POEZIE A. E. CH. 4

/Adam El Chaar/

Pohotovost. Tvoříš svůj protějšek. Teď. V kroji svých myšlenek. Změť. Vlasy si nevybereš, střih si vybereš. Nebo nechat růst, nechat stáří žít. Odposlouchávat myšlenky jako chlácholivý pyroman. Škrtat, stopovat intence. Tančit, ničit tendence.

Ten den D, edice D, dvacátý druhý svazek. The importance of being Earnst. Zaseklý, ale schopný zůstat. She gets high. She´s fucking awesome. Battle trollů. Katr. Blato. Bratr. Razantní rety, threathy. Teatralita, syntax.

Pusť citečky z klece ven. Potměšilý producent vědomí ruší řádky právě čtené svou dezinterpretací, která je zároveň jejich zpracováním ve vaně vědění. Neví. Nevím. Ptám se po zadání a provedení případného protlaku.

Pátek s láskou. Šestý smysl sexu. Sleduješ reakce. Pobřeží majáků, věží. V hlavě běží klišé, ona smutná. Chytrý telefon na stole, v depresi. Chytit za vlasy a spát, spoutaná positivními stíny.

Vážky hoří, ovčák křičí, okleštěné války. Pro ně je báseň autorita, pro mě prožitek. Nezaznamenaný. Tohle je vyjádření marnosti, že to není TO. Jen trapně předstíráme, že je. Ona je šťastná ve svém vztahu. To neznamená, že by neztratila hlavu, ale ani, že by ztratila.

A právě proto se s ní nesmím seznámit, jen snít. Činy jsou ničím ve tváři lásky, náčiním zběha, writera copy lásky. Ona ho líbá a on ze srandy uhýbá, až se bouchne o zeď do ramene a má to tam pak bílé, a pak ji líbá. Vylitý šéf Truňku rejpuje, zmiňuje mě. Úzkost vede do krypt, trip vysvobodit.

Není nic hezčího, než okouzlená holka na zádech. Nořit se se do ní na nádech. Jako mech na berlínských zdech. Vysvobodit, a pak ji vodit a jak! By se ti líbilo, vtělit a nemít, co vrátit. Zapomnění, jen pocit. Procit do pasivity pschického stavu. Nezoufej, ale ani nedoufej. Vždy se objeví, zase se vynoří, všechno! Vyvodí jemnost jméno Temno.

Prázdno. Předchozí pátky byly takové tripové. Páry prchají do soukromí nebo se rozcházejí. Někoho to rozhodí, někoho rozchodí. Totálně nový svět. Potřeba sdělit. Někdy ani nechceš to, co chceš. Je to opice mysli, racionalizace. Vyargumentuje cokoli. Vygumuje tunel. Anuluje termín. Mapa v hlavě. Kam se vrtnout? A komu? Rittbergery, vruty.

Rozmýšlení, smýšlení, vážení, vrážení, alterotace, tribální inkrustace kastroštýlu, kvartální povaha tvého tripu, beat tvého lipu, typu tajskou tužkou. Kdy už opustit myšlenku a kdy ji ještě pronásledovat, hrotit, sát, ztratit? Zase najít.

Poměry se mění, postoje semení. Snad už to nechat být. Nezbavovat se toho, to ani nejde. Nejde vyndat z paměti vdrcené pojmy jako se nejde zbavit substanční závislosti. Jde ji jen nedrásat. Snad je to jasné. Jak bažina.

Hasne léto krásné, krásnější začíná září a končí. Říjen si tě zavolá na příjem. Chci jen říct, že to probíhá nepozorovaně. Nestřídmě se to střídá, přírodně. Hledáš na tom to krásné, na všem. Nebo bys měl nebos zapomněl v preordinované spáse.

Banální botox tvého pervitinu, přikurtovaný k prasamsáře půlminutových vrtů, předtančených preambulí jak v Sarajevu kulí jsi zvůlí. Přinuť ty podrápané ruce pátrat, předjeď peloton svých plicht akcelerací psych.

Turbovzdych. Gradace, pich. Miles Davis. Vše přetav v šeru představ. Deru se na sex jako kýžený serotonin mimotónin. Bez fasád zasítěn jen v okolnostech. Detailní vhledy do dívčích tváří. Divná indoktrinace. Sanace sensace, zdravé lpění, ušlechtilá vášeň.

Kuropění, původ slova zřejmý. Neříkej ne, dej mi. Ne dojmy, dej mi. Vhled. Ne do tváře, jsme v samsáře, v páře strop, mraky, top. Zasnil jsem se. Roztála i zbytky tenkého ledu a teď se top, básníku, nitkys splétal tak dlouho, ažs upletl bič. Bitch v čudu, nebudu Mitch.

Co budu? Všechno a nic. Rozmotám ten proces, zeptám se sám mas kam. Maskám dávám vale, ale váhám neustále. Jasně, to je princip pohybu. Pokus, omyl, omyl je víc. Psycho je pozitivní, stay psycho in the realm of ego. Brutální láska smrti, srdce, slzy, intelignetní, všechny ty negace, MC Loser, pochop ho.

Často se všechno slije. Bažíme kontrolovat chutě, stavy, ale spoje jsou nevědomé, koktejly. Bez zbraní přibitý na kříž fatálního orgáče posledního vědomí v mysli bez práce nech tělo chovat se. Je bůh a ty jsi prach, stařec a moře.

Prastarý nepoměr pramic, jing a jang. Rovnováha, když se vyrovnává, bouří. Osvícení v asketické impotenci celibátu. City, vjemy, trop. Nech ty šémy mladším šéfům. Teď to zní smutně, ale koncentrace ztiší rozserané koncerny. Každé přijetí je vodou na oheň prokrastince. Prokrastinace je Babylón.

Už nejsem smutný, už nejsem slovo. Chci číst v duších a vyznat se v nich z lásky, vysmát skřety krásy, pochválit jí vlasy, poprosit, promiň, mimoň tónin, vlny tvého života, God knows when but you´re doing it again.

Rap

/Michal Kašpar/

Já jdu městem lidem vstříc
nastavuju jim svou líc
kde by trup na rubu rup
tam by ukázal se jejich čili váš škleb
můj rap je tu teď hleď vpřed
ve verši svět a světelně ho vstřeb a kup

Já jdu městem vám všem vstříc
jdu od Bohnic jdu do zvonic
jdu městem kde nic tu nic
jen krám a bus a vlak
a chrám a spěch a tak
a tak se nevztekej ty hloupá sílo
nebourej mi hromský dílo
můj rap tepe chvat a shon a bere tep a tlak
tomu organismu
hned ho nasaju a slíznu
a obrátim oči vpřed a v bok
a nenápadně utrousím pár slok

Jdu po náměstí a přes koleje
já jdu a štěstí když mi přeje
vyberu šlupku z voleje
a obrátim jí proti světu
ve vyšpuleným kabaretu
co jen chvilku potrvá
je to otrava že v Praze v městě
čítám jako v manifestě
že lidi jsou tu bezcílní a bezprizorní
že místo děr jsou duchamorny
s označením multikino
že netěším se na mimino
že vzácně v tomhle kabaretu
si vezmeš kabát z internetu
osmělíš se do ulic
že není víc udic
že je v tom háček
že naivní náfuka jsi a za korunu
tě posměváček snadno uloví
lušti lušti tu runu a kulový

Já jdu do ulic
mám rudou líc
to z diabetu
nebo jsem vylez z internetu
rovnou do větru
a možná jsem zrudnul v metru
nebo to tak mám od dětství
jsem indián zde v diaspoře
mám kabát
mám pleť tak volám Doře
zda růž a ruměnec v mé tváři
neukázal se kvůli stáří
vždyť letos budu míti zas
o rok víc ksicht bez příkras
ale možná že bych mohl zase zčervenat
kdybych krasavici padl do tenat
a styděl bych se kde to žiju
na předměstí města
I can see you
kdo by nestál o můj profil
jsem pohádkový bibliofil
jsem jednooký v městě králů
jsem jednosměrný na oválu
jsem jednoduchý bez obalu
jsem jednotvárný hledač grálu
jsem jednoznačný – měl jsem spálu
jsem jednovaječný mám šálu
jsem jednostejný prach zde v sálu
jsem jedno každému pomalu

Jsem ve městě tak zaostřete
na mě se soustřeď celý světe
mraveneček tam někde z nebe
teď nejsem vidět neb je šedě
jsem navíc v boudě
je mně hodně
jemně dě
že bdě
zde
bezděčně sypu nadávky na vše
potleskem odměníte mě
předtím zazívavše
směřuji tedy k pointě?

Jsem ve městě snad celý život
nemá to zřejmě řádný důvod
pupečník byl mi všeho přívod
teď vím že městský jsem měl původ
není v tom přece žádný rozdíl
zbytečně bych se tady hmoždil
s genealogií
stačí že víno si tu piji
zdaleka – není asi pražské – chápu
jsem tu frajírek z paneláku
a s kořeny

Jsem ve městě
a jsem tu cizí
jak všude
díky televizi
nemám výčitky předsudky
dík internetu
jsem zahořklý chlap proti světu
jsem plný nenávisti vole
jsem věčně dole kvůli vám
jsem chudák když se podívám
jak božsky žijou ostatní
staví si hnízda
lítaj čápi
a já jen se starou se trápím psicí
a s manželkou též strádající
jsem zadušen a škrcen
jsem otráven a drcen
jsem v hajzlu bolí srdce
že město nedalo mi víc
tak nastavím i druhou líc
posměšně zazpívám si rap
trup nerup čistý rub
mých obnošených nohavic

Jen trp mi říká bůh zde dole
i já jsem spadl sem ty vole
rozčiloval jsem se marně
v nebi rozhodli to hospodárně
je prý tam kosmického smetí
příliš každou chvilku tam další vletí
a já to nemám řídit neb
kosmický dispečer
nebeský manažer
řekli mi zkus si zase město
Já jsem toť moje manifesto

Jdu z města domů není zbytí
už stejně neměl bych nic píti
a život nejsou jenom řeči
je třeba můj dům můj hrad vzít ztečí
a zkonstruovat ráj v hnízdě
zastavět plácky v mých zdech
a pojistit vše proti zmaru
jdu z města město za kytaru
a basu bubny ságo hudbu
jdu domů sušit hubu

Prohlášení České hospody

Prohlášení České hospody

V současnosti jsme svědky jakéhosi rozdělení České společnosti, jak mimo jiné ukázaly prezidentské volby. Česká hospoda k problematice tohoto „rozdělení“ zaujímá tímto své stanovisko. Nejedná se o politické prohlášení, ale o snahu sjednotit společnost.

Je svrchovaný čas, aby České hospody otevřeně vyložily své názory, své cíle a své snahy a učinily své prohlášení.

Společnost není primárně rozdělena ani politiky ani prezidenty ani nadnárodními korporacemi. Společnost se dle tohoto prohlášení rozděluje na Konformisty a Nonkonformisty.

Jsou otázky a problémy, které si společnost musí vyřešit sama a žádný politik ani prezident to za nás nevyřeší.

Obyvatelstvo vyspělého světa dnes prochází dobou ve které je většina domácností vybavena počítačem, kdo nemá auto je za chudáka a školáci se mezi sebou vytahují drahými telefony. Ve své rozmlsanosti lidé mezi sebou řeší malichernosti, stávají se snadno ovlivnitelnými sliby politiků a nadnárodních korporací, kteří tuto masu směřují jak je jim libo. Neustále je společnost odváděna od reálných problémů, dostává zkreslené zprávy ze zbytku světa a potácí se v džungli polopravdivých informací ohýbaných nalevo, napravo, až se z lidí raději stávají konformisté. Ve stínu této masy žije zbytek populace, mimo jiné Nonkonformisté, vymezováni davem a nehodící se velkoobchodníkům, politikům, církvím ani zbytku společnosti – Konformistům.

Celá Česká společnost se stále více štěpí na dva velké tábory, na tábory Konformistů a Nonkonformistů. Lze konstatovat, že mezi lidmi často panuje závist, sobectví, vypočítavost, lenost a zahálčivost. Chybí sentimentalita a uznávání rytířských ctností. Lidé vědy bohužel často bydlí ve slonové věži a společnost od nich nemůže automaticky očekávat podporu odpovídající realitě.

Konstatujeme, že Konformisté jsou páteří celé společnosti a mají pozitivní úlohu stejně jako Nonkonformisté. Jedná se o moderní armádu dobře fungujících pracantů ovlivněných kulturou velkých korporací.

V očích Nonkonformistů však tato masa má i určité „negativní“ vlastnosti. Slovy Ericha Fromma se projevují neschopností unést osamělé a slabé vlastní Já. S nadsázkou lze říci, že směřují k vykořisťování a potenciální destrukci pro ně nežádoucích osob. Často tyto procesy probíhají na nevědomé bázi. Konformní jedinec přestane být sám sebou a stane se takovým jako jsou ostatní Konformisté. Odlišují se pouze pomocí mimiker, které si vypěstují. Ztrácí vlastní já a pocit osamělosti a bezmocnosti. Stávají se z nich automaty s předvídatelnou mluvou a chováním. Přístup Konformisty a názory vůči ostatním osobám jsou ovlivňovány okolím. Čas tráví bezduchými hovory o počasí, partnerských vztazích a svých pseudoproblémech namísto řešení skutečných problémů svého okolí a tohoto světa. Starosti o svou rodinu a partnery (obvykle jejich jediná skutečná seberealizace) nadřazují nad starosti Nonkonformistů, kteří usilují o seberealizaci v tvorbě a ve spontánních aktivitách. Vize jednoduchého života Konformistů lze zjednodušeně shrnout do následujících bodů: vzdělání, kariéra, byt / dům, přítel, přítelkyně, děti a děti, které se o ně ve stáří postarají. O ostatní problémy se postará okolí, politici, podnikatelé a Nonkonformisté. Nonkonformisté jsou pro ně jiní, divní, vyvržení anebo z nich mají strach. Konformisté se mezi sebou vzájemně utvrzují o své výjimečnosti a o svých pravdách. Nonkonformisty považují za osoby, které se nad ně v jejich očích povyšují. Z toho důvodu udupávají všechny Nonkonformisty v okolí. Záměrně jim v ničem nepomáhají a nechají je až sadistickým způsobem padnout. Konformisté tvoří tábor uplatňující způsob života, který se dá s nadsázkou přirovnat pochodu smrti. „Pokud Nonkonformista nemůže s námi dál pochodovat, tak ho zastřelíme nebo necháme padnout a nezvedneme.“

Tou měrou, jak se rozvíjí Konformismus, rozvíjí se také Nonkonformisté včetně osamělých lidí, kteří mohou často důstojně existovat jen dotud, dokud mají práci nebo finanční prostředky, aby se socializovali v rámci Českých hospod. Bez mezilidských vazeb se život pro mnohé stává strašidelným. Na tomto stupni tvoří Nonkonformisté včetně osamělých lidí masu rozptýlenou po celé zemi.

Nonkonformisty lze charakterizovat slovy Erika Besta:

Jako milenci nonkonformisté vedou, nebo se to aspoň tvrdí. Na svět se dívají z jiného úhlu a rádi si namlouvají, že je to osvobozuje od komplexů a předsudků. Před veřejností vždycky hledí do budoucnosti, odhadují přítomnost a revidují minulost. Nic neunikne pochybnosti, nic není svaté. Tím si mnoho přátel nezískají. Často je čeká černá listina nebo černý petr. A když už si najdou ochotné posluchače, obtížně svou pravdu prosazují. Kdo uvěří, že dosavadní uspořádání světa končí, aniž by to pocítil na vlastní kůži? Teprve teď, kdy na nás doléhá skutečná krize, lze mnohé postřehy a výtky pochybovačů prokázat. A potvrzuje se, že měli z velké většiny pravdu. Proč tedy dnes nemají v rukách nápravu patálií zaviněných konformisty? Protože takhle to na světě nechodí… (Respekt, 20. 3. 2009).“

Česká hospoda se chce touto cestou zastat Nonkonformistů včetně osamělých lidí. A to nikoli v opozici vůči Konformistům, ale v zájmu vzájemného sjednocení a možných spoluprací. Osamělost je problémem jehož důležitost bude jen narůstat. Rádi bychom, aby toto téma sjednotilo celou společnost a vedlo k uvědomění si společných zájmů Konformistů i Nonkonformistů.

Oba tábory mají společné i další zájmy např. proti korupčníkům a prospěchářům všeho druhu. Chtějí prožít důstojné stáří a zajistit důstojnou budoucnost dalším generacím.

V současnosti dochází k atomizaci společnosti. Osamělost je již uznávána všemi evropskými státy za problém a sociální nemoc. Jen stará dobrá Anglie již zřídila Ministerstvo osamělosti. České hospody, mimo jiné, navštěvují lidé s pocity osamělosti jako své jediné útočiště pro navazování pozitivních sociálních kontaktů, popovídat si a s někým sdílet, dohodnout praktické i altruistické úkoly.

Určitě pro nikoho není potěšující zprávou, že je 400 lidí na jedinou fyzioterapeutku: podle lékařů v domovech důchodců běžný stav (MF Dnes 6.2.2018).

Toto je jen jeden z mnoha důsledků nejednotnosti České společnosti.

Dále celkem okolo 500.000 seniorů trpí osamělostí bez kontaktu s nejbližšími členy rodiny a při současném stylu života singles se daný problém bude do budoucna prohlubovat.

Lidé jak z tábora konformistů i Nonkonformistů budou stále více trpět depresí, neurozou, psychozou nebo se stanou destruktivními pokud nedojde ke změně současného stavu.

Srážky mezi Konformisty a Nonkonformisty nabývají podoby stále více rázu srážek mezi dvěma neviditelnými tábory. Sledujeme víceméně naprosto nesmyslnou skrytou občanskou válku uvnitř nynější společnosti.

Současný stav společnosti, kde exekuci už má 863 tisíc obyvatel České republiky je strašidelný. Často jedinou šancí takových rodin (obvykle lokality mimo Prahu a okolí) na oddlužení je např., že jejich dítě jde pracovat do Prahy (nebo nejprve studovat a pak pracovat). Toto dítě by třeba mělo i šanci stát se výborným ve svém oboru pokud má talent a píli, ale protože není např. společensky obratné tak je konformisty vyloučeno, stává se osamělým, upadne např. do depresí a sen o velkých výdělcích často vejde vniveč.

Osamělý člověk se tak může ocitnout v invalidnim důchodu. (např. článek – Mimořádné nadání vede ke skvělé kariéře nebo také invalidnímu důchodu. Respekt 7/2018).

Možná právě proto prezidentské volby vyhrál Zeman – potenciální pomsta rodičů dětí ze zadlužených regionů vůči Konformistům v Praze a okolí.

Z toho jasně vysvítá, že Konformisté a Nonkonformisté nemohou být ve vzájemné opozici a nespolupracovat. Jinak se určité rodiny, které tvoří velkou část společnosti, nikdy nedočkají oddlužení díky kariéře svých dětí. Některé z takových dětí klesnou až do postavení, kdy je musí společnost sama živit, místo toto, aby ony živily ji. Tuto daň poté platí i Konformisté – vzájemná prohra všech. Existence zdravé společnosti bez sjednocení Konformistů a Nonkonformistů je už neudržitelná.

Současným rozvojem se takto celé společnosti i Konformistům podemílá půda pod nohama

České hospody se vynasnaží podporovat osamělé lidi jakéhokoli věku v rámci realizace jejich snů, talentů a přinést jim kousek štěstí. V určitých případech se tito lidé mohou stát i vůdčími osobami občanských aktivit, které budou řešit skutečné problémy této společnosti. Není vyloučeno, aby podporu na své aktivity získávali od Konformistů i Nonkonformistů.

Česká hospoda hledá způsob jak společnosti jako takové a nejbližšímu okolí pomoci a nikoli důvod proč nepomoci.

Jsme si vědomi, že jedním z typických míst setkávání Konformistů i Nonkonformistů je hospoda.

Naším cílem je propojení osamělých lidí pomocí hospodských zařízení. Je vytvořen společný, existující, doposud však plně neuvědomělý, portál „Česká hospoda“ určený právě vám, kteří jste osamělí a těm, kteří vás podporují všemožným způsobem.

PIVAŘI, SPOJTE SE !

Malá pohádka

/Pavel Kafka/
A sotva na zlatavém chmíří nejjemnějšího chvojí rozestláno bylo objevil se pod košatou větví malý Kolouš a přinesl velkému Koloušovi uzrálé bobule temně tmavé modři.“Tu máš velký Kolouši“podívej jakou večeři nám lesík přinesl.“Malý Koloušku“zavolal vylekaně Kolouš“popravdě hned odpověz,ochutnal si již pro nás z večeře jednu jedinou bobuli“ „Ba ne,ani jednu jsem neochutnal,rty nepolíbil,ale větvičky s nimi pečlivě odtrhával a pak ke společné večeři k tobě na rozestlané lože s díky přinesl“ „Dobře jsi udělal malý Kolouši a mě se tuze ulevilo,že si tak opatrný.Tyto bobule se zvou krkavčí macecha a jsou nejjedovatějším plodem celého lesa,pojíst je je nebezpečnější,než vydat se z mezí lesa do lidského moře a přinesli by mi jen mnoho slz ,protože by ti příliš brzký,ale dlouhý spánek připravily.Tvé tělo by mě opustilo a já zůstal bych zírat po celé dny se snahou vycítit chvění tvé krotké duše létající s větrem v posledních zbylých hvozdech.
„Musíš bedlivě smysly nastražit a kumunikovat s florou.Naslouchat květinám a cítit.Napoví ti ,je li čas,kterou z nich pojíst a některým ,seč by se na jazyku rozplynuli,je třeba pro jejich přání zůstat krásné a kvést odpustit.““Máš pravdu Kolouši.“Když Kolouši domluvili,vyndal ještě velký zpoza lože kvítka s trávou nachystané,společně pojedli a usnuli.Ranní svítání omylo mýdlem ze srsti koloušů poslední třpyt hvězd,osvítilo probouzející se lesní mysl a nahlédlo na panenské místo,kde po řady dní si žily v bezelstné rovnosti velký a malý Kolouš,věrně se milovali a učili se navzájem všemu dobrému.Zlatá zrnka písku unášena průzračnou křišťálovou vodou kouzelné studánky vracela se na místo půdy mezi kořínky vymleté z trsu trávy co česala vodu zavlažující ostrůvky květin v mozaice předsíně Kolouškova obydlí.Slunce pak roztřpytilo rosu na zlatooděných stéblech čerstvých travin zvoucích ke snídani na dvorečku.Na bublinkách z mechu,měkkém koberečku rostl oválný rychleji rostoucí mechový noční stoleček a vedle oblázkové destičky se tyčila bedla útlonožka,noční lampička a denní slunečník.Štít střechy rostl na zemi a vymezovaly ho hříbky podle hvězd.Studánka vtékala do zracadla,které chránilo jezerní kotlinku z východní strany a kopce na západ se špulily v plné rty našpulené pusy,která každý večer toužila po dotyku toho červeného hořícího bonbónu.Sever byl z půli houževnatý les,doopravdy nejstarší na světě,ve kterém se věky všech stromů lišily a mísily.Silné větve porostlé mechem vytvářely uličky a otvůrky mezi listy propouštěly kuličky světel,kde mezi tmavěmodrým kapradím vykvétaly Macešky Venušky.A z druhé půly kratší vlásky trojhranné školky s vyvýšenou pěšinkou,kdy bylo třeba lechce našlapovat,protože menší sazeničky i povyrostlá semínka byla křehčí a tenčí tak podobna svému prostředí,kde severní les tišil silný vítr a konečně jih tam na loukách ,jež táhly v dálavy,kde své tance mohl svobodně rozehrát,švitořit se stébly a také je česat v účesy a obrazce s originalitou vznešenou ,vzrušenou a o šum lesa tišší.Tam některé ráno vyrazili Kolouši lehce a ladně letem.Hráli si a honili se až obkroužili jezero,kde čarovnou krajinu pozorovali a zkoumali také větřením.Tu divoce malý Kolouš zaskotačil,když velký kolouš zavětřil rodinu zajíce neváhal malého upozornit:“Tiše koloušku,dnes s námi závodit nemůže,větřím že má v bříšku mláďata „a jako když proutkem tne,stišili kolouši pohyb,metabolismus,i dráhy krve a jali se předávat jak důležité je dodržet v lese klid a co mohla by způsobit nekázeň a i důsledky toho.“Jen je zvláštní ta zář ,když zpomalím,která mi plete na nožky vlnité ponožky“zašpitl malý Kolouš“vidím i zář nad tvojí hlavou,rozpíná se jako slunce kolem hlavy třinácté lunety Mikoláše Alše“na to velký Kolouš“ale to jsou lidská světla z moře,ta nejsou pro nás ani dobrá ani špatná,zatím ne…“A tu z hory uvolnil se kámen,kámen,který letěl přímo do zaječího doupata a malý Kolouš vyskočil ve snaze odchýlit kámen z dráhy,když velký v mžiku pochopil a ještě předehnal malého a srazil kámen v letu na stranu,Kolouška malého postrčil a sám se svalil po nárazu kamenem do boku na louku,kus od zaječího doupěte.“Au,auí“zasténal velký.“Ach ne!“zvolal malý.“Koloušku za mezí lesa je oblast,kterou mi Kolouši zveme moře,nikdy se tam sám nevydej,ani v pátek,jako je tento soudný den,neboť špatným zykům by ses tam přiučil a různým svodům snáze podléhal,byl bys štván a stal se zlým,jen malou šanci na výhru bys udržel.“Slibuji ,že tě nikdy neopustím Kolouši a kdybych ještě věděl,co zlého by se mi tam stát mohlo,ale jistě že se tam nevydám sám a ty budeš mít dost času o všem vše co víš mi vyložit,společně najdeme řešení a jistě se tam i společně vydáme.V tom Kolouš zakýval hlavou,zatřepetal plachty a konečně nabral z plna nového dechu.“Tak je vše ještě před námi Kolouši a neštěstí je zažehnáno!“Tu se malý Kolouš rozeskotačil div nevyštval zaječici z úkrytu,která ale vše před tím viděla a věděla,za co je Koloušům vděčná.Kolouše oko bylo citlivé na mnohé druhy záření a paprsků o které nebylo ve městě nouze.Barevné plalety zářícíh obrazovek,perliček navlékaných na spirály zářícího vlasce,rozplétaných vysílači.Barevná mikáda sypající se do středů ulic i obchodních domů.Fontány pohyblivých obrazů a mihotajících se záblesků impulsů pronikaly fontanely myslících lidí.Všechny možné druhy záření vlnících se v rozbouřeném moři světelných vět a zamilovaných chatů a také jemný popílek vznášící se nad mraky,které zrozené spalujícími se látkami pohonných hmot tvořily kruhový opar kolem lesa nad silnicemi,které doposud přibývaly jako nedopletený obnošený svetr,který doslova nehřeje,nebo si říká o výměnu za výhřevnou elektrickou dečku,ale nikdo jej neodloží,protože nepospíchá s přípravou na tvrdou zimu.A tak kolem lesa dokola vznikla světelná hradba pěkně zastřešená a prostředí se učilo přenášet dimensované malé fotony a pixely vzduchem snímat a pamatovat si obraz a také jej promítat.Na bříšcích Koloušů,tak bylo chvílemi možné sledovat chaty či úryvky z filmů.Podivné podmínky,život obrazu i podivné nebe kolem posledního útočiště přírody hlubokého tajemství lesa,umožnili tak nerušenému snu obrazu,aby se jako malířka nebo skromný mladý animátor nejkrásnějších scenérií z velmi dávných časů,z dob drahocenných,zde na posledním místě poodkrýval,porovnával a nalézal mnohé shody i výhody nové generace.Poslední přírodní reservace,ostrov který začalo pronikat oné záření,se tak pomalu mapoval,nahrával a zprvu záře začínala podemílat jeho písčité meze a jako mořský vlhký vzduch usazoval se na něčem neznámém v tvorbě druhého světa.Zajímavou objevujeme ale schopnost mraku,kdy se mapovaná krajina vrací a obrázky z lesa odráží ze zamračené klenby lesklého popílku a promítá jej na různých místech města jako pomníky a sochařské kreace pro oko člověka.A tak se jal člověk napodobovatel utvářet ráz města podle toho,co nově spatřil.Ve městě si vyhradil právo na realizaci parků,studánek a zátiší.Vznikaly i malé chovné čtvrti s oborami pro drobnou zvěř a ptactvo.

„SŮL Z RAN LÍZATI“
Malý a velký Kolouš

POEZIE A. E. CH. 3

Ona, chlast a psaní

když jsem chlastal když jsem nasál
byl jsem nahlas a jel na sál
chtělo to ztišit se jen o něco
tak jsem přestal začal psát
psaní je zaříkávání magický rituál
nic víc ale na to ztišení
je to víc než nic
chlastal jsem protože jsem měl holku
kterou jsem miloval ale schoval jsem
se před ní za sebou a nechtěl pak ani
toho sebe ke kterému jsem se schoval
vlastně jsem se schoval za jednou holkou
která mě objala a tu kterou jsem v srdci choval
jsem zradil protože jsem si v tu chvíli říkal že mě nemiluje tak
jak jsem čekal a taky jsem byl zhoubovaný a opilý a všeobecně taky
ve víru noci a ona se mnou nechtěla
v tom víru spát radši řešit všednosti
tak jsem teda co naplat pořešil to po svým
ale ona mi to pak po svým v tom víru
oplatila já se koukal na star dance a ona se kurvila
(zamlčel jsem pár snad bezvýznamných podrobností)
hlodala ve mně myšlenka že jsem ji zradil a
tak jsem se jí za to její kurvení omluvil
došlo mi že tak to dál jít nemůže a taky nešlo
stáhl jsem se z kůže co se do mě vešlo
sklapl jsem počál a zapomněl heslo
na veslici jsem zahodil veslo pičo
nesnáším básně to uhlazené krájení
veršíků do řádků uhlazené literární manýry
do kterých se marně snažíš naložit smysl
ona ona ona a další hovna vlastně to bylo
všechno jinak proto to píšu abych to napsal
ale stejně zase píšu jen jak to bylo
už se stalo řekl jsem to mnohokrát
časem skrz tu tmu začalo prosvítat
že jsem na ni vlastně chtěl (!) srát
že to nebyla
žádná minela
nebyla zázrak
já nejsem
přízrak minula
každopádně je to pořád něco
o čem se dá psát
do básní
snít o ní i když ji přikryl povlak mojí osobní lži
a srát už na znamení a na čísla
no prostě chci říct
a chce se mi srát
takže už to musím říct
teda napsat
musím
jít
nechal jsem to
jít
a vynořilo se
toho spoustu
že k psaní si člověk musí najít cestu
sám
že tu ženskou vlastně nechcu
sám
vlastně chcu ale nechcu
aby mě viděla
takže jsem daleko nebo blízko
ale nikdy tam kde mě může uchopit
jako já
sám
sebe
nebo chcu
všechno chcu a nechcu nic

chcu mrdat a být panic

a je to všechno minulost
a ta věčná vazba na minulost
ten závazek k nicotě nebo ke hmotě
a nevěra nicotě
skurvení minulostí
skurvení iluzí hmoty
nedůvěra snad strach
z otce i ducha svatého
ah man

Stávek

každý žije svůj osobní život
vyvíjí se svojí osobností
honosí se svými styky
nezdá se ti to
každý jeden člověk si je drahý jak zlato
v tomhle svatém stereotypu se hádáme o vědomí bez přetvářky doteků
tepu do ztracena ty typ bylo bude líp
symbol slovo strach
děs ze světla
sensitivita
výstřední soustředěnost
nejde ji vysledovat
jen vyslovovat
hláskovat novou samotu
stávkovat
buď psát nebo se dívat
buď sát nebo dýchat
ale ne obojí zároveň jako stát a píchat
blok nejde poznat
i zeď může být poklad když je na ní heslo
srozumitelnost může být peklo když není smysl který by neslo
když není význam který by sneslo slovo
utrpení bez odvahy je zlomené veslo
co mělo být kleslo
kotva byla moc těžká
na dno
něha slehla zem
bomby všem
střepy vem si na památku ptáku jeden
jen nezapomeň na modlitbu pátku
napila se a usmála a já už jsem nechtěl
moc jsem chtěl s proudem
moc to chtělo tělo
jednoduše dělo
cíga pro tebe uchovám
nemají už tu magickou moc
nenchci nic jen vítr
fucking básně

Vajb

tři věže tři paneláky tři pole řepky
zelená modrá letadlo zvon ptáky pampelišky
červená bába se psem mě pronásleduje
toho psa paneláky pole podél jdu
po vyznačených cestách je čas
bába mizí v zátočině údolin
večer film s Emmou Watson The Circle
bába věže jež mě nežně hřeje ježek
Tom Hanks krypty v mysli unikly už nikdy
spirály dosud jsem tě nepotkal
nezaplacený obzor
je třeba zviklat sloupy i když
s nimi klekne i elekt – řina, orát
proběhne žena pak srna
sedni múzo ke mně můžu?
jen si tě napíšu bez debat
už neprší schne tvůj sen
živý v těle i v duši
slyší hluší vibrace
mrtvým život
ty a já a teplo vštříc tomu co má být
ty a já a básně snědl jsem všechno
chci jíst jí strčit sykavky duchů do kolen
objem vzteku nezhojen teku
agresi neztratíš ztasíš klacek na zteč
uteč lásko dolů k dálnici
Brumov-Bylnici hranici
uteč řeko se valící
na špici aktivity
jsi ty
blahobyt
začni utíkat ještě dnes než zvlčíš nadějí
zvláčni do své první vážné role
to je tak nádherné tak tak nádherné
zajíc koroptev zpěv Slunce ve vlasech
to je její jméno jé no
jen venčí psa ale vypadá jak spása
moje část která by se po spáse pásla jásá
ale nevykasal jsem se z osidel marna
panna bílým labradorem vítána
jeho pán řve ke mně ke mně

Exit

sexuální sensace tvých dní
se vine kolem ní
víní se jí v duši
rty jí sluší
knihy kalby spousta kund und áj
mohl jsem udělat jen to na co jsem reálně měl
ne snad genetickým ustrojením ale časově přítomně
a tam nebyl prostor pro přehánění
a ona se jala odejít
a já si jalově všimnul že až na tu černou je bílá
vzala za zlatou kliku
a zavřela za sebou

Tajenka

kryt přemýšlím o vědomí každého
vymýšlím jej vymýšlím děj
ale pak se stane jen to
co udělám mimo to
všechno mimotmo
oslovujeme voláme představy
pryč z ráje áj zůstaň stáj
rozluč se s tatínkem
vlep mu velkou pusu
jsi moje křížovka
jsi moje nevystižitelná náhoda
v mém těle v mém tepu
jsi a nejsi budeš
jsi volající na stole a já donášející tě do vedlejší místnosti v pasti svých možností
pak zjistím jestli ještě přijdeš
připluješ
přispěješ do křížovky blížících se zázraků
mých tvých očí
prolnutí nebo promnutí
prozvoň to teplé temno jež míjí
zůstal jsem tu sedět hlídat ti banán trochu hnědší než velvet underground
trochu temno pomalu hltilo den
temno nořilo tmu a kavárnice impresivními pohyby přeskupovala stoly
listy stoletého stromu se líhly do tepla tvých nadějí
už asi nepřijdeš a tak můžu zkoumat svou vzpomínku
kulečníkový pohyb strk biblická postava Onan měla by ses smát
setkáme se v nějakém písmenu
please písmo je víceméně kroužení
měním záměry a tím i minulost a tak
take another little peace of my heart now baby
you say that it´s over baby
don´t say that it´s over now

Sen

unavený životem stereotypem
v noci jsem se tiskl k někomu u jezera
s popínavými rybami
těsný shluk smrků bránil slunci v přístupových rozhovorech
hlava hrozí se skutálet dolů jako uťatá gilotinou
všechno je všílené včetně mě
směr minulost nevědoucnost zamést most
zatrpkla ve vývoji už jen střílela od boku návrhy
ztratila tu pozitivní výztuž kterou to bylo osvobozené samo od sebe
kterou to proudilo neobsažené k dalším cílům
pospolu do ješitné piče jiskrné vázy
bez vědomí zápalu zákeřnosti
zvrátila to přítomnost rozkvetlých mas
rudý kvas zesílená zelenost lesů a keřů a parků
bez zjevného smyslu bez zjeveného
ale stále se jevícího a zjevujícího
každé ráno není možnost spěchat psávat
každé slovo odpadá sláva spása zasévá
jen v oproštění od hrocení bázlivých výmyslů samo to sílí
jen se dožít ještě jeviště
vyhrocený smysl nikdy neměl být
bez viditelné naděje

Nářezák

svobodou se táhne samota
vůně novin doháníš to co bylo
zezadu po krku něco leze něco tebou
nesneseš to zabiješ to něco scén
co tebou tyto city ceklo?
vysvléklo vyměklo přeplo předpeklí
tvé vlastní city civí
čerstvě konečná záplata
někdy ta samota nese jména
květy krize ty psí patvary
pokoutní šílentsví hypsterie
vnitřní třenice víra zpěv časosběry
stěry sněmy snímky s ní mi bylo nějak a
nějak bude blude navázat kontaktík
kolik je rodin? ven nebo dovnitř?
není to to samé? toto?
postmoderní afterparty
vzrušení tě zvrhne nebo ne
záleží na mně
na někom na něčem

Kino

„Kam jdeš?“
„Byl jsem v kině.“
„Jako venkovním?“
„Vnitřním právě. Ani jsem neviděl ohňostroj. Byl dobrý?“
„Já jsem viděl jenom konec. Ten byl hodně dobrý.“
„Konec byl určitě nejlepší.“
„Kam jdeš?“
„Do auta.“
„Kam?“
„Do outa.“

Mantra

„To je ono?“
„To je jedno?“
„To je ono?“
„No.“
„Tak to je jedno.“

Dávej

zgayený girlandami tvého beatu trpím bachrat
v sesterském systému svalen stíny
schvácen snímán viděn
mně se líbí ta vlevo aj ta krajta
viskózně zbídačený vitrínami vjemů
ridikulózní Magritte renomovanýma rukama zapuštěn v popové pokoře
pestrojiný sitár visí v odhlučněné Číně
čarolibá čest zametená do tváře
tvoříš teror hoříš horor
hranice pohnutí v pokoutném příkrovu
pařáty přijímají vítají v transu
myslíš že ju chcu?
myslíš že ju znám?
pauzuju
nazuju nahotu nepokrytého ničemna
přemýšlím zda onen chápe
chápe se tendencí v týdenní demenci dominanci něžna
ne že zkapeš
láska nemá vady a proto ji chápeme
jediná její vada je smrt ale
smrt je též svoboda páč bez ní by láska vládla a
láska nesmí vládnout
nesmí nezměrně nesmí a nebude
osude blude deluze dobude den
dost bude všechno bude dost deluze
důvěrné divany chci s tebou chystat chinin
vychytaný chinin jsem talentoffaný o tom není pohyb
kočár pod stolem odpal baseball svého brka
neznáš základní termíny
když jsem nadržený slovo termíny mě vzruší
kam to všechno spěje? sípavě
před zrcadlem jsem na tebe zapomněl
spřízněná realita ritualita torentů
prolnutá realita přítomné pasivity a
přílišné aktivity co se týče přeplesku dráty
kde jsou lásky? a možnosti
kde jsou lidi?
zdejchli se do zářivých děr
dejchej zvládej dávej
dej to je to přirozený
děj tvého stínu splývej
spínej vzpínej se trpce
vyžehnej mě k jižní stylnici
come on nasrat na piče
ještě dnes krása
rádoby chytré sračky
až budeme blízko nízko
bříško prstu na bříško kundy
kéž bychom mládli
mládli do dáli
byli bysme ďábli
byli bysme to dali

Sen o zeměkouli pana S.

A je zeměkoule na světě od toho, aby plodila. Čtyřnohá, platónská, celá. A Jitce zcela se cela hodí k pleti, v pletivu ji omotávám vilným pohledem a pak si hraju na svůdníka. Zatím sám počítám s budoucím lepším a s orgasmem. Kondomy nenosím do Atén. Ani do bordelu bytí božím bičem. Ani jinam. A tak se už hromadím na prahu tohohle sebevyjádření jako. Chlípně se usmívám za rohem ze slonoviny.

Ráno je. Je mi zle. Blíží se půl pátá. Čas, kdy se den obrací v noc a noc v den, kdy se vše jeví ještě docela nerozsvícené v mém panelákovém městečku. Stůňu touhou po sexu s dobře známou osobou opačného pohlaví. Zalezl bych si do ní jazykem a byl celý obklopený, ulepený, šťastný. Místo toho spřádám plány na štětku. Nemohu ovšem mít nic s nemilovanou osobou, v čínském horoskopu jsem věrný jako pes. V českém ostrý s rohy z ocele a vlnou vydechující teplo. Včera jsem usínal s ovečkou, stačila jedna, vůbec jsem nemusel začít počítat. Marně obracím na misce vah těch třináct stovek, co by bylo potřeba obětovat zážitku. Nic si za ně nekoupím, radši si je nechám.

Odjakživa zbožňuju především Terezy. Je to už tak zařízeno. Vždycky se nějaká namane a úplně mě srazí. Tohle kňourání holky hodně bere. V hlavě mám letní záležitosti několik let staré, a tak se pomalu převlékám za vlkodlaka. Tím se člověk nerodí, ale stává. Všechny ty kamarádky, co mě teď nechtějí, už vymyslely mé budoucí já. Neuhnu pohledem a svlékám na zastávce gymnazistku. Nakonec jí narychlo naplácám lžící na boty. Biju se pěstmi do obličeje a koušu se do jazyka, který jako by nebyl. Zintenzivňuju to a biju se rychleji a mocněji těmi pěstmi. Až vytryskne první kapka semene smíšeného s krví. Jsem starý a všechno jsem zazdil. Tak aspoň pivo si dám, i když je po ránu věru málo co slavit.

Já dozrává dost zhurta. Jsem už víc člověkem než včera. Jenže se v tom topím a dochází mi ibuprofen. Samorost rozplizlý na pánvi z letokruhů si dělá vajíčka…

Tak se můj pacient pan S. projevoval, ještě než mi byl svěřen do péče. V první řadě bylo potřeba redukovat jeho touhu po originalitě, jeho hledání jehel v kupce sena. Navrhl jsem mu následující cvičení: představte si, že jste s ženou v posteli a ona má hlavu poblíže vašeho rozkroku. V ten moment začne recitovat zpaměti vaše texty.

Druhou potřebou pana S. bylo se rozpohybovat. Vlivem antipsychotické léčby přibíral na váze. Psychiatr stojí často v pozici toho, kdo vidí pacienta chřadnout a neví, jak mu pomoci. Sám jej nemůže držet za nohy a zvedat mu hlavu ke kolenům. Nakonec rezignuje a soustředí se na jiné pacienty. Často je to problém tzv. metafor. Šém k pacientově vůli je zakopán hluboko v zemi, které se lékař instinktivně štítí. V případě pana S. vidíme manifestovaný, ale nežitý sklon k sadomasochismu. Rozhodl jsem se neredukovat tuto tendenci, a naopak ji využít k posunu na poli duševního zdraví. Ostatně sadomasochismus je dnes mnohem lépe přijímám než obezita nebo schizofrenie.

Poprosil jsem pana S., aby si rozmyslel, kam až by chtěl se ženou v tomto směru zajít. Chtěl jsem přesně znát jeho hranice a chtěl jsem také, aby je znal sám. Jak jsem se správně domníval, pana S. tížila především zmatenost. Jakmile prozkoumá své sklony a bude s nimi zajedno, uvolní se prostor k jejich zakotvení v realitě.

Třetím problémem byla evidentní deprese. Nasadil jsem medikamentózní léčbu, zároveň se však rozhodl hledat další pevné body. Pacient má obsesivní potřebu filosofovat. Nedostatek důslednosti vyvažuje přeskakováním z tématu na téma. V této oscilaci, v tomto věčném světélkování, spatřuje svou devízu. Protože nejevil dost pevnou vůli na to, aby se ve svých textech vyznal a vyznačil sám jejich symboliku, poprosil jsem ho, aby si přinesl dvě až pět vět na téma úspěch. Předpokládám, že právě hmotný a nejen hmotný úspěch může pomoci člověku s adaptací na vnější svět.

Pan S. mi přinášel po dobu dvou měsíců zcela neuspokojivé texty o úspěchu, průlom ne a ne nastat, což v naší spolupráci působilo menší rozvraty a jistou oboustrannou rozmrzelost. Po vzoru Carla Junga jsem doporučil svému pacientovi návštěvy nevěstince, přicházel mi na sezení pomačkaný a byl cítit. Stále se věnoval jednotlivostem typu tanga, fackování a neschopnost říct si při sexu o to, co se mu líbí. To je ta cesta do království nebeského, problesklo mou křesťansky orientovanou myslí. Trénovali jsme asertivitu a on přicházel na schůzky stále více zmačkaný a byl mnohem více cítit, úsměv na rtech ho od jisté doby už neopouštěl. Doporučil jsem mu setkávání s hygienickou sestrou. Několik sezení jsme věnovali určování hranice mezi takovou sestrou a sexuální pracovnicí. Co se hodí v nevěstinci, nehodí se v pracovně hygienické sestry, a přestože pacientovy oblíbené pornofilmy tyto bariéry relativizují, je lepší považovat je za pevné a dané. Hygienická sestra se pokusila panu S. návštěvy nevěstinců zakázat a mluvila s ním o nemocech. Tento konflikt autorit byl pro něj velmi matoucí. Sestra komplikovala mou práci, a tak jsem se rozhodl jí zavolat. Byla to žena asi třicetiletá, evidentně volných mravů, přesto moralistní na pracovišti až hanba. Navrhl jsem schůzku ve třech. Odmítla s tím, že kazuistické semináře jí pojišťovna neproplácí. Problesklo mi hlavou něco velice nemravného, rozhovor jsem radši stočil k praktickým věcem. Nezapomněl jsem zdůraznit, že její věcí není hovořit o vhodnosti nebo nevhodnosti čerpání služeb v bordelu. „Soustřeďte se na sprchu a prezervativy a zbytek nechte na mě,“ vyžadoval jsem nedůtklivě. Podvolila se a já spokojeně zavěsil.

Nepoznal jsem nyní na panu S., jestli přichází z nevěstince nebo z oběda. Po této zhruba půlroční anabázi s hygienou jsem se opět pokusil vyžadovat pět vět o úspěchu. Odevzdával mi celé traktáty, chybělo jim však nutné sociální cítění, schizofrenií nejhlouběji narušené. Poslal jsem ho do ZOO a nutil ho popisovat zvyky goril. Způsobil jsem mu tím záměrně menší propad, který jsem následně kompenzoval pozváním na pivo. Tenhle trumf je vždycky v rukou silnější strany. Mluvil jsem s ním o tom, jak se silně a smysluplně rozvíjí a on konečně trefil tu pravou notu.

O úspěchu napsal: Mé hranice se každý den posouvají blíže a blíže té skříňce, kde si sestřička schovává růžový vibrátor svých rtů a snů. Je Pandořina jen ve smyslu zákazu. Hovořím s ní o běžných věcech a vynechávám černá tanga zaříznutá do opruzené kůže. Jejich taháním si zkracuju dlouhou chvíli, když zrovna netvořím to, čemu se říká skutečný polibek. Přesto se občas hladím na hřbetu ruky tak, aby poznala, že mi její případná maniakální odevzdanost ani v nejmenším neuniká. Pak si ale řeknu, že jako spisovatel tomu musím klást meze. „Jsi pro mě krokem k návratu sebevědomí, nečekej od toho více než pár hezkých chvil,“ myslím si v duchu, který se sytí jejím parfémem s příchutí chloroformu.

Když jsem konečně pochopil, že pan S. neustoupí ze svého bláhového snu o spisovatelství, rozhodl jsem se mu ho v celém rozsahu povolit. Naštěstí už nehrozilo, že bude do konce života podvazovat jediná a stále více povadlá ňadra bezvýznamné hygienické sestry. Měl sebevědomí až na půdu velké literatury a překladů do čínštiny, španělštiny, švédštiny se skutečně mohl dočkat. Když jsme se loučili po zdařilém tahu, dal jsem mu z legrace pěstí. Trefil jsem ho na spánek tak nešťastně, že se mu rozsvítilo a rovnou mě kolenem zmasakroval rozkrok. Plivali jsme na patník krev s vínem a smáli se, protože jsme poprvé byli stejného věku i vyznání.

Mou ordinaci opustil před třemi lety, před rokem mi přišlo pozvání na svatbu a s ním i výtisk románu. Četl jsem v něm o sobě a plaval mezi řádky, co chvíli jsem se děsil recidivy, ale ta tenká linie souznění se světem ho už nikdy neopustila. Hledal jsem si na netu fotky jeho ženy a večer si představoval, že jsem u nich na léčení a z nudy ji plením jazykem a ona že mě okusuje u samého kořene mého bytí. Bylo to příjemné a ještě účinnější než naše dávná sezení. Jeho pohled mi probodával zátylek a já se mnohem více zahloubal do slastného přemýšlení. Možná jsem ve své praxi něco zanedbal.

POEZIE A. E. CH. 2

1

čte a venku prší
provazy deště jak se říká
čte a já žeru třešně
kůže vlhne okap stříká
držím bobříka čtení
předstírám že není
mým předmětem
že není
scénou prochází osten
tativní asociální týpek Na shledanou
a ona Na shledanou ledabyle
mně nedá ani pohled
neotevře kanál
možná o mně něco slyšela
možná o mně neslyšela nic
nevadí
odchází slečna která seděla vedle ní
byla víc původní Nashle
tentokrát odpovím já Nashle
a teď šeď hlad zeď
sklad nepotřebných chvil do kazajky nevědomí
vytrhl jsem si klíště
dal ho do hrníčku
vyvezl za město
zastavil na zastávce
hodil oboustranný blinkr
vystoupil
cestu mi zastoupil
vlahý vánek puzení k plození
otočil jsem číši do trávy
vrátil se za volant
nastartoval
hodil jednostranný blinkr
jel a přemýšlel jak se Dušek snaží osvobodit
jak se snaží sebe zplodit
jak ho osvobodilo až vědomí že je pozdě
vědomí pozdě
jsme neporaditelní
na jeho tváři se rozhostil oboustranný úsměv
vědomí pozdě
průmět rozkoše vlajkonoše velekocoura
začalo hrát Falling slowly
houpla nohou a patnáctka přišla poprsit o dvě deci bílého
take this sinking boat we still have time
ta co jsem jí napsal pst sto kafkovských volopisů
kouří na pavlači a dým stoupá nerovnou do zeleného kaštanu
procezen jím se vrací nějakým procesem cialis prices

2

smaž schválně sviť
pocity smyčky
jsi oblouk
jsi dívka
chci cítit co cítím
chci nítit
znamení odezní
vejdi
oživ noc těch co chtějí chtít nocí znít
dýchat vánek co sní skrz větvoví gingka
domyslet tě vtipem a jít za tebou v křivkách kmenů
vynořit se jinde jeden
přál bych si nerozprostírat se ale někdy si neuvědomím to sání z druhé strany kdyy je scéna plná oranžových balónů
věřím v smysl savých symbolů
dosud je potřebuješ
z mé strany asi všechno

neviditelnost

když se zastavíš tak už to není ono
když o tom přemýšlíš
vidíš víly jen když míříš k cíli
když si dlouhou chvíli krátíš dlouhou mílí
obrazy se v následnosti svíjí
vyvíjí
když se do sebe sdílné díly vryjí
splíny se slijí se stíny zmijí
když se tvoje touhy bijí
když se vybijí sliby
nezbyde než kdyby
když se stromy brání a pták váhá
když žiješ v módu aha
když vlastně víš ale pravda se zdráhá se ti nastínit nahá
když tvá duše odstíny soumraku mrhá
vrhá se v náznaku druhá a tvoje dojmy jsou kruh a mraky taky
pára v těch opilých korábech sotva postřehnutelně mění tvar
přijímáš a opouštíš inspiraci
vracíš se k informaci
druzí se točí v kruzích a to jsi ty
ty ten rytmus nevyhnutelné samoty
ty ta nahota náhlých projekcí
ty ta víra kterou slibuješ
ty ta zbytečnost toho co žiješ
ty ta nevratnost toho co trpíš
ty ta diverizta
ty ta Peťa na kole s bagetou a kukřicí
úžasné mraky co?
jo právě tady haluzím
zkus moje brýle
ne realita je vždycky lepší
nepsals teď v parku?
kdy?
tak před hodinou
kupodivu ne ale hodně tady píšu teď taky právě
budeš tady dneska?
je to kdyžtak na adamel cézet
budeš tady dneska adamel cézet?
asi jo adamel cézet
tak já musím jet tak zatím
adamel cézet
ty ta krusta stárnoucích barev
ty ta vždy jiná perspektiva
ty to že nejde postihnout to co to je protože všechno připomíná něco jiného
být pojítkem těch chvil
být v nich jako velký otazník
jako chcaní nad které není
prostě to necháš vyplynout
auto může být meditace ale musíš do něho sednout vyklidněný
ser na konvence konotace platany a jilmy
je to celé jeden velký vilný patos
josefíková gestikuluje megamrak zšed (co? nic) jak atomový hřib
myšlenky zastíní pohled té kterous chtěl
v tu chvíli chceš zahodit tu metaforu na život v níž se lopotíš
ale nakonec ji jen zrestauruješ v lepším případě ale co je lepší případ?
co je cesta co je cíl co je dobrý příklad?
co je cit a co je líbat?
když chceš moc nějaký být nemůžeš se hýbat
když tě pak někdo spatří a chce píchat můžeš leda do polštáře kýchat a ráno sám snídat což chceš i nechceš můžete se střídat
to je můj neviditelný výklad
můžeš se mi smát nebo mi nějak říkat