DANIELE NA VYSVĚTLENOU A DALŠÍ

vyprava

Představujeme:

Marek Chalupa, žižkovský Kladeňák, narozen roku 1989. Nádeník obskurního divadla a hudby, podzemnický vitrinář, strážce plazího klidu.

**

Daniele na vysvětlenou

Přes ponožky natáh jsem si ještě jedny
Zemi je ze mě zima
Třese se mi pod nohama

Schoulenej ve vlčí dece
Hýčkám si svý vnitřní klece
Vrčím, cením zuby
Jazykem leštím ty mříže
V kratičkejch úsecích vidím ven přece

Ty záběry pohromadě tuhnou ve dny
Přes ponožky natáh jsem si ještě jedny

**

Byl jsem tam v půl
Ale jelo to ve dvacet devět
Odjíždějící vlak poznám
Tak jako pětku nejlíp pozná
Nejhorší v matice

Jen vlaky exportující
Omluvné úsměvy žen
Ze zásady nepromeškávám

Jedna mi řekla
Že na fichtlu
By mi to seklo

**

Čekají nasáklé
Plodnice bílých dní
Snídaní dívá se
Zornice olihní

Kdo tady živinou
A kdo potřebný jí?
Nemyslí nemusí
Dívá se čekají

**

V noci se místo světla
Lámou zvuky
Je pravda jenom ve dne

Noci začínají vždycky odznova
A pravdu leda operletí

Den se prostírá
Jako pláň vyluštěných křížovek
A odskákaných panáků
Obrovský dýchavičný břich

Vychází z toho den dobře?
Neradno pomluvit
Nebo noci ztěžknou
A nebude s nimi k vydržení

Takhle jenom požádají
Lámanou nočtinou
O misku mlíka

A ty neodmítneš

**

Den praskl, vtéká do dutin,
žížaltmy na chodníku.
Večeřím s nimi hlínu.
Vyplivnut z dětských úst, neskončím nikdy
růst
směr zem směr
zem směr
Temnešvár
v tyčivé hloubce.

Všechny mé chodby jsou plné slunce.

**

Osmotický

Živí mě
Textury sedadel
Pohyb oken nahoru dolu
Pohyb očí slečny v oranžové sukni
Rovnou z vlaku
Polknu straku v letu
V aspiku větru –
Jsem osmotický
Tolik mi toho schází
Nepřibližuj se

**

Povlávavě málokterý
Míří z hory do údolí
Kdy je kdo v tom zoblačnění
V rozmývání
Stébla zostří
Chytají se konců holí
Věčně v půli přeřeřaví
Šlahoun cesty za patami
Tlukot sílí
Tlukot sílí

Posté bos po stéble bdění
Blednou dny jdou do údolí
Vděčně shůry k zapomnění
Chytají se konců holí
Tlukot tlumí
Tlukot tlumí
Přidržené jdou dny s námi
Jdou dny míří do údolí
S námi do údolí

**

Co jednou podříznu
Bledý se vrátí zpátky
Jsem katem svýho času
Ale mám nedosťatky

**

Každý ráno
Tichá modlitba krve
Směrem k ženě

SENCHRON

senchron

V sobotu 4. 6. 2016 proběhlo speciální setkání – multižánrový večer časopisu Chron čili SENCHRON, kde se, mimo jiné, rozdávaly doposud vydané Chrony a to včetně zneklidňujícího komiksu Mezisvětí. Aktivně se účastnili mnozí (autorské čtení, hudba, proslov, ap.). Díky všem za účast.

redakce

BULDOZER

buldozer

/Tomáš Vaněk/

Zprvu zešílel a nechal se odvést na sedmadvacítku k primářce Strunzové. Ta mu ještě nevěřila a nasadila omezující prostředky, jako jsou pouta nebo antipsychotika. Měl zavřené oči a nereagoval na kompars sestřiček a doktorů, kterým ho zastánci systému chtěli zviklat. Stáhl se hluboko do sebe, jak to jen šlo. Byl jen krunýř, který se živí vlastní močí. Stafáž bohnické léčebny nabývala významu a smyslu, když si našel cestičky, jak ze své nové role vytřískat co nejvíc. Stal se takzvaným příjemcem podpory. Tuhle si cpal asi 65 tisíc do peněženky a pak přímo do baťohu a nesl je domů z pošty.

„Soucítíš snad světe s tyranem, který tvé jho už zavěsil na oprátku koně?“, ptal jsem se cestou na Ostapčikovu chatu, kde jsem se měl setkat s Monikou. Ta mě rajcovala jak rajské jablíčko v pelíšku ježka. Kráčel jsem a za mnou jel buldozer, který byl připraven mě každou chvílí zdrtit. Nemohl jsem ustoupit ani o krok, zavrávorat bylo totéž co padnout a konat. Když jsem došel k řece, pochopil jsem, že se mi od reflektorů buldozeru zažehl kolem hlavy kruh. Za svatozáří se odjakživa táhly davy, které by nepojmul ani Ostapčikův mlýn, natož pak chata. Když mi někdo říká, jak jsem nejchytřejší, radši slyším inteligentní. Chytrá je Monika, která neumí na světě nic kromě věcí lásky. „Je to blábol!,“ řvalo to ve mně a já musel utišit všechny své hlasy. Voněly od hlavy k patě benzínem antipsychotik. Zapalte se přátelé, říkal jsem často a hořte svými činy.

Nikdy si tak dobře nepohrál s okurkou, jako když se ji naučil ostrouhat otvírákem na konzervy. „Kastrace proběhla podle všech představ“, říkal doktor a taky mluvil o tom, že je nutné žít v realitě. Obrovský péřový chuchvalec snů začal být dokonale nadbytečný. Tak ho nakopl a rychle se rozběhl za zrzavou sestřičkou, která mu tam jediná připadala lidská. Než se stihli vůbec pozdravit, byl v limbu. Umírá, věří ale, že ne naposled. Psycholog je tu od toho, aby nabízel alternativy.

Jitřní čaj s Monikou chutná po koitu dobře. Genialita trpí pod jhem Kristova těla od Hanse Holbeina. Dostojevského mrtvola taky tlačí na břicho. Všechno to vzdělání se musí zrovna teď nacpat do mého korunního textu, aby ho zprznilo? Je potřeba dojít do Ostapčikovy chaty a u jitřního čaje si všechno s Mončou vyříkat. Začnu od lesa a pak jdu po poli a jako tajemný rytíř se ne a ne blížit, ale pak najednou běžím a všechny sekám bez lstivosti Odyssea. Ale v tu chvíli se na obzoru zjevuje buldozer a já chápu, že Ostapčikova chata už není jediným cílem. Za volantem sedí nahá nevěstka. Jen si nepamatuju, která to byla, jestli ta s pupínkama nebo ta, co neznala Brahmse.

Dnes je den jedna konce světa a já jdu. Bratře Ostapčiku, Moniku mi připrav, blížím se. Kontury se vynořují a já vidím chatu. Už nejsem pronásledován. S hrůzou si uvědomuju, že jsem svatozář nechal na zadní sedačce buldozeru, kde jsem se s nevěstkou trochu zapomněl. Kdo asi povede dav poté, co jsem selhal? Svět se zbláznil touhou po mém příchodu, já se ale radši ještě zdržím v oraništi.

Je velká vizita a přicházejí primáři v doprovodu zrzavé sestřičky. Nemá podvazky, ani nic takového. Oznamují mu, že pojede na magnetickou rezonanci. Musí vyloučit nález na mozku. Pořád by chtěli něco hledat. Každý, kdo má trochu krve v těle, je snadno oklame a obejde. On se však rozhodl spolupracovat. Proto jim řekl o Ostapčikovi a konci světa. Primáři se radili, doktor zapisoval a sestřička se na něj usmívala. Byla bez poskvrny.

To ona na Ithace suší prádlo, do kterého se jednou s chutí převleču.

SCHŮZKY SE ZUBATOU

neutr4

Karel Kopr
(ukázka z připravované knihy)

V kabině bezmotorového německého letadla typu Olympia (rok výroby cca 1937, rozpětí 15m, klouzák cca 1 : 20) dne 19.8.1950 se setmělo přesto, že byly 3 hodiny odpoledne. Jako mladý pilot jsem podrobně sledoval ukazatele měřících přístrojů, které již svítily svými fosforovými nátěry číselníků a ručiček. Pozorně jsem udržoval kroužení větroně tak, aby se rychlost pohybovala mezi 80 až 90 km/h, variometr ukazoval stoupání 3 m/s, výškoměr ukazoval přes 2500 m nad letištěm v Hodkovicích u Liberce, kde jsem před třemi hodinami startoval.

Byl to můj první let s výkonným větroněm s krytou zasklenou kabinou a s padákem. Před tím jsem létal otevřené větroně a kluzáky bez padáku. S učitelem létání před letem jsem domluvil, že se budu učit létat v mracích podle přístrojů. V té době nebyly ještě většinou vytvořeny podmínky k učení létání se zakrytou kabinou pomocí druhého řízení nebo pomocí speciálních pozemních trenažérů pro noční létání.

Počasí bylo v ten den pro bezmotorové létání ideální, mnoho cumulovitých mraků, které ukazovaly stoupavé proudy. Po vypnutí vlečného lana od motorového dvouplošníku typu C 104 (začátek sériové výrobu v ČSR v roce 1946 dle německého Bu“ckera z roku 1928, (dvojplošníku s rozpětím křídel 6.67m, motorem o výkonu 105 KS., max. rychlostí 185 km/hod) ve výšce asi 500m jsem nalezl stoupavý termický proud, který mě stoupáním od 0,2 m/s do 1 m/s vynesl pod základny mraků, které byly ve výši cca 1700 m.

Nejdříve jsem prolétával základny mraků chvílemi bez vidění země rovně a zažil stoupání i klesání letadla se značnými rozdíly. Později jsem se učil kroužit v mraku, vystoupal jsem k vrcholu mraku a potom jsem přímým letem většinou mezi klesajícími proudy jsem si prohlížel krajinu od Máchova jezera po Frýdlantský výběžek a k Mladé Boleslavi. Rychlost stoupání v mracích v té době nepřevýšila 2 m/s. Větší mrak jsem podlétnul nad Jabloncem nad Nisou asi ve výši 1500 m a ustředil jsem pečlivě větroň do stoupavého proudu pod mrakem. Stoupání v mraku zesílilo až na uvedené 3 m/s, kdy se setmělo. Rozhodoval jsem se, zda mám rovným letem mrak opustit, pocítil jsem již únavu z učení létání bez vidu a nebo zůstat a vystoupat výše. Rozhodl jsem se zůstat. Stoupání se zvýšilo, jemný variometr byl na dorazu svého maxima 5 m/s, hrubý variometr ukazoval až 12 m/s. Začalo pršet, déšť se změnil v kroupy, výškoměr ukazoval přes 3000m a začal jsem znovu uvažovat o ulétnutí z tak silného stoupavého proudu.

Situaci vyřešil oslnivý blesk a ohromný rachot hromu. Vzpomněl jsem, že blesk mě může ohrozit jen velkou náhodou. Strach jsem neměl. Následovaly další blesky a než po oslnění mohly moje oči znovu sledovat přístroje, bylo zle. Zatáčkoměr byl plně vychýlený, rychlost překročila 150 km/h. Ihned jsem si vzpomněl na instrukce učitelů létání a opatrně pomalým pohybem jsem vysunoval příslušnou pákou brzdící klapky.Toto zařízení vypočítali konstruktéři větroňů tak, aby při neřiditelném stavu nepřekročil větroň i při střemhlavém letu rychlost, při které by křídla nevydržela námahu a rozlámala se. Po plném vysunutí brzdících klapek jsem si odechnul a pokusil se uvést letoun do řiditelného stavu. Vzdušné proudy uvnitř bouřkového mraku byly tak silné, že se mně to nepodařilo. Také moje nezkušenost v létání pomocí přístrojů způsobila, že rychlost letounu se pohybovala od 0 do 200 km/h, variometry ukazovaly chvíli stoupání, ale většinou klesání i přes 15 m/s.

Odstředivé síly byly tak velké, že chvílemi se upevňovací pasy zařezávaly do mého těla, chvílemi jsem byl bez tíže a padal prostorem. Částečky prachu a papír od svačiny poletoval kabinou od nožního řízení po plexisklo kabiny. Z toho jsem usuzoval, že jsem létal i obráceně to bylo hlavou k zemi. Nedařilo se mi srovnat letoun do horizontálního letu přesto, že jsem používal na řízení značné síly. Blesky následovaly.

Dostavil se strach. V mojí hlavě se promítly vzpomínky na předcházející život, vzpomněl jsem na historické události roku 1938, 1945, 1948 i jiné roky, vzpomněl jsem na velké lidi, kteří dokázali i hrdinské činy. Je až překvapivé, jak v krátkém časovém rozsahu v době životního ohrožení se promítne množství myšlenek, které jsou popsány v následujících kapitolách.

Asi po 20 min neřízeného letu, kdy variometr ukazoval chvíli stoupání, chvíli klesání a výškoměr ukazoval opět cca 1500 m v kabině se začalo střídat světleji s temnotou. Podařilo se mně dostat se ke světlejšímu místu v mraku a potom později k dennímu světlu.. Když jsem poprvé uviděl zemi byla šikmo a obráceně. Opět jsem se dostal do mraku a opět ven. Dalo mně větší práci, než jsem letoun uvedl do horizontálního letu. Pozvolna a opatrně jsem zasunul brzdící klapky a rozhlédl jsem se po okolí. Okolo byly části mraku, nad sebou jsem měl temný cumuluc, ale šikmo vedle letounu asi ve vzdálenosti 50 m jsem byl pod vrcholem hory Ještěd. Měl jsem páté velké štěstí, řízení osudu atp. , že jsem neskončil můj krátký život na tomto pohoří. Vyhýbal jsem se zbytkům mraků a nalétnul směr na blízké letiště v Hodkovicích. Značně unavený jsem předpisově přistál, podal jsem vedoucímu létání stručné hlášení o letu a několikráte podrobně jsem v myšlenkách promítnul tento let i celý můj předcházející život. Uvědomil jsem si, z jakého nebezpečí jsem vyvázl i to, že lidský život je nutné prožít tak, abych se mohl s čistým svědomím i svým nepřátelům, ale hlavně přátelům podívat do očí. Příležitostně se na letiště vracím. Snímek je po cca. 50 letech mého života.

Tento nepříjemný, ale s dobrým koncem uzavřený zážitek z části ovlivnil moje postoje v dalším životě.

„27“

duck5


Sbírka „27“ z roku 2014
– jedná se o sbírku 27 autorů, kterou sestavil LPF. Následuje výběr básní autora Polypa.

V hospicu

v hospicu morfinem protahují vteřiny
vlastně sekundy
na konci stvoření mizíme
do černý díry, vesmírný kundy
počátku, chcete-li

Nekroježíš

ledová královna
sní o panamské šíji
čokoládové konkubíně
a zašití
rtů všech těch tvorů uvnitř

sběratel kostí
z nenávratna slíbí
žebro prasklé zlostí
hostii
pánve, obratle… vše co nesní

Troufalost

pod kůží balzamovaného hmyz se páří
jak rozhodli se Káťa s Voloďou
bylo to snadné tenkrát v Ermitáži
tíseň se s touhou marně sváří
majestát smrti trochu smrdí
pod šedou Moskvy oblohou

nauzea v přítmí mauzolea
ostrý pach těla, samec – samice
takový nápad!
něžnost, špetka zneuctění, vzrušení, povznesení…
a už je vede milice

však kdo by nechtěl, aspoň na chvíli
zatahat generalissima za kníry
zatahat za obočí Brežněva
jenom to zkus!
a už tě táhnou, Švejku
krchovem
za střeva

Tak jde čas

depilovaná modelka, původně plnovousá, plnoštíhlá…
později silikonová iluze, loupačka poklopců, nakonec protéza po ablaci
není to sranda, děti

Poslední pohlazení

dotyk dlaně
elektrifikuje paměť
jsi sušenkou
v bezzubých dásních
chámovodem vzpomínek
vejcovodem zapomnění
zkamenělou růží
pro smích

Poblouznění v Berlíně

kolem tvý menstruace lítá Měsíc
kolem mý poluce nic
když Tě chci – řešíš to policií
když mě chceš… raději ne

Třídní sraz

s výrazem medojeda vzpomínám
jaká si byla plachá holčička
držela ses zpátky – já taky

jatky těch jalových let
korodující paměť
to vše ukazuje chirurgicky
na citlivá místa

to se nedá
nevyhazovat hříšky
a pokroucené zrcadlové obrazy
z výšky i nízka nechat odpadávat

maso na kostech
hnidy ve vlasech
Tvůj dech na varlatech

Sudičky

poletíme do Afriky
na křtiny
kath a whisky ki ki ri kí
bude to veliký

ochrání nás pohoštění
mladí albíni
hudry hudry hadrový
panny jehlou probodlý

jen houšť
HIV spoušť
binární poušť

slova

ňaderné ponorky, spermická děla
vraždící na mírové misi
po zuby ozbrojená
chtíčem…

nadějní geometři, geomanti těla
pozřeni při hře
s gymnastickým míčem

bez názvu

matičce na poli
z prsů vytéká krev
z ran se valí sněť

krhavé údolí
v oheň mění led
zastavil se svět

za bludiště zdí
jsme pomatení
bez zdroje
vestoje

přízračný sen
zbrocený plášť
čarozloděje

NASTÁLO

starec2

/Tomáš Vaněk/

Začalo to jako docela dobrý nápad. Aby se donutil zhubnout, a tedy si mohl potenciálně zašoustat s některou ze svých četných kamarádek, na jednu stranu musel, na druhou i chtěl, cvičit. A tak si vymyslel zhruba takový plán. Jako člověk majetný a duchem přítomný se rozhodl platit za každé jídlo i pití v naturáliích. Například: než si dá kafe a cigaretu, zaplatí tím, že osmkrát utrhne pomyslné jablko ze stromu poznání, aby se trochu protáhl. Před každým jídlem udělá lehsed díkuvzdání. A znovu se tak naučí řádu a skrze dobré zvyky se stane dobrým člověkem. Udělal si tabulku a usmyslel si, že si ji pověsí na ledničku. Návštěvy stejně nepřijímal jinde než v pokojích k tomu určených a kuchyň pro služebnictvo byla dostatečně rozlehlá na to, aby si v ní občas zaskotačil s placenou společnicí. Vždycky to chtěl naopak a toužil po tom, aby komorná jeho imaginární ženy spala v jeho posteli a on jí mohl masírovat nohy svým roztouženým zápěstím. Horkými prsty dělat tu třešničku na dortu jejích orgasmů. Chtěl si zkrátka vyměnit roli, říkalo se tomu sociální transvestitismus. A tak opustil bankovní sektor svého domu a pomalu kráčel do koupelny, kde se chtěl oholit zcela donaha. Od nynějška bude sluhou božím. Tak božím, až se z něj stane zboží na trhu spásy. Bude k dispozici svému služebnictvu. Nechal si je zavolat ještě z vany. Stáli před koupelnou, a když před ně předstoupil v županu, uctivě se usmívali.

„Poslechněte, co budou nové pořádky ode dneška do konečných dnů světa!“

Dívky a chlapci, které si dříve tak pečlivě vybíral, zůstali poněkud zkoprnělí. Rozhrnul župan a oni spatřili spoustu ran a červených fleků na jeho dříve tak ochlupené hrudi. Olysalost Odyssea vracejícího se na Ithaku upoutala jejich pozornost, a co se pak stalo, stálo by za bližší prozkoumání. Chlapci i dívky k němu ztratili rázem veškerou úctu a pomstili se mu za utrpěná příkoří. Není tu řeč jen o nuceném sexu na různý způsob, prznili ho a trápili s divokostí vlků, dokud se mu hruď nepočala dmout touhou po zhojení.

Když se probral z tohoto trapného snu o svrchovanosti, zjistil, že krvácí ze zduřelých hemoroidů. V renesančním spise si dávno přečetl, že krvácení z konečníku znamená probuzení tendencí k dobru. Na dva způsoby se pokřižoval, a protože chtěl snídat kávu s cigaretou, utrhl několik zlatých jablíček, která mu jen připomínala podprsenku jeho dominy. Ano, platil si za tuto výchovu v elegána, který není zhýčkaný jagelonským dědictvím, který nehledě na to, že nemá hluboko do kapsy, poctivě cvičí. A za odměnu si tato dáma pokaždé připínala špendlík s větší hlavičkou na klopu svého apartního saka. Byl to zase on, k smrti vtipný a znovuzrozený, loď už nabrala dobrý směr a on se s radostí protáhl nad úsvitem slunce a plivl na zem černé kuchyně svého tajemného hradu.

BÁSNY

duck6


Sbírka Básny z roku 2009 – následují ukázky:

Harfa

V okně přímo do tvý hlavy
Stojí cizí silueta
V ruce svírá čtyři dráty
Který vedou mezi stoly
První v ruce omotaný
Druhý končí kdesi v rohu
Třetí mizí ve tvých dlaních
Čtvrtý jen tak blbě trčí
První táhne
druhý krájí
třetí škrtí
čtvrtý jen tak blbě trčí
Každý tón co tady zazní
Skrývá jiné utrpení

Nomád

uprostřed pouště
pod černým stanem
má sen
o černý tašce
uprostřed dálnice

v takových taškách se schovávají mrtví
říká si
to když jsou mezi koly
nečí vlasy

co mají společnýho černý fleky
na zdi
s rychlými pohyby jeho očí
stříbrná nit vede
od velbloudích kopyt
mezi svodidly

Tatra2vadarsi

slyšíš zvony?
začíná atomová mše
zlý kouzelník z nebe hodil
paprsky smrti pandorské
neutíkej do krytu, ne!
neber si masku s chobotem
raději se zvířaty v lese
čekej co vítr Ti přinese…

pod ochranou andělů
neublíží nikdo Tvému tělu

Betschebě2

venku prší
s kapkami deště padá ne zem stín
co chvíli je blíž
škodolibý smích
je jako tetování
co už nezmizí
skleněný střeva ze psa
na místo hlasivek na krku jizvy
v tichu krve šumění ve spáncích
v oblacích
choulí se záření
co uteklo ze zařízení
za vsí

Vodnářce

Jsem levoruký kapitán
korábu démonů
rozkazy šeptám podpalubím

Jsem jednoruký kormidelník
na bárce andělů
modlitby řvu do větru

Prokletý galejník
na lodi bez vesel
jsem Ten který jsem

A Ty jsi světice
co smilní ve snu
děvka která se dotkla Boha

Siréna co láká na útesy
a jindy hlídá světlo majáku

žába sedící na proraženém kýlu

Cikánka

Ošklivá cikánko v teplákách
Továrna hučí jako splav
A na haldách jak v kopřivách
Zatěžko ležet

Když ránem vyfárat
Pod zlatý okap obzoru
Mezi dvě věře nahoru
Mezi dvě věže

V mrku oka trhám list
Slunečního kalendáře
Nezaměňuj za rub líc!

Magdalena

mostek, jezírko a střecha z mecha
nických oblud kódy světla
my atomických draků

nezřetelné pohyby života ve tmě
bobky na panelové cestě

trpělivé zvonu nezbytné srdce
ryvný porybný, interp
ret části kruhu

pouhým jitrem oblečena
Magdalena

Stavovské povstání

(přednes ráčkováním, po dvou sklenicích dobrého vína)

kolem Tvé bradavky tré přiopilých krouží
jak nad zoraným polem havranů
tak odporného pomálu

tu chvíli tryskem chvíli klusem
všechno co milé zalito je hnusem
neznámo kolik dní a nocí před funusem

snové a touhy – předpředstavy…
pak všechny údy do zástavy
otřít a odplivnout si

bum prásk do hlavy
bum prásk do palice
potkat Tě poprvé
a nikdy více

Černobílá otrokyně

Svítá se
Na všechno padá oranžový stín
Měla si ráda jeho polibky
Teď stojíš nahá jako… ty… ty…
Ryby v oblacích

V podzemí
Vrány bílého peří sevřený
Jsi poutník mezi břehy
A stejně věříš na… ty… ty…
Ryby v oblacích

Zheng Shan Xiao Zhong
Píseň zní
Zheng Shan Xiao Zhong
Zasněním

DAVID LÁZEŇSKÝ

david

Nechvalně známý zakladatel Zenového zmrdství, alkodiskutér, tatér bez papírů a uměleckého nadání, znalec televizních inscenací do roku 1995. Svojí tvorbou se snaží definovat literární směr, který sám nazval Trashpoetry. „Nejraději šukám, fetuju anebo sedím v baréčku.“ Své texty publikoval v nakladatelství DAR (Sbírka Podzimní dítě, 2012), v almanachu Um Pakultury 12. – erotická tématika a několikrát časopisecky. „Když chci jedu bomby, letná pičo.“ Je několik let aktivním hudebníkem. V současné době hraje na baskytaru v kapele Vychcaný knedlíky. Pracuje v antikvariátě, má rád sex, drogy, chromy, hambáče, fernet a kritické myšlení.

Za pozornost jistě stojí autorův web.

POVÍDKA O VĚČNÉM POUTNÍKOVI

classy

/Paola Poetta Panizza/

Expresivní básnířka, napravená hříšnice a nynější bojovnice světla, herečka a extatická tanečnice, jež vystupuje v artistickém duu PaoTer se svojí milenkou Hadí ženou. Věnuje se ztvárnění své umělecké inspirace v mnoha formách, ať už v básni, písni či tanci. Vždy tvoří s otevřenou myslí, srdcem i duší.

Momentálně nám z jižních cest napsala:

Psalo se 12.12. 2015, den otevření dalšího intergalaktického portálu, kdy se překrývají reality. Dva psanci, opuštění světem, jež si však sami vybrali cestu zpustlých opuštených poutníků, byli obklopeni jen horami, řekami a vlastní temnotou. Prahnoucí po doteku, dychtící po objetí, jeden z nich se na vlastní popud vydal v pozdním odpoledni na výpravu do hor, aby našel sám sebe. A spojil se znovu se svou niternou Božskou podstatou, která pod nánosem společenského odpadu přestala zářit a vedla osamělého poutníka k zoufalství a beznaději, z jejichž sevření ho nemohly vymanit ani vydělané chechtáky, ani získaný respekt a pracne vybudovaná prestiž, ani naleštěná fasáda a na první čuch voňavý opar slávy. A ptal se sám sebe, k čemu všechny ty nastřádané materiální statky, které jsou při konečném zúčtování stejně jen přítěží a do hrobu si človek stejně nevezme ani cent. K čemu všechno to snažení? Vzdyť je to všechno jenom hra, znělo mu ozvěnou ve vlastní hlavě. Iluze. Podporovaná systémovou mašinérií, jež nás má odstřihnout od vnímání vlastní podstaty. Poutník ucítil zmar. Beznaděj. Cítil, že je teprve na začátku. Vlastní cesty. A tak se sebral a šel. Šel rovně za nosem a s každým krokem ze sebe smýval nános všech těch vymyšlených bludů pompézně vypiplaných a hrdě nazvaných společenské normy, všech přeludů, jež tvoří zákony, odkrýval a odhazoval všechny masky, jež převzal od společnosti v rámci přežití v betonové džungli. Šel a šel míjející svíjející se krajinu a najednou mu cestu zkřížila obrovská skoro do nebe se tyčící závora. Kdyby se s každým krokem nebyl očistil od obecně chápaných norem, závora by mu nedovolila pokračovat v jeho vlastní cestě a oddělila by ho od jeho údělu. On však přelezl. A neohroženě pokračoval. Šel a jemně našlapoval, jako by tušil, že tak pročesává vlasy země. Dech se mu prohloubil. Vědomě a hluboce se nadechl a bylo to, jako by se nadechl poprvé. Jako by do té doby ani nedýchal. Do očí se mu nahrnuly slzy. Očistné slzy, které smývaly všechen klam a faleš, jež nalhával sám sobě. Slzy, jež smývaly všechny přebytečné myšlenky. V srdci se mu počala rozpínat vlna svobody. Vlna svobody, jež zalila každou buňku. Obklopen horami, až doteď se cítil osamocen a nemilován, pocítil, že ač si zvolil cestu osamělého poutníka, nikdy není sám. Do ouška mu něžně ševelilo listí stromů, v němž se ozývalo Nekonečno. Nekonečno obtisklé v každém kamínku. Paprsek slunce, jež ozáří i ten nejodlehlejší kout. Ptáci zpívali o věčně se opakujících cyklech. Hory hřměly tichem, v němž se zrcadlila jejich moudrost. A poutník koněčně pochopil. Příroda tvoří most. Most do vlastního nitra. Most k sobě samému. Most k Božství. A je tu pro nás vždy. Bezpodminečně milující. Bezpodmínečně přijímající. V tichu s Duchem svatým rezonující. Poutníkovo srdce naplnila něha. A její proud byl tak nesmírný, že pohár jeho srdce přetékal. A přetékal. Valila se z něj lavina po lavině plné emocí, emocí, které ho spojovaly s jediným vpravdě jsoucím Tady a Teď. Cítil toho tolik najednou, že to slovy ani nejde vyjádřit. Byl v Jednotě. Sám se sebou. S oblohou. S matkou zemí. S přírodou. Dostal chuť v objeti sevřít celá pohoří, přitisknout je k sobě a vyznat jim lásku. Jako poblázněný běžet a halekat árie, ty srdcervoucí symfonie, při jejíchž poslechu i kámen blaženosti ožije. Odevzdal se Matce. Jako dítě zas skotačil v jejím lůně a honil se s mouchami. Pokecal s osamělým komárem, jenž se houpal na stéblu trávy. Bzučel, vyl a byl šťastný. Vystoupal až na vrchol skal, prodíral se křovisky, a jak se jimi prodíral, tak je stejnou měrou za jejich odpor miloval. Miloval je za to, jak bodají a miloval je za to, jak střeží vstup do hor potají. Miloval je za dobrodružství, jež mu skýtají. S každým krokem ze sebe shazoval vrstvy vlastní osobnosti, jednu po druhé jako když se loupe cibule. Začal oblečením, pokračoval přes své manýry, svá gesta, své Ego. Na vrcholku spočinul nahý. I boty zahodil, aby Matku zem lépe cítil. A také cítil, jak mu chlupy na rukou i na nohou čechrá vánek. Náhle ho přepadla nečekaná touha prdnout si proti větru. Udělal to a zhluboka se smál zvuku, ktery se linul krajinou. Byl šťastný. Štastný ve své neskrývané přirozenosti. Spočinul na vrcholku na vrcholu svých sil. Bez masek. Bez nánosu. Čistá duše. Leč usměvavá od ucha k uchu a smáčená krůpějí slz jako by stála v dešti. Poutník cítil vděčnost za to, co je. A za to, že je. Za to, ze slunce každým dnem vychází. Za to, ze vítr cuchá jeho vlasy. Uvědomil si, že nikdy není sám. Je obklopen Nekonečnem. Nekonečnem, jež si nosí v sobě a jež se odráží vně.

POEZIE K. B.

braun

/Karel Braun/

staré duše jsou temné duše
dostaň mě má milá z krásy rauše
pes mě kouše
pes mě kouše
sen je kaluž, louže
sen je barakuda, divná duše
jsem kluk, co leze na moruše
a usíná v náruči hmoty
padám do temnoty, do mísy
znovuzapomenutých identit
do kanalizace otevřených skříní
nesmím zapomenout na bohyni
co má ňadra atomových pum
a hýždě betonových panelů
kurníků našich věčných spolužaček
štěbetaj řekou do pramene
celistvého do sebe zakouslého pásovce

nemám slov
chytám ryby ve křoví
v březích tvé mízy
břízy s chapadly
jsou to oblaka
had s televizorem
jsou to kabelky
co schovávám ve tvé skříni
zkouším si je jako nové obličeje
brýle beze skel, jen s obroučky slunce
to napětí, než se stanem plodnicemi
po sobě budem vrhat
sněhové koule
v podzemí natahuji sítě pro tebe
abys trefila do práce
abys trefila zas do této rachejtle s koňmi
sedíme tam kde padaj špačky
a kameny dopadaj do moře
střílím ti do snů
tím, že spím
je to mantra ve stoupačkách
to pro tebe jsem tam nikdy nebyl

byli jsme dva výsekové stroje
mučili se hladítky
vápnem se hasili
dva krásní muži
pstruzi
cosi zde nehraje na harmonium
vlastně jsi byla dívka s vývrtkou ve vlasech
byli jsme tu vůbec sami?
nasadili jsme vlnolamy nad jímkou
vesmíru a nechali se šikanovat od boha
bohatá paleta úžasnejch bytostí

si hraničář tajemství
dítě s velkou hlavou
co rozbíjí hračky
kochám se tvou prací na poli
nejraději bych tě ohnul a souložil
mezi řádky nakupčených brambor
ale srp mi k ruce přirostl
a je kosa