně víš ale pravda se zdráhá se ti nastínit nahá
když tvá duše odstíny soumraku mrhá
vrhá se v náznaku druhá a tvoje dojmy jsou kruh a mraky taky
pára v těch opilých korábech sotva postřehnutelně mění tvar
přijímáš a opouštíš inspiraci
vracíš se k informaci
druzí se točí v kruzích a to jsi ty
ty ten rytmus nevyhnutelné samoty
ty ta nahota náhlých projekcí
ty ta víra kterou slibuješ
ty ta zbytečnost toho co žiješ
ty ta nevratnost toho co trpíš
ty ta diverizta
ty ta Peťa na kole s bagetou a kukřicí
úžasné mraky co?
jo právě tady haluzím
zkus moje brýle
ne realita je vždycky lepší
nepsals teď v parku?
kdy?
tak před hodinou
kupodivu ne ale hodně tady píšu teď taky právě
budeš tady dneska?
je to kdyžtak na adamel cézet
budeš tady dneska adamel cézet?
asi jo adamel cézet
tak já musím jet tak zatím
adamel cézet
ty ta krusta stárnoucích barev
ty ta vždy jiná perspektiva
ty to že nejde postihnout to co to je protože všechno připomíná něco jiného
být pojítkem těch chvil
být v nich jako velký otazník
jako chcaní nad které není
prostě to necháš vyplynout
auto může být meditace ale musíš do něho sednout vyklidněný
ser na konvence konotace platany a jilmy
je to celé jeden velký vilný patos
josefíková gestikuluje megamrak zšed (co? nic) jak atomový hřib
myšlenky zastíní pohled té kterous chtěl
v tu chvíli chceš zahodit tu metaforu na život v níž se lopotíš
ale nakonec ji jen zrestauruješ v lepším případě ale co je lepší případ?
co je cesta co je cíl co je dobrý příklad?
co je cit a co je líbat?
když chceš moc nějaký být nemůžeš se hýbat
když tě pak někdo spatří a chce píchat můžeš leda do polštáře kýchat a ráno sám snídat což chceš i nechceš můžete se střídat
to je můj neviditelný výklad
můžeš se mi smát nebo mi nějak říkat

DANIELE NA VYSVĚTLENOU A DALŠÍ

vyprava

Představujeme:

Marek Chalupa, žižkovský Kladeňák, narozen roku 1989. Nádeník obskurního divadla a hudby, podzemnický vitrinář, strážce plazího klidu.

**

Daniele na vysvětlenou

Přes ponožky natáh jsem si ještě jedny
Zemi je ze mě zima
Třese se mi pod nohama

Schoulenej ve vlčí dece
Hýčkám si svý vnitřní klece
Vrčím, cením zuby
Jazykem leštím ty mříže
V kratičkejch úsecích vidím ven přece

Ty záběry pohromadě tuhnou ve dny
Přes ponožky natáh jsem si ještě jedny

**

Byl jsem tam v půl
Ale jelo to ve dvacet devět
Odjíždějící vlak poznám
Tak jako pětku nejlíp pozná
Nejhorší v matice

Jen vlaky exportující
Omluvné úsměvy žen
Ze zásady nepromeškávám

Jedna mi řekla
Že na fichtlu
By mi to seklo

**

Čekají nasáklé
Plodnice bílých dní
Snídaní dívá se
Zornice olihní

Kdo tady živinou
A kdo potřebný jí?
Nemyslí nemusí
Dívá se čekají

**

V noci se místo světla
Lámou zvuky
Je pravda jenom ve dne

Noci začínají vždycky odznova
A pravdu leda operletí

Den se prostírá
Jako pláň vyluštěných křížovek
A odskákaných panáků
Obrovský dýchavičný břich

Vychází z toho den dobře?
Neradno pomluvit
Nebo noci ztěžknou
A nebude s nimi k vydržení

Takhle jenom požádají
Lámanou nočtinou
O misku mlíka

A ty neodmítneš

**

Den praskl, vtéká do dutin,
žížaltmy na chodníku.
Večeřím s nimi hlínu.
Vyplivnut z dětských úst, neskončím nikdy
růst
směr zem směr
zem směr
Temnešvár
v tyčivé hloubce.

Všechny mé chodby jsou plné slunce.

**

Osmotický

Živí mě
Textury sedadel
Pohyb oken nahoru dolu
Pohyb očí slečny v oranžové sukni
Rovnou z vlaku
Polknu straku v letu
V aspiku větru –
Jsem osmotický
Tolik mi toho schází
Nepřibližuj se

**

Povlávavě málokterý
Míří z hory do údolí
Kdy je kdo v tom zoblačnění
V rozmývání
Stébla zostří
Chytají se konců holí
Věčně v půli přeřeřaví
Šlahoun cesty za patami
Tlukot sílí
Tlukot sílí

Posté bos po stéble bdění
Blednou dny jdou do údolí
Vděčně shůry k zapomnění
Chytají se konců holí
Tlukot tlumí
Tlukot tlumí
Přidržené jdou dny s námi
Jdou dny míří do údolí
S námi do údolí

**

Co jednou podříznu
Bledý se vrátí zpátky
Jsem katem svýho času
Ale mám nedosťatky

**

Každý ráno
Tichá modlitba krve
Směrem k ženě

SENCHRON

senchron

V sobotu 4. 6. 2016 proběhlo speciální setkání – multižánrový večer časopisu Chron čili SENCHRON, kde se, mimo jiné, rozdávaly doposud vydané Chrony a to včetně zneklidňujícího komiksu Mezisvětí. Aktivně se účastnili mnozí (autorské čtení, hudba, proslov, ap.). Díky všem za účast.

redakce

BULDOZER

buldozer

/Tomáš Vaněk/

Zprvu zešílel a nechal se odvést na sedmadvacítku k primářce Strunzové. Ta mu ještě nevěřila a nasadila omezující prostředky, jako jsou pouta nebo antipsychotika. Měl zavřené oči a nereagoval na kompars sestřiček a doktorů, kterým ho zastánci systému chtěli zviklat. Stáhl se hluboko do sebe, jak to jen šlo. Byl jen krunýř, který se živí vlastní močí. Stafáž bohnické léčebny nabývala významu a smyslu, když si našel cestičky, jak ze své nové role vytřískat co nejvíc. Stal se takzvaným příjemcem podpory. Tuhle si cpal asi 65 tisíc do peněženky a pak přímo do baťohu a nesl je domů z pošty.

„Soucítíš snad světe s tyranem, který tvé jho už zavěsil na oprátku koně?“, ptal jsem se cestou na Ostapčikovu chatu, kde jsem se měl setkat s Monikou. Ta mě rajcovala jak rajské jablíčko v pelíšku ježka. Kráčel jsem a za mnou jel buldozer, který byl připraven mě každou chvílí zdrtit. Nemohl jsem ustoupit ani o krok, zavrávorat bylo totéž co padnout a konat. Když jsem došel k řece, pochopil jsem, že se mi od reflektorů buldozeru zažehl kolem hlavy kruh. Za svatozáří se odjakživa táhly davy, které by nepojmul ani Ostapčikův mlýn, natož pak chata. Když mi někdo říká, jak jsem nejchytřejší, radši slyším inteligentní. Chytrá je Monika, která neumí na světě nic kromě věcí lásky. „Je to blábol!,“ řvalo to ve mně a já musel utišit všechny své hlasy. Voněly od hlavy k patě benzínem antipsychotik. Zapalte se přátelé, říkal jsem často a hořte svými činy.

Nikdy si tak dobře nepohrál s okurkou, jako když se ji naučil ostrouhat otvírákem na konzervy. „Kastrace proběhla podle všech představ“, říkal doktor a taky mluvil o tom, že je nutné žít v realitě. Obrovský péřový chuchvalec snů začal být dokonale nadbytečný. Tak ho nakopl a rychle se rozběhl za zrzavou sestřičkou, která mu tam jediná připadala lidská. Než se stihli vůbec pozdravit, byl v limbu. Umírá, věří ale, že ne naposled. Psycholog je tu od toho, aby nabízel alternativy.

Jitřní čaj s Monikou chutná po koitu dobře. Genialita trpí pod jhem Kristova těla od Hanse Holbeina. Dostojevského mrtvola taky tlačí na břicho. Všechno to vzdělání se musí zrovna teď nacpat do mého korunního textu, aby ho zprznilo? Je potřeba dojít do Ostapčikovy chaty a u jitřního čaje si všechno s Mončou vyříkat. Začnu od lesa a pak jdu po poli a jako tajemný rytíř se ne a ne blížit, ale pak najednou běžím a všechny sekám bez lstivosti Odyssea. Ale v tu chvíli se na obzoru zjevuje buldozer a já chápu, že Ostapčikova chata už není jediným cílem. Za volantem sedí nahá nevěstka. Jen si nepamatuju, která to byla, jestli ta s pupínkama nebo ta, co neznala Brahmse.

Dnes je den jedna konce světa a já jdu. Bratře Ostapčiku, Moniku mi připrav, blížím se. Kontury se vynořují a já vidím chatu. Už nejsem pronásledován. S hrůzou si uvědomuju, že jsem svatozář nechal na zadní sedačce buldozeru, kde jsem se s nevěstkou trochu zapomněl. Kdo asi povede dav poté, co jsem selhal? Svět se zbláznil touhou po mém příchodu, já se ale radši ještě zdržím v oraništi.

Je velká vizita a přicházejí primáři v doprovodu zrzavé sestřičky. Nemá podvazky, ani nic takového. Oznamují mu, že pojede na magnetickou rezonanci. Musí vyloučit nález na mozku. Pořád by chtěli něco hledat. Každý, kdo má trochu krve v těle, je snadno oklame a obejde. On se však rozhodl spolupracovat. Proto jim řekl o Ostapčikovi a konci světa. Primáři se radili, doktor zapisoval a sestřička se na něj usmívala. Byla bez poskvrny.

To ona na Ithace suší prádlo, do kterého se jednou s chutí převleču.

SCHŮZKY SE ZUBATOU

neutr4

Karel Kopr
(ukázka z připravované knihy)

V kabině bezmotorového německého letadla typu Olympia (rok výroby cca 1937, rozpětí 15m, klouzák cca 1 : 20) dne 19.8.1950 se setmělo přesto, že byly 3 hodiny odpoledne. Jako mladý pilot jsem podrobně sledoval ukazatele měřících přístrojů, které již svítily svými fosforovými nátěry číselníků a ručiček. Pozorně jsem udržoval kroužení větroně tak, aby se rychlost pohybovala mezi 80 až 90 km/h, variometr ukazoval stoupání 3 m/s, výškoměr ukazoval přes 2500 m nad letištěm v Hodkovicích u Liberce, kde jsem před třemi hodinami startoval.

Byl to můj první let s výkonným větroněm s krytou zasklenou kabinou a s padákem. Před tím jsem létal otevřené větroně a kluzáky bez padáku. S učitelem létání před letem jsem domluvil, že se budu učit létat v mracích podle přístrojů. V té době nebyly ještě většinou vytvořeny podmínky k učení létání se zakrytou kabinou pomocí druhého řízení nebo pomocí speciálních pozemních trenažérů pro noční létání.

Počasí bylo v ten den pro bezmotorové létání ideální, mnoho cumulovitých mraků, které ukazovaly stoupavé proudy. Po vypnutí vlečného lana od motorového dvouplošníku typu C 104 (začátek sériové výrobu v ČSR v roce 1946 dle německého Bu“ckera z roku 1928, (dvojplošníku s rozpětím křídel 6.67m, motorem o výkonu 105 KS., max. rychlostí 185 km/hod) ve výšce asi 500m jsem nalezl stoupavý termický proud, který mě stoupáním od 0,2 m/s do 1 m/s vynesl pod základny mraků, které byly ve výši cca 1700 m.

Nejdříve jsem prolétával základny mraků chvílemi bez vidění země rovně a zažil stoupání i klesání letadla se značnými rozdíly. Později jsem se učil kroužit v mraku, vystoupal jsem k vrcholu mraku a potom jsem přímým letem většinou mezi klesajícími proudy jsem si prohlížel krajinu od Máchova jezera po Frýdlantský výběžek a k Mladé Boleslavi. Rychlost stoupání v mracích v té době nepřevýšila 2 m/s. Větší mrak jsem podlétnul nad Jabloncem nad Nisou asi ve výši 1500 m a ustředil jsem pečlivě větroň do stoupavého proudu pod mrakem. Stoupání v mraku zesílilo až na uvedené 3 m/s, kdy se setmělo. Rozhodoval jsem se, zda mám rovným letem mrak opustit, pocítil jsem již únavu z učení létání bez vidu a nebo zůstat a vystoupat výše. Rozhodl jsem se zůstat. Stoupání se zvýšilo, jemný variometr byl na dorazu svého maxima 5 m/s, hrubý variometr ukazoval až 12 m/s. Začalo pršet, déšť se změnil v kroupy, výškoměr ukazoval přes 3000m a začal jsem znovu uvažovat o ulétnutí z tak silného stoupavého proudu.

Situaci vyřešil oslnivý blesk a ohromný rachot hromu. Vzpomněl jsem, že blesk mě může ohrozit jen velkou náhodou. Strach jsem neměl. Následovaly další blesky a než po oslnění mohly moje oči znovu sledovat přístroje, bylo zle. Zatáčkoměr byl plně vychýlený, rychlost překročila 150 km/h. Ihned jsem si vzpomněl na instrukce učitelů létání a opatrně pomalým pohybem jsem vysunoval příslušnou pákou brzdící klapky.Toto zařízení vypočítali konstruktéři větroňů tak, aby při neřiditelném stavu nepřekročil větroň i při střemhlavém letu rychlost, při které by křídla nevydržela námahu a rozlámala se. Po plném vysunutí brzdících klapek jsem si odechnul a pokusil se uvést letoun do řiditelného stavu. Vzdušné proudy uvnitř bouřkového mraku byly tak silné, že se mně to nepodařilo. Také moje nezkušenost v létání pomocí přístrojů způsobila, že rychlost letounu se pohybovala od 0 do 200 km/h, variometry ukazovaly chvíli stoupání, ale většinou klesání i přes 15 m/s.

Odstředivé síly byly tak velké, že chvílemi se upevňovací pasy zařezávaly do mého těla, chvílemi jsem byl bez tíže a padal prostorem. Částečky prachu a papír od svačiny poletoval kabinou od nožního řízení po plexisklo kabiny. Z toho jsem usuzoval, že jsem létal i obráceně to bylo hlavou k zemi. Nedařilo se mi srovnat letoun do horizontálního letu přesto, že jsem používal na řízení značné síly. Blesky následovaly.

Dostavil se strach. V mojí hlavě se promítly vzpomínky na předcházející život, vzpomněl jsem na historické události roku 1938, 1945, 1948 i jiné roky, vzpomněl jsem na velké lidi, kteří dokázali i hrdinské činy. Je až překvapivé, jak v krátkém časovém rozsahu v době životního ohrožení se promítne množství myšlenek, které jsou popsány v následujících kapitolách.

Asi po 20 min neřízeného letu, kdy variometr ukazoval chvíli stoupání, chvíli klesání a výškoměr ukazoval opět cca 1500 m v kabině se začalo střídat světleji s temnotou. Podařilo se mně dostat se ke světlejšímu místu v mraku a potom později k dennímu světlu.. Když jsem poprvé uviděl zemi byla šikmo a obráceně. Opět jsem se dostal do mraku a opět ven. Dalo mně větší práci, než jsem letoun uvedl do horizontálního letu. Pozvolna a opatrně jsem zasunul brzdící klapky a rozhlédl jsem se po okolí. Okolo byly části mraku, nad sebou jsem měl temný cumuluc, ale šikmo vedle letounu asi ve vzdálenosti 50 m jsem byl pod vrcholem hory Ještěd. Měl jsem páté velké štěstí, řízení osudu atp. , že jsem neskončil můj krátký život na tomto pohoří. Vyhýbal jsem se zbytkům mraků a nalétnul směr na blízké letiště v Hodkovicích. Značně unavený jsem předpisově přistál, podal jsem vedoucímu létání stručné hlášení o letu a několikráte podrobně jsem v myšlenkách promítnul tento let i celý můj předcházející život. Uvědomil jsem si, z jakého nebezpečí jsem vyvázl i to, že lidský život je nutné prožít tak, abych se mohl s čistým svědomím i svým nepřátelům, ale hlavně přátelům podívat do očí. Příležitostně se na letiště vracím. Snímek je po cca. 50 letech mého života.

Tento nepříjemný, ale s dobrým koncem uzavřený zážitek z části ovlivnil moje postoje v dalším životě.

„27“

duck5


Sbírka „27“ z roku 2014
– jedná se o sbírku 27 autorů, kterou sestavil LPF. Následuje výběr básní autora Polypa.

V hospicu

v hospicu morfinem protahují vteřiny
vlastně sekundy
na konci stvoření mizíme
do černý díry, vesmírný kundy
počátku, chcete-li

Nekroježíš

ledová královna
sní o panamské šíji
čokoládové konkubíně
a zašití
rtů všech těch tvorů uvnitř

sběratel kostí
z nenávratna slíbí
žebro prasklé zlostí
hostii
pánve, obratle… vše co nesní

Troufalost

pod kůží balzamovaného hmyz se páří
jak rozhodli se Káťa s Voloďou
bylo to snadné tenkrát v Ermitáži
tíseň se s touhou marně sváří
majestát smrti trochu smrdí
pod šedou Moskvy oblohou

nauzea v přítmí mauzolea
ostrý pach těla, samec – samice
takový nápad!
něžnost, špetka zneuctění, vzrušení, povznesení…
a už je vede milice

však kdo by nechtěl, aspoň na chvíli
zatahat generalissima za kníry
zatahat za obočí Brežněva
jenom to zkus!
a už tě táhnou, Švejku
krchovem
za střeva

Tak jde čas

depilovaná modelka, původně plnovousá, plnoštíhlá…
později silikonová iluze, loupačka poklopců, nakonec protéza po ablaci
není to sranda, děti

Poslední pohlazení

dotyk dlaně
elektrifikuje paměť
jsi sušenkou
v bezzubých dásních
chámovodem vzpomínek
vejcovodem zapomnění
zkamenělou růží
pro smích

Poblouznění v Berlíně

kolem tvý menstruace lítá Měsíc
kolem mý poluce nic
když Tě chci – řešíš to policií
když mě chceš… raději ne

Třídní sraz

s výrazem medojeda vzpomínám
jaká si byla plachá holčička
držela ses zpátky – já taky

jatky těch jalových let
korodující paměť
to vše ukazuje chirurgicky
na citlivá místa

to se nedá
nevyhazovat hříšky
a pokroucené zrcadlové obrazy
z výšky i nízka nechat odpadávat

maso na kostech
hnidy ve vlasech
Tvůj dech na varlatech

Sudičky

poletíme do Afriky
na křtiny
kath a whisky ki ki ri kí
bude to veliký

ochrání nás pohoštění
mladí albíni
hudry hudry hadrový
panny jehlou probodlý

jen houšť
HIV spoušť
binární poušť

slova

ňaderné ponorky, spermická děla
vraždící na mírové misi
po zuby ozbrojená
chtíčem…

nadějní geometři, geomanti těla
pozřeni při hře
s gymnastickým míčem

bez názvu

matičce na poli
z prsů vytéká krev
z ran se valí sněť

krhavé údolí
v oheň mění led
zastavil se svět

za bludiště zdí
jsme pomatení
bez zdroje
vestoje

přízračný sen
zbrocený plášť
čarozloděje

NASTÁLO

starec2

/Tomáš Vaněk/

Začalo to jako docela dobrý nápad. Aby se donutil zhubnout, a tedy si mohl potenciálně zašoustat s některou ze svých četných kamarádek, na jednu stranu musel, na druhou i chtěl, cvičit. A tak si vymyslel zhruba takový plán. Jako člověk majetný a duchem přítomný se rozhodl platit za každé jídlo i pití v naturáliích. Například: než si dá kafe a cigaretu, zaplatí tím, že osmkrát utrhne pomyslné jablko ze stromu poznání, aby se trochu protáhl. Před každým jídlem udělá lehsed díkuvzdání. A znovu se tak naučí řádu a skrze dobré zvyky se stane dobrým člověkem. Udělal si tabulku a usmyslel si, že si ji pověsí na ledničku. Návštěvy stejně nepřijímal jinde než v pokojích k tomu určených a kuchyň pro služebnictvo byla dostatečně rozlehlá na to, aby si v ní občas zaskotačil s placenou společnicí. Vždycky to chtěl naopak a toužil po tom, aby komorná jeho imaginární ženy spala v jeho posteli a on jí mohl masírovat nohy svým roztouženým zápěstím. Horkými prsty dělat tu třešničku na dortu jejích orgasmů. Chtěl si zkrátka vyměnit roli, říkalo se tomu sociální transvestitismus. A tak opustil bankovní sektor svého domu a pomalu kráčel do koupelny, kde se chtěl oholit zcela donaha. Od nynějška bude sluhou božím. Tak božím, až se z něj stane zboží na trhu spásy. Bude k dispozici svému služebnictvu. Nechal si je zavolat ještě z vany. Stáli před koupelnou, a když před ně předstoupil v županu, uctivě se usmívali.

„Poslechněte, co budou nové pořádky ode dneška do konečných dnů světa!“

Dívky a chlapci, které si dříve tak pečlivě vybíral, zůstali poněkud zkoprnělí. Rozhrnul župan a oni spatřili spoustu ran a červených fleků na jeho dříve tak ochlupené hrudi. Olysalost Odyssea vracejícího se na Ithaku upoutala jejich pozornost, a co se pak stalo, stálo by za bližší prozkoumání. Chlapci i dívky k němu ztratili rázem veškerou úctu a pomstili se mu za utrpěná příkoří. Není tu řeč jen o nuceném sexu na různý způsob, prznili ho a trápili s divokostí vlků, dokud se mu hruď nepočala dmout touhou po zhojení.

Když se probral z tohoto trapného snu o svrchovanosti, zjistil, že krvácí ze zduřelých hemoroidů. V renesančním spise si dávno přečetl, že krvácení z konečníku znamená probuzení tendencí k dobru. Na dva způsoby se pokřižoval, a protože chtěl snídat kávu s cigaretou, utrhl několik zlatých jablíček, která mu jen připomínala podprsenku jeho dominy. Ano, platil si za tuto výchovu v elegána, který není zhýčkaný jagelonským dědictvím, který nehledě na to, že nemá hluboko do kapsy, poctivě cvičí. A za odměnu si tato dáma pokaždé připínala špendlík s větší hlavičkou na klopu svého apartního saka. Byl to zase on, k smrti vtipný a znovuzrozený, loď už nabrala dobrý směr a on se s radostí protáhl nad úsvitem slunce a plivl na zem černé kuchyně svého tajemného hradu.